Jeskyně nejen na motivy...

Aniki, tedy zatím ještě Najlin, je na útěku. A jak se tedy z najlina stal Aniki?

Ze života Anikiho - Liarin

Nevím ani, jak se mi v mém stavu podařilo dostat se z Antiva City. Mátožně se ploužící ulicemi, krvácející z mnoha ran, pravačka se snažila marně zastavit krvácení z té nejvážnější, z té, která měla zasáhnout mé srdce. Cesta ven nebyla dlouhá, byl jsem na samém kraji města. Bylo mi jedno, kdo mě uvidí, jestli mě někdo zastaví, jestli o mně někdo pošle zprávu dál.
A jen zkušenosti a znalosti vtloukané mi do hlavy už od malička mi zabránili pokusit se z města odejít hlavní branou. Ano, my Vrány známe způsoby, jak se z města a do města dostat nepozorovaně. Bez toho, že bych si to vůbec uvědomoval, použil jsem k úniku z města starý odpadní kanál, který se zde nacházel.

A stejné naučené postupy vedly mé kroky mimo cestu, dál od města, do lesů. A pak už mi bylo jedno, kde jsem. Bylo mi jedno, co se mnou bude. Nebyl jsem schopný uvažovat, v mysli se mi neustále opakovaly a střídaly výjevy z toho domu, z útoků Zorry, stále dokola a dokola. A já pořád nebyl schopen to pochopit, přijmout to, smířit se s tím.
Čas pro mě ztratil význam, stále častěji jsem upadal do mrákotných stavů a pak i do bezvědomí, když se rána na rameni zanítila. Nic sem po tu dobu nejedl, jen hltavě pil ze studánek a potůčků.

A do reálných vzpomínek začaly vstupovat snové výjevy, tváře lidí, kteří směřovali mé bytí a můj osud, se slovy, které jim do úst vkládala má poblouzněná mysl:
“Budu tady pro tebe navěky, Najline… navěky… ale teď chci žít a ty tedy musíš zemřít…
Tak to u Vran chodí.“

„Prý vyrážíš k Maximovi, Najline. Nevrátíš se, takový hezounek se od Maxima nevrátí…
A pokud se vrátíš, podám si tě já. Pamatuješ na mučírnu, Najline?“

„Máš smůlu Najline, i když jsi mě zabil, jsem zpět. Teď to u velkého Maxima nebude jen půlrok, bude to celá věčnost. Těšíš se? Těšíš se?“<úi>

„Miloval jsem tě, Najline… ukázal jsem ti, že i to, co je mezi dvěma muži, může být krásné, něžné a romantické. Dal bych ti všechno, Najline… byl jsem tvůj princ.
A ty jsi mě zabil…“

***

Probírám se s hlubokým povzdechem. V rameni tupě pulsuje bolest a mě se ani nechce otevírat oči. Asi bych měl, protože něco je jinak. Cítím na sobě nějakou přikrývku. Já sebou žádnou neměl, ani plášť ne.
“Tak už ses probral.“ ozve se něčí hlas, klidný, se stopou pohrdání. A stejným tónem pokračuje:
“Že já tě raději nenechal v lese chcípnout. Někoho takového, jako jsi ty. Ani elf, ani člověk.“ pohrdání z toho hlasu přímo kape.
Konečně otevírám ztěžka oči a pohledem vyhledám původce toho „milého“ hlasu. Elf – dálský elf.
“Měls to udělat… nikdo se tě o nic neprosil, elfe!“ zachraptím a v oslovení mu vracím pohrdání zpět.
“Jmenuji se Liarin.“ odpoví klidně, přiklekne ke mně s miskou vody a dá mi napít.
“A jak mám říkat tobě? Vráno – to asi nebude nejvhodnější oslovení, že?“ ušklíbne se.
Zarazím se.
Jak může… no jistě, horečka, asi jsem blouznil. Tak to je v háji… no, vlastně je to jedno. Je mi to jedno, že to ví…
“Aniki.“ vypadne ze mě první jméno, které mě napadne. I když je mi jedno, co se mnou bude, zase zapracuje výcvik a já neřeknu své pravé jméno.
“Tak TŘEBA Aniki.“ pokrčí rameny s letmým úsměvem a sedne si k ohništi.
Co všechno sakra ví? Co všechno jsem na sebe v tom deliriu vykecal? A o co mu vůbec jde?
Kdyby bylo všechno, jak má být, bylo by mi jasné, že ho musím zabít, když toho tolik ví. Ale kdyby bylo všechno, jak má být, tak tady nejsem…
Takže je to stejně jedno…

Další dny ubíhaly tak nějak jednotvárně. Liarin mě sice vzorně ošetřoval, při tom si ale neodpustil různé narážky, urážky, pohrdání a jiné „příjemné“ jednání. A mě to bylo jedno. Ne, tentokrát jsem si nemusel na nic hrát, potlačovat v sobě zlost a nasazovat usměvavou masku, opravdu mi to bylo jedno. Bylo mi jedno, proč se tak chová a při tom mě dává do pořádku, bylo mi jedno, co se děje, bylo mi jedno, co bude. Jediná má činnost byla utápění se ve své bolesti, sebelítosti a žalu.
Chtěl jsem umřít… a on mě nenechal.

Síly se mi pomalu vracely, zdaleka jsem na tom ale nebyl ještě dobře, když mě jednou probudil divný pocit. Otevřel jsem oči a uviděl Liarina, jak klečí u mě a upírá na mě svůj pohled. Pohled, který jsem znal moc dobře. Pohled plný chtíče a žádostivosti.
No ještě toho trochu…
“Dej pokoj, elfe…“ zavrčel jsem na něj a chtěl se k němu otočit zády.
Byl nechutně rychlý a silný, v tuhle chvíli mnohem silnější, než já. Ani jsem se nenadál a už na mě klečel, jedna jeho ruka svírala zkřížená zápěstí mých natažených paží, druhá neodbytně šátrala v mém rozkroku.
“Přišel čas, abys mi zaplatil… A nic jiného, než své tělo nemáš – tak zaplať!
vydechl mi horce do tváře.
Všechno se ve mně vzepřelo.
“Tohle si přece nemusím nechat líbit! Tohle si nenechám líbit!
Ani nevím, jak se mi podařilo vyprostit ruce z jeho sevření a už má pěst přistála na jeho ústech a ve stejném okamžiku jsem ho ze sebe shodil.
„Já nejsem žádná děvka, abych ti takhle platil!
Ještě jednou na mě sáhneš a zabiju tě!!!“ trochu plané vyhrožování v tuhle chvíli, kdy jsem slabý jako moucha.

Liarin si hřbetem ruky otřel krev z rozraženého rtu a rozesmál se:
“Ale, tak pán je netykavka… najednou…“

Hleděl jsem na něj s čirou nenávistí, jak se tam tak chechtá.
Jeho smích postupně utichal a pak se na mě ušklíbl:
“No konečně. Už jsem se opravdu bál, že ti nezbyla žádná hrdost. Vážně jsem měl obavy, že tě z té tvé sebelítosti a apatie nedokážu vytrhnout.
No, jak je, když jsi zjistil, že ti zase tak všechno jedno není? Už začneš konečně přemýšlet nad životem a ne nad smrtí?“

Nechápavě a málem s pusou otevřenou jsem na něj zíral.
“Cože… to jako celou tu dobu… to tvé pohrdání a urážky… a teď tohle… Proč?“ vyjede ze mě otřeseně.
“Víš, Aniki, není problém vyhojit rány na těle, když se ví, jak na to. Rány na duši jsou horší, hojení trvá mnohem mnohem déle…
A pokud se vůbec nezačnou hojit, pokud se nechají otevřené a mokvavé…“ pokrčí rameny.
“Ale proč to děláš? Proč se tak snažíš?“  nechápu pořád.
“Asi jsem dobrák od kosti…“ ušklíbne se znovu.

***

Trvalo ještě týdny, než jsem se dal úplně do pořádku – tedy myslím tím, než se zcela zahojila rána na rameni. Co se týká mé mysli, i když už jediný můj plán nebylo umřít, měl jsem dojem, že ta se nedá do pořádku nikdy. Jak se vyrovnat s něčím takovým, jak se vyrovnat s tím, že v jediném okamžiku přijdete o to jediné, co jste měli, o to jediné, pro co jste žili? Nechápal jsem to, nebyl jsem schopný se s tím smířit. Nemohl jsem přijmout to, co Zorra udělala. Stále jsem ji měl před očima, její tvář, její oči plné lásky a něhy. Milovala mě, stejně hluboce a opravdově, jako já ji. Jak ale potom mohla udělat, to co udělala? Jak mě mohla chtít zabít?
Věčný kolotoč otázek bez odpovědí…

V tu dobu začaly ty noční můry. Zorra, dýka vedená její rukou na mé srdce. Budil jsem se ze zoufalým výkřikem, celý zpocený a roztřesený. A od ohně vždy ten Liarinův pohled, zkoumavý, zamyšlený a smutný.

Liarin. I když mě už po té své „lekci“ neurážel a neponižoval, sarkastický a urýpaný byl pořád. A mně se to líbilo. Nikdy jsme nemluvili o tom, co tady sám dělá v lesích poblíž Antiva City, nikdy mi neřekl, proč odešel od svého klanu. Ostatně ani o mé minulosti jsme nemluvili. Podle jeho různých narážek jsem ale pochopil, že ví víc, než dost, že jsem toho v horečkách na sebe prozradil opravdu hodně.
Když mi bylo lépe, začal mě sebou brávat na lovecké výpravy, nebo jen tak po lese. Dozvěděl jsem se toho od něj o lese opravdu hodně. Byl jsem spokojený, tohle byl úplně jiný svět, než svět velkého města. Ten klid, pokojnost a důstojnost hvozdu se přenášela i na mě. Jako by jiný svět ani neexistoval. Alespoň občas jsem v takových chvílích dokázal nepřemýšlet nad tím, co bylo a neřešit, co bude.

***

“Je čas, abys odešel Aniki.“

Vytřeštil jsem na Liarina zděšeně oči.
Proč… proč mám odejít? Proč mě vyhání?
Já… nechci! Kam mám jako jít?
vířilo mi v hlavě zmateně.
Viděl, co svým prohlášením u mě vyvolal a jen se pousmál:
“Příteli… ty musíš jít, jít dál. Ty do lesa nepatříš. Přiznej si to, tady se jen schováváš, před tím, co bylo, před tím, co bude.
Musíš jít dál.
A kdyby ses sem jednou vrátil, já tady budu. Mám tady něco na práci a ta jen tak neskončí.
Takže mě tady najdeš, i po několika letech.
No, ty těžko, tady v lesích, pokud se jednou ukážeš, budu si tě muset najít sám.“ zasměje se.

Přítel…
Až když to vyslovil, uvědomil jsem si, že se z nás za tu dobu opravdu stali přátelé. Můj první přítel po mnoha letech… Můj jediný přítel…
O to víc bolelo vědomí, že mám od něj odejít.
Vřel ve mně na něj vztek za to, že mě posílá pryč. Ale musel jsem přiznat, že má pravdu. Tohle nebyl život pro mě.
Jen… kdyby to tak nebolelo.
Právě v tu chvíli jsem si slíbil, že se konečně začnu řídit základním pravidlem Vran – žádné city. Je to prosté, když se k nikomu neupnu, nebude mě mít pak co bolet, když o něj přijdu. A život bude jednoduší.

Možná Liarin něco z toho mého rozhodnutí zahlédl v mých očích.
“Všechno jednou přebolí, Najline, věř mi… Není třeba ztrácet víru a vzdávat se naděje.“
Jen jsem se pousmál, když mě oslovil mým pravým jménem, přátelsky ho objal.
“Díky za všechno, příteli.“
Až moc rychle jsem se vydal pryč. Nechtěl jsem jako poslední slyšet nějakou tu jeho sarkastickou poznámku, kdyby si všiml slz v mých očích.

= Janika =