středa 26. října 2011

Vydání 10. - říjen 2011

Brzy dojde ke změně času a nastanou ty pravé dlouhé podzimní večery. Ideální chvíle kliknout na odkaz a začíst se do nejnovějšího vydání NAMRA.
Každý by si v tomto čísle měl přijít na své.
Můžete se těšit na povídku i poezii, humor nejen kreslený, hlasování v soutěži o "Nejvtipnější hlášku“, úvahy, informace o chystaných akcích, statistiku, recenzi knihy. Také v tomto čísle začíná nový seriál, který by měl nejen začínajícím PJům pomoci při vedení jejich jeskyní. A objevila se nová rubrika "Na pokračování", do které budou zařazovány nejen povídky o bardovi Jarilanovi, ale také postupně "Deník staré Astrid".
Takže nám nezbývá nic jiného, než popřát Vám příjemné chvíle strávené s tímto číslem.

Za redakci NAMRO
= Janika =

Soutěž „O nejvtipnější hlášku“ – hlasování

Jak jsme slíbili v minulém čísle, přinášíme vám výběr hlášek z vašeho hraní v jeskyních či hraní naživo, které se za měsíc u nás v NAMRO sešly. Ode dneška až do 25.11.2011 můžete svými hlasy rozhodnout, která hláška z uveřejněných je ta nejvtipnější a jejímu autorovi tak pomoci získat odměnu v podobě tyrkysové putovní hvězdičky u nicku na Abarinu po dobu jednoho měsíce a zápis do Síně slávy tamtéž. Vyhodnocení soutěže se také příští měsíc objeví v článcích na Abarinu.

Jakým způsobem tedy můžete hlasovat? Stačí, když do komentářů zde pod článkem uvedete čísla nanejvýš tří hlášek, které se vám líbí. Na pořadí nezáleží, každá hláška tímto získává po jednom bodu. Samozřejmě pokud vás osloví třeba jen jedna hláška, můžete uvést jen číslo této jediné. Nominované hlášky jsou uvedeny bez jejich autorů, v příštím čísle při vyhodnocení soutěže odtajníme jména tří, jejichž hlášky získají nejvyšší počet bodů.

Takže teď už zbývá jen číst, bavit se a hlasovat.

Hláška č. 1:
Tartaros: „Divocí krollové – je nás málo.“
PJ: „Ty už si poslední, co?“
Tartaros: „Všichni už se přeměnili na opice – jenom já ještě vzdoruji.“

Hláška č. 2:
Poté, co stojí družina v chodbě a v cestě má zvláštně hladkou zeď, nenapadne trpaslíka nic jiného než do ní začít bušit sekerou. Po pár minutách je většina družiny zhmožděna drobnými sečnými rankami od úlomků a jedna jemná duše dokonce omdlela. A trpaslíkova reakce?

"Bando… vono na vás něco zaútočilo, bo co? Že ste takový votlučený a zřízený… a omdlený?" s jakýmsi nechápavým podtónem.

Hláška č. 3:
Družina prochází své inventáře v touze najít v nich alespoň jeden magický předmět.
Osvald zamyšleně: „Lám? Co je to lám?“
PJ: „Není to salám?“
Osvald: „A jo…“

Hláška č. 4:
Jednoho dne došlo i na naše milé, nebojácné dobrodruhy. Skončili u veřejného soudu, aby byli potrestáni za své zločiny.
Ze soudního tribunálu zaburácel hlas:
"A jako přitěžující okolnost je vám na vrub připsán pokus o útěk z městského žaláře."

Dříve však než soudce pokračuje, ozve se z řady obviněných odkašlání a hromotluk převyšující všechny ostatní s naprostým klidem a samozřejmostí dodá:
"Tak o ten pokus o útěk jsme se opravdu jen pokusili…"

Hláška č. 5:
Mu: ,,Koupíme si vybavení a pak velkou hostinu.“
Loktar: ,,No to ne! Z čeho budeme žít?“
Arten: ,,Ale ty, ty bys pořád jenom žil…“

Hláška č. 6:
PJ: „Jdete na sever a tak trochu na jih.“
Hráč: „Ale to nejde…“
PJ: (chvíle ticha) „V tomhle světě to jde!“

Hláška č. 7:
Když družinka mladých nadějných a neskutečně naivních dobrodruhů dorazila do města a procházela okolo krámků, zaujali je zvláštní obrazy a vyvolávání obchodníka: "Kupujte lidičky. Nejlepší a nejhezčí gobelíny. Kupujte. Nejlepší kvalita na prodej."

"Goblíny? Co to může být?"začali se mládenci a děvčata bavit mezi sebou. "Nevidíš? Nějaké obrazy." všichni souhlasně pokyvují. "Gobliny, no ano gobliny. To je jasné, to jsou skřetí obrazy."

"To asi bude vzácnost. To si asi věší jen bohatí skřeti ve svých doupatech, ne?" A pak se v hlavách mladíků zrodila další myšlenka. "Nebo… nebo jsou to obrazy vyrobené ze skřetí kůže."

Hláška č. 8:
Družina je obklíčena nepřátelsky naladěnými elfy s luky.
Trpaslík: „Jste v přesile.
Tak snad abyste se raději vzdali!“

Hláška č. 9:
ZkD kouzelnice okomentovala psychiku bezpáteřního válečníka pochybných záměrů:
"Tengrimore, vy máte v hlavě nějaká ta zákoutí dobrá, nějaká ta špatná a mezi tím vede magistrála hrabivosti…"

Hláška č. 10:
Družina se baví s velmi mocnou bytostí, od které chtějí pomoc.
Bytost: „Tak jsme se rozhodli, že vám pomůžeme.“
Dobrodruzi: „Kdo my?“
Bytost: „No já, já a já!“

Hláška č. 11:
Šlechtic ze starobylého rodu k rytíři Tengrimorovi nově povýšenému na Gráfa (Tengrimor není urozeného původu): "Začnete jednat s lůzou, druhý den vám velí a třetí den je máte v chalupě, že gráfe?!"

Hláška č. 12:
PJ: „Soutěska je velmi úzká. Vejde se tam akorát tak jeden kůň vedle sebe.“

Hláška č. 13:
Zapisovatel a kronikář města Yarnigu, jedná s alchymistkou o probíhající válce, jeho žena přinese zákusek po večeři: "My tady řešíme válku a ty tu strašíš s perníkem… a navíc takhle voschlým – takhle tu vojnu nevyhrajem."




Za redakci NAMRO
= Janika =

PJská AKADEMIE

Uvažujete nad svou jeskyní, ale nejste si jistí, kudy do toho? Máte v hlavě nějaký super nápad na dobrodružství, ale bojíte se, aby vám neztroskotalo na nějaké formalitě? Máte strach, že zapomenete něco dopředu promyslet?

Pak je tu pro vás nová rubrika NAMRO „PJská AKADEMIE“. Budeme se tu věnovat tvorbě příběhu, světa, ve kterém se odehrává, ale nezapomeneme ani na tolik důležité Verbíře či úvodní příspěvek v jeskyni.

A kde vznikla inspirace pro tuto rubriku? Už je to nějakou dobu, kdy mě Morghot oslovil, jestli se nechci podílet na Jeskyni pro začínající PJe. „Cožpak o to, myšlenka je to chvályhodná. Ale jak můžu radit ostatním zrovna v PJování?“ pomyslela jsem si. Když jsem ale viděla koncept, který pro to všechno měl vymyšlené, zalíbilo se mi to. „Jo, má to hlavu a patu. V podstatě je to o tom, že víc hlav, víc ví. Stačí se držet několika pravidel a tipů a skoro každý příběh se dá učesat do povedené jeskyně. Občas se stane, že člověk sám chybky ve svém výtvoru prostě nevidí a pomůže, když si to přečte ještě někdo jiný.“ S tím jsem se do pomáhání novopečeným PJům pustila já.

Vzhledem k tomu, že v jeskyni se píšou pouze šeptané příspěvky mezi PJem nováčkem a PJem rádcem, ostatní z toho nemají vůbec nic. „No jo, ale co když se chtějí jen inspirovat, aniž by se museli přihlašovat do verbíře?!“ Co by… přečtou si novou rubriku v NAMRO! ;o)

A jak obvykle s takovým PJem nováčkem začínáme…?
PJ rádce: „Ahojda, tak s čím bys chtěl poradit?“
PJ nováček: „Mno, mám v hlavě super příběh, ale nevím si moc rady s tím, jak z toho udělat jeskyni.“
PJ rádce: „Fajn, příběh je to hlavní. Takže: O ČEM TO BUDE?“

Každá jeskyně by měla mít aspoň základní zápletku, aby bylo jasné, odkud kam se jde. Kudy, to už je věc jiná… ;o) Abyste se vyvarovali nelogičností a nesmyslných zvratů, které nebudou fungovat, zkuste si na začátku napsat velice stručnou zápletku jen v několika větách tak, abyste se do toho nezamotali. Jako kdybyste někomu vyprávěli po návratu z kina, o čem byl ten super film. Tak co? Máte? A dává vám to smysl? Poslali byste nějakého kámoše na tenhle film? Fajn, paráda.

Co dál? Abyste se mohli na PJování lépe připravit, bodla by nějaká KOSTRA! Ne, nemyslím kostlivce ve skříni, ale spíš nějakou o trochu detailnější páteř příběhu. Chcete-li osnovu. Co by taková osnova mohla obsahovat??? No, určitě klíčové zvraty v příběhu. Osnova vám pomůže držet nějakou linii, připravit si potřebné informace a cizí postavy (CPčka) a hlavně na nic nezapomenout. Možná to tak nevypadá, ale když si dáte tohle dohromady, máte v podstatě vyhráno. Ale POZOR: vždycky nechávejte dostatek prostoru sobě i hráčům pro improvizaci! Osnova je tady od toho aby vám pomohla, a ne aby vás i hráče svazovala.

A aby z toho mého rozvláčného povídání taky vyplynul nějaký stručný závěr, tady je shrnutí dnešní „akademické lekce“ v bodech:

TÉMA:

zápletka + osnova

OBSAH:

zápletka – napsat v několika větách stručný obsah celého příběhu (o čem to bude a jak to může dopadnout)

osnova – rozpracovat zápletku v bodech, což pomáhá PJovi v přípravě na dobrodružství
Může vypadat např. takhle:

a) začátek příběhu – kde, kdo, jaké okolnosti
b) zápletka, poodhalení hlavního cíle + motivace! – zapojení do příběhu, důvod, proč by do toho měly postavy jít, první akce
c) začátek řešení příběhu – družina se dává dohromady, indicie, které budou potřebovat, event. CPčka
d) rozvíjení děje – další události „na trase“
e) vyvrcholení děje – finální bitva, dopadení zloducha, nalezení artefaktu, apod.
f) rozuzlení – jak to všechno dopadlo

Pokud se dostanete se svou jeskyní až sem, můžete si gratulovat, protože to bývá hodně dlouhá cesta! ;o)

NA CO SI DÁT POZOR:

- nelogické zvraty v příběhu - i CPčka musí mít své důvody k určitému chování a jednání (Když má např. žalářník v noci pomoci družině k útoku, musí k tomu mít důvod!)

- méně je někdy více - dejte pozor, aby zápletka nebyla, jako když pejsek a kočička vařili dort (dali tam všechno dobré, ale dohromady to byla hrůza)

- mít na paměti motivaci postav - proč do dobrodružství jdou a proč jsou vůbec spolu (podle mě jedno z nejtěžších – proč by měla družina podstupovat všechna ta rizika, když odměna je tak nízká nebo nezajímavá)

= Niniane =

Trocha kresleného humoru




/www.entropie.cz/

Střípky ze života barda Jarilana

Vzpomínky

Název zájezdního hostince „Na rozcestí“ opravdu nepatří mezi ty originální. Ovšem na názvu zase až tak nesejde, pokud zde barda rádi uvítají a za jeho vystoupení mu kromě noclehu a stravy také zaplatí.
Byl jsem zde již třetí den a vypadalo to, že bych tady pěkně v teple a suchu, mohl pohodlně přečkat nadcházející zimu.

A jako bonus k tomu všemu Marína. Dcera hostinského, která na mně mohla oči nechat. Jenže tím pádem ze mě nespustil oči ani tatík hostinský. A je pravda, že jeho pohledy nebyly zdaleka tak přívětivé, jako pohledy jeho dcery. Ano, tohle jablíčko stálo za utržení, musel jsem si to ale dobře načasovat. Nejdřív práce, pak teprve zábava. Bylo totiž jasné, že jakmile se oddám této zábavě, má práce tady skončí. A tak zatím zůstávalo jen u pohledů, úsměvů a sem tam nějakých těch něžných slůvek.

Dnešní večer byl ospalý a pošmourný. Venku protivně mrholilo, nepršelo ale natolik, aby to většinu pocestných zlákalo k přespání v hostinci. A tak jsme dnes měli poloprázdno. Zrovna jsem zlehka vybrnkával nostalgickou melodii, když se dveře otevřely a vešla ONA.
Mé oči se k ní zvedly, prsty se zastavily a loutna zmlkla. Ostatně celý šenk zmlkl. Muži sledovali onu dívku, jak kráčí, ne, spíš jak tančí k jednomu z volných stolů. A že se bylo na co dívat. Nádherné tělo, které tě nutilo přemýšlet, jestli máš před sebou ženu či vílu. Neuvěřitelně dlouhé nohy, které se snad ani nedotýkaly země. Záplava lehce zvlněných vlasů, černých jako havraní křídla, spadajících až k zadečku. Velké oči, modré tak, že pohlédnout do nich znamenalo v nich utonout. A když se usmála, bohové, jako by zde v hostinci vyšlo samo slunce.
Muži ani nedýchali, když ji provázeli pohledy. Ani přítomným ženám se nedostávalo dechu, ale závistí a u některých snad i nenávistí.

Polkl jsem a zavřel ústa, rád, že jsem to stihl před tím, než jsem začal slintat. Vyrazil jsem do útoku. I s loutnou jsem se nenuceně vydal k jejímu stolu.
„Vítám tě na scestí… tedy chtěl jsem říct Na rozcestí…“ pronesl jsem a usmál se.
„Bard Jarilan, k tvým službám…
Smím si přisednout?“ představím se s úklonou.
Ani jsem se nemusel ohlédnout, abych cítil, jak se v tu chvíli, kdy mi s úsměvem a pokynutím své nádherné ručky udělila svolení, i pohledy přítomných pánů změnily v závistivé a nenávistné. Bylo mi to jedno.

Objednal jsem víno, usmíval se na ni, blábolil rádoby vtipné nesmysly. Věděl jsem, že ji chci a že pro to udělám cokoliv. Nakonec se to „cokoliv“ ukázalo celkem snadné.
„Nechceš si zahrát kostky?“ navrhla asi po půl hodině mého snažení.
„Jen tři hry. Pokud vyhraješ, strávím dnes s tebou noc a pokud…“
Nezajímalo mně, co bude, pokud prohraji. Bylo mi jasné, že vyhraji, musím vyhrát! Ani jsem ji nenechal domluvit a s horlivým přikyvováním vyhrkl:
„Souhlasím!“
Zasmála se. Její smích zněl jako stříbrné zvonky.
„Pokud vyhraji já, vezmu si tvé vzpomínky.“ doplnila.
Stále jsem horlivě přikyvoval, než mi došlo, co to vůbec řekla. Má hlava se zastavila a výraz mé tváře se změnil z nadšeného v udivený a nechápavý.
„Mé vzpomínky? Ale to přece nejde, vzít někomu jeho vzpomínky.“ zasmál jsem se teď já. Trochu nejistě. Pokrčila rameny:
„Když tomu nevěříš, tak se můžeš klidně vsadit, ne? Tím pádem můžeš jen získat…“
Vrhla na mě pohled, kvůli kterému se zabíjí, kvůli kterému se umírá, kvůli kterému králové vyhlašují války. Čert vem vzpomínky! Já ji prostě chci!
„Souhlasím.“

Bylo to jedna - jedna, zbývala poslední hra, ta rozhodující. Najednou mi nebylo na duši nejlépe. Zvlášť, když jsem viděl, jak se tváří ona. Vítězoslavně, spokojeně. Nelíbilo se mi to. Ne, že bych věřil těm jejím řečem o kradení vzpomínek. Ale mohl jsem přijít o úžasné chvíle strávené s ní. Proto jsem se rozhodl švindlovat. I když jsme nehráli mými kostkami, při troše šikovnosti, v tom jak kostky vezmu do ruky a jak pak hodím, šlo zajistit dobrý hod.
Dvě šestky. Teď jsem se na ni vítězoslavně díval já.
Vzala kostky do ruky, zatřásla s nimi a hodila. V jejích očích byla má porážka. Bez toho, aby se vůbec podívala, co jí padlo. Já svůj zrak ke kostkám stočil. Dvojka a jednička. Oko. Nechápavě a ublíženě jsem se podíval opět na ni. Její oči byly jako dvě modré studny, od kterých se nešlo odtrhnout. Do kterých jsem spadl. A padal hloub a hloub a hloub…

***

Udiveně se dívám na šedou chodbu, jejíž konec se točí v zatáčce. Povlávají jí šedé závoje, ne nepodobné pavučinám. Ze zatáčky vyjde žena a jde mi vstříc. Má divně nepřítomný pohled, skoro jako by mě ani neviděla. A pokud vidí, nedbá toho, že zde jsem. Otáčím se za ní. Kdo to je? V tu chvíli si uvědomím, že otázka měla být položena jinak. Kdo jsem já? A kde to jsem? Co tady dělám? Zamračím se v marné snaze si vzpomenout. Rozběhnu se chodbou, míjím několik odboček, lehounké šedivé závoje hladí mou tvář, když jimi probíhám.
Kdo jsem? Kdo jsem? Kdo jsem? Duní mi v hlavě spolu s tepem mého srdce. Při svém zběsilém úprku potkávám další osoby. Některé se sotva plouží, jiné mi běží naproti s rozervaným a vyděšeným výrazem v obličeji. Uvědomuji si, že se asi tvářím stejně jako oni.
„Kdo jsem?! Kdo jsem?! KDO JSEM?!“ přistihnu se, že křičím na ty bloudilce.
Nevím, kolik odboček jsem minul, do kolika vběhl, kolika závoji proběhl. Nechci zastavit, mám strach, že pokud zůstanu stát, stane se něco strašného. Letmo jsem zahlédl jednoho, který tu chybu udělal. Opřený zády o šedou stěnu, vysílený a zesláblý. A ta stěna jako by ho vtahovala do sebe. Ne! To se mi muselo jen zdát, proběhl jsem kolem něj přece tak rychle…

***

„Ten tvůj bard stále běží, má milá, podívej. Je silnější, než jsem si myslel. A ty jeho vzpomínky. Úžasné! A tak výživné!“
Dívka s tělem víly, havraními vlasy a očima jako dva safíry se zamilovaně a oddaně dívá na muže, který spočívá na pohovce.
„Však i on zpomalí a nakonec zastaví. Také on se stane součástí našeho sídla. Neboj. Ani on se odsud nedostane, ani on si nevzpomene.“ pronáší s jistotou a opět pohlédne na zrcadlo, ve kterém je vidět plavovlasý běžící muž s vyděšeným a zoufalým výrazem.

***

V malém pokojíku si právě Marína, dcera hostinského, rozčesávala před spaním vlasy. A opět, jako už po tisící, jí před očima vyvstal obraz Jarilana. Znovu viděla, jak se zvedá od stolu a odchází z hostince s tou nádhernou dívkou. Ani se neohlédne, nepřítomný pohled patří jen té krásce. Dokonce i svou loutnu zde nechává, opřenou o stůl.
Už se nevrátil.
A náhle ji zasáhlo poznání, přiznala si to, čemu do této chvíle odmítala uvěřit. On se již nikdy nevrátí. Nikdy. Její oči se zalily slzami a z hrdla se vyderal bolestný výkřik:
„Jarilane!“

***

Běh pomalu ale jistě přešel do rychlé chůze a teď už se jen tak ploužím chodbami. Hlavu skloněnou, je mi jedno, kudy jdu, nevšímám si těch, kteří tady chodí se mnou. Už nemůžu. Jako by tohle místo ze mě vysávalo život. Ztracený v podivném šedém bludišti, ztracený sám v sobě. Nevím, co je horší. Jestli ty podivné nekonečné chodby a všichni ti lidé zde, nebo to, že si na nic nevzpomínám. Jedno vím ale zcela jistě - jaký bude můj konec. Viděl jsem to tady již tolikrát. Každý nakonec zastaví. Opře se o stěnu, sesune se podél ní do sedu. A stěna si ho začne brát. Nejdříve dotyčný získá stejnou šedou barvu, jakou zde má vše okolo. A pak ho stěna začne požírat. On nejprve vypadá jako hrůzná šedá socha, s vytřeštěným pohledem a ústy otevřenými v němém výkřiku. Pak už připomíná jen reliéf ve zdi. A nakonec zmizí úplně. Jako by nikdy nebyl.
Děsí mě to. Nechci takhle skončit, proto pořád ještě jdu. Ale jsem už tak unavený…

“Jarilane!“ rezonuje náhle v mé hlavě zoufalý výkřik.
Zastavím se. A náhle, jako blesk z čistého nebe, si vzpomenu. Jarilan? To jsem já, já jsem Jarilan! Bard Jarilan! Pomalu si začínám vzpomínat. Vzpomínám si na všechno. Na své dětství na statku, na putování s potulnými kejklíři, na všechna místa, co jsem kdy navštívil, na všechny ženy, co jsem poznal. I na tu poslední. Krásnou jako noc a stejně tak temnou. Na tu, se kterou jsem v hostinci Na rozcestí hrál kostky o své vzpomínky. A prohrál jsem.
Musím odsud pryč!
Znova se rozběhnu.

***

„Vzpomněl si! Ten bard si vzpomněl!“ úpí muž na pohovce. Dívka na něj vyděšeně pohlédne. On se kroutí v křeči, náhle jako by zestárl o deset let, jak si bard bere zpět své vzpomínky, které on pozřel.
„Ne!“ zazní dívčin zoufalý výkřik.
„Nechápu to! Nevěřím, že by na něj někdo myslel tak silně a s takovým citem, aby mu vrátil jeho vzpomínky!
Nenechám ho odejít, je náš, je tvůj!“
V očích se jí zalesknou slzy a tvář se zkřiví hněvem. Vztáhne ruce k zrcadlu, ve kterém je vidět, jak se Jarilan opět rozběhl.
V tu chvíli jako by někde v chodbách vzniknul závan větru, který šedými závoji vyrazil za prchajícím bardem.

***

Touha najít východ z tohoto bludiště mě pohání vpřed. Znova šedé závoje hladí mou tvář, když jimi probíhám. Natahují po mě své pařáty. Své pařáty?
Málem zastavím, jak mě ohromí hrůza. Závoje se natahují ke mně, v touze lapit mě, zamotat do sebe a nepustit. Rozběhnu se o to rychleji, doufám, že tak budu mít šanci jimi proběhnout, utéct jim. Děs svírá mé srdce. Věčně takhle utíkat nedokážu, už teď mě pálí na prsou a nohy mám již tak těžké.
Zrovna v okamžiku, kdy se dojem, že se odsud nikdy nedostanu, mění v jistotu, zahlédnu dveře. Je mi jedno, co je za nimi. Jsou to první dveře, na které jsem zde narazil, a pro mě v tuhle chvíli znamenají naději. Dobíhám k nim, prudce je rozrážím a… padám do tmy.
Při průletu černým tichým děsivým Nic si ani nestačím pomyslet, že tohle je můj konec, a tvrdě dopadnu. Pořád je tma. Pak si uvědomím, že mám křečovitě zavřené oči. Opatrně je otevřu a hledím přes koruny stromů na nebe. Zafouká studený vítr a ze stromů se k zemi snáší žluté listí. S úlevou se rozesměji.

***

Dveře hostince Na rozcestí se otevřou a spolu se závanem vichru vlétnou dovnitř i sněhové vločky. Marína pohlédne na příchozího, s nadějí, která se vzápětí mění ve zklamání a rezignaci.
Její pohled se stočí na místo nad krbem, kde visí Jarilanova loutna. Přesvědčení, že se bard pro svůj nástroj přeci jen vrátí, je den ode dne slabší.

= Janika =

Co se děje: Koprcon 2011

Letos proběhne již devátý ročník setkání fanoušků sci-fi, fantasy, hororu a příbuzných žánrů a aktivit. Koná se již tradičně v Základní škole dr. Milady Horákové v Kopřivnici, tentokrát od pátku 25. do neděle 27. listopadu.

Hlavní programovou linií conu budou tradičně Star Wars. Těšit se můžete na premiérové přednášky, hry, soutěže, besedy... a mnoho dalších aktivit. Tematicky se con bude zabývat aktuálním událostem ve světě Hvězdných válek - ať už jejich uvedením na Blu-Ray nebo nejnovějším dění v The Clone Wars.

Sesterská linie Star Treku nás zve ještě hlouběji do historie a připomene letošní pětačtyřicáté výročí tohoto vesmírného dobrodružství. V Kopřivnice můžete vidět začátky Star Treku, poslechnout si přednášky o dobrodružstvích posádky vesmírné lodi Enterprise, zhlédnout vybrané epizody nebo se zapojit do diskuze na témata související s původním Star Trekem. Můžete těšit na samostatnou hernu s možností vyzkoušet si řadu atraktivních společenských her. Samotné volné hraní doplní také turnaje o atraktivní ceny a několik přednášek. Kdo bude chtít při hraní zapojit kromě hlavy také svoje tělo, bude mít možnost využít DDR herně nebo konzole Nintendo Wii a Playstation 3 (s PS Move).

Další informace naleznete na FB stránce Koprconu - http://www.facebook.com/koprcon

Dobro a zlo v příbězích, které hrajeme

Hry, podle kterých odehráváme své příběhy v jeskyních na Abarinu vesměs nesou označení hry na hrdiny. Od hrdinů se většinou očekávají hrdinské skutky. A všeobecná představa je ta, že hrdinský rovná se dobrý, správný. Je ale zřejmé, že s dobrem a zlem to není nikdy jednoznačné.

Vždy záleží na úhlu pohledu, na okolnostech, na souvislostech. Co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého. Začněme přímo u našich postav. V družinách se setkávají dobrodruzi pocházející z různých prostředí, odlišných ras a kultur, s různě nastavenou morálkou.
Všeobecně můžeme tvrdit, že zabít jiného člověka je špatné. Pro některé naše postavy to tak je, a pokud jsou okolnostmi donuceni vzít někomu život, může to pro ně znamenat velké trauma. Někdo jiný má k zabíjení pragmatičtější přístup. Zaútočili na mě? Pak se budu bránit a zabíjet. Raději jejich smrt, než má. A další nevidí žádný problém zabíjet jen kvůli tomu, že mu za to někdo zaplatí. Je pro to špatný? Prostě má jen morální hodnoty nastaveny jinak.

Stejně tak se lze zamyslet třeba nad rasami, které jsou všeobecně vnímané jako ty zlé a příslušníky kterých dobrodruzi na potkání zabíjejí. Třeba skřeti. Většinou, pokud se na scéně objeví, dojde k boji. Vždyť oni jsou přece ti špatní. Opravdu?
Na místě útoku se přece skřeti neobjeví jen tak. Někde žijí, mají své rodiny, svou kulturu (i když třeba primitivní), své sny a touhy. Útočí na lidi! Ano, ale co když jen hájí své území, které se díky lidské rozpínavosti stále zmenšuje? Co když se jen mstí za vyhlazení části svého kmene? V jejich očích jsou určitě ti zlí právě lidé.

Ani s plněním úkolů, které se zdají ze začátku jasné v tom, že pokud je dovede družina do zdárného konce, vykoná dobrý skutek, to není tak jednoznačné.
Za všechny jeden příklad z mé herní praxe. Odehrávali jsme příběh, ve kterém na jeho počátku vyzvednutím jistého artefaktu a odevzdáním jej tomu, kdo si jej vyžádal, započal rozkvět Dračí říše. Dračí říše se začala rozpínat, zabírat další a další území a podrobovat si národy na nich žijící. Celých šestnáct let se dobrodruzi snažili napravit to, co na začátku odevzdáním artefaktu způsobili. Celých šestnáct let pronásledování, zjišťování indicií, a hledání předmětů, které jim umožní vykonat rituál, který Dračí říši opět zničí. Nakonec neuspěli. A výsledek? Obyčejní lidé si na území podrobeném Dračí říší nežili vůbec špatně, ba naopak možná i lépe. Velká říše jim totiž poskytovala mnohem lepší ochranu.
Co v tomto příběhu tedy bylo poplatné principům dobra a co principům zla? Měli pravdu dobrodruzi, kteří se zoufale snažili zastavit rozpínající se říši, kteří viděli, jak se nakládá s těmi, kteří si troufnou odporovat? Nebo se dá říct, že se nakonec nic tak zlého nestalo – jak je patrné z úhlu pohledu prostých obyvatel, které mocenské intriky nezajímají a nepociťují nesvobodu a útlak?

Dobro a zlo jsou prostě pojmy velmi relativní a ne vždy je snadné tu kterou osobu, čin či celý sled událostí jednoznačně zařadit.
Záchrana nemocné královské dcery se ze začátku může zdát jako dobrý čin, nakonec se ale z uzdravené princezny může vyklubat tyranka, která nepěkně zamíchá osudy svých poddaných. Skupina osob s nevalnou pověstí a hájící jen své osobní zájmy může nakonec svými činy pomoci zachránit celou zemi.
Je určitě zajímavé se občas v našich příbězích odpoutat od jistých stereotypů a klišé, které definování dobra a zla provází. Narazit třeba na přátelský kmen skřetů nebo zahrát si za postavy, kteří stojí spíše na straně zla.

Touto úvahou jsem ale nechtěla nijak znevažovat přirozenou lidskou potřebu jasného vymezení dobrého a zlého. Ne nadarmo máme rádi příběhy, ve kterých je dobro a zlo přesně vyhraněno. A je jedno, jestli se jedná o klasické pohádky, či knihy pro dospělé. Každý z nás touží po tom mít alespoň občas pocit, že může s určitostí říct, co je dobré a co zlé. Zvláště s porovnáním reality skutečného života, kdy tyto pojmy velmi často splývají a je čím dál složitější a někdy zcela nemožné bez zaváhání říct: „Toto je dobré a tamto špatné“.
Potřebujeme alespoň chvílemi věřit, že dobro dokáže zvítězit nad zlem. A ve světech a příbězích Abarinských jeskyní to můžeme být my, prostřednictvím svých hrdinných postav, kteří se zlu postavíme a přispějeme k vítězství dobra.

= Janika =

Co se děje: Kozmodróm 2011

Prichádza tretí ročník Kozmodrómu.

Jednodňový festival Kozmodróm 2011 sa snaží priblížiť a predstaviť širokej verejnosti vedecko-fanatastickú literatúru, film a ďalšie žánre súčasnej fantastiky formou edukatívnych prednášok, diskusií a workshopov.

Tento rok sa koná tešiť v kultúrnom dome Zrkadlový háj v mestskej časti Bratislava-Petržalka. Dátum festivalu je stanovený na 12. novembra 2011. Samotný program sa začína od 9:00 hod. a končí večer o 19:00 hod.

Cena vstupenky je 5 € na osobu, ktorá sa bude dať zakúpiť len v deň konania festivalu na recepcii.

Okrem zaujímavých prednášok z dielne nadšených scifistov zo Slovenska a Čiech, sa tento rok môžete tešiť aj na Ondreja Herca, Martina Králika, Kristínu Rebrovú či ďalších uznávaných a podmanivých šíriteľov fantastiky a osobnosti česko-slovenského fandomu. Už tradične si užijete prednášky zo všetkých druhov fantastiky (knižnej, filmovej aj seriálovej) - tento rok budú dve prednáškové línie. Zasúťažíte o zaujímavé ceny. Oddýchnuť a pozhovárať sa so známymi alebo kamarátmi tento rok budete môcť nie len pri tradičnom občerstvení ale aj pri stolných hrách, ktoré zapožičal obchod iHRYsko.sk. Ak Vám chýbaVám nejaká akčná figúrka alebo túžite po novom geek tričku, neváhajte a navštívte na festivale stánok MadMaxonovcov. Taktiež sa na mieste konania bude nachádzať alternatívny stánok Sestier Zlopočasných zo spriateleného Spoločenstva Tolkiena združenia fantastiky. Budú ponúkať vlastnoručne vyrobené výrobky. Súčasťou Kozmodrómu bude výtvarná výstava, na ktorej budú talentovaní scifisti prezentovať svoju doterajšiu tvorbu a záľuby. Nebude chýbať ani tradičná výstava „Pohľad do izby novodobého scifistu“. Jedná sa o jedinečnú prehliadku akčných figúrok, odznakov, diskov, kníh a mnohých iných vecí.

Vždy aktuálne informácie nájdete na stránke www.kozmodrom.scifi-guide.net

Sarkastický Kocourkov aneb "Co by o vás psali v novinách"

Ani sami hráči nemají tušení, jak počínání jejich postav vidí veřejnost očima našeho bulvárního redaktora Pepy z Kocourkova. A nikdo netuší, do kterých zákoutí Abarinu zavítá příště!

Dnes se jeho bystré oko zaměřilo na dění v jeskyni Stíny nad Antivou, vedenou Tartarem a Marín.


Šedí strážci na titulní straně novin!

"Skupinka, která zachraňuje svět, byla důkladně proklepána skupinou vidláků z bažin."
Ukrutné sebevědomí a jistota "nenapadnutelnosti" jsou u Šedých strážců ve stádiu rozkladu poté, co jim nakopala /všechno možné/ skupinka vidláků z bažin. Šedí byli dokonce tak překvapeni, že se začali nejprve pobíjet mezi sebou. Jistý vážený domorodec podotkl, že většina ztrát, kterou jim Šedí způsobili, byla zapříčiněna záchvaty smíchu poté, co rozjařený velitel domorodců navrhoval stáhnout se a nechat Šedé "udělat, co bychom jinak museli dělat my". Ostudu navíc umocňuje fakt, že dle očitých svědků se alespoň trochu zdraví Šedí zpili do němoty, snad aby to těm v bezvědomí nebylo líto.

= Pepa z Kocourkova =

Pokud vás zajímá, jak boj proběhl doopravdy, stačí do jeskyně nahlédnout.

Smršť otázek pro zvídavé Abariňáky

Tak a máme tady další oběť. Oznámím Artemianovi, že bych s ním ráda pro NAMRO udělala Smršť otázek pro zvídavé Abariňáky a odpovědí je mi vysmátý smajlík. Jen se tedy ujistím, že to znamená souhlas a jdeme na to.

Tak co, už ses dostal k tomu, aby ses na NAMRO podíval? Doufám, že teď po Smršti otázek s tebou ho budeš čít pravidelně :-) (poznámka pod čarou: Takhle se shání noví čtenáři! :-))
Abych pravdu řekl, ještě jsem se nepodíval, ale myslím si, že tvá úvaha je správná
:-D
To mě opravdu těší :-)

Hrajeme spolu už nějaký ten rok ve Strážné věži a komunikovat jsme začali celkem nedávno, jsem ostuda. Takže jak dlouho jsi ty na Abarinu?

Já se to úplně bojím počítat :-D Začal jsem někdy 2007 tuším.

Proč ty obavy, to je přece pěkné, ne? Být tady s námi tak dlouho :-)
Ono je to stejné jako se školou. Pamatuješ si první den, jako kdyby to bylo včera a říkáš si : "To není tak dlouho."
Rozumím :-)
 

Jaká byla tvá první jeskyně a postava?
No nechal jsem se zlákat Aldianou, protože fórum na lidech.cz se rozpadlo, takže to byla nějaká její. Akorát ten název si nepamatuji.
Hrál jsem tam vyrovnaného Artemiana-hraničáře (což je opravdu hrozný hřích ;-)) a jeho psího přítele Frewa.
Proč hřích?
Protože Artemian je napravený assassin.

Jaké typy postav rád hraješ, myslím, co se povahy týká? A nějaké oblíbené povolání, rasa?
Vždycky mě nejvíce bavili právě vrazi, kteří dostanou od osudu takovou pecku, že jsou nuceni začít přemýšlet o světě --> rád filozufuji. Povahově jsou to buď cyničtí kliďasové, nebo trochu přímější správňáci. Nejoblíběnější rasa samozřejmě lidé (nějak si je dokáži nejlépe představit :-)) a povolání je zřejmé.
Poslední dobou jsem se ale trochu změnil a raději si zahraji něco zajímavého. (Ztráta paměti, apod...)


Vrazi zkoušení osudem, jsi můj člověk :-)
A v kolika jeskyních teď vůbec hraješ? Je nějaká, o které bys mohl říct, že je tvá nejoblíbenější?

Moje řeč :-). No dlouhou dobu jsem měl krizi a hrál pouze v jedné jeskyni (právě Melkerova Strážná Věž, která je i mojí nejdéle fungující jeskyní), ale aktuálně mám čtyři a plánuji spustit svou, o které ale víš vše :-). Nejoblíbenější jeskyni nemám, nechávám si jen ty, kde jsem rád.

Na tvou novou jeskyni se právě taky chci zeptat :-)  Hrála jsem chvíli v tvé jeskyni Zpět ke kořenům a teď připravuješ tu novou. Obě jeskyně mají úžasně propracovaný svět. Z čeho čerpáš inspiraci?
Nejvíce mě ovlivnil Steven Erickson se svou sérii "Malazské Knihy Padlých" a nově i G.R.R. Martin a "Písně Ledu a Ohně". Nápad na jeskyně a svět mám ale většinou z metra nebo ze sprchy :-)
Popřípadě jednotlivé střípky z všech možných filmů od Posledního Samuraje až po Deník Princezny. Myslím si, že čerpat se dá z každého momentu.

Ano ano, inspirace je všude kolem nás :-)  Abarin nejsou jen jeskyně, postavy a hra, ale také lidé. Znáš někoho z Abariňáků osobně? A kdyby se uskutečnil nějaký abarinský sraz, přijel bys?
Osobně znám (a teď se omlouvám, pokud se pletu) pouze Aldianu, se kterou jsem se setkal v Anglii, když jsem byl u svého bratrance.
To záleží na tom, kde a kdy by se sraz uskutečnil.

Uvidíme, snad nějaký na vhodném místě bude :-) Co vůbec celkově pro tebe Abarin znamená?
To je od tebe dost záludná otázka :-D. Dalo by se říct, že je to zdroj zábavy a dobrý učitel slohu v jednom, zvlášť protože mám možnost hrát s lidmi, kteří mě pisatelsky převyšují ;-). A ano, asi to tu mám i rád, protože když jsem v době krize zkoušel DarkAge, tak ačkoli mi systém jejich stránky připadal mnohem lepší, nebyl jsem tam spokojený.

Tak to je opravdu pěkné vyznání. Hráváš dračák nebo jinou RPG hru i naživo?
Několikrát jsme to zkoušeli, ale bohužel.

Copak selhalo?
 Tuším že většinou nedostatek divadelního talentu a dále neochota některých přečíst si pravidla :-)

Takže hraní online ti vyhovuje víc, než hraní naživo?
To nemohu objektivně posoudit, protože jsem dosud nenarazil na dobrou partu :-). Hlavně si tedy myslím, že se to vůbec nedá porovnávat.

Než se začnu vyptávat dál, dávám ti šanci – co bys o sobě sám zvědavým Abariňákům prozradil? :-)
Miluji Kofolu :-D
No ano, chápu, když ji miluješ, není co řešit :-D

Co za školu studuješ, co z tebe jednou bude?
Studuji VŠE v Praze, obor Matematické Metody v Ekonomice, takže ze mě pravděpodobně bude ... hmm, ekonom?  :-D

Co právě čteš? A co vůbec rád čteš?
 V tuto chvíli čtu Legendy České Fantasy a celkově upřednostňuji fantasy literaturu (Erickson, Sapkowski, Golden,...). Nicméně občas najdu zalíbení i v "klasice" (Orwell, Remarque, Čapek, Kafka, apod...)

A co hudba? Jaká je ta blízká tvému srdci?
Tak tady nejsem vyhrazený. Nejraději mám rock/metal (ale žádný death nebo black) a balady tohoto žánru, ale jakákoli dobrá písnička si najde místo ;-). Pokud něco ale nemusím, pak je to hip hop, rep a infantilní a hloupé popové hity (Bieber a spol.)

Čím se bavíš ve volném čase, kromě Abarinu tedy?
Patřím k těm lidem, kteří se snaží naučit hodně věcí, ale žádnou neovládají mistrovsky (zkrátka u jedné věci nevydržím dlouho), takže hraji na kytaru, housle, foukací harmoniku, občas se naučím pár karetních triků, napíšu povídku, báseň nebo si jdu zaběhat, zahrát florbal, popř. fotbal. No a jako správný závislák na PC hrách zabíjím čas u Heroes 6 a Assassins Creed :-D
Pěkně široký záběr :-)
 

Povídky, básně? Přečteme si nějakou třeba v NAMRU? Rádi zveřejníme ;-)
 Pár už jsem jich zveřejňoval na Abarinu. Ale jak jsem říkal: "Nic neumí mistrovsky", takže ani nevím, jestli byste to chtěli číst ;-)
Dokud nezkusíš, nebudeš vědět ;-)
 

Svět Abarinu je svět fantazie, takže jí popusťme trochu křídla. Kdyby ses mohl stát kýmkoliv, kým bys chtěl, kdo by to byl a proč?
Tak to je těžké, jelikož favoritů je mnoho. Mezi nejžhavější samozřejmě patří postavy se superschopností jako Jumper, Gambit, chlap ze 120 sekund apod, ale kdybych si mohl opravdu vybrat i styl života a myšlení, chtěl bych být Katsumoto z Posledního Samuraje. Jeho postava je výborná.

Máš nějaké životní krédo?
Ber život s úsměvem, protože jinak ti dá pěstí :-)
Tak to je moc pěkné :-)
 

Děkuji ti za tvůj čas a trpělivost a nezapomeň, ode dneška jsi pravidelný čtenář NAMRA, doufám ;-)
Já děkuji za překvapení a raději nebudu nic slibovat, ačkoliv se pokusím :-D



= Artemian a Janika =

Statistiky

V tomto čísle ještě jednou pro zajímavost návštěvnost NAMRO.



(Pro zvětšení klikněte.)

Pod lupou - Pán prstenů

Když se řekne Pán Prstenů, snad každému milovníkovi fantasy se hned vybaví strhující příběh J. R. R. Tolkiena. Také zfilmovaná verze Petera Jacksona. Stejně i hlavní hrdinové tohoto díla jako jsou Aragorn, Legolas, Gimly, Gandalf a mnoho dalších až k Frodovi. Ovšem co nám může nabídnout jeskyně Pán Prstenů na Abarinu vedená PJem Sinthorasem? Pojďme si promluvit přímo s ním.

Čau Jirko.
Ahoj.

Doufám, že si na mě uděláš pár minut času.
Jj určitě. Povídej ;-)

Rovnou k věci. 


To se mi líbí.
 

Rád bych čtenářům NAMRA přiblížil tvojí jeskyni Pán Prstenů a jediný člověk, kdo mi v tomto může pomoci jsi ty.
Dobře - tak se do toho dáme.

Takže tvá jeskyně tak trochu vybočuje z originálního příběhu. Tady má zlo poměrně více navrch a hlavní postavy knížky jsi nechal umřít. Jaký si k tomu měl důvod a proč právě tato jeskyně?
Pán Prstenů mi (i když jsem jeho velkým fanouškem) přišel jako skládanka šťastných náhod a mě lákala možnost jednu z těchto "náhod" odejmout.
Vybral jsem si k tomu věznění Gandalfa Sarumanem a zvolil možnost, že Gandalfa neuvěznil na vrcholku věže, ale uvnitř své pevnosti. Co se dělo pak je snadné si domyslet - vše se zhroutilo jako domeček z karet. Podotýkám, že ne všechny hlavní postavy jsou mrtvé ;-)

Budeš vodit skupinu po známých místech nebo se dostanou i na místa, která nebyla příliš v knize či samotné trilogii filmů popsána?
Není daleko doba, kdy načas úplně opustíme vody, pevně stanovené Pánem Prstenu a pustíme se do skrytých končin Středozemě. Inspirací mi v tomto ohledu bude Sillmarilion.

Uvedl jsi, že jsi pozměnil věznění Gandalfa, ale zajisté to není jediná změna. Ve filmu bylo mnoho bodů, které jsi jistě zaměnil. Můžeš nějaké prozradit?
Opravdu jich byla celá řada: V Morii padl Aragorn a Glorfindel, Rohan je v moci Sarumana, Gondor bez pomoci Šedého čaroděje nepřežil, Království trpaslíků (Daina) a lidí bylo pak smeteno vojskem Saurona, který jim udeřil do zad.

A jak u tebe skončilo Minas Tirith?
Vzhledem k tomu, že Denethor upálil sebe i svého syna Faramira - a prakticky je neměl kdo vést, tak padlo pod útokem Prstenových přízraků. (Navíc je nutno podotknout, že Rohan nepřijel)

Pěkně jsi zdevastoval Středozem, fakt, že jo. Zůstalo alespoň něco nepoškozeno?
Ano, v tuhle chvíli je ještě v pořádku Lothlórien, Roklinka, Hůrka… Hobitín je už v područí Sarumanových pohůnků, ale není to nic, čeho by se nedalo zbavit.

Na jaká místa se mohou hráči těšit?
Určitě se podívají na Sever, odkud pocházejí hraničáři. V tuto chvíli se nacházejí u Hnědých hor a na toto místo se podívají určitě ještě jednou, akorát z druhé strany.

Zmínil jsi, že některé hlavní postavy přežily. Nemusíš je jmenovat, abys neprozrazoval všechno. Je nějaká šance, že na ně skupinka narazí?
Ano šance tady určitě je. Zrovna v tuhle chvíli jsou blízko setkání se s jednou postavou z družiny Prstenu.

Pokud by se našli nějací hráči, kteří by si u tebe chtěli zahrát, byla by možnost přijetí, a jak tě případně mohou kontaktovat?
Možnost přijetí je tady určitě vždycky - nicméně musí jít o hráče, který má zájem o dlouhodobou hru. Stačí jednoduše napsat přes Abarinskou poštu. Zbytek je na domluvě.

Děkuji ti za tvůj čas a poslední otázka mimo jeskyni. Sleduješ někdy NAMRO, nebo tě to vždy mine bokem?
Není zač. Od čtvrtého čísla sleduju pravidelně.

Ještě jednou díky a ať se ti v jeskyni daří.
Taky děkuju ;-)

Tak to byl Sinthoras a jeho jeskyně Pán Prstenů. Opravdu povedený svět. Zkáza, kam se podíváme. Myslím, že tato jeskyně má mnoho co nabídnout. Středozem je na hranici propadu do věčné temnoty a plamínek naděje tu svítí opravdu velmi nejasně. Přesto, dokud i nejasné světlo svítí, není vše ztraceno. Doufám, že se vám dnešní článek líbil.

Těšte se na příští číslo, ale o které jeskyni se bude psát, tentokrát zůstane opět tajemstvím. Pokud však je nějaká jeskyně, o které byste se chtěli dozvědět více, stačí, když nám dáte vědět v našem fóru na Abarinu, či můžete své nápady psát přímo sem pod tento článek.

= Mario Black =

Trocha úsměvné poezie

Máme tady již desáté NAMRO a to je ta pravá chvíle, začít říkankou s příznačným názvem …

Deset

Deset kloučků na paloučku rozdělalo ohýnek
Deset hlásků zašeptalo deset krásných vzpomínek
Deset písní zazpívali, deset krát se otočili
Desetkráte sem a tam, že vás všechny pochytám

Stvůra

Na té velké šedé hoře
leží ve své temné noře.
Trollí stvůra veliká
děti k snědku pochytá.
Počkejte však chviličku
useknem jí hlavičku.

Hrdina

Rytíř to je hrdina
lotrům hlavy utíná.
Pak proklíná všechny běsi
když ho můra v lese děsí.

Ze života dospělých

Na peci si ležím sám,
na nohy se nezvedám.
Nemám sílu - čí to vina
odpověď je kocovina.

= Morr =

Co se děje: KomiksFest! 2011

Ve dnech 28. 10. - 5. 11. 2011 v Praze proběhne šestý ročník mezinárodního komiksového festivalu KomiksFEST!, jehož mottem zůstává Komiks unlimited!. Festival tradičně pořádá revue Labyrint a Seqence, občanské sdružení na podporu komiksu.

Festival zahájí v pátek 28. 10. Open party v Klubovně 2. patro. Hlavní část programu proběhne během „komiksové soboty“ 29. 10. v MeetFactory. Tam mohou návštěvníci mohou debatovat s famózním autorem obálek Sandmana Davem McKeanem či ruským výtvarníkem Konstantinem Komardinem. Čestí autoři si zatančí Komiksovou ChaChu, na níž představí své projekty a nebude chybět ani manga sekce.

Mezi festivalovými hosty se objeví výtvarník Pascal Rabaté (Francie), oceněný letos za nejlepší režii na karlovarském filmovém festivalu, a Frederik Peeters (Švýcarsko), autor známého komiksu Modré pilulky.

Z výstav budou letošnímu ročníku vévodit projekty dvojic. Institut Cervantes nabídne dialog mezi grafickým románem Paco Rocy a zábavnými komiksy Daria Adantiho. V Novoměstské radnici budou „Draci z Východu“ – populární tvůrce Josef „Danglár“ Gertli (Slovensko) a autor vizuálu letošního KF! Konstantin Komardin. Goethe-Institut ožije expresivním duelem mezi Anke Feuchtenberger (Německo) a Václavem Šlajchem (ČR).

Celotýdenní menu zahrnuje vernisáže výstav, besedy s autory, workshopy, divadelní představení, filmové projekce, křty knih atd.

Na slavnostním zakončení 5. 11. v Bio Oko si výroční komiksové ceny MURIEL převezmou vítězové v 10 kategoriích a vyhlásí se vítěz nové soutěže ARNAL o luxusní profesionální tablet. Předsedou poroty je výtvarník Michael Rittstein. Mezi novinkami bude např. výstava mladých českých tvůrců v prostorách pražského metra, premiéra houbařského leporela Karla Jerieho a divadelní zpracování Barbarelly.

Více informací naleznete na http://www.komiksfest.cz/.

Těžký život PJ abarinského... aneb jak zařídit, aby postavy dělaly to, co chce PJ?

Znáte to. Píšete další PJovský příspěvek. Máte to tak pěkně naplánované. Dobrodruzi dojdou do té jeskyně a tam najdou dráčka. Takového malého, ne většího než tele. Určitě budou ohromeni. Zkusí na něj promluvit – a on jim odpoví! A poskytne jim cenné rady a…
…a ono ne! Barbarský válečník se na nic neptá, na nic nečeká a jediným mocným švihem svého meče setne dráčkovi hlavu!

Jak to vůbec mohl udělat? Jak si mohl dovolit udělat něco jiného, než jsem já čekal? To mu jako nedošlo, že nemusí zabíjet vše, co se před ním hne? No, možná zabíjí jen ty, co by mohli mít vyšší inteligenci, než on – aha, čili vše, co se před ním hne.

Prostě postavy občas udělají úplně něco jiného, než předpokládáme, než očekáváme, než chceme. Nepochopí naše skvostné záměry, nepochopí, kam je směrujeme, mají vlastní rozum a nápady a neváhají je použít. A já vám teď, zcela zdarma a bez nároku na odměnu poskytnu radu, prozradím návod, jak tyhle problémy vyřešit!
Připraveni? Jdeme na to? Už se nemůžete dočkat?

Takže – vyřešíme to tak, že to prostě řešit nebudeme!

Ne, nepomátl jsme se, nespadl jsem z višně, nic takového. Já vím, to my, PJové, neseme na svých bedrech odpovědnost za příběh, za děj v jeskyni, za to, že se dobrodruzi nebudou jen tak plácat od ničeho k ničemu. To ale přece neznamená, že musíme mít přesně naplánovaný krok za krokem. Ono to ani nejde. Vsaďte se, že pokud vymyslíte deset způsobů, jakými by družina mohla vyřešit tu kterou situaci, oni přijdou na jedenáctý a právě ten s chutí zrealizují.

Takže je podle mě lepší mít jasně daný začátek, několik nejasných konců a v hlavě nástin toho, co by mohlo být mezi tím. Opravdu jen nástin, ono to stejně bude většinou jinak, než jak si představujeme. A připravit si místo podrobného plánu schopnost improvizovat, bystře reagovat na nově vzniklé situace a schopnost zapojit do jednoho celku všechno, co postavy vymyslí a provedou. A věřte mi, stojí to za to!

Tím pádem se totiž dostanete do situace, kdy příběh spolu s vámi spoluvytváří i postavy. Není to vše jen na vás. No není lepší při přečtení nových příspěvků místo povzdechu: “Šmajrá, co to tam zase vyvádí, co já s tím mám teď dělat, když jsem to měl vymyšlené jinak?“ vykřiknout radostí: “To je úžasné, na co zase dokázali přijít, jsem vážně zvědavý, co vymyslí zase příště!“ Odměnou vám bude pocit, že i vy vlastně ve své jeskyni „hrajete“, nejste ochuzeni o překvapení a jste sami zvědaví, jak to všechno dopadne. A odměnou vám budou i spokojení hráči, bez pocitu, že jejich postavy jsou jen loutky, které jsou někam popostrkovány a tlačeny bez možnosti na tom něco změnit. Hráči, kteří díky tomu mohou hrát opravdu živé postavy se svobodnou vůlí a s vědomím, že i ony ovlivňují svět.

=Janika=

Deník staré Astrid - část první

Deník má zežloutlé stránky a dýchá z něho osobitost člověka, který ho psal. Rukopis staré Astrid je velmi elegantní a čitelný. Má zvyk psát první písmeno v odstavci větší než ostatní. Na první stránce je napsáno…

8. června 2008

Jsou věci, které člověka tíží jako nákup, který naplňuje k prasknutí nacpanou tašku. Když to opravdu přeženeme, taška se roztrhne a nákup se potupně vysype na ulici všem na očích.
Tohle každá hospodyňka zná. A já se občas cítila právě tak, jako taková nákupní taška. Hlava se mi nadouvala a napínala všemi směry, jen jen vybuchnout… myšlenky se převalovaly sem a tam, právě tak jako zavařovačky v tašce… Potřebovala jsem ten nákup trošínku přeskupit, abych se nezbláznila a… nevybuchla.

A pak přišel den, kdy jsem si v jedné knížce přečetla, co s tím. Hlavní hrdina tu měl děsivé tajemství a děsivá tajemství ujídají pohodu a klid. Jeho tajemství ho mučilo tak, že nakonec v naprostém zoufalství sepsal všechny ty hrůzné skutečnosti na papír a šel do lesa. Ten papír zakopal tak hluboko, jak to jen v kamenité půdě šlo a spokojeně odešel. Bylo to naprosto nesmyslné… hloupé a dětinské, ale pomohlo to. Jakoby tím to tajemství pohřbil tak hluboko sám v sobě, že už pro něj nebylo tak snadné, vydrat se na povrch.

Dlouho jsem si nad tím lámala hlavu, protože mi to opravdu připadalo nesmyslné, hloupé a dětinské… Není to nic než symbolický akt, jenže… funguje. Přesvědčila jsem se o tom ve chvíli, kdy jsem začala psát tyhle nesmyslné, hloupé a dětinské deníky. Až na to, že je nezakopávám, ale schovávám do sejfu. Pohřbívám tam všechna svá tajemství, která nemohu vyprávět dětem a vnoučatům. Je to bezpečné a je to tak… úlevné.

Jsem stará, velmi stará. Mé dny jsou dávno tisíckrát přepočítané a sečtené, přesto tu stále zůstávám. Nedávno mi bylo 98 let a bůh stále oddaluje můj odchod. Možná proto, že by vzpomínka na ty prazvláštní lidské osudy neměla umřít se mnou. Myslím si, že odejdu, až je pohřbím ve svém sejfu, protože i na věčný život by to byla příliš tíživé tajemství. Jak bych mohla odejít a zapomenout třeba na sestru Bernadetu? Na její krásu a na její bolest.

Její obličej vypadal, jakoby ho vytesali andělé. Možná proto za nimi tolik spěchala. Ve čtrnácti letech měla vlasy až po pás, husté a černé jako havraní křídlo. To se ještě jmenovala Tea. Byla jemná a vlídná a pro každého měla schovaný úsměv. Proto jsem si ji také všimla. Děvčat jako ona nebylo v Orkangeru mnoho.

Nekradla matce malovátka, ani se nesnažila proklouznout ze dveří v jejích botách… Místo toho si četla a usmívala se na lidi. Zvláštní děvče. Když mi jednou v sobotu donesla nákup, oznámila mi s tím svým neodolatelným úsměvem, že hodlá vstoupit do kláštera.

9. června 2008

Ležela jsem zrovna v posteli, se zánětem průdušek, a když mi to dívenka řekla, upustila jsem leknutím šálek s heřmánkovým čajem. Polila jsem si celou postel jako ubryndané malé děcko. Tea mi vše pomohla uklidit a u toho mi vyprávěla, že o konventu sní už od dětství.
Nechápala jsem to.

Proč tak nádherné stvoření nesní o lásce, nepočítá na prstech ctitele a nevymýšlí, co na sebe a kam vyrazit? Jako všechny moje vnučky i dcery. Bylo to podivné.
Ona však v sobě měla rozvážný klid, který byl v přímém rozporu s jejím věkem. Měla zvyk dívat se dlouze do dálky, v očích zasněný smutek.
Nechápala jsem to.

Nedala se však zviklat. Její rozhodnutí bylo pevné. V necelých čtrnácti letech věděla přesně, co chce. Když mě poprvé navštívila v hábitu, sevřelo se mi srdce. Byla to ta nejkrásnější jeptiška, jakou jsem kdy viděla. Její obličej, orámovaný černým šátkem vypadal ještě půvabněji než obvykle. Snad že tolik vynikly ty velké černé oči. S novou garderobou získala i nové jméno. Sestra Bernadeta. Trvalo mně, než jsem si na to zvykla, ale nakonec jsem to přijala. Navštěvovala mě pořád. Naše netypické přátelství zůstalo pevné a vřelé. Jen moje tělo chátralo víc a více. Přesto jsem se z jejích návštěv radovala. A pak si ta mladá, krásná sestra Bernadeta začala stěžovat, že ji někdo pronásleduje...

pokračování příště…

= Marín =

Právě jste dočetli první část, úvod, příběhu na pokračování. Jste zvědaví jaké tajemství deníku svěřila stará Astrid? Kdo pronásledoval mladou Bernadetu? Vydržte do dalšího čísla a budete vědět víc.

Knihy, které by neměly zapadnout... Návrat z hvězd

„Nechte mě být.“ setřásl jsem ruku ze svého ramene. A dříve než by mohl kdokoliv něco namítnout, vyšel jsem ven. Ztuhl jsem. Čelist mi údivem spadla. Nic jsem nepoznával. Jako by to ani nebyla Země, ne ta, jakou jsem si pamatoval. Vysoké lesklé budovy, tak málo podobné tomu co jsem znal, čněli do mraků. Klouzal jsem po nich pohledem až do míst, kde se ztrácely. Ohromením jsem nebyl schopen od nich odtrhnout pohled.

„Pojďte zpět.“ Ozvalo se mi za zády. „ Všechno se změnilo. Ještě na to nejste připraven.“ Nedostávalo se mi slov, rezignovaně jsem svěsil ramena. Opravdu jsem nic nepoznával.

Zamysleli jste se někdy nad vesmírným cestováním? Nad objevováním nových světů?
Ano? A položili jste si někdy i otázku: A vrátím se vůbec někdy? Poznám ještě to, co jsem opustil? Bude ještě kam se vrátit?

Věřte, že po přečtení knihy Návrat z hvězd, kterou Stanislaw Lem (autor např. také románu Solaris) napsal roku 1961, vás tyto a podobné otázky jistě napadnou.

Vždyť sám hrdina románu Hal Bregg, vesmírný pilot, bude mít plnou hlavu otázek a nejasností, když se po desetileté výpravě napříč vesmírem navrátí na domovskou planetu. Na Zemi totiž mezitím uplynulo více jak jedno století a vše je najednou jiné, neznámé. Prostředí i společnost.

Hal Bregg je vyděděncem, cizincem v novém světě. Je možné do této nové společnosti zapadnout, přizpůsobit se novému životu? Měla vesmírná výprava vůbec smysl? A má cenu ještě žít?

To vše se dozvíte, když jej budete provázet při jeho poznávání nového života na Zemi.

ukázka 1:

Celé odpoledne jsem strávil v knihkupectví. Ale knížky v něm nebyly. Netiskly se už bezmála půl století. A já se na ně tolik těšil, po mikrofilmech, z nichž se skládala knihovna Promethea. A nic z toho nebylo. Člověk se už nemohl prohrabávat v regálech, potěžkávat v ruce svazky a odhadovat jejich váhu, napovídající rozsah četby.

Knihkupectví připomínalo spíš elektronickou laboratoř. Knihy, to byly krystalky, v nichž byl obsah nahrán. Číst se daly pomocí optonu. Byl dokonce podobný knize, ale s jednou jedinou stránkou ve dvou deskách. Při zmáčknutí se objevovaly následující stránky textu. Ale optonu se užívalo zřídka, jak mi řekl prodávající robot. Veřejnost dávala přednost lektonům, četly hlasitě, daly se nařídit na libovolný druh hlasu, tempo, modulaci. Pouze vědecké publikace pro malý okruh zájemců byly ještě tištěny na plastiku, imitaci papíru. A tak se všechny mé nákupy vešly do jedné kapsy, přestože to bylo téměř tři sta titulů. Hrstka krystalického zrní - tak vypadaly knihy.

ukázka 2:

Okamžik jsem si myslel, že vstane, ale ovládla se. Její oči se vrátily, velké, dychtivé. Dívala se na mě jako na šelmu, která leží krok od ní, jakoby nacházela zvrácenou rozkoš v hrůze, kterou jsem ji naháněl. Připadalo mi to jako urážka, horší, než kdyby se jen polekala.
„Můžete…“

„Zabít?“ odpověděl jsem se zdvořilým úsměvem. „Ano. Mohu.“


= Morr =

Skřítek

Skřítek

Uprostřed lesa na mýtince,
malý Skřítek seděl.
A ten Skřítek velmi smutně
na cestu do tmy hleděl.

Čekal, čekal dobu dlouhou,
ale ona nikde.
Už pomalu zmíral touhou
domů běžet klidně.

Už začínal bloumat myslí,
zda-li nestalo se jí nic.
Život začal ztrácet smysly,
čím dál víc a víc.

Když v tom uviděl ho děda jeden,
který domů nákup nesl.
Položil tragač plný beden
a na zem vedle Skřítka klesl.

"Co ty tady sklesle sedíš,
na pařezu, na mýtince?
Proč domů ještě neběžíš,
do chaloupky, k Tvé mamince?"

Zeptal se ho děda milý,
aby řeč zavedl.
A tak ho Skřítek se vší pílí,
svým příběhem provedl.

"Potkali jsme se před nedávnem,
když na zámku jsem sloužil.
Od té doby jsem každou chvílí,
jenom po ní toužil.

Ale jak ona o mě smýšlí,
já neměl ani tušení.
Když na ni však myšlenky mé přišli,
já měl srdce těžké bušení.

A to u mě není běžné,
jen aby bylo známo:
disponovat nízkým tlakem
mi to vínku bylo dáno.

Dlouho nebylo mi rady,
co se mnou vlastně dělo se.
Na těle nebylo žádné škody,
jen duše chvěla se.

Však časem bylo mi už jasné,
co se mnou se stalo.
Že má mysl i mé srdce,
čirou láskou vzplálo.

Teoreticky jsem tak měl jasno,
prakticky však byl zmatený.
V hlavě pořád pusto prázdno,
jen na ni myšlenkami upřený.

Jak dál si počnout
a co dělat jsem měl?
Nad věcmi jako tyto,
jsem celé dny přemýšlel.

Až dospěl jsem k rozhodnutí,
že čert to celý vem,
nebudu se jenom trápit
a pozvu ji někam ven.

Třeba na palouček mezi stromy,
protože je tu hezky.
Nestojí tu žádné domy;
jsou tu jen dvě stezky.

Málokdo tudy projde v noci,
tady je konec světa.
Jenom občas ňácí cvoci,
pozdě domů meta."

V tom si náhle uvědomil,
že dědu nazval cvokem.
Ten se však nijak nerozohnil
a dál se díval bokem.

Ale dál Skřítek už nevyprávěl,
jen, dívaje se do dlaní,
dodal pár slov na závěr,
tónem plným zklamání:

"Nakonec to vypadá,
že ona dnes už nepřijde.
To už to tak dopadá.
Nikdy mi nic nevyjde."

Když však děda zaslechl
ta slova plná beznaděje,
zhluboka si povzdechl
a řek, k němu se otáčeje:

"Nevěš hlavu, ty můj Malý,
třeba ještě přijde. Navíc,
to co bychom nečekali,
nás někdy překvapí nejvíc.

Nikdy předem přesně nevíš,
jak to všechno dopadne,
zvláště pokud nepolevíš
a tvá snaha neopadne.

Chce to se trpělivosti učit,
ještě není noci konec.
Nemá cenu se předem mučit,
ještě neodzvonil ranní zvonec.

Možná se jenom zdržela
a přijde trochu později.
Nebo se někde ztratila,
či přepadli ji zloději.

Promiň, to moc povzbudivé není,
ale jen jsem tím chtěl říci,
že zbytečné je všechno klení
a předem zhasínat svou svíci."

Skřítek- teď plný vyhlídek,
se za sebe trochu styděl.
Měl v hlavě tolik výčitek...
Když v tom ji uviděl.

Noc najednou jakoby změnila se v den,
a snad i ptáci začali zpívat.
On nevěděl, zda-li je to jen sen.
Nemohl uvěřit, nemohl se vynadívat.

Děvče jako z růže kvítek,
to rozhodně bylo.
Přesně jak si vybavil Skřítek,
co do paměti se mu vrylo.

Rychle k němu běžela,
po jedné z těch dvou cestiček.
Už z dálky volala zvesela,
že ztratila střevíček.

Musela se domů vrátit-
to proto to zpoždění.
Nechtěla se někde vyvrátit
a přijít ještě k zranění.

To Skřítkovi bylo ale skoro fuk,
hlavně že ji zase viděl.
Dostal známý srdce tluk,
až z toho celý zrozpačitěl.

Zapomněl snad všecku abecedu,
začaly ho chytat mdloby.
V úzkých se podíval na dědu-
po něm ale ani stopy.

Jakoby tam nikdy nebyl,
jakoby se mu jen sen zdál.
Sen, co do mysli se vryl
a cenné rady tam dal.

To už však byla dívka u něj,
do očí se mu dívala.
Uviděla jeho rdění
a mile se usmála.

...

Ti dva se dohromady dali
a jsou dodnes spolu.
A že budou spolu taky dál,
o tom není sporu.

=TruxXerus=

Závěrem

A jsme u konce.
A já bych vás opět jménem celé redakce chtěla požádat, abyste se neostýchali a napsali nám, co se vám na NAMRU líbí, co byste chtěli zlepšit, co vám zde chybí. Ať už do komentářů pod jednotlivé články, do Návštěvní knihy NAMRA, do fórka NAMRO na Abarinu či do komentářů pod článek – upoutávku tamtéž.
Každá reakce nás potěší, protože znamená to, že nás čtete.

Za redakci NAMRO
= Janika =