středa 26. října 2011

Deník staré Astrid - část první

Deník má zežloutlé stránky a dýchá z něho osobitost člověka, který ho psal. Rukopis staré Astrid je velmi elegantní a čitelný. Má zvyk psát první písmeno v odstavci větší než ostatní. Na první stránce je napsáno…

8. června 2008

Jsou věci, které člověka tíží jako nákup, který naplňuje k prasknutí nacpanou tašku. Když to opravdu přeženeme, taška se roztrhne a nákup se potupně vysype na ulici všem na očích.
Tohle každá hospodyňka zná. A já se občas cítila právě tak, jako taková nákupní taška. Hlava se mi nadouvala a napínala všemi směry, jen jen vybuchnout… myšlenky se převalovaly sem a tam, právě tak jako zavařovačky v tašce… Potřebovala jsem ten nákup trošínku přeskupit, abych se nezbláznila a… nevybuchla.

A pak přišel den, kdy jsem si v jedné knížce přečetla, co s tím. Hlavní hrdina tu měl děsivé tajemství a děsivá tajemství ujídají pohodu a klid. Jeho tajemství ho mučilo tak, že nakonec v naprostém zoufalství sepsal všechny ty hrůzné skutečnosti na papír a šel do lesa. Ten papír zakopal tak hluboko, jak to jen v kamenité půdě šlo a spokojeně odešel. Bylo to naprosto nesmyslné… hloupé a dětinské, ale pomohlo to. Jakoby tím to tajemství pohřbil tak hluboko sám v sobě, že už pro něj nebylo tak snadné, vydrat se na povrch.

Dlouho jsem si nad tím lámala hlavu, protože mi to opravdu připadalo nesmyslné, hloupé a dětinské… Není to nic než symbolický akt, jenže… funguje. Přesvědčila jsem se o tom ve chvíli, kdy jsem začala psát tyhle nesmyslné, hloupé a dětinské deníky. Až na to, že je nezakopávám, ale schovávám do sejfu. Pohřbívám tam všechna svá tajemství, která nemohu vyprávět dětem a vnoučatům. Je to bezpečné a je to tak… úlevné.

Jsem stará, velmi stará. Mé dny jsou dávno tisíckrát přepočítané a sečtené, přesto tu stále zůstávám. Nedávno mi bylo 98 let a bůh stále oddaluje můj odchod. Možná proto, že by vzpomínka na ty prazvláštní lidské osudy neměla umřít se mnou. Myslím si, že odejdu, až je pohřbím ve svém sejfu, protože i na věčný život by to byla příliš tíživé tajemství. Jak bych mohla odejít a zapomenout třeba na sestru Bernadetu? Na její krásu a na její bolest.

Její obličej vypadal, jakoby ho vytesali andělé. Možná proto za nimi tolik spěchala. Ve čtrnácti letech měla vlasy až po pás, husté a černé jako havraní křídlo. To se ještě jmenovala Tea. Byla jemná a vlídná a pro každého měla schovaný úsměv. Proto jsem si ji také všimla. Děvčat jako ona nebylo v Orkangeru mnoho.

Nekradla matce malovátka, ani se nesnažila proklouznout ze dveří v jejích botách… Místo toho si četla a usmívala se na lidi. Zvláštní děvče. Když mi jednou v sobotu donesla nákup, oznámila mi s tím svým neodolatelným úsměvem, že hodlá vstoupit do kláštera.

9. června 2008

Ležela jsem zrovna v posteli, se zánětem průdušek, a když mi to dívenka řekla, upustila jsem leknutím šálek s heřmánkovým čajem. Polila jsem si celou postel jako ubryndané malé děcko. Tea mi vše pomohla uklidit a u toho mi vyprávěla, že o konventu sní už od dětství.
Nechápala jsem to.

Proč tak nádherné stvoření nesní o lásce, nepočítá na prstech ctitele a nevymýšlí, co na sebe a kam vyrazit? Jako všechny moje vnučky i dcery. Bylo to podivné.
Ona však v sobě měla rozvážný klid, který byl v přímém rozporu s jejím věkem. Měla zvyk dívat se dlouze do dálky, v očích zasněný smutek.
Nechápala jsem to.

Nedala se však zviklat. Její rozhodnutí bylo pevné. V necelých čtrnácti letech věděla přesně, co chce. Když mě poprvé navštívila v hábitu, sevřelo se mi srdce. Byla to ta nejkrásnější jeptiška, jakou jsem kdy viděla. Její obličej, orámovaný černým šátkem vypadal ještě půvabněji než obvykle. Snad že tolik vynikly ty velké černé oči. S novou garderobou získala i nové jméno. Sestra Bernadeta. Trvalo mně, než jsem si na to zvykla, ale nakonec jsem to přijala. Navštěvovala mě pořád. Naše netypické přátelství zůstalo pevné a vřelé. Jen moje tělo chátralo víc a více. Přesto jsem se z jejích návštěv radovala. A pak si ta mladá, krásná sestra Bernadeta začala stěžovat, že ji někdo pronásleduje...

pokračování příště…

= Marín =

Právě jste dočetli první část, úvod, příběhu na pokračování. Jste zvědaví jaké tajemství deníku svěřila stará Astrid? Kdo pronásledoval mladou Bernadetu? Vydržte do dalšího čísla a budete vědět víc.

Žádné komentáře:

Okomentovat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)