sobota 30. března 2013

Jeskyně nejen na motivy...

Angela – postava z jeskyně Služebníci zla

Dnes jsem se neskromně rozhodla představit vám svou vlastní postavu z jeskyně Služebníci zla. Mladá mučitelka Angela vlastně není zlá, jen není tak úplně normální…

Ano, mistrů popravčích a těch, kteří ovládají jemné umění mučení, je v naší zemi spousta. Hodně je jich opravdu dobrých. Ale žen je mezi nimi málo.
Oric, jeden z mistrů popravčích, vytušil v malé Angele talent, hned jak ji spatřil. Klečící u své mrtvé matky, její srdce, ještě horké, ve svých malých ručkách. Ne, čtyřletá Angela samozřejmě svou matku nezabila. Ani hrudní koš nerozevřela. Jen vyjmula ještě bijící srdce. Ten zamračeně soustředěný výraz, když je dívenka sledovala, ten nesouhlas, když v jejích dlaních přestalo bít, ta zvědavost, když se na něj otočila a zeptala se: „Ploč?“
Možná šok ze ztráty matky, možná něco víc …
Oric se Angely ujal. No, vlastně si ji přisvojil, jako otrokyni. Chtěl zjistit, jestli má dívenka talent, talent k jeho práci. On sám, ačkoli stár teprve dvacet zim, byl jedním z nejlepších na dvoře vraga Borela. A s jistou zvráceností chtěl, aby Angela kráčela v jeho stopách.
Byl štěstím bez sebe, když zjistil, že kotě, které ji daroval, zabila a rozpitvala. Sledoval ji a jásal nad její zlostí, když zjistila, že kotě během jejího pokusu zemřelo. A tak ji začal učit, jak to udělat, aby si mohla s koťátkem „hrát“ delší dobu bez toho, aby se odebralo ke svým mrtvým předkům. Nebývalá vážnost a zájem v jejich očích ho fascinoval – a chvílemi i děsil.
Malá Angela zcela propadla svému koníčku. Nevyhledávala společnost dětí, nechtěla hračky, jen nová a nová zvířátka pro své experimenty, nové lekce od Orica. Ten občas za bezesných nocí přemýšlel, jestli si dívenka uvědomuje, co dělá, dosah svého počínání. Tato myšlenka na něj dotírala čím dál víc a tak, to bylo Angele devět, se rozhodl, že prubířským kamenem bude mučení člověka. Nebyl žádný problém nechat si chytit někoho z rolníků. Angele se rozzářila očka, když ho uviděla spoutaného na stole.
„Je můj, Oricu? Opravdu můj? Můžu?“ vykřikla nadšeně a už její ručka netrpělivě svírala skalpel. A Oricovi přeběhl mráz po zádech.
Neměl odvahu se jí zeptat, jak bere to, co provádí, vlastně ani raději odpověď slyšet nechtěl.
V deseti letech Angela poprvé vystoupila se svým uměním veřejně. Lidé šíleli, když viděli malé děvčátko, kterak umně způsobuje odsouzenému bolest. Její exhibice trvala hodinu. Vrag Borel byl nadšen.
Od té doby, na příkaz vraga, začal Oric učit Angelu umění boje beze zbraně, umění boje, při kterém se používají přesné údery na přesná místa lidského těla, umění boje, kdy jediné píchnutí prsty dokáže člověka ochromit, zabít, nebo způsobit to, že zemře po pár krocích nebo za pár hodin. Vrag měl obavu o svou malou mučitelku, chtěl, aby se uměla bránit, nechtěl o ni přijít. Oric poslechl, ostatně jako vždy. A Angela byla dobrou žákyní.
Léta šla dál, Angelin věhlas rostl a Oric pořád nevěděl, co si o ní má myslet, pořád neměl odvahu si s ní promluvit o ní samé. To, že se bojí toho, co z ní vytvořil, mu došlo, když bylo Angele čtrnáct let a ona se do něj zamilovala. Jeho zděšené odmítání nesla těžce. Vytušila, proč tomu tak je. Jednou k němu vešla do pokoje, položila před něj deník a odešla. Trvalo hodinu, než se Oric odvážil v kůži (lidské) pošitý deník otevřít.

… Dnes kotě vydrželo na živu celé dvě hodiny. Je to tak fascinující. Musím, musím zkoušet nové techniky, musím umět všechno! …

… Zase ten sen. Tepající srdce v mých dlaních. A mé jako by také někdo rval z těla. Tak to bolí, nevím proč, nechápu, co se děje. Jen ta bolest, ten smutek …

… Dnes mi Oric daroval člověka. Bylo to krásné … Jak křičel, jak prosil o milost. Musím, musím toho zažít víc! Chci, aby se mě lidé báli, chci jim umět způsobovat bolest! Čím víc, tím lépe! Alespoň se nikdo neodváží způsobit bolest mě …

… Lidské tělo je fascinující. Ne, nechci myslet na ty jejich oči, na to, jak jejich mysl zastírá šílenství z agonie. Jsou to jen objekty pro mé bádání. Je mi jedno, že trpí, od toho jsou tady, pro to se narodili …

… Možná bych toho měla nechat. Je to tak fascinující, lidé mě znají, samotný vrag mě obdivuje. Ale pořád ten sen, ta bolest, to srdce … Vzpamatuj se, jako bys měla na výběr – a ostatně, nelži sama sobě, líbí se ti to …

… Miluji Orica. A on mě odhání, on se mě … bojí? Proč? Vždyť to, co jsem, ze mě udělal on. On mě vedl, chválil, učil. Já … tohle nedopadne dobře, buď zabiji sebe – nebo jeho …


Oric se zhroutil na podlahu, skrčený do klubíčka, otřásající se vzlyky.
Zabiji sebe – nebo jeho … Zabiji sebe – nebo jeho … Zabiji sebe – nebo jeho …


„Jak víš, Angelo, Oric se rozhodl odejít. Bez mého souhlasu. Dopadli jsme ho. Zítra je tvůj velký den, chci vidět to nejkrásnější a nejdelší mučení!“
„Ano, pane, jak si přejete …“
Až nad ránem milosrdný spánek odvedl patnáctiletou uplakanou Angelu od jejího trápení. A znova ten sen, srdce, ještě tepající v jejích dlaních a před ní leží – maminka. A pak už to není maminka, ale Oric.
S výkřikem a zpocená hrůzou se probudila. Tak tohle je ta bolest! Tak bolí, když mám někoho ráda a přijdu o něj. Nikdy … už nikdy!!!!
Nemůžu Orica zabít, musím utéct …
A nechat je, aby mě chytli a dělali se mnou to, co dělávám já?

Mučení a poprava Orica byla velkolepá. Angela, hodna svého jména, jako temný anděl trápila nebohé tělo od úsvitu do soumraku. Ano, tak dlouho trvalo, než nebohý vypustil duši. Na závěr jí byla za výborné služby samotným vragem věnována svoboda. Byla vyvázána z otroctví. Ale v jejích očích nebyla radost, jen temnota a divý žár …

= Janika =

2 komentáře:

  1. Ufff... tohle je vážně děsivé... Celou dobu jsem si říkala, že už nechci číst dál... a celou dobu jsem dál četla, až do konce... brrrrr... :D

    OdpovědětSmazat
  2. Ano, Angelka je úžasná postava.
    Dělá mi v jeskyni jen radost.;-)

    Lišák

    OdpovědětSmazat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)