pátek 30. listopadu 2012

Markytánky

Když se podíváme se spolu na zoubek novočeskému slovu "markytánka": má se za to, že pochází z němčiny a označuje dívku starající se o všemožné vojákovy potřeby od přípravy pokrmů, přes ošetřování ran až po potěšení na loži. Jak už tomu tak při přejímání slov bývá, jde o omyl. Pro takovéto ženy měla stará němčina slovo "die Kampfrau". Markytánka je odvozena od slova "markytán", což je počeštěný "der Marktmann" - trhovec, jinak obchodník provozující svou živnost u vojska buď nastálo nebo příležitostně. Markytána znala už stará čeština a markytánka by tedy znamenala trhovkyni - německy "die Marktfrau". Markytánka se už v našem slovníku zabydlela a překládat "Kampfrau" jako "tábornice" by bylo směšné. Nicméně mezi "Kampfrau" a "Marktfrau" je zhruba stejný rozdíl jako mezi ženou měšťana z Čáslavi a obchodnicí z Brodu. Čeština tuto diferenciaci universálním slovem "markytánka" stírá.

Jedná se o osobu, která doprovází jednotku, zabezpečuje jí stravu a v rámci svých možností poskytuje ošetření. Pojem pochází ze středověku. Od 12. století měla každá jednotka landsknechtů vlastního markytána.

S nástupem žoldnéřů se zvětšoval počet žen, které byly součástí trénu. Souviselo to s tím, že žoldnéřům nebylo zakázáno se ženit, a tak často tak brali ženu a dítě s sebou. Markytáni a markytánky obstarávali jako kupci potraviny, tabák a drobné předměty denní potřeby. Ale „správná“ markytánka toho dělala mnohem víc: starala se o vojáky v táboře, vařila, zašívala oblečení a zařizovala mnoho věcí každodenního života. Život markytánky se skládal z tvrdé práce a často byla v nebezpečí, protože ani trén nezůstával při bojích ušetřen. Markytánky mizí teprve koncem 19. století, kdy bylo vojsko v době míru ubytováno v kasárnách a markytánky byly za pomoci přísných předpisů eliminovány.

S co pikantní stránka života markytánek? Samozřejmě, že k prostituci docházelo. V reglementu k.k. rakouské pěchoty z roku 1769 údajně stojí, že: „nemá být poskytováno ubytování nečistým vilným ženštinám“. Ostatně, Píseň markytánky z let 1845 – 1856, jejímž autorem není kupodivu žádná markytánka, ale Heinrich Heine, si může také každý vyložit po svém.

Markytánky zvané vivandières (ale také markytáni) se staraly o stravu a měly právo prodávat ty nejnutnější předměty (dopisní papír, tkaničky do bot, knoflíky, pálenku, ocet) za rozumné ceny. Byly vybírány správní radou regimentu a poté jim bylo uděleno "oprávnění markytánky", které upřesňovalo, že mají povinnost uposlechnout vojenských nařízení, mít stále při sobě pro vojáky nejdůležitější předměty a ty pak prodávat za přijatelné ceny.

Ve francouzské armádě sloužil (již od sedmnáctého století) vždy poměrně velký počet žen, které prodávaly mužstvu víno, tabák, cigarety, nějaké drobné přilepšení ke kuchyňské stravě a zároveň sloužily v kantýnách. Podle toho se jim říkalo v
19. století také „cantinière“ (ve Francii tento název převažuje, v jiných zemích se užíval především starší název „vivandière“). Tyto dámy byly běžnou součástí každého pluku, byly řazeny do stavů vojska a nosily běžně uniformy v barvách svých pluků (samozřejmě v cudné dámské podobě včetně sukně, ale vždy tak, aby nosily barvy uniforem mužstva pluku). Po bitvě také často pomáhaly plukovnímu chirurgovi a nejsou neobvyklé ani případy, kdy přímo na bojišti ošetřovaly (často pod palbou) zraněné.

Vivandière sloužily také v armádách jiných zemí – především v americké občanské válce na obou stranách (v řadách Unie i Konfederace), ve Španělsku, v Itálii, v armádách některých německých států nebo Švýcarska, stejně jako například v armádách jihoamerických států.

(Pro zvětšení klikněte.)

Během americké občanské války je například velmi dobře dokumentován případ jisté Annie Etheridgeové, která sloužila na straně Unie v řadách 2. Michiganského dobrovolnického pluku. Účastnila se všech bitev se svým plukem a je zaznamenáno, že přímo na bojišti ošetřovala zraněné a nosila vodu umírajícím. U Chancellorsville byla zraněna, když se za ni pokusil schovat unionistický důstojník (byl zastřelen a Etheridegeová zraněna na ruce). Za odvahu pod palbou byla oceněna Kearnyho křížem. Po slavné Pickettově zteči v bitvě u Gettysburgu bylo mezi padlými Konfederace nalezeno tělo ženy v uniformě (zřejmě vivandière), která šla do útoku s ostatními vojáky a byla zabita vedle nich. Neexistují přesné záznamy, ale podle všeho sloužilo v této válce takových žen (vedených svým smyslem pro vlastenectví) mnoho.

(Pro zvětšení klikněte.)

Zajímavý a podrobný článek o tomto tématu je Markytánky, kantýnské a pradleny.


PÍSEŇ MARKYTÁNKY

A husary mám ráda velice,
mám je převelice ráda,
mám je ráda bez rozdílu,
modré a žluté.

A mušketýry mám ráda velice,
miluju mušketýry,
stejně rekruta jako veterána,
vojína jako důstojníka.

Jezdce a pěšáka,
miluju je všechny, jsou tak stateční,
a u dělostřelectva jsem taky
strávila nejednu noc.

Mám ráda Němce a Francouze,
Velšany a Nizozemce,
Švédy, Čechy, Španěly,
mám v nich ráda lidi.

Je jedno z jaké země,
je jedno jaké víry,
člověka mám ráda a cením si ho.
Jen když je člověk zdráv.

Vlast a víra
jsou jenom pozlátko!
Pryč s rouchem! Ať si na srdce,
přitisknu člověka obnaženého.

Jsem člověk a lidskost
rozdávám s radostí.
A kdo nemůže hned zaplatit,
toho si napíšu na futro.

Zelený věnec před mým stanem,
se směje v záři slunce,
dneska nalévám malvaz
z nového sudu.


LIED DER MARKETENDERIN

Und die Husaren lieb ich sehr,
Ich liebe sehr dieselben;
Ich liebe sie ohne Unterschied,
Die blauen und die gelben.

Und die Musketiere lieb ich sehr,
Ich liebe die Musketiere,
Sowohl Rekrut als Veteran,
Gemeine und Offiziere.

Die Kavallerie und die Infanterie,
Ich liebe sie alle, die Braven;
Auch hab ich bei der Artillerie
Gar manche Nacht geschlummert.

Ich liebe den Deutschen, ich lieb den Franzos,
Die Welschen und Niederländischen,
Ich liebe den Schwed, den Böhm und Spanjol,
Ich liebe in ihnen den Menschen.

Gleichviel von welcher Heimat, gleichviel
Von welchem Glaubensbund ist
Der Mensch, er ist mir lieb und wert,
Wenn nur der Mensch gesund ist.

Das Vaterland und die Religion,
Das sind nur Kleidungsstücke -
Fort mit der Hülle! Dass ich ans Herz
Den nackten Menschen drücke.

Ich bin ein Mensch und der Menschlichkeit
Geb ich mich hin mit Freude;
Und wer nicht gleich bezahlen kann,
Für den hab ich die Kreide.

Der Grüne Kranz vor meinem Zelt,
Der lacht im Licht der Sonne;
Und heute schenk ich Malvasier
Aus einer frischen Tonne.

Žádné komentáře:

Okomentovat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)