středa 26. října 2011

Střípky ze života barda Jarilana

Vzpomínky

Název zájezdního hostince „Na rozcestí“ opravdu nepatří mezi ty originální. Ovšem na názvu zase až tak nesejde, pokud zde barda rádi uvítají a za jeho vystoupení mu kromě noclehu a stravy také zaplatí.
Byl jsem zde již třetí den a vypadalo to, že bych tady pěkně v teple a suchu, mohl pohodlně přečkat nadcházející zimu.

A jako bonus k tomu všemu Marína. Dcera hostinského, která na mně mohla oči nechat. Jenže tím pádem ze mě nespustil oči ani tatík hostinský. A je pravda, že jeho pohledy nebyly zdaleka tak přívětivé, jako pohledy jeho dcery. Ano, tohle jablíčko stálo za utržení, musel jsem si to ale dobře načasovat. Nejdřív práce, pak teprve zábava. Bylo totiž jasné, že jakmile se oddám této zábavě, má práce tady skončí. A tak zatím zůstávalo jen u pohledů, úsměvů a sem tam nějakých těch něžných slůvek.

Dnešní večer byl ospalý a pošmourný. Venku protivně mrholilo, nepršelo ale natolik, aby to většinu pocestných zlákalo k přespání v hostinci. A tak jsme dnes měli poloprázdno. Zrovna jsem zlehka vybrnkával nostalgickou melodii, když se dveře otevřely a vešla ONA.
Mé oči se k ní zvedly, prsty se zastavily a loutna zmlkla. Ostatně celý šenk zmlkl. Muži sledovali onu dívku, jak kráčí, ne, spíš jak tančí k jednomu z volných stolů. A že se bylo na co dívat. Nádherné tělo, které tě nutilo přemýšlet, jestli máš před sebou ženu či vílu. Neuvěřitelně dlouhé nohy, které se snad ani nedotýkaly země. Záplava lehce zvlněných vlasů, černých jako havraní křídla, spadajících až k zadečku. Velké oči, modré tak, že pohlédnout do nich znamenalo v nich utonout. A když se usmála, bohové, jako by zde v hostinci vyšlo samo slunce.
Muži ani nedýchali, když ji provázeli pohledy. Ani přítomným ženám se nedostávalo dechu, ale závistí a u některých snad i nenávistí.

Polkl jsem a zavřel ústa, rád, že jsem to stihl před tím, než jsem začal slintat. Vyrazil jsem do útoku. I s loutnou jsem se nenuceně vydal k jejímu stolu.
„Vítám tě na scestí… tedy chtěl jsem říct Na rozcestí…“ pronesl jsem a usmál se.
„Bard Jarilan, k tvým službám…
Smím si přisednout?“ představím se s úklonou.
Ani jsem se nemusel ohlédnout, abych cítil, jak se v tu chvíli, kdy mi s úsměvem a pokynutím své nádherné ručky udělila svolení, i pohledy přítomných pánů změnily v závistivé a nenávistné. Bylo mi to jedno.

Objednal jsem víno, usmíval se na ni, blábolil rádoby vtipné nesmysly. Věděl jsem, že ji chci a že pro to udělám cokoliv. Nakonec se to „cokoliv“ ukázalo celkem snadné.
„Nechceš si zahrát kostky?“ navrhla asi po půl hodině mého snažení.
„Jen tři hry. Pokud vyhraješ, strávím dnes s tebou noc a pokud…“
Nezajímalo mně, co bude, pokud prohraji. Bylo mi jasné, že vyhraji, musím vyhrát! Ani jsem ji nenechal domluvit a s horlivým přikyvováním vyhrkl:
„Souhlasím!“
Zasmála se. Její smích zněl jako stříbrné zvonky.
„Pokud vyhraji já, vezmu si tvé vzpomínky.“ doplnila.
Stále jsem horlivě přikyvoval, než mi došlo, co to vůbec řekla. Má hlava se zastavila a výraz mé tváře se změnil z nadšeného v udivený a nechápavý.
„Mé vzpomínky? Ale to přece nejde, vzít někomu jeho vzpomínky.“ zasmál jsem se teď já. Trochu nejistě. Pokrčila rameny:
„Když tomu nevěříš, tak se můžeš klidně vsadit, ne? Tím pádem můžeš jen získat…“
Vrhla na mě pohled, kvůli kterému se zabíjí, kvůli kterému se umírá, kvůli kterému králové vyhlašují války. Čert vem vzpomínky! Já ji prostě chci!
„Souhlasím.“

Bylo to jedna - jedna, zbývala poslední hra, ta rozhodující. Najednou mi nebylo na duši nejlépe. Zvlášť, když jsem viděl, jak se tváří ona. Vítězoslavně, spokojeně. Nelíbilo se mi to. Ne, že bych věřil těm jejím řečem o kradení vzpomínek. Ale mohl jsem přijít o úžasné chvíle strávené s ní. Proto jsem se rozhodl švindlovat. I když jsme nehráli mými kostkami, při troše šikovnosti, v tom jak kostky vezmu do ruky a jak pak hodím, šlo zajistit dobrý hod.
Dvě šestky. Teď jsem se na ni vítězoslavně díval já.
Vzala kostky do ruky, zatřásla s nimi a hodila. V jejích očích byla má porážka. Bez toho, aby se vůbec podívala, co jí padlo. Já svůj zrak ke kostkám stočil. Dvojka a jednička. Oko. Nechápavě a ublíženě jsem se podíval opět na ni. Její oči byly jako dvě modré studny, od kterých se nešlo odtrhnout. Do kterých jsem spadl. A padal hloub a hloub a hloub…

***

Udiveně se dívám na šedou chodbu, jejíž konec se točí v zatáčce. Povlávají jí šedé závoje, ne nepodobné pavučinám. Ze zatáčky vyjde žena a jde mi vstříc. Má divně nepřítomný pohled, skoro jako by mě ani neviděla. A pokud vidí, nedbá toho, že zde jsem. Otáčím se za ní. Kdo to je? V tu chvíli si uvědomím, že otázka měla být položena jinak. Kdo jsem já? A kde to jsem? Co tady dělám? Zamračím se v marné snaze si vzpomenout. Rozběhnu se chodbou, míjím několik odboček, lehounké šedivé závoje hladí mou tvář, když jimi probíhám.
Kdo jsem? Kdo jsem? Kdo jsem? Duní mi v hlavě spolu s tepem mého srdce. Při svém zběsilém úprku potkávám další osoby. Některé se sotva plouží, jiné mi běží naproti s rozervaným a vyděšeným výrazem v obličeji. Uvědomuji si, že se asi tvářím stejně jako oni.
„Kdo jsem?! Kdo jsem?! KDO JSEM?!“ přistihnu se, že křičím na ty bloudilce.
Nevím, kolik odboček jsem minul, do kolika vběhl, kolika závoji proběhl. Nechci zastavit, mám strach, že pokud zůstanu stát, stane se něco strašného. Letmo jsem zahlédl jednoho, který tu chybu udělal. Opřený zády o šedou stěnu, vysílený a zesláblý. A ta stěna jako by ho vtahovala do sebe. Ne! To se mi muselo jen zdát, proběhl jsem kolem něj přece tak rychle…

***

„Ten tvůj bard stále běží, má milá, podívej. Je silnější, než jsem si myslel. A ty jeho vzpomínky. Úžasné! A tak výživné!“
Dívka s tělem víly, havraními vlasy a očima jako dva safíry se zamilovaně a oddaně dívá na muže, který spočívá na pohovce.
„Však i on zpomalí a nakonec zastaví. Také on se stane součástí našeho sídla. Neboj. Ani on se odsud nedostane, ani on si nevzpomene.“ pronáší s jistotou a opět pohlédne na zrcadlo, ve kterém je vidět plavovlasý běžící muž s vyděšeným a zoufalým výrazem.

***

V malém pokojíku si právě Marína, dcera hostinského, rozčesávala před spaním vlasy. A opět, jako už po tisící, jí před očima vyvstal obraz Jarilana. Znovu viděla, jak se zvedá od stolu a odchází z hostince s tou nádhernou dívkou. Ani se neohlédne, nepřítomný pohled patří jen té krásce. Dokonce i svou loutnu zde nechává, opřenou o stůl.
Už se nevrátil.
A náhle ji zasáhlo poznání, přiznala si to, čemu do této chvíle odmítala uvěřit. On se již nikdy nevrátí. Nikdy. Její oči se zalily slzami a z hrdla se vyderal bolestný výkřik:
„Jarilane!“

***

Běh pomalu ale jistě přešel do rychlé chůze a teď už se jen tak ploužím chodbami. Hlavu skloněnou, je mi jedno, kudy jdu, nevšímám si těch, kteří tady chodí se mnou. Už nemůžu. Jako by tohle místo ze mě vysávalo život. Ztracený v podivném šedém bludišti, ztracený sám v sobě. Nevím, co je horší. Jestli ty podivné nekonečné chodby a všichni ti lidé zde, nebo to, že si na nic nevzpomínám. Jedno vím ale zcela jistě - jaký bude můj konec. Viděl jsem to tady již tolikrát. Každý nakonec zastaví. Opře se o stěnu, sesune se podél ní do sedu. A stěna si ho začne brát. Nejdříve dotyčný získá stejnou šedou barvu, jakou zde má vše okolo. A pak ho stěna začne požírat. On nejprve vypadá jako hrůzná šedá socha, s vytřeštěným pohledem a ústy otevřenými v němém výkřiku. Pak už připomíná jen reliéf ve zdi. A nakonec zmizí úplně. Jako by nikdy nebyl.
Děsí mě to. Nechci takhle skončit, proto pořád ještě jdu. Ale jsem už tak unavený…

“Jarilane!“ rezonuje náhle v mé hlavě zoufalý výkřik.
Zastavím se. A náhle, jako blesk z čistého nebe, si vzpomenu. Jarilan? To jsem já, já jsem Jarilan! Bard Jarilan! Pomalu si začínám vzpomínat. Vzpomínám si na všechno. Na své dětství na statku, na putování s potulnými kejklíři, na všechna místa, co jsem kdy navštívil, na všechny ženy, co jsem poznal. I na tu poslední. Krásnou jako noc a stejně tak temnou. Na tu, se kterou jsem v hostinci Na rozcestí hrál kostky o své vzpomínky. A prohrál jsem.
Musím odsud pryč!
Znova se rozběhnu.

***

„Vzpomněl si! Ten bard si vzpomněl!“ úpí muž na pohovce. Dívka na něj vyděšeně pohlédne. On se kroutí v křeči, náhle jako by zestárl o deset let, jak si bard bere zpět své vzpomínky, které on pozřel.
„Ne!“ zazní dívčin zoufalý výkřik.
„Nechápu to! Nevěřím, že by na něj někdo myslel tak silně a s takovým citem, aby mu vrátil jeho vzpomínky!
Nenechám ho odejít, je náš, je tvůj!“
V očích se jí zalesknou slzy a tvář se zkřiví hněvem. Vztáhne ruce k zrcadlu, ve kterém je vidět, jak se Jarilan opět rozběhl.
V tu chvíli jako by někde v chodbách vzniknul závan větru, který šedými závoji vyrazil za prchajícím bardem.

***

Touha najít východ z tohoto bludiště mě pohání vpřed. Znova šedé závoje hladí mou tvář, když jimi probíhám. Natahují po mě své pařáty. Své pařáty?
Málem zastavím, jak mě ohromí hrůza. Závoje se natahují ke mně, v touze lapit mě, zamotat do sebe a nepustit. Rozběhnu se o to rychleji, doufám, že tak budu mít šanci jimi proběhnout, utéct jim. Děs svírá mé srdce. Věčně takhle utíkat nedokážu, už teď mě pálí na prsou a nohy mám již tak těžké.
Zrovna v okamžiku, kdy se dojem, že se odsud nikdy nedostanu, mění v jistotu, zahlédnu dveře. Je mi jedno, co je za nimi. Jsou to první dveře, na které jsem zde narazil, a pro mě v tuhle chvíli znamenají naději. Dobíhám k nim, prudce je rozrážím a… padám do tmy.
Při průletu černým tichým děsivým Nic si ani nestačím pomyslet, že tohle je můj konec, a tvrdě dopadnu. Pořád je tma. Pak si uvědomím, že mám křečovitě zavřené oči. Opatrně je otevřu a hledím přes koruny stromů na nebe. Zafouká studený vítr a ze stromů se k zemi snáší žluté listí. S úlevou se rozesměji.

***

Dveře hostince Na rozcestí se otevřou a spolu se závanem vichru vlétnou dovnitř i sněhové vločky. Marína pohlédne na příchozího, s nadějí, která se vzápětí mění ve zklamání a rezignaci.
Její pohled se stočí na místo nad krbem, kde visí Jarilanova loutna. Přesvědčení, že se bard pro svůj nástroj přeci jen vrátí, je den ode dne slabší.

= Janika =

2 komentáře:

  1. Perfektní povídka, která člověka chytne a už nepustí. Smekám před autorkou :)

    Sinthoras

    OdpovědětSmazat
  2. Opět hezká povídka. Říkal jsem si, copak prožije bard tentokrát a rozhodně jsem nebyl zklamán. Řekl bych, že povídka je opět o něco vybroušenější a čte se jedním dechem. Jen jsem musel ke konci kroutit hlavou… sakra ten chlapík má víc štěstí než by si zasloužil :-) Nemohla na něj raději Marína zapomenout :-))

    Morr

    OdpovědětSmazat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)