pondělí 30. května 2011

Úvodem

Už jen poslední měsíc, říkávají si školou povinní a těší se až pro ně letošní školní rok skončí. Jiní pomýšlí na dovolenku, každý si prostě snaží plánovat svůj volný čas tak, aby si to krásné líto užil.
A pro zlepšení nálady tu je zase NAMRO.
Možná jste si už stihli všimnout menších změn...?
Ano, koukáte správně, máme nový banner pro tuto stránku. Jeho tvůrcem je Morr, za což mu velice děkujeme, protože se vydařil.
Druhým potěšením je pro mě uvítat v redakci Janiku, v jejímž jménu se dnes nese mnoho rubrik. Děkujeme jí za ochotu pomoci, takže vítej, Janiko. ;)
A abych vás už nezdržoval, skočte na to a užijte si mnoho zajímavých rubrik!

Za redakci Morghot

/ Vydání šesté / 2011

Nový Harry Potter? Čtete v sekci "Co se děje"!
Wolfgang a jeho jeskyně? Hm, to si posmlsneme....
Životopis postavy, anebo povídka? Hádejte...
Perly, perličky, aneb to nejzajímavější o jeskyních ve statistikách!
Namro se dočkalo i úvahy? Hádejte od koho?
Ani na Smršť dnes neopomeneme, tentokráte je však autorem někdo jiný!
Volná chvíle, co mám číst? NAMRO poradí!

Co se děje - nejbližší železné bitvy

Pohádková bitva
SHŠ Regnum Fortis
3. - 5. 6. 2011
Příložany u Jaroměřic nad Rokytnou
Popis: Pohádkový příběh pro děti i dospělé.
Jedná se o pohádkovou bitvu, skřeti a elfové vítáni, jinak gotika.
Večer ohňová show, kdo chce může se přidat.
Jako vždy sobotní oběd a po akci i pivko bude zajištěno.
Účast po dohodě na Lasicka.111@seznam.cz, tel.: 720 456 415.

Bitva Mrač 2011
3.ročník středověké bitvy k uctění památky 540. výročí smrti Krále Jiřího z Poděbrad
10. 6. 2011 – 12. 6. 2011
Tvrz Mrač u obce Mrač blízko Benešova ( 49° 49´ 59´´N, 14°42´ 5´´E )
Oficiální pozvánka: htt://www.ceskakorouhev.cz/mrac/promotion/pozvanka.pdf
Web: http://www.ceskakorouhev.cz/mrac

Svatobor 2011
Sigurd (www.sigurd.cz)
10. - 12. 6. 2011
Rosice u Brna
Šestý ročník raně středověkého festivalu vikingů a slovanů. Součástí akce bude bitva, trhy souboje, turnaj, hry, hudbu zajišťuje skupina Percival .
Jedná se nejen o víkend plný tvrdých bojů, ale také o nahlédnutí do jejich řemesel a běžného života před 1000 lety.
Festival představuje dobový život a válečnictví dávných Vikingů, Slovanů a Varjagů.




Středověké slavnosti na Helfenburku
2. 7. - 6. 7. 2011, Helfeburk u Bavorova
Více info na http://sirotcizestrakonic.freepage.cz/helfenburk/ a a http://www.facebook.com/event.php?eid=157344220993805
Od soboty 2.7. bude probíhat předprogram v podobě různých šarvátek a bitviček. V úterý 5.7. projde Bavorovem středověký průvod a bude následovat program na místním zámečku. Ve středu 6.7. se bude opět na hradě konat již tradiční dobývání Helfeburku s tanci, hudbou a scénkami.
Výstrojní podmínky na webových stránkách, datace do celého období gotiky.

XII. ročník Bitvy o brod
www.bitvaobrod.cz
1. - 3. 7. 2011
na tradičním místě pod hradem Zbořený Kostelec
"1420: Boží bojovníci" - oděv odpovídající střední Evropě v letech 1400 - 144




Hledání příštího Harryho Pottera skončilo – Percy Jackson: Bitva o labyrint je třetí nejčtenější knihou na světě!

Praha, 9. března 2011 – Na pulty knihkupců dnes přichází kniha Nakladatelství Fragment – Percy Jackson: Bitva o labyrint. Čtvrtý díl celosvětově úspěšné fantasy série Percy Jackson je po Harrym Potterovi a Twilight sáze třetí nejčtenější knihou na světě. Prodáno bylo jen v USA více než 15,5 milionu výtisků! První díl ságy byl převeden na plátna kin v únoru roku 2010.

Pokud jste fanouškem starověké mytologie, akčního dobrodružství a pátrání, příběhy Percyho Jacksona jsou perfektním čtením právě pro vás. A to bez ohledu na váš věk. Bitva o labyrint je čtvrtým dílem v této sérii, ale lze ho číst i samostatně.


Zdroj




Nenechte si ujít Festival fantazie.

30. červen - 10. červenec 2011
Chotěboř, ulice Tyršova

Web: http://www.festivalfantazie.cz/ff
E-mail: info@festivalfantazie.cz

Festival fantazie je největší ze série setkání příznivců světů fantazie - fantastiky seriálové, filmové, literární, herní i jiné, zaměřené hlavně, ale nejen na science-fiction a budoucnost, fantasy a horor, mytologii a historii, ...

Stargate, Star Trek, Star Wars, Pán prstenů, Harry Potter: to je pouze zlomek toho, co vás čeká na festivalu plném zábavy. Filmy a seriály; RPG, konzole, PC, deskové a karetní hry a turnaje; besedy, přednášky a soutěže; divadelní představení a koncerty; DDR i anime a mnoho dalšího. Festival fantazie (od 1996) má nejbohatší program z obdobných akcí ve světě!

Přijeďte do Chotěboře strávit 1. prázdninový týden 2011 s fantazií a fantastikou a odvezte si spoustu nezapomenutelných a neopakovatelných zážitků.
Přihlaste se na místě nebo předem s výhodami.




LARPY

Sezóna se nám rozjela a je tu nabídka dalších LARPŮ

Lakris 2011 (Megalarp 2011)
10. - 12. 6. 2011
Kde: Žihle (Plzeňský Kraj)

- autdoor larp
- fantasy tématika
- věkově neomezeno
- vhodné pro nováčky tohoto oboru, ale i zkušené hráče.
- očekávaný počet účastníků cca. 30+

Erien 2011 - Temná pravda
23. - 26. 6. 2011
Kde: Čisovice (Středočeský kraj)
(pořádá Asicoace Fantasy o.s.)

- autdoor larp
- fantasy tématika
- věk 15+
- vhodné pro nováčky tohoto oboru, ale i zkušené hráče.
- očekávaný počet účastníků cca. 200
- přihláška nutná na: http://zlenice.asf.cz/

Margit&Morghot

Recenze na jeskyně

Krvavá Parta


Mladá sotva dvadsať ročná, na pohľad sympatická žena, stála pre budovou International Diamond Bank, ktorá sa zo svojimi sto dva poschodiami týčila do obrovskej výšky. Silný s vietor jej fúkal dlhé čierne vlasy do tváre, takže si ich každú chvíľu odhŕňala rukou aby neprekážali.
Priliehavý zelený kostým neposkytoval takmer žiadnu ochranu pred chladným dažďom, takže za tú dobu čo tu stála bola celá mokrá. No ona dážď znášala ako chladná profesionálka.
Do tváre jej mieril objektív kamery, za ktorým sa schovával Buddy. Malý tlstý mužík, v bielom tričku, a tuctovej šiltovke, s nápisom KFC.
"Takže Patrícia, za tri akcia! Jeden, dva, tri. Akcia!" Na kamere zasvietilo červené svetielko, a stovky tisíc ľudí na svete mohlo sledovať Patríciinu tvár.
"Zdraví ťa Sillent City! Práve sa nachádzame pred budovou International Diamond Bank, k ktorej sa odohráva strašná rukojemnícka dráma. Partia piatich ozbrojencov, ktorú médiá nazvali Krvavá Parta, sa uzamkla v horných poschodiach budovy, spolu s asi dvadsiatimi zamestnancami banky.
Budovu obkľúčilo skoro dvesto rangerov, a policajné zložky z dvoch štátov."

Záber na kamere sa rozšíril, a za postavou Patrície sa objavilo niekoľko policajných aut, za ktorými sa kryli policajti v modrých uniformách, a niekoľko rangerov, ktorí sa pre istotu nekryli vôbec. Rangeri zvierali v rukách dlhé perkusné zbrane, a drevené kríže.
"Podľa informácií zločinci do teraz nevzniesli žiadnu požiadavku, a polícii sa stále nedarí vymyslieť plán ako zločincov zneškodniť. Zhruba pred hodinou na poschodia zaútočil tým rangerov, a policajné komando, avšak bez úspechu. Všetci zahynuli, a Ich mŕtvoly boli poslané výťahom späť.
Túto patovú situáciu budeme pre vás aj naďalej sledovať. Spred budovy International Dimond Bank, Patrícia Swanová, kanál šesť."


***

Pred hodinou a pol...
Nevysoký chlapík sedel na úzkom schodisku. Na sebe mal oblečený dlhý sivý plstený kabát, kedysi bielu košeľu cez ktorú mal natiahnutú nepriestrelnú vestu. Na chrbte mu viselo pestrofarebné sombrero, priviazané šnúrkou za krk. Pod jeho čižmami sa povaľoval jeden špak vedľa druhého.
Chlapík uprene sledoval veľké číslice namaľované na stene schodiska, ktoré spolu označovali sté poschodie. Ticho si pospevoval starú mexickú pesničku.
Dupot niekoľkých čižiem ktoré sa blížili zdola ho nejako neznepokojoval. Neustále si pospevujúc, vytiahol malú šesťranovú pištoľ, a strelil do neónu ktorí okamžite zhasol.
Na schodisku sa rozľahlo príjemné prítmie. Kroky z nižších poschodí sa dali do behu. Chlapík sa pozrel na hodinky, a odhadol približný čas príchodu dupotajúcich nôh. Mimovoľne sa usmial, pri čom jeho dlhé slonovinovo biele tesáky doslova žiarili v tme. Jedným rýchlim pohybom vrátil pištoľ tam od kiaľ ju vzal, a druhým vylovil spod kabáta opakovaciu brokovnicu z upiľovanou hlavňou...
KLIX-KLAX!
Prvá hlava zakuklenca sotva vykukla ponad schody, a už z nej nezostalo nič, okrem abstraktného diela na stene. Zvuk výstrelu sa rozľahol po schodisku. Znel ako výbuch granátu, akurát účinky zbrane z ktorej vyšiel nemali takú ničivú silu. Hold, opakovačka si kliesnila cestu po umeleckej dráhe.
Druhá, a tretia hlava sa rozskočili do strany po ďalších dvoch presne mierených výstreloch, a doplnili tak krvavú mozaiku od prevej zakuklenej hlavy.
Komando sa na chvíľu zastavilo. Rýchla strata troch členov ich prekvapila.
Chlapík sa medzitým konečne postavil. Z rozohriatej hlavne brokovnice stúpal dym, prinášajúc zo sebou vôňu strelného prachu. Díval sa do tmi zúženými zornicami, podobnými tým mačacím.
Zakuklenci teraz postupovali opatrnejšie. Namiesto priameho útoku zvolili trošku výbušnejší postup.
Čosi malé, okrúhle letelo vzduchom. Odrazilo sa to od steny, a pristálo chlapíkovi pod nohami.
To niečo bol malí útočný granát. Chlapík sa naň nechápavo zadíval, a malí granát vybuchol...

***

V tú istú hodinu, tá istá budova, to isté poschodie...
"Tik-tak! Tik-tak! Čas nám beží Joe. Pohni si!" Hlas znel z dverí vedúcich do sekretárkinej malej kancelárie, kde sa teraz krčilo sedemnásť ľudí k podlahe. Patril vodcovi krvavej party ktorého všetci prezívali Pes.
Pes bol vysoký, skoro metrák vážiaci obor, oblečený do dlhého čierneho kabáta, vysokých čižiem, a s cylindrom narazeným na hlave. Nie je to upír, ako ostatný členovia party. Pes je vlkodlak, ktorého rysy sa mu prenášajú aj do ľudského výzoru. Má hranatú tvár, ktorú lemujú dlhé bokombrady. Husté zrastené obočie, a žlté oči.
"Snažím sa, tak neotravuj!" Zreval chlapík, o ktorom by ste pri pohľade naňho zakrútili neveriacky hlavami, a položili si otázku: Ako sa už len tento mohol dostať do krvavej party?
Vysoký, avšak vychudnutý skoro muž, oblečený v sivom kabáte, ľanovej košele, a čižmách, ktoré mu boli trochu veľké.
Skoro vždy sa usmieval, a vystavoval tak na obdiv svoje tesáky. Na nose mal večne narazené okuliare, s tučnými sklami ktoré vôbec nepotreboval. Tvár mal posiatu pehami, ktoré doslova svietili na mŕtvole bielej pokožke.
Joe sa akurát skláňal nad monitorom počítača, ktorí patril riaditeľovi ID-Bank. Mal za úlohu nabúrať systém, a vložiť vírus ktorí by sťahoval veľmi malé sumy peňazí z účtov v celej Federatívnej Republike, a prevádzať ich stovky fiktívnych účtov u susedov v Konfederatívnej Únii.
Veľké prevody totiž sledujú na ministerstvách. Ale tie ozaj malé nesleduje nikto.
Joe sa potichu usmial. Už žiadne vykrádačky bank. Toto je už vyšší level...

***

Zo schodiska sa ozval výbuch. Jeden z chlapcov ktorí strážili spolu zo Psom rukojemníkov, zamieril k schodom.
Na schodoch sa práve odohrávala scéna ktorú nikto zo zásahovej jednotky nečakal. Chlapík zo sombrerom výbuch nielen že ustál, on sa k tomu ešte aj usmieval. Tvár mal teraz čiernu po spálenine, a z kabátu sa mu valil hustý čierny dym.
Útočiaci zakuklenci zaskočený tým čo mali pred sebou, ani nepostrehli kedy začal chlapík strieľať.
Opakovačka mu v rukách spievala pieseň o smrti. Z policajtov lietali kusy mäsa, a krv striekala vo vysokých gejzíroch do vzduchu.
Potom zavládlo ticho, ktoré narušovalo iba crčanie krvi z mŕtvych.
Za chlapíkom sa otvorili dvere. "Si v poriadku muchachos?"
"Nič mi nie je. Ale títo to už majú za sebou." Chlapík z úsmevom zišiel zo schodov. Boli tak pokryté krvou, a rozstrieľanými orgánmi, že sa tam pomaly nedalo chodiť.
Druhý chlapík nelenil, a vykročil za ním. Mŕtvoly bolo treba prehľadať, pozbierať všetko užitočné, a poslať fízlom pozdrav.
Ako spoločne prehľadávali telá, našli medzi nimi aj rangerov. Ich tiel sa snažili dotýkať čo najmenej. Hrozilo totiž, že pri manipulácii s ich telami, môže vypadnúť, či sa odhaliť nejaká svätá relikvia ktorá upírov dokáže zahnať. Rangeri najčastejšie nosili veľké drevené kríže, a revolveri nabité striebrom.
Okrem toho boli skutočne dobre vycvičený. Tí čo tu teraz ležali mŕtvy museli byť nejaký zelenáči. Ináč by mal Mexičan po chlebe.
Chlapi rýchlo pobrali mužom granáty, a telá potom poslali výťahom dole, nech sa aj policajti môžu kochať čo dokáže jedna opakovačka, odhodlaná preraziť si cestu k umeniu. Výťah bol umelcovou tvorbou doslova napchatý. Mexičan mal dokonca problém vopchať dnu ruku, aby stlačil gombík. Nakoniec sa to však podarilo, a tok sa obaja vrátili nazad.
Tento krát však nezostali na schodisku, ale vošli dnu do chodby. Kreslá použili za zatarasenie dvier, a pobrali sa za rukojemníkmi.
"Tak ako, je to hotovo?" Spýtal sa Mexičan Psa, ktorí akurát mieril riaditeľovi do tváre, a len tak pre zábavu sa pozeral ako sa celí natriasa, ako želatína.
Ľudia ktorí zbadali zakrvácaného Mexičana, svorne spustili hromadnú dáviacu akciu. Čoskoro zvratky pokryli koberec, a vzduch sa stal takmer nedýchateľný.
"Neviem. Choď sa naňho pozrieť, dobre?! Odvrkol Pes zhnusene.
Mexičan prešiel popri ňom, a zmizol vo dverách.
"Tak čo, ako pokračuješ?" Zastavil sa tesne u stolu. Zo sebou doniesol aj mŕtvolný smrad, ktorí dráždil Joa pri práci.
"Čo si do pekla robil? Vypadáš ako reklama na transfúznu stanicu!" Rozčuľoval sa Joe, pokým z mechaniky počítača vyťahoval malí disk. Ten si potom schoval niekde pod kabát, a zahlásil krátke "Hotovo!"
"Táááákže, sa môžeme spakovať!" Povedal Mexičan Psovi, keď sa zjavil v sekretárkiných dverách. Za chrbtom mu vykukoval pehatý Joe.
Psovi sa po tvári rozhostil spokojný úsmev. "Dosť bolo zábavy!" Povedal, a zmačkol spúšť. Riaditeľova neprirodzene guľatá hlava sa rozletela na všetky strany. Väčšina jej obsahu však skončila na rukojemníkoch, ktorý spustili druhú vlnu zvracania.

"Čo s týmito?" Mexičan rýchlim pohybom ruky ukázal brokovnicou na rukojemníkov. Pri tom pohybe z brokovnice odletel kúsoček mozgu, a pristál priamo na tvári mladučkej sekretárky. Tá sa v momente sklátila na koberec, kde ležala s tvárou ponorenou v zvratkoch.
Pes len pokrčil plecia, a podišiel k dverám. "Títo sú už odbavený. Rangeri sa s nimi nebudú srať. Oni budú chcieť vedieť čo sa tu dialo, a to za akúkoľvek cenu!"
Joe sa pri zmienke o rangeroch nervózne usmial. "Nevypadneme už?"
"Jasné!" Ozvalo sa mnohohlasne.

***

O hodinu, a tridsaťpäť minút neskôr...
Všetky kamery televíznych štábov sa dívali k nebu. Presnejšie, dívali sa na strechu veľkej budovy International Dimond Bank, kde stáli všetci členovia krvavej party na rímse, a hľadeli dolu.
Nad hlavami sa im preháňali v divokých chuchvalcoch husté čierne mraky. Dážď s ktorí do teraz neprestajne pršal, stíchol.
Patrícia Swanová, celá premočená z mikrofónom na ústach komentovala aktuálne dianie.
"Pred piatimi minútami sa polícii podarilo vniknúť na poschodia, a vyslobodiť rukojemníkov. Členovia krvavej party sa presunuli na strechu kde sa podľa správ policajného hovorcu zabarikádovali.
Ďalej sa nám podarilo zistiť že sa dvaja z rukojemníkov sú mŕtvy. Jednou obeťou je Šesťdesiatdva ročný riaditeľ International Dimond Bank, Samuel Roderrick. Meno druhej obete sa nám nepodarilo zistiť. Vieme však, že ide o muža, ktorí skolaboval, na následk..."

Patríciu prerušil výkrik ktoréhosi z novinárov. "Do pekla! Veď oni sa chystajú skočiť!"
Na streche sa skutočne dialo niečo neobyčajné. Všetci piati členovia stáli na okraji rímsy bok po boku. Iba Pes stál pred Mexičanom, o ktorého bol pripútaný horolezeckými popruhmi.
Upíry si vyhrnuli si vyhrnuli rukávy, a rozpažili ruky. Tie okamžite začali meniť svoju podobu, na niečo čo pripomínalo vtáčie krídla. Tieto boli akurát väčšie, s čiernym skoro vyšklbaným perím.
Takto tam stáli hodnú chvíľu, a sledovali dianie pod sebou. Pes si chladne premeriaval rangerov, a uvažoval ako to celé skončí. Vedel že keď teraz skočia, preplachtia niekoľko kilometrov, kým budú musieť pristáť. Potom všetko bude záležať na rýchlosti. Toto všetko už zažil snáď tisíc krát. Preto bol pripravený. Vedel ako sa stratiť a nezanechať ani najmenšiu stopu. Vedel však že keď sa tam dolu rozdelia, nie všetkým sa podarí uniknúť.
Za tie storočia, vždy dostali rangeri dakoho pri akciách. Jedného, či dvoch. Možno dneska zomrie práve on. Alebo Mexičan, či nebodaj Joe, ktorí bol v parte nováčikom.
Pre krvavú partu je to však prijateľná cena. Nájde sa nový vodca, a nový členovia ktorí doplnia toto tisícročné spoločenstvo, a prinesú doň niečo nové.
Pes sa usmial. Obrovské tesáky sa zablysli do tmy. V tom momente sa odlepil spolu z Mexičanom od zeme, a za ním sa v rýchlom slede vzniesli aj ostatný.
Zdola sa rozľahli výstrely. Strieľali však iba policajti, a olovené guľky aj keď značne nepríjemné, im ublížiť nedokázali. Rangeri ani nevytiahli pušky. Striebro by tak vysoko v žiadnom prípade nedoletelo. Radšej nasadli na kone, a cvalom sa hnali sledovať rýchlo letiace tiene, ktoré sa strácali v diaľke...

= Vash a Wolfgang =

Procházka kolem postav, které stojí za povšimnutí

Jarilan
(hráč: Janika)

„Potulní kejklíři jdou zasněženou plání,
v obitém talíři vaří vítr ke snídani,
s cvičenou opičkou na rameni,
životem malinko unaveni,
potulní kejklíři jdou bílou plání.

V kovárně na kraji vsi všechen sníh už ztál,
dobrý kovář odžene psy a pozve je dál,
sláma je postelí i peřinou
a oni jeden k druhému se přivinou
a zítra na návsi začíná candrbál.

Kejklíři, kejklíři jdou.

Po schodech kostela poskakuje míč,
muž s tváří anděla ohýbá železnou tyč
a krásná dívka jménem Marína
zatančí tanec pohanského bůžka Odina
a zítra po polednách budou zase pryč.

Vozíček z lipových dřev po hlíně drkotá,
červená nepokojná krev je erbem života,
všechno, co chceme, leží před námi
za devatero poli, devatero řekami,
nad zimní krajinou slunce blikotá.

Kejklíři, kejklíři jdou.
Kejklíři, kejklíři jdou.
Kejklíři, kejklíři jdou…“


Opřu loutnu o stůl a pohlédnu na ženu, která přede mě staví jídlo.
„Paní hostinská … Ta večeře vypadá skvěle! A věřte, že od tak milé ženy by mi chutnaly i brambory na loupačku jako ta nejvybranější krmě…“ usměji se na ni. Úsměv je to něžný, milý a tak trochu nesmělý a ostýchavý. Zlehka se dotknu její ruky. Zamračený pohled jejího muže za šenkem nevidím nebo prostě nechci vidět.
Obrátím se zpět ke svému společníkovi:
„No ano – když jsem utekl z domu a přidal se ke společnosti kočovných kejklířů, bylo mi čtrnáct. Víš, doma mě už nic nedrželo. Otec zemřel, když mi bylo šest let. Tenkrát se hnala strašná bouřka a bylo potřeba sklidit obilí. Déšť je zastihl ještě na poli. Prochladl, dostal zápal a zemřel.
Dva roky na to se mamka znovu vdala. A rok na to zemřela i ona – když mému otčímovi rodila dceru. Ta se pro něj stala vším, já začal být jen levná pracovní síla na statku, který měl jednou patřit mě.“ Ušklíbnu se. Nezdá se ale, že by tyto vzpomínky nějak bolely, asi už čas dokázal otupit onu bolest nad ztrátou rodiny.
„No, stejně by ze mě nikdy nebyl dobrý statkář.“ Zasměji se, příjemným lehkým smíchem.
„Byl jsem vždycky takový větroplach a snílek.
A kejklíři? To ti byla krásná doba…“ zasním se.
„Každou chvíli na jiném místě, jiní lidé, jiná krajina, nové zážitky…“
Opět se chopím své loutny a se zasněným pohledem zazpívám kousek písničky:

„…Pojď poslouchat písně, co na kopcích déšť vypráví,
když se kapradí dotýká mraků, padá do trávy,
v jeho písních vždy zaznívá naděje, radost i žal,
nitky příběhů minulých, dob, co čas s sebou vzal…


Nyní nechám loutnu ve svém klíně a jen se usměji na hostinskou, když vidím, jak pozorně mé písni naslouchala. Další úsměv je už určen jen mně samotnému, když vidím, jak mírně zčervenala ve tvářích, rychle se podívala po manželovi a spěšně se vydala obsloužit hosty u dalšího stolu.
Znovu se má pozornost obrátí na muže u stolu.
„U kejklířů jsem se naučil spoustu věcí. Umím trochu žonglovat i chodit po laně jsem zkoušel, různé akrobatické kousky - ale žádná sláva…“ zase ten smích.
„Vrhání nožů – no to, už je o něco lepší…
Samozřejmě jsem se u nich naučil i spoustu jiných užitečných věcí. Třeba mluvením vymámit z jalové krávy tele, kecání mi vždycky šlo. No, a když bylo málo peněz a byl hlad… No co, někteří vypadali na to, že mají peněz dost a tak nebudou trpět nedostatkem, když se obsah jejich váčku přesunul k nám…“ pokrčím rameny a vesele na muže mrknu. Vypadá to, že si s tímhle nedělám moc těžkou hlavu, že si asi vůbec z málo čeho dělám těžkou hlavu.
„Ale nejdůležitější je pro mě hudba… Víš, písně, to je něco úžasného… Každý většinou dokáže tak nějak říct, co chce, co si myslí, co cítí…
Ale když své myšlenky, touhy a přání vyjádříš písní… a nebo příběhy… Je… je to nádhera!“
Když mluvím o hudbě a písních, mé oči se rozzáří, vlastně celá tvář se tak nějak rozzáří a prosvětlí. Je vidět, že svá slova myslím naprosto vážně a jdou mi ze srdce i z duše. Pohladím loutnu spočívající na mém klíně a to pohlazení si nezadá s něžným polaskáním ženského těla.
Potřesu hlavou, s úsměvem pohlédnu na muže a pak pokračuji (jako bych potvrzoval ono dotknutí se loutny):
„Vím jen o jediném, co se může vyrovnat hudbě… ženy…“
Koukám chvíli zasněně a nepřítomně před sebe, pak můj pohled sklouzne k šikovné šenkýřce a usměji se na ni.
„Ženy… to jsou bohyně!!! Krásné, žádostivé, nevyzpytatelné, veselé, roztoužené, nesmělé, ostýchavé, nevinné, zkažené!!!“ zase smích a jen pokrčím rameny.
„No ano, věř mi, v každé nalezneš bohyni, když se k ní tak budeš chovat. Já je prostě miluji!!!

Tak to teda prrrr, to jsi teda přehnal!!! Já jsem nikdy žádné neslíbil, že s ní zůstanu a nikdy jsem žádné netvrdil, že je ta jediná!!! To ne!
Já prostě nemůžu zůstat na jednom místě, pořád mě to táhne dál a dál…
Tolik jsem toho ještě neviděl, tolik míst jsem nepoznal, tolik písní nenapsal, tolik žen nepomiloval…
Cože? Že nevím, co je láska? To se pleteš, vždyť jsem říkal, že je miluji… No ano, všechny!“ pousměji se a jen zavrtím hlavou, jako by mi nešlo na rozum, že tak jasnou věc nechápe.
„Jo tak, ty myslíš takovou tu velkou a jedinou lásku… No, věřím, že jednou přijde, ano, jistě na mě někde čeká. Ne, já ji hledat nebudu, ona si mě najde sama, víš? Jednou tady prostě bude…“ mrknu na muže a znova mé prsty rozezvučí struny loutny.

„Z předsudků svleč se, promoklas’
naboso budem brouzdat v sobě
hladinu klidu nezčeří
ani tvůj sten, jenž s sebou nese
po bouřce vlídné příměří
po bouřce vlídné příměří
po bouřce vlídné příměří, příměří

Den - dítě vstoupí do dveří
nad dvěma těly rozestře se
den - dítě vstoupí do dveří
nad dvěma těly rozestře se
Na na na...


A když skončím, znovu nenápadně pohledem zkontroluji šenkýřku, ne, teď na ni nekoukám otevřeně, nemrkám, neusmívám se na ni, jen se pousměji pro sebe, když vidím, že se jen pomalu vrací do reálného světa ze světa tónů a písně.

„Jo tak… proč jsem od kejklířů odešel? To je složitější…
Jednou jsme přijeli do malého městečka. Všechno bylo v pořádku, než jsem se seznámil s Ajlin… Krásná dívka…“ zasním se.
„Naneštěstí to byla dcera jednoho z radních… No a papínkovi se náš vřelý vztah tak nějak nelíbil … Kdyby měl alespoň tolik cti, že by se vypořádal se mnou. To ne – zapracoval u ostatních radních a nechal vyhostit z města celou naši skupinu. No a já tomu moc nedodal, když jsem zazpíval tuhle píseň, když nás vedli drábi kolem radnice…

„Ctihodní jdou, mají sváteční procesí
pěkně růžoví jsou, svědomí jest jim hrou.
Závist a zášť k pasu do měšce pověsí
mají baret a plášť, a to cení se zvlášť

Almužnu dát, zvedat chvost jako páv
a když sis nakrad’, tak slav
běž se hadrákům klidně smát
úsměvy hrát, a ty, cos’ náhodou chcíp’
buď zdráv, je dobro jen vtip
starý satan ví, že je mlád.“


Ušklíbnu se.
„No a pod radnicí byla šatlava… tak mě tam rovnou strčili. Prý pobuřování, nactiutrhání a zesměšňování – holt potrefená husa vždycky zakejhá…
Když mě po měsíci pustili, už jsem je nenašel… kejklíře…“ zvážním a posmutním, jen lehce vybrnkám kousek melodie.
„Nikdy jsme neměli naplánováno předem, kam půjdeme… Nemohli na mě čekat, museli dál… A možná bych je i našel, kdybych nemusel utíkat před těmi verbíři. To bylo kousek od Strmých hor, zrovna se chystala nějaká ta výprava proti orkům. No a v hospodě verbíři a ty jejich řeči – znáš to.
“Dejte se k nám, budete mít peníze, budete mít slávu, stanou se z vás hrdinové…
Tak jsem jim k tomu zazpíval:

„Říkají, že ďábel zdech', že ďábel zdech', že ďábel zdech',
říkají, že ďábel zdech', teď v pekle tahá klády.
Tvrdím vám a nejsem sám, já tvrdím vám a nejsem sám
že živý vstal a rovnou dal se najmout do armády.

Vojákem být - jaká čest
boj ztvrdí rys i sval i pěst.
Kdo k vítězství chce vojsko vést
ten dočká se jen slávy.
Za vítězstvím žeň se dál
dbej, abys vždy v čele stál!
Vojna ztvrdí pěst i sval
a mozek ztvrdne záhy.“


Ještě, že umím rychle utíkat – a taky mi asi přálo to moje štěstíčko.“ Zase se lokálem nese můj smích. Pak se jen otřesu:
„Tak si představ, že by mě chytili… Že by mě naverbovali. Já a voják? Nikdy!!! Já potřebuji volnost, rozlet!
Ne uniformu a rozkazy… Já už jsem si odvykl někoho poslouchat…

Jestli se někdy teď necítím sám?“ zamyslím se, zvážním.
„Víš, jak kdy… Barda vždycky rádi všude uvítají… A na cestách? Necestuji vždycky sám, občas se k někomu přidám… Ale pak se třeba stane, že oni chtějí jít jinam, než já… nebo dojdou tam, kam chtěli a zůstanou tam…
A já tedy pokračuji dál, jako vítr, ten taky na jednom místě neudržíš a ani mu nenakážeš, kam má vát…“ pokrčím rameny a usměji se. A v očích mám dálky a volnost.

„Rózo, otevři!!!! Slyšíš?! Vím, že tam jsi, vím, že tam jsi s tím proutníkem!!!“ řev je doprovázen bušením a kopáním do dveří.
Je až neuvěřitelné, jak rychle jsem vzhůru, vyskočím z postele a začnu se spěšně soukat do kalhot. Když vidím vyděšenou tvář spanilé šenkýřky, skloním se k ní a políbím ji:
„Neboj, on vychladne …“
Nazouvám si boty, když rány na dveře získají jiný zvuk.
„On má snad sekeru nebo co…“ zavrtím nechápavě hlavou.
Popadnu košili, kabátec, opasek, plášť a cestovní vak a vyhazuji je otevřeným oknem. Ještě jedno políbení sladké Róze, loutnu přes rameno a už stojím na parapetu:
„Jsi skvělá… úžasná, na tuhle noc nezapomenu!
Závidím mu, má nádhernou ženu!“ pošlu jí vzdušný polibek a zrovna když dveře podléhají ranám sekerou, seskakuji z okna, jen dlouhé světlé vlasy za mnou vlají. Rychle posbírám rozházené věci a s nimi v náruči peláším pryč.
Až za městečkem se zastavím, pustím věci do trávy a chvíli se nehorázně směji. Pro to, že jsem poznal další krásnou ženu, při představě, že její muž kvůli parohům snad ani neprojde dveřmi, z radosti, že se mi podařilo tentokrát vyváznout bez modřin a boulí a taky jen tak, pro radost ze života.
Pak se doobléknu, čistá bílá košile, světle zelený kabátec, opasek se zdobenou přezkou (v něm několik vrhacích dýk), přes ramena tmavozelený plášť. Vak přehodím přes rameno, vezmu loutnu a vykročím po cestě. Začnu vybrnkávat, k tomu si vesele pohvizduji a nakonec se pustím i do zpěvu…

„Šel pocestný kol hospodských zdí,
přisedl k nám a lokálem zní
pozdrav jak svaté přikázání:
Omnia vincit Amor.
Hej, šenkýři, dej plný džbán,
ať chasa ví, kdo k stolu je zván,
se mnou ať zpívá, kdo za své vzal
Omnia vincit Amor.

Zlaťák pálí, nesleví nic,
štěstí v lásce znamená víc,
všechny pány ať vezme ďas!
Omnia vincit Amor…“


= Janika =

Těžký život PJ abarinského... aneb už zase se hráči hádají.

Loguji se na Abarin, zapínám ICQ. U některých jeskyní svítí červená hvězdička, paráda! Radost ale netrvá dlouho. Na ICQ se ozývá Moja.

Moja: Ahoj! No tak se schválně podívej do Slunce! Podívej se, co napsal Kalin, copak to může takhle napsat, ten příspěvek? Vždyť já nemám šanci reagovat, on už tam píše, že použil kouzlo, vždyť jsem měla možnost ho zastavit, a ještě si dovolí napsat, že stojím jak zkoprnělá a nereaguji!!! Nemůže přece psát, co dělám nebo nedělám!

Já: Hned se mrknu. No a zkoušela jsi to probrat s ním?

Moja: S ním se nedá mluvit. Teda já to alespoň nedávám. A ostatně, ty jsi PJ, ty s tím něco udělej!


No skvělý, jo jsem PJ, snažím se jim vymyslet pěkný příběh, snažím se, aby jeskyně měla spád, ale nejsem smírčí soudce, sakra!
Fajn, a aby toho nebylo málo, další zpráva, Kalin. Tak si to vyslechnu i z druhé strany.

Kalin: Ahoj, Moja asi zase bude hysterčit, tak se na to připrav ;)

Já: Jo, už s ní mluvím. Prosím tě, co to tam zase vyvádíš? Nemůžeš přece psát tak, abys nedal ostatním prostor reagovat.

Moja: Tak co, uděláš s tím něco?!

Já: Jo, už s ním mluvím, vydrž…

Kalin: Jo? A ona může každýho otravovat s tím, že ještě neměl psát, protože měla zareagovat ona – věčně se na ni čeká! A každýho komanduje, kdyby jako postava, ale komanduje jako hráčka. Takhle nepiš, to nedělej, tohle by bylo lepší… Nejsi náhodou PJ ty a když něco, neměl bys to být jedině ty, kdo nám tohle vytýká?

Moja: Tak už? Co ti na to řekl?! Opraví to?


Zblázním, normálně se z nich zblázním! Zabiju jejich postavy! Zabiju ty dva, až je jednou potkám osobně! Zavřu jeskyni! Zavřu všechny jeskyně a už nikdy žádnou neotevřu! Tohle nemám zapotřebí!
Málem buším hlavou do klávesnice, pěsti se zatínají a dá mi velkou práci přesvědčit sám sebe, že když si rozmlátím počítač či vyhodím monitor z okna, ničemu tím nepomůžu.
No, alespoň to zatím netahají na fórko k jeskyni, jak mají občas ve zvyku, nedožadují se na něm vyjádření mého a všech ostatních. Siu se už dal slyšet, že ho ty jejich hádky fakt nebaví. No jo, hrdina, ale do fórka jim to nenapíše, to mám prý udělat já.

Fakt je nechápu. Nejsme tady na Abarinu náhodou pro to, abychom se bavili? Tedy já se o to alespoň snažím, v mé jeskyni. Jak je vidět, tak někomu asi jako nejlepší zábava přijde hádat se s ostatními. Prosadit tu svou pravdu, ať to stojí, co to stojí. Není lepší nad některými věcmi mávnout rukou a nechat to být? Trochu ustoupit? Mě tedy hádky, na rozdíl od hry samotné, moc zábavné nepřijdou.

Já vím, každý má na hru jiné nároky a skloubit to někdy všechno dohromady bývá problém. Někdo miluje interakci mezi postavami – a občas se třeba tak zabere do rozhovoru s jinou postavou, že ostatním přijde, že jim prostě časově utekli. Další zase bazíruje na přesných popisech – místa, rozmístění postav a kdo ví čeho ještě. Snažím se, opravdu se snažím popsat scénu nebo situaci tak, aby bylo vše jasné. Ale přiznejme si – sáhodlouhé podrobné popisy zase leckoho nudí a uvítal by spíše víc atmosféry, nálady, náznaku a třeba tajemna.

No, jsem jen člověk. A mám svůj styl vedení jeskyně – tak jako každý PJ. Nezavděčím se všem, to prostě nejde. Takže prosím, pokud ve své jeskyni nedělám vyloženě velké chyby, zkuste se povznést nad maličkosti – a hru si prostě užívejte. Nebo budu muset uplatnit zlaté pravidlo: PJ má vždycky pravdu, a pokud ji nemá, platí začátek věty. A tohle opravdu nedělám rád.

Heleďte, a vy ostatní si nechte toho pošklebování a dobrých rad typu že si mám lépe vybírat hráče. Moju a Kalina jsem neznal, vypadali nadějně, skvělý životopis, prostě nebyl důvod je nevzít. A píšou dobře, ale holt asi spolu nemůžou hrát v jedné jeskyni, to je pak peklo.

Co zase? Jo, že jsem na ně moc měkký a neumím si v jeskyni udělat pořádek. No fajn, možná máte pravdu. A možná je to tak, že už na dělání pořádku nemám prostě sílu. To vám taková hádka v tu chvíli opravdu otráví život, přepadne vás pocit marnosti a beznaděje a člověk by se nejraději opravdu na všechno vykašlal.

Cože? Že vám se to nestává? Že vy si umíte udržet pořádek v jeskyni a hádky hráčů likvidujete ještě dřív, než začnou?

Tak se mi, prosím, ozvěte!!! Moc moc prosím, vemte mě k sobě do jeskyně! Slibuji, že budu nekonfliktní a pohodový hráč!

= Janika =

Statistiky

Dnes statistiky sice krátké, ale snad to vyváží fakt, že jsou zase z jiného soudku.

Na Abarinu je:
- 106 otevřených aktivních jeskyní
- 62680 příspěvků v otevřených aktivních jeskyních
- 881 postav v těchto jeskyních
- 124 jeskyní v letopisech

A také 16882 nezařazených postav. 16882 dobrodruhů, hledajících své dobrodružství. Co takhle je zapojit? Najdete jim jejich svět? Necháte je prožít jejich život? Máte mnoho možností - nejen jeskyně, co jsou ve verbířích mohou nabírat nové postavy a hráče, stačí se podívat a zeptat se PJ-je. Třebas i bez verbířů najdete dobrodružství dle vašich představ...

= Margit =

Šeptání v jeskyních a veřejné psaní myšlenek postav

Psát či nepsat v jeskyních šeptané příspěvky, psát veřejně myšlenky postav? Pojďme se na tohle téma podívat trochu blíže.

Někteří hráči tvrdí, že je zbytečné v jeskyních používat šeptané příspěvky. Argumentů mají hned několik. Pokud jsou to tací hráči, kteří s potěšením čtou příspěvky svých spoluhráčů, namítají správně, že jsou šeptáním v jeskyni ochuzeni o některé psané skvosty. Ne každý se dokáže utěšit myšlenkou, že až jeskyně jednou skončí a bude zařazena do Letopisů, budou si ji moct přečíst celou, i se šeptáním. Zvlášť, když se nejedna jeskyně hraje několik let.
Nač šeptat, říkají, dokážeme přece odlišit informace, které má hráč od těch, které zná postava.

Představme si ale situaci, kdy je příběh v jeskyni od začátku založen na tom, že postava, ať už vedená hráčem či vypravěčem, jedná v jiném zájmu, než jaký prezentuje ostatním, či je někdo úplně jiný, než za koho se vydává. Pokud se v této jeskyni nebude šeptat, vyjde pravda na povrch okamžitě. Postavy sice budou jednat správně, ale hráči samotní budou ochuzeni o moment překvapení a rozuzlení. Detektivku přece také nečtete od konce, abyste hned zjistili, kdo je vrah.

Situace s veřejným psaním myšlenek postav je ještě o něco složitější. Zase můžeme argumentovat tím, že je zábavné přečíst si, co se postavě v té které situaci honí hlavou. A opět můžeme zdůraznit, že jako dobří hráči dokážeme rozlišit myšlenky postavy od toho, co doopravdy říká a jak se ve skutečnosti chová. Dokonce můžeme veřejně psané myšlenky použít k vytváření situací, které zpestří a oživí hru. V tomto případě nejde o zneužití informací, které postava vlastně k dispozici nemá, ale o jejich využití hráčem, vedoucí k větší zábavě všech zúčastněných.

Ale i zde, u veřejně psaných myšlenek postav, je problém s vyzrazením informací ať už klíčových pro samotný příběh, tak soukromých zážitků, postojů a věcí minulých daných postav. Může být zajímavé a vzrušující odhalovat povahu a historii společníků z letmých náznaků a toho, co jsou ochotni nám o sobě prozradit. Jaká krásná nedorozumění mohou vznikat ze špatně pochopených gest, mimiky a tónu hlasu. Je dán prostor pro intriky, přetvářku a tajemství. Být překvapeni tím, jak si našeho hrdinu určitá postava dokázala omotat kolem prstu a při tom s ním mít přesně opačné úmysly, než dávala najevo. Pravda, je složitější popsat pocity a emoce bez sdělení myšlenek postavy.

A ruku na srdce, opravdu se nenecháváme ani trochu ovlivnit tím, co víme my hráči, ale naše postavy o tom nemají ani ponětí? Pokud jako hráči víme, může se stát, že podvědomě napíšeme reakci poplatnou této informaci. Neznamená to, že jsme špatní hráči. Jen nejsme dokonalí a máme tendence využít všech informací, které máme k dispozici.

Nedá se tedy jednoznačně říct, co je lepší, jestli šeptat nebo nešeptat, psát myšlenky postav veřejně, nebo je sdělovat jen vypravěči. Pokud má člověk rád překvapení, napětí, tajemnou atmosféru či atmosféru nejistoty, rád přichází věcem sám na kloub a hrává postavy, které rády intrikují a hrají s ostatními nečestné hry, je lepší šeptání a žádné veřejné myšlenky.
Ten, kdo nachází požitek při čtení příspěvků svých spoluhráčů, využívá informace, které má jako hráč k psaní příspěvků, které ostatní pobaví a zajistí zajímavou interakci mezi postavami, má rád přehled a šeptané příspěvky přespříliš dráždí jeho zvědavost a trpělivost, dá určitě přednost jeskyním bez šeptání a s veřejným psaním myšlenek postav.

Nikdo ale nejsme černobílý a tak je možné, že spousta z nás hraje v obou typech jeskyní. Jedno je ale společné nám všem. Chceme se hraním bavit a užívat si příběh, který nám vypravěč předkládá, chceme trpět, smát se, bojovat a milovat za své postavy. A je úplně jedno, jakým způsobem toho dosáhneme. Důležité je se pokusit dohodnout, navzájem se tolerovat a trochu se ostatním přizpůsobit. A není přece problém si na Abarinu vybrat jeskyni, jejíž styl nám bude vyhovovat.

= Janika =

Smršť otázek pro zvídavé Abariňáky

Janika:
Hmmmm, tak Smršť otázek s Janikou? ;) A vůbec, musíš se mě na něco ptát? Znáš mě natolik dobře, že si to můžeš sepsat sama :)

Margit:
No, já se tě raději ptát budu, ať je to tvými slovy řečeno a tvým slohem sepsáno - a navíc, věřím, že mě překvapíš :D

1) Začnu klasickým “smršťovým začátkem”. Jak jsi přišla na Abarin? Kdo nebo co tě sem dovedlo?
Abarin jsem si našla sama. Hledala jsem si na netu různé stránky o DrD a narazila na něj. A možnost zahrát si dračák online se mi moc líbila, nadchla mě. Bylo to zrovna v období, kdy jsme naživo moc nehrávali.

2) Hrála jsi tedy předtím DrD. Jak ses k tomu dostala?
V Ikarii jsem si přečetla recenzi na pravidla Dračího doupěte, úplně ta první. Neváhala jsem a hned jsem si je objednala, fantasy jsem měla moc ráda a tahle hra mě prostě nadchla. No a pak pravidla ležela doma v šuplíku, protože jsem neměla s kým hrát. Zlom nastal, když kluci z mého literárního kroužku v knihovně, kde jsem tehdy pracovala, chtěli napsat na psacím stroji něco do Hexaedru (klubu DrD). Slovo dalo slovo a já s nimi začala hrávat.

3) Jak dlouho vlastně jsi na Abarinu?
Od podzimu 2002, už jsem tady taky takový inventář ;-)
Někteří tě nazývají spíše legendou než inventářem ;-)
No ano, i tak se dá brát někdo, kdo je tady hodně dlouho a nacpe se do spousty jeskyní a sám jich taky spousty založí ;-)

4) Měla jsi zkušenosti z hraní DrD naživo. Co tě zaskočilo nebo překvapilo při hraní on-line?
Překvapilo mě už to, že jsem vůbec byla přijata do jeskyně ;-)
A jinak asi to, že tady na Abarinu jsem si troufla hrát to, co bych na živo asi nedala - třeba mužské postavy. A také postavy, které by se na živo hrály těžko.
Zaskočila mě nutnost hodně a dobře popisovat. To, co se dá při hraní na živo vyjádřit tónem hlasu, mimikou, tady se musí prostě popsat. A další věc je vůbec styl hry - jeden den v jeskyni se hraje třeba rok reálného času, někdy i déle.

5) Měla jsi nějaký vzor na Abarinu? Někoho, kdo tě učil?
Nedá se říct, že bych měla nějaký vzor, spíš jsem se učila od ostatních hráčů, které jsem tady potkala a poznala.

6) Pamatuješ si svoji první jeskyni na Abarinu, ve které jsi hrála, a první, kterou jsi založila jako PJ?
To se nedá zapomenout ;-)
Drze (na nováčka) jsem se vecpala do už rozjeté jeskyně Iskatské kobky - PJ Jose. Líbila se mi a tak jsem napsala Josemu do pošty - a on mě vzal.
Má první jeskyně byla Rastiho ostrovy. Ztroskotala asi na tom, že každá postava měla v příběhu svou roli, takový kousek skládačky, který zapadal do druhých a já prostě nepředpokládala, že třeba někteří přestanou časem hrát.
Do Rastiho ostrovů jsem se ti přihlásila jako téměř nováček i já, také drze do rozjeté jeskyně. Asi máme více společného ;-)
Ano, to je pravda, oboje - a jsem ráda, že jsi to tenkrát udělala, získala jsem skvělou přítelkyni ;-)
Se tu ještě začnu červenat! Díky, potěšení na mé straně - dalo mi tehdy dost odvahy hlásit se do jeskyně k již tenkrát legendě, a jsem také ráda, že jsem to udělala a získala skvělou přítelkyni.
Souhlasím - až na tu legendu ;-)
Tak legendu necháme na posouzení ostatním ;-)

7) Co se ti nejvíce líbí na Abarinu?
Samozřejmě že se mi líbí hraní samotné. Ale nejvíc se mi líbí to, že jsem zde poznala spoustu skvělých lidí, hodně z nich i osobně, navázala přátelství a kamarádství. A doufám, že další ještě poznám. Vím o několika párech, které se daly díky Abarinu dohromady. To je prostě skvělé, Abarin jako komunita, jako společenství.

8) Prošla jsi toho s Abarinem hodně. Jak se vyvíjel tvůj náhled na něj? Co pro tebe Abarin znamenal a znamená?
No ano, prošla a on (lidé na něm) si toho užili spoustu se mnou. Třeba mé výpadky ;-)
Jinak toho bylo hodně, třeba problémy Abarinu, kdy hrozilo, že Abarin zanikne, nebyly vůbec příjemné.
Ale jinak to byla láska na první pohled, místo, kde mohu přes své postavy žít několik životů, jako PJka vytvářet světy a příběhy pro ostatní a hlavně, jak už jsem říkala, lidé zde. Ti jsou to nejdůležitější. Ať už je znám jen "virtuálně" a nebo jsem s nimi zažila několik úžasných setkání a akcí. A to se myslím nemění od samého začátku, jen prohlubuje.

9) Měla jsi dlouhou odmlku, a pak návrat, jak mnozí říkají “ve velkém stylu”. Jak vnímáš svůj návrat ty sama za sebe?
Abych pravdu řekla, měla jsem z návratu strach. Bylo mi jasné, že se na mě spousta lidí musí zlobit - a oprávněně. Setkala jsem se ale s maximální podporou, za což všem, kteří mi ji projevili, děkuji. A pak přišla obrovská úleva a chuť hrát, pokračovat jak ve svých jeskyních, tak v jeskyních PJ, kteří byli tak laskaví a mé postavy nevyhodili, ale kolikrát za ně sami hráli. A to bych nebyla já, abych se nepřihlásila do několika dalších jeskyní ;-) Jsem moc ráda, protože jsem poznala další skvělé lidi. Moc si toho vážím - a zase vracíme k tomu samému, je to o lidech, o přátelství a kamarádství. Toho si vážím především.

10) Hraješ teď i jiné RPG než DrD? Jaké - a jak ses dostala k nim? Jaký herní systém teď preferuješ?
Vzhledem k tomu, že se já a angličtina moc nekamarádíme, je to trochu problém. Ale kromě DrD mě uchvátilo Vampire: The Masquerade. Vždy jsem měla slabost pro upíry a tento svět nočních tvorů je úžasný. I když pravidla neovládám nijak skvěle. A taky jsem se s nimi a tímto RPG seznámila na Abarinu.
Co se týká herního systému, dávám přednost RPG lehce poznamenanému pravidly, jak u dračáku, tak u Vampire. Je to mnohem větší zábava než se striktně držet pravidel.

11) Jaká je tvoje nejoblíbenější postava a jeskyně? Proč?
Tak to je těžká otázka. Všechny své postavy mám ráda, jinak bych je nehrála a to samé platí u jeskyní. Ale když bych si musela vybrat, tak je to Ys a jeskyně, kde za ni hraji, Vlčí stezka. A ty víš proč :-) No a pro ostatní, je to prostě taková srdcová a osudová jeskyně, těžko popisovat všechny faktory, které ji dělají výjimečnou. Snad jen - opravdu velké sžití se s postavou, intenzivní prožívání jejich osudů a skvělý PJ a spoluhráči.

12) Máš nějaký svůj oblíbený archetyp postavy? Rasa, povolání...
Jednoznačně vedou zlodějové a zlodějky, jen doufám, že nejsou všichni na jedno brdo. A rasa - je pravda, že málokdy hraji něco jiného než člověka, elfa nebo půlelfa, ale jak v mých povoláních, tak v rasách se najdou i nějaké zvláštnosti sem tam.

13) Jak vymýšlíš děj a zápletky do svých jeskyň? A co bys doporučila lidem, kteří si teď chtějí otevřít novou jeskyni?
Tak to je různé, zápletky mě napadají podle všeho možného - může mě inspirovat i písnička třeba. A s dějem si raději nelámu hlavu až tak moc, zastávám názor, že děj tvoří hlavně hráči se svými postavami a já je jen občas nenásilně na něco nebo někam navedu. Pak si totiž jeskyni užívám i já - vlastně se taky nechávám hráči a jejich nápady překvapit.
A doporučení? Hodně trpělivosti, šťastnou ruku při výběru hráčů a hlavně trochu nadhledu a velkou chuť si to užít.

14) Jaké máš zájmy a záliby, mimo Abarin?
No mimo Abarin třeba hraji dračák ;-) No dobře, tak jinak takové běžné - ráda si přečtu nějakou pěknou knížku, podívám se na film, poslouchám hudbu - skoro všechnu, pokud se mi líbí, sem tam nějaká počítačová hra, nejraději RPG. Kromě sci-fi a fantasy mám ráda horory. Co se týká hudby, dost jsme s manželem jezdívali na folkové a country festivaly, nebo na Beltine, akci se skupinami hrající keltskou a irskou hudbu a se spoustou dalšího skvělého programu.

15) Jakou máš oblíbenou knihu, film, seriál, hudební skupinu?
Knih je hodně, za všechny ale můžu jmenovat Navzdory básník zpívá od Jarmily Loukotkové. Sága - tak tady jednoznačně vede Temná věž od Stephena Kinga. Film, no těch je taky spousta, ale asi Piráti z Karibiku - Prokletí Černé perly. Seriál - Ztraceni, Akta X. A hudební skupina? Tak to je problém něco vybrat - Asonance, Klíč, Kabáti atd. atd. atd.

16) Máš nějaký tvůj oblíbený citát, životní motto?

Jedno velmi optimistické ... A bude hůř ;-)
To je motto, citát, nebo obojí? :-)
Je to motto - prostě ještě není tak špatně, no ;) Citát oblíbený nemám.

17) Kdybys mohla žít kdekoli, kdykoli a jakkoli - bez ohledu na to, jestli je to reálné, bez ohledu na všechno a všechno ostatní - kde a jak a kdy by to bylo?
No otázkou by bylo, jestli bych to byla já a nebo verze nějaké mé postavy. Já sama bych asi neměla šanci na přežití někde v minulosti třeba. Ale tak dejme tomu, že bych to zvládla - tak pokud by to nebyl nějaký fantasy svět, tak určitě doba Keltů a druidů.
Proto je zápletka jedné ze tvých jeskyní, Rosnatky, přesun osob z naší doby do fantasy světa, okořeněná setkáním s jejich vlastními postavami?
Ano, mě častokrát napadlo, že ty světy, které si tady vymýšlíme, ty postavy, které do nich zasadíme, někde třeba mohou existovat. A jaké by to bylo, podívat se do očí své postavě a zkusit jí vysvětlit, že existuje jen pro to, že jsem si ji vymyslela. Je to psycho, že? :-)
Ano, to je. Jsem zvědavá, jestli mi moje vlastní postava opravdu rozbije huobličej za to, co jsem si na ni vymyslela :-)
Tak to fakt netuším, to je mezi vámi. Opravdu jsem zvědavá, jak ty vztahy tam nakonec dopadnou :-)

18) Máš nějaký ten “dětský sen”, který si rozhodně hodláš splnit nebo již na jeho splnění pracuješ?
No dobrá, když chceš, abych tady vyzradila naše plány - plavba na pirátské plachetnic La Grace ;-) A doufám, že nám to spolu vyjde. A pokud se chcete někdo k nám přidat, budeme jen rády, že?
Jistě, že nám to vyjde. A když se bude chtít někdo přidat, bude vítán. Apropó, právě vyvíjejí výukový manuál pro námořníky-začátečníky, aby se mohli dopředu něco o obsluze lanoví naučit. A zrovna o víkendu přeplula Iónské moře. Další záznam z lodního logu bude zase za nedlouho.

19) Hrála sis jako holka na princezny?
No asi ani ne. Ale za to jsme si se ségrou hrávaly na své oblíbené postavy ze seriálů, třeba na Bodiho a Doyla z Profesionálů. Takže RPG ještě dřív, než jsem věděla, že něco takového existuje ;-)
Takže s lady Catherine bys neměnila? (Vynecháme drobnost, že titul princezna nenosí, ale lidé u nás ji tak vnímají.)
S kým? ;-) Ne, dělám si srandu, to rozhodně ne, když už princezna – tak princezna bojovnice, třeba Xena ;-)

20) Někteří vědí, že jako domácí mazlíčky máš doma kočku a hada. Proč zrovna je?
Julča (had) už to má bohůmžel za sebou. No hadi se mi vždycky líbili, nemám s nimi problém, už jako malá jsem šokovala kamarádky, když mě viděli venku s užovkou v ruce. A kočky? Neznám úžasnější, svéráznější, sebestřednější a nádhernější stvoření. Máme druhou a mám dojem, že ani tahle není úplně normální podle kočičích měřítek - o to jsme je měli
obě raději, teda Myšku ještě máme.

21) A co bys na závěr vzkázala lidu Abarinskému?
Jen jedno jediné:
Díky ;-)

Číslo 21 je v mnoha kulturách posvátné číslo, tak bych dvacátou první otázkou skončila.
Moc Ti děkuji za ochotu, za Tvůj čas a za Tvoje odpovědi.
A za trpělivost, vzhledem k tomu, že s mými odmlkami jsme ho dělaly na třikrát... ;-)
Na závěr ti já přeji co nejvíce pěkných dní na Abarinu i mimo něj, a co nejvíce pěkných příběhů na Abarinu i v životě.




= Margit a Janika =

Trocha kresleného humoru


(Pro zvětšení klikněte.)

Dlouhé noci Vikingů aneb Vraťte nám rabiáty

Další NAMRO na obzoru a já bezradně bloumám pohledem po své útlé knihovničce. Musím přiznat, že rozhodně nejsem horlivý čtenář a tak by se čistě mé knihy vešly do středně velké krabice. „Nu což, třeba tam něco vyšťárám.“ dodám si kuráž.

A taky že ano. Hned v druhé poličce sedí jak slípky na řadě nevelké, útlé knížečky stejného formátu. Na hřbetu mají stejného jmenovatele: Zdeněk Šmíd. „No jasně, vždyť to je přímo klenot české humorné literatury!“ zaraduju se a s úlevou sedám k počítači s jednou knížečkou v ruce.

Spousta z vás zná určitě některá z jeho dílek. Název až nápadně často začíná slovy „Proč bychom se…aneb…“ a nejeden vodák považuje jeho „Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofelii“ za svou bibli.

Tato vodácká série je ale jen špičkou ledovce. Ve výčtu jeho knih najdeme povídky, fiktivní příběhy, ale i cestopisy nebo úvahy nad naší českou minulostí. To vše má jedno společné: neskutečně vtipný a laskavý humor člověka s nadhledem a shovívavostí k lidské povaze.

A protože jsme tady, na Abarinu, ve světě fantasy, vybrala jsem z dlouhé řady na poličce knížku „Dlouhé noci Vikingů aneb Vraťte nám rabiáty“. Pokud vás nudí severský epos EDDA a přesto vás skandinávská mytologie s bohem Ódinem v čele a zlým Lokim v zádech láká, zkuste tohle úžasné dílko. Čeká vás spousta příběhů plných humoru a vtipu a díky čtivému stylu přelouskáte 200 stran za jedno odpoledne, ani si nevšimnete.

Ukázka je trochu delší, ale určitě bude stát zato! Čeká vás přemoudřelý skřítek Kvasi uplácaný z božských chrchlanců! ;o)


MEDOVINA BÁSNÍKŮ
Opustili jsme Ásy v okamžiku, kdy s Vany uzavírají mír. Obě božstva stanula na čáře příboje a stvrdila slib věčného přátelství nejposvátnějším úkonem starých Seveřanů. Úkon spočívá v tom, že zúčastnění, muž za mužem, přistupují k soudku míru a plivnou do něj.
Chladnou divočinou rozlehly se hrůzné zvuky, chrchlání, mlaskot a pleskot, dvanáctkráte dopadla na dno slina Ásů a šestkráte slina Vanů. Kdyby do soudku pohleděl obyčejný smrtelník, hned by se mu udělalo špatně, a i Ódin s Njordem se později shodli, že tak vznešený slib by měl být stvrzován nějakou vznešenější ceremonií než právě tímhle. Tak aspoň z těch bacilů něco uplácáme, rozhodli se nakonec, strčili do hmoty ruce a dali se do díla. Plácali, ždímali, sušili a hnětli, až se jim povedl panák. Trochu ho nabarvili, Njörd na něj dýchl, Ódin mu připleskl na čelo kousek své moudrosti, a skřítek z božských slin byl na světě. Dali mu jméno Kvasi a poslali ho do světa. Kvasimu to, pravda, dvakrát neslušelo: byl našedlý, nazelenalý a nažloutlý, oplýval však takovou moudrostí, že se to někdy nedalo poslouchat. Ovládal všechny jazyky včetně zvířecích, odpovídal na všechny otázky a znal všechny hádanky. A ještě stačil zavedené hádankáře přímo v Ásgardu navěky znemožnit. Třeba: přišel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr, co je to? A Kvasi odvětil: "Vy si možná, chytráci, myslíte, že to je sníh, ale koukněte z okna na dvůr, padl vám tam bílý kůň, protože se předevčírem nafoukl, a vy místo abyste mu pomohli, mi dáváte dětské hádanky." Bohy to rozčílilo a Tór už začal točit sekeromlatem, ale pak se Loki vítězně otázal, kolik je osmkrát sedm. "Osmkrát sedm je sice padesát šest," ušklíbl se Kvasi a Tór z toho upadl naznak, protože to s Lokim a jablečnou Idunnou vypočítávali tři týdny metodou všelijakých klacíků, kamenů, škeblí, jablíček kladených do řádků a šestkrát se při tom poprali, "ovšem to se jen tak jeví," dodal nesnesitelný trpaslík. "Za tisíc let kvantová fyzika dokáže, že osmkrát sedm může být i o něco víc. Nebo o něco míň. A za další dva tisíce let se potomci dnešních lidí, bílkoviny s třema očima a jedním prstem, dozvědí, že osmkrát sedm není padesát šest ani náhodou, vždyť samotný úkon násobení je zpochybněn urychleným smršťováním kosmu, takže koeficient..." To nám ty plivance přišly pěkně draho, vrčel Ódin, vždyť ten skřet už byl moudřejší než jednooký hromovládce sám! A to si prosím Ódin vypíchl oko jen proto, aby mohl nahlédnout do té zatracené studně, kamarádil zásadně se vzdělanci a na ramenou nosil havrany, takže vypadal jak blázen. Zatímco Kvasi se obešel bez havranů, bez inteligentů a poulil obě oči do světa jako nějaký debil. Nakonec se Kvasi pustil i do umění, skládal písně a psal břitké básně, třeba: Ódin! Kolik je hodin? "Já ho jednou zabiju," řekl trpaslík Fjalar. "Dobrej nápad," přisvědčil trpaslík Galar, pozvali si Kvasiho do doupěte, že mu tam dají hádanku, a podřízli ho. Nachytali Kvasiho krev do kotlíku, aby uvařili zabijačkovou polívku, ale té krve vyteklo z mrňouse jak ze slona. Naplnila dva kotlíky a ještě sud. Tak z ní vyrobíme nějaký životabudič, ať se nám přes Vánoce líp spí, řekli si skřeti, nalili do krve med a nechali kvasit. Kolem Vánoc ten mok ochutnali a hle - měli medovinu. Jenže na trpaslíky byla moc silná. Jednou třeba si Fjalar lokl, vyšel ven a ranou pěstí zabil medvěda. Anebo se jindy napil Galar, a když vystřízlivěl, zjistil, že spal deset let. "Radši to prodáme," řekl Fjalar. "Nic z toho nemáme. Medvědi se mnou nemluví dodneška. Hele, podléška!" "Budí ve mně smích," řekl Galar, "tvá řeč ve verších!"


Doufám, že ve vás vzbudila smích tahle ukázka. A pokud se to povedlo, doporučuju přečíst celé. Kromě zábavy si také rozšíříte obzory a najdete mezi řádky i nejedno moudro.

Dobrou zprávou je, že jsem přes Google našla tuhle „malou velkou“ knihu bez problémů i v elektronické podobě.

I když autor zemřel letos v dubnu, zůstala po něm nesmazatelná stopa plná humoru, nadsázky a, troufnu si říct, i moudrosti. Takže „Proč bychom se nebavili aneb laskavý humor Zdeňka Šmída.“




= Niniane =

Závěrem

Před nedávnem jsem se vracel ze školy domů přes malý lesík, kudy vždy na jaře moc rád chodím, protože na začátku roční doby tam všechno velice ožije a je tam vidět vždy začátek jara. Jenže počátky jara jsou už kdesi v naší paměti a v této chvíli, tam často tekoucí pramen vody vyschne a vše uschne. Tenkrát jsem tam šel a říkal si, jak to je smutné. Bylo ještě ke všemu za mrakem, když najednou jsem v dáli zaslechl zpěvavý tón, pocházející od malého ptáčka. V tu chvíli mi tamní prostředí znovu nabylo krásy a celý den se mi nějak projasnil.
Načež jsem si vzpomněl na nedávná slova Aldiany: "Život je v maličkostech..."
A tak bych vám rád popřál, aby těch hezkých maličkostí bylo ve vašem životě co nejvíce, a aby vám sluníčko nevysušilo chuť do života.

Za redakci Morghot

úterý 3. května 2011

/Vydání páté / květen 2011/

"Byl první máj, lásky čas..."
A začalo sněžit. Kdo by to byl čekal? Tady v podkrkonoší jsou rozkvetlé stromy zatěžkány sněhem a na horách by se snad dalo zase lyžovat... To si s námi příroda zase hezky pohrává, že?
Ať už plánujete výlet na kole, procházku, (až se zlepší počasí) anebo přemýšlíte, co se budete učit před Maturitou, věnujte i chvilku času Abarinskému Občasníku, který vydává již páté číslo.
Dnes zabrousíme i do jiných vod, než jen těch serverových, a tak vám přejeme mnoho zábavy při pročítání čerstvého plátku...

Za redakci Morghot

Co se děje?

Ze světa literatury

Eragon, Eldest, Brisingr a .....
Pro milovníky tetralogie od Paoliniho přinášíme dobré zprávy.
Podle nejnovějších informací by měl poslední díl vyjít 8.11.2011
Co už je ale zřejmé, je název a obal knihy.
Závěrečná část tetralogie Odkaz Dračích jezdců se bude jmenovat INHERITANCE (česky Odkaz)
A tak nám nezbývá než si dopřát hezký pohled na obrázek obálky a ještě do podzimu vydržet...




LARPY

V blízkých dnech nadchází právě to období, kdy se začínají odehrávat velice kvalitní LARPY.
A jsem velice potěšen, že vás o nich mohu informovat a pozvat vás na několik z nich:

Stín Smrti V: Hrátky s ohněm
13. - 15. 5. 2011
Kde: Meziříčí u Tábora (jihočeský kraj)

- bitva
- fantasy tématika
- věkově neomezeno
- vhodné pro nováčky tohoto oboru, ale i zkušené hráče.
- hraje se na životový systém
- očekávaný počet účastníků cca. 200

Přihlášky: nutné
web: http://bitva.krhuti.cz/

Bitva pěti armád 2011
27. - 29. 5. 2011
Kde: Doksy (Liberecký kraj)

- bitva
- tématika Pána Prstenů
- pro starší 15-ti let
- pro nováčky i zkušené
- hraje se na životový systém
- očekávaný počet cca. 1000

přihlášky: nutné
web:http://prihlasovani.b5a.cz/

Pokud zvažujete účast, můžete zkusit kontaktovat ostatní uživatele na foru Abarinské srazy.



Serverové dění

O abarinské menu

Dnešním dnem se na Abarinu vyskytla nová soutěž, která je výzvou pro všechny grafiky.
A jak se soutěží? Zkuste vymyslet nové ikonky pro levé menu a
graficky zpracované je zaslat na morghot@abarin.cz do konce června.
Všichni jste vítáni!

Také všechny zveme na tradiční soutěže, které běží už od začátku ledna a najdete je zde.

- Zapojte se také do projektu diskuze na téma Hra na hrdiny.
- Všichni jste taktéžý zváni do Spamu na volný pokec se všemi uživateli!
- A v neposlední řadě se můžete zúčastnit všech běžících anket.
- Nezapomeňte, že vyšel nový editorial, kde si můžete obstarat další číslo našeho tapetového kalendáře. ;)
- A nakonec vás zveme do forka Připomínky a nápady, kde můžete psát jakékoliv nápady, jsme rádi za každý nápad.



A perla nakonec:
Víte, že serverové hádankářské soutěže se v posledním kole zúčastnilo 21 uživatelů a z toho hned 17 odpovědělo správně? Gratulujeme a přejeme mnoho dalších soutěžních úspěchů...

Statistiky

Pro tentokráte "statistiky velikonoční".
Návštěvnost za Bílou sobotu, velikonoční neděli a velikonoční pondělí.


/Pro zvětšení klikněte/

Recenze - detektivní román z doby Jindřicha VIII.

Před několika lety jsem při čekání na Londýnském letišti zabloudila ke knihkupectví. Zamířila jsem si to mezi regály a očima pátrala po něčem, co by mě chytilo na první pohled. Jinak totiž knížky vybírat neumím. Přede mnou se objevila police s „bestsellers TOP 10“. Jo, tohle by mohlo být pro mě. Proč prolézat různé tituly, když tady už za mě někdo sečtělý a zkušený výběr udělal. Po chvilce přebírání jsem sáhla po tlustém paperbacku a zalistovala jsem. Na zadním přebalu se přední noviny a časopisy předháněly v superlativech a tak jsem jen pokrčila rameny, sebrala ještě další dva díly, které k tomu podle designu obalu patřily, a na pokladně jsem odevzdala příslušný obnos v librách.

K samotnému čtení jsem se dostala vlastně až po několika dnech. C. J. Sansom, Dissolution. Přečetla jsem si znova obálku prvního dílu. „Detektivní román z doby Jindřicha VIII. Mno, uvidíme, s čím se vytasí, chytrák…“ uchechtla jsem se a ponořila se do časů středověké Anglie. Příjemný styl, poměrně jednoduchý sloh, dobrý spád, oku lahodící britská angličtina. Ani jsem si nevšimla a měla jsem za sebou prvních 100 stran. Vydechla jsem nadšeně. „Tak tohle byl kauf!“

Pokud máte rádi historické romány, ale nudí vás romantická klišé, pak je to ta správná kniha pro vás. Matthew Shardlake vás nevtíravou formou provede nebezpečnými a nejistými časy, kdy anglický král Jindřich VIII. usiluje o rozvod se svou první manželkou a rozkol s římskokatolickou církví je na spadnutí. Mocné tábory katolíků a protestantů stojí proti sobě a špehování, donášení a udávání je na denním pořádku. Jak se nestát nahraditelnou figurkou na šachovnici mocných? O tomhle umění ví Matthew Shardlake své.

C. J. Sansom vám nabídne nejen poutavé čtení, dynamický příběh, uvěřitelné postavy a neopakovatelnou atmosféru. Nabídne vám také neobyčejně přesný a výstižný popis tehdejší doby, který funguje mj. i proto, že sám autor má doktorát z historie, a časem se přeorientoval na právo. Proto kombinace „právník za dob Jindřicha VIII“ působí z jeho pera tak věrohodně a autenticky. Až s takovouhle knihou v ruce si uvědomíte, že každá doba má svá úskalí a že my si vlastně žijeme jako v bavlnce. ;o)

Úžasné je, že tato čtyřdílná sága byla už přeložena také do češtiny a najdete ji pod názvy: Rozpuštění, Temný oheň, Vladař a Zjevení. Pro ty z vás, které tato sága zaujme, bude brzo k dostání už pátý díl s názvem Trofej.

Ale dost mého povídání, dejme slovo autorovi v krátké ukázce.

„…Jonathane, toto je mistr Matthew Shardlake, snad nejchytřejší hrbáč, se kterým se člověk může setkat u anglických soudů."

Uklonil jsem se směrem k mladíkovi a nevšímal si škodolibé Pepperovy poznámky o mé vadě. Před nedávnem jsem nad ním zvítězil v jednom procesu, a žádný právník nejde pro slovní odplatu daleko.

,,Co se tu děje?" zeptal jsem se.

Pepper se zasmál. ,,Uvnitř je nějaká ženská, co tvrdí, že tu má indického ptáka, který umí mluvit jako člověk. Právě se nám ho chystá ukázat."

…………………

„Co na to říkáte, Shardlaku?“

"Je to trik." odpověděl jsem. "Neviděl jste oči toho ptáka? Neměl v nich žádnou inteligenci. A čechral si peří jako každý jiný pták."

,,Jenže mluvil, pane.“ oponoval Mintling. ,,Všichni jsme to slyšeli.“

„Slova se dají říkat bez porozumění. Třeba prostě jen opakoval, co mu ta baba říkala, jako když pes přijde na zavolání. Slyšel jsem, že to umějí některé kavky.“

Došli jsme k silnici a zastavili se. Pepper se zašklebil.

,,Je pravda, že někteří lidé v kostele odpovídají na latinské výzvy, a přitom jim vůbec nerozumějí.“

Pokrčil jsem rameny. Názory podobného druhu na mše v latině se ještě příliš nerozšířily a já se nechtěl nechat zatáhnout do debaty o náboženských otázkách.

Uklonil jsem se. „Omlouvám se, ale musím vás opustit. Čeká na mne lord Cromwell ve Westminsteru.“…


A na vás zase čeká úžasné dílo C. J. Sansoma. Těm z vás, kterým angličtina nečiní větší potíže, doporučuju sehnat si anglický originál. Stojí to za to! ;o)

= Niniane =

Smršť otázek pro zvídavé Abariňáky


K dnešní Smršti jsem zvolil naší stále více zářící Marín a udělal jsem dobře. Hned na začátek celého rozhovoru jsem byl odměněn krásnou větou:
Tak já jsem oběť vodopádů tvých přiléhavých dotazů, pěkné...

A tak si pojďte přečíst, jak to celé dopadlo.

1) Uplynul zase nějaký čas a máme tu další smršť, tentokrát s Marín, takže začneme. Jsi překvapená, že jsem tě kontaktoval právě kvůli smršti?
Tohle už je strašně omleté, okecané, fádní... ale ano, jsem. Mám takové dva šoky v krátké době, hvězdičku a pak hned tebe a Smršť...

2) Za fádnost se omlouvám, nicméně, je to prostě tradice smršti a neodpustím si jí ani u tebe. Ale teď trochu z jiného soudku. Nedávno byly Velikonoce, jak se tenhle svátek drží u vás v rodině? Máš ráda Velikonoce?
Mimochodem, nemyslela jsem tvoji fádnost, ale fádnost odpovědi, všichni jsou totiž vždycky překvapení... jak také jinak?

3) V pořádku, a ty Velikonoce?
Moc ne, tedy v mé půlce rodiny, v té manželově ano, takže u nás dochází k takovému názorovému rozkolu... Já jsem na Velikonoce trochu zanevřela, poté, co jsem dostala od známého latí, na které se styděl rezavý hřebík a měla jsem z toho dost ošklivě roztrženou nohu...

4)Tomu rozumím. Chodí za tebou i nějací jiní koledníci nebo u vás tradice celkově upadá?
Jsem z Brna, takže se to s venkovem srovnat nedá, v tom se právě neshodneme s drahým chotěm, který to bere spíše z tradičního hlediska, které samozřejmě chápu, on v tom vidí oslavu jara, já opilé mužské... většinou to o mně známí vědí, takže mě nechávají v míru, kromě rodiny, samozřejmě.

5) Kdyby k tobě přišel na Velikonoce nějaký Abariňan, čím by jsi odměnila jeho snažení?
Letos asi kachnou s knedlíkem a červeným zelím, kterou si vyškemral Tartar a jinak bych ho musela cpát čokoládovými vajíčky, protože jsem byla nemocná, takže jsem nezvládla ani koláče.

6) Začínám litovat, že jsem se nedostavil. Ale teď zase k Abarinu, kdo nebo co tě k Abarinu přivedlo a tradiční otázka, proč zrovna Marín? Tedy opět omluv mojí fádnost.
K Abarinu mě přivedl Tartar, kterému jsem se chvíli úspěšně bránila a pak jsem stejně úspěšně podlehla a jsem tomu ráda. A Marín... asi, že to bylo první jméno, které jsem použila jako nick a tuším, že je to z japonského anime Los caballeros del Zodiaco, který jsem kdysi sledovala v Jižní Americe

7) Působíš zde poměrně krátkou dobu, nicméně jsi velmi aktivní a rozhodně by se nedalo říct, že nováček. Dokonce jsi nedávno obdržela stříbrnou hvězdičku, k čemuž gratuluji. Co na tenhle systém hvězdičkování říkáš?
Hraní na Abarinu mě moc baví a ze stříbrné jsem měla radost. Systém se mi líbí, je fajn, že je tu jako jakási forma motivace či odměny, ale rozhodně bych nepřistupovala k lidem podle hvězdičky, ale podle toho jak píší a jestli se na jejich slovo dá spolehnout, to mi připadá jaksi důležitější... I v životě, nejen na Abarinu.

8) Vím, že už jsi na to částečně odpověděla, ale jak se ti na serveru libí?
Líbí. Je to úžasná forma trávení volného času, která je přínosná,co se pravopisu a slovní zásoby týče, tak i vyjadřovnání. Nutí lidi číst a to je fantastické, zvláště u mladých. Navíc jsem tu potkala hodně milých lidí...

9) Nejoblíbenější jeskyně, ve které působíš?
To je záludná otázka... Asi Dragon Age, protože je první a je to taková srdeční záležitost a pak samozřejmě také ta moje, kterou se pokouším nesměle pjovat... a spousta dalších... Záludné...skutečně.

10) Díval jsem se, že jedna z tvých jeskyní - Polibek ledové královny - se odehrává v Norsku, proč zrovna tam?
Protože mám ráda sever...

11) A pro změnu, druhou jeskyně - Stíny nad Antivou - vedeš spolu s Tartarem. Jak vám funguje spolupráce, nelezete si občas, jak se tak říká, do zelí?
Fantasticky, s Tartarem se vždycky domluvíme, navíc já ho beru jako hlavního pje, takže hodlám zaskakovat, hlavně když on nebude stíhat. A pak jsem asi tak nějak dostala na starosti gryfy, pokud jsem to dobře pochopila, ale jinak se s Tartarem domluvíme na všem, máme parádní vztah i spolupráci.

12) Gryfy?
Vystupují tam opět Šedí strážci a k přepravě používají létající gryfy, s kterými mají velmi specifický, úzký vztah.

13) Teď zase trochu té osobnější roviny, kolik ti je, jaké máš míry a co přítel? Ne, tak to byla samozřejmě legrace. Jaké jsou tvé záliby mimo Abarin?
Momentálně si jich moc nemůžu dovolit. Mám dvě malé děti, takže můj volný čas se točí kolem nich... ale jinak asi malování, břišní tance a jízda na koni.

14) Jakou knížku, kterou jsi v poslední době četla, by jsi doporučila čtenářům smršti?
No, asi bych nepřežila, kdybych neřekla Čaroděje Zeměmoří, kterého mě přinutil přečíst Stařec, ale ano, můžu vřele doporučit... a mimo fantasy asi Věčně zpívají lesy.

15) Závěrem ti dávám onu příjemnou možnost, sdělit nám nějaké životní motto, tak směle do toho.
Napadlo ošklivé: Život je pes a my jsme jeho granulky, ale ne...
Mějte se pěkně a něco proto dělejte.

= Vash = 

Trocha kresleného humoru



(Pro zvětšení klikněte.)

Recenze na jeskyně

První ze série recenzí Pánů jeskyně na své vlastní příběhy, verbíře a v neposlední řadě na ně samotné a to formou příběhů, nás zavede do jeskyně, Bleach - nová síla, od PJ TomasLipi. Takže směle do toho.

Nad Soul Society padla noc. Tma a zvuk větru, který si pohrává s listy, jsou velice uklidňující. Les tancuje ve směru větru, v lese je úplný klid. V tom klidném večeru se mezi stromy objevuje duše dítěte, běží jak o život a ve tváři má vepsaný strach. Za dítětem běží nějaké hrůzné stvoření, celé tělo má černé, uprostřed hrudi díru a místo obličeje má bílou masku, na masce má čtyři důlky pro oči a z pusy vyceněné tesáky. Je to Hollow, je jasné, že Hollow chce sníst to dítě, ale nikde není vidět žádný Shinigami, který by dítěti pomohl.

Dítě je celé udýchané z běhu a začíná zpomalovat, Hollow který za ním běží se zhluboka směje a strašidelným, hlubokým hlasem na dítě řve :„Mě neutečeš prcku, hezky tě sežeru a ty budeš trpět HA… HA… HA… HA, HA!!!“

Hollow skočil po dítěti a povalil ho na zem, na jednom stromu se znenadání zatřáslo listí, Hollow zpozorněl a dívaje se na strom, k tomu stromu se začal přibližoval.

Pak se ozvalo zařinčení meče a cáknutí krve do trávy. Na Hollowovi se objevila hluboká, táhlá rána od levé nohy k pravému rameni. Hollow se všema čtyřma, vytřeštěnýma očima dívá do tmy vedle jednoho stromu.

Z té tmy vychází postava oděná v černém kimonu, s ostřím meče opřeným o krk a velkým protáhlým úsměvem. Ta postava si pročísla své dlouhé, rovné, rudé vlasy a podívala se svýma krásnýma, zelenýma očima na Hollowa. „Jsem Shinigami Akako, jsem zástupkyně kapitána 13. divize a s tebou, Hollow, si dneska pohraji, ke konci, tě pošlu na věčnost.“ Akakin úsměv se ještě prodloužil, otřela si své plné rty, svůj Zanpakutou pevně sevřela v ruce a dala si ho podél těla.

Hollow se na Akako podíval a začal se ještě víc smát, při tom mu z rány začala stříkat krev „Ty! Ty ženská že jsi zástupkyně kapitána, vždyť mě ani tahle rána nebolí! HA, dám si tě jako hlavní chod a tohle dítě si dám jako zákusek!“

Hollow se vrhl po Akako. Akako pořád stojí na jednom místě a ani se nehne, hollow se k ní již blíží, ale když už je na dosah ruky, tak náhle Akako zmizela. „Takže bleskový běh! Ty se mi snad vysmíváš Shinigami!“

Hollow se otočil a chňapl do prázdna, Akako se objevila v sevření jeho ruky s výrazem bolesti. „Teď tě rozdrtím Shinigami!“ Hollow zmáčkl Akako jak nejvíc mohl, ale náhle ucítil bolest v té ruce, ve které ji držel, z ruky mu vytryskla krev a Akako dopadla bez jakéhokoliv zranění na zem. Hollow se popadl za svoji krvácející ruku, chvíli se zadíval zoufale, ale pak se zase začal smát „S tebou bude sranda Shinigami!“

„Mohl by ses už konečně přestat smát hollow, ničí to tu atmosféru, víš přece… tvé smrti.“ Akako se na Hollowa usmála a pozvedla svou zanpakutou, dala si čepel své zanpakutou před obličej tak, aby ta ostrá část byla namířena, na Hollowa. „Rozsekej své nepřátele na kousky KAZE NEKO!“

Kolem Akakina zanpakutou se začal vířit vzduch a celá zanpakoutou se změnila na vějíř, na kterém je namalovaná černá kočka. „Víš hollow, Kaze Neko nemá ráda osoby, které jsou hrubé a chtějí jen ubližovat. Takže bych si být tebou dávala pozor.“

„Drž hubu a chcípni Shinigami!“ Hollow se znovu vrhl po Akako a svojí zraněnou pravou paží chtěl udeřit. Akako akorát švihla svým zanpakutou a celá Hollowova paže se oddělila od těla. Hollow zasténal a začal na Akako řvát „Ty jedna běhno, jak jsi to udělala, vždyť jsem se svojí rukou k tobě nepřiblížil ani na metr a ty jsi jen pozvedla svoji zanpakutou!“

Akako si dala svůj vějíř před obličej aby zakryla jak se potichu směje. „Tys nic nepochopil Hollow, viď? Moje zanpakutou je na větrné fázi a cokoliv nepřátelského s k ní přiblíží, tak rozseká na kousky a nezapomeň na to že jsi jí naštval.“

„NAŠTVAL?! Shinigami, ty jsi tak ubohá! Ani nevíš v čem tkví má síla.“ Tam kde má Hollow pahýl od useknuté ruky, náhle začala ta ruka dorůstat a s hnusným praskáním se za pár vteřin celá obnovila. „Má síla tkví v rychlé regeneraci!“

„To ale nic neznamená Hollow, protože dnes je tvůj poslední den na tomto světě.“ Hollow se zarazil a vystrašeně se zadíval do Akakiních očí, jediný co v nich vidí, je jeho smrt a její krutost.

„Čas na hraní skončil, Kaze ha!“ Akako švihla svým zanpakutou a před ním se vítr zformoval do ostří které letí směrem k Hollowově hlavě, ostří rozseklo Hollowovu hlavu vejpůl, kolem se rozprskla krev a s useknutím půlky hlavy zmizelo i Hollowovo tělo.

Akako přiběhla k vystrašené duši dítěte a její zanpakutou se změnilo zpátky na normální meč, který pak dala zpět do pochvy. Klekla si k dítěti a konejšivě mu řekla „vše je už v pořádku.“

= Vash a TomasLipi =

Dorazili jsme až na konec

Doufáme, že jste se bavili a přejeme vám krásný nový měsíc!

Za redakci Morghot