Jeskyně nejen na motivy...

Příběh o tom, co následovalo, když Aniki zabil Harima.
Jen jedno vysvětlení pro ty, kteří s Anikim hrají ve Stínech nad Antivou – ano, tyhle události a jejich okolnosti jsou trochu jiné, než jak proběhly v příběhu v jeskyni.

Ze života Anikiho - Útěk

„Najlin zabil Harima. Ta jeho drzost už přesahuje všechny meze!“ hřímá Talin.
„Patří mezi nejlepší ve své věkové kategorii, a nejlepší měli vždycky jistá privilegia a výhody. Nehledě na to jsem přesvědčen o tom, že Harim dostal jen to, co si zasloužil.“ odpovídá klidně Petung.
„Petungu, moc dobře víš, že nikomu nepřísluší zabít někoho z nás jen kvůli osobní mstě a jen ze svého rozmaru. Tohle Najlin opravdu přehnal. Ano, je dobrý, je skvělý, ale tohle si nesmí dovolit. A když jsem už u těch jeho privilegií – jak dlouho mu budeme ještě trpět ten vztah se Zorrou? Není na čase to skončit?“ otáže se měkce Visa.
„Moc dobře víš, Viso, že jejich láska je neomezuje, naopak jsem přesvědčen o tom, že díky ní podávají tak dobré výkony.“ pustí se do obhajoby Petung.
„A dost!“ třískne pěstí do stolu Talin. „Láska! Nikdy žádné city nepřinesly nikomu z Vran nic jiného, než problémy! Necháme hlasovat – kdo je pro, aby byli Najlin a Zorra postaveni proti sobě s tím, že přežít může jen jeden?“ a ihned sám zvedá ruku.
Visa se po krátkém zaváhání přidá. Jen Petungovy ruce zůstávají bez hnutí na stole, zamračeně hledí před sebe.
„Teď se ukáže, jestli je ten tvůj chráněnec opravdu tak dobrý, jak nám tvrdíš, Petungu.“ ušklíbne se Talin, když odchází ze zasedací místnosti.

To snad není možné! Prý elita, no ano, Najline, teď už jsi na cestě mezi nejlepší z nás! A teď? Takový podřadný úkol – zabít někoho v baráku na okraji města! Na to se posílají malá děcka přece a ne ti nejlepší.
A dům vypadá opuštěně – to by mě zajímalo, kdo tady bude? Určitě nikdo důležitý. Tasím dýku a vcházím dovnitř. Neslyšně, opatrně, beze spěchu. V domě není ani jeden kus nábytku, není zde nic.
A pak konečně pohyb, rychlý jako blesk. Co to má znamenat? Nadběhnu dotyčnému a už stojím před ním… před Zorrou.

Najednou mi je zase sedm, stojím v jiném opuštěném baráku, dýku v ruce a před sebou mám Marina, kterého mám zabít. Který má zabít mě. Jen pro to, že jsme přátelé. A přátelství se u Vran nenosí. Nedokázal jsem to.

A co láska? Ta je u Vran taky nežádoucí. Jak jsme mohli být tak naivní a myslet si, že o nás neví. Mohli jsme být spolu jen pro to, že nám to z nějakého důvodu dovolili. A teď už to dovolit nechtějí. Stojíme tady proti sobě a ven může vyjít jen jeden z nás. Šílené! Je to šílené!!! Oni jsou šílení, když si myslí, že na sebe tasíme zbraně! Musíme utéct, někam hodně daleko, spolu to zvládneme.
Dívám se do vyděšených očí Zorry, spouštím ruku s dýkou, usmívám se, abych ji uklidnil.
„Zorro…“

Ano, viděl jsem, jak se zděšení v jejích očích mění v odhodlání. Nepochopil jsem to. Nečekal jsem její útok, nebyl jsem na to připraven. Její dýka vyrazí prudce a bleskurychle jako jedovatý had. A mé tělo jedná automaticky, i když mysl se ještě vzpírá pochopit a uvěřit. Uhýbám, a dýka se bolestně zakousne do ramene a ne do srdce, kam mířila.
„Zorro…“ vydechnu nevěřícně a předloktím vykrývám další útok.
„Já chci žít, Najline…“ a znova zaútočí.
Já se jen bráním, uhýbám, vykrývám. Nejsem schopen útoky oplácet. Už ani nepočítám krvácející rány na mém těle. Oči zalité slzami mé šance nezvyšují.
„Zorro….“ úpím a v tom jediném slově, v jejím jméně, jindy šeptaném s láskou a něhou, je veškerá nesmírná bolest mého srdce, pláče v něm má zrazená duše, umírající naděje a víra. Ztratil jsem to jediné, co jsem měl. Už nemám proč žít. Chtěl bych jen tak zůstat stát a počkat na poslední ránu. Ale nedokážu to, nedokážu se přestat bránit, naučené pohyby, opakované snad tisíckrát, mi nedovolí jen tak trpně přijmout smrt z rukou mé lásky.
A tak se pokouším vykrývat další a další útoky a jsem vděčný slzám, pro které nevidím zcela jasně ten divý lesk v jejích očích, tu touhu zabít. Další její útok, můj výskok a noha dopadající v kopu na její hruď. Vidím, jak padá, vidím, jak její hlava naráží do podlahy, zůstává nehybně ležet.
Vrávoravě se vydám k ní, klesnu na kolena. Dýchá, žije.
Ona mě vážně chtěla zabít.
Jen pro to, že starší rozhodli, že žít může jen jeden z nás. Ani na okamžik ji nenapadlo, že by to mohlo být jinak? Že bychom to mohli udělat po svém – odejít? Alespoň to zkusit… Vzepřít se, a neposlechnout. Pokusit se přežít jejich pronásledování…

Já chci taky žít, sakra!
Uchopím jílec své dýky oběma dlaněmi a rychle ji pozvednu nad hlavu. Prudce dýchám, ruce vztažené, s dýkou připravenou bodnout.
Ruce se mi začínají chvět.
Nedokážu to, nikdy! Jak jsem mohl jen na okamžik pomyslet na to, že bych Zorru zabil? Ne, to nejde…
Dýka vypadne z mých rukou a zazvoní o zem. Dosednu na paty, ruce skryjí tvář a já se rozpláču. Pláč plný zoufalství, beznaděje a hoře otřásá celým mým tělem.
Nevím, jak dlouho jsem se tam choulil v té nepředstavitelné agonii. Pláč pomalu ustává, spouštím ruce z tváře, uslzenýma očima pohlédnu na Zorru. Naposledy pohladím její vlasy, naposledy ji políbím na rty. Pak se ztěžka zvednu a nejistým krokem odcházím.

“Proč jsi mě nezabil Najline, když jsi měl tu možnost? Proč? Hlupáčku… Stojí dva zmařené životy za to? Za lásku, která už stejně nemůže pokračovat? Nikdy by nám nedovolili být spolu, našli by nás a zabili oba. Pro to jsem tě chtěla zabít. Proto jsi měl zabít ty mě, když jsi měl tu možnost. Jsou to jejich pravidla – naše pravidla, pravidla Vran. A my musíme hrát podle nich. Nic jiného nám nezbývá.
Nemůžu se vrátit s tím, že jsi utekl. Za nesplnění úkolu je smrt. Udělám pro tebe i pro sebe službu. Řeknu, že jsem tě zabila. Jen už se prosím nikdy nevracej. Nedávej naše životy zase všanc. Jen si jdi, darovala jsem ti právě to, po čem jsi stejně vždycky toužil – svobodu. Jdi si a žij si svůj svobodný život. Pro Vrány jsi ode dneška mrtvý, můj drahý….“

Petung nehnul ani brvou, když k němu Zorra nakráčela. Ani záchvěv tváře neprozradil jeho zklamání.
„Najlin?“
„Mrtvý.“
„Důkaz?“
Na stůl dopadne Najlinova dýka. Žádná z Vran by se dobrovolně nevzdala své zbraně. Pohybem ruky dívku propustil.

“Věřil jsem, že se vrátíš ty, hochu. Nebylo pochyb, kdo z vás má v boji převahu. Ale tady nešlo o boj, že? Nezvládl jsi to… Láska… Ano, láska stála život nejednoho z nás.
Sakra Najline, proč? Proč ses nechal zabít? To ti opravdu stálo za to kvůli citům zahodit úplně všechno? City do života Vrány nepatří, Talin má pravdu.
Tak proč se mi teď svírá srdce…
Je tě škoda.“

= Janika =