Deník staré Astrid - část devátá

Shrnutí předchozího dílu: Dnes se narodí do světa lidí stvůra… a Astrid musí Bernadetě pomoci. Musí. V ukrutných bolestech se nelidské dítě dere na svět a démoni okolo srubu čekají...

Z ustrnutí mě vyrušil cizí chraplavý hlas mé malé They, která se tak nedobrovolně stala rodičkou. Spěšně jsem se otočila a přiklekla vedle ní. Její výraz se úplně změnil. Najednou vypadala vyděšeně.
“Jsou tady, viď? Cítím je! Nesmíš jim ho dát, Astrid! Slyšíš mě? Prostě nesmíš! Musíš mé dítě chránit. Za každou cenu!“ Zaklínala mě zoufale.
“Přísahej! Přísahej mi, Astrid, na svoji duši, že ho neopustíš!“ Drtila mi zápěstí prsty zkřivenými jako drápy divé zvěře a oči ji žhnuly jako dvě pekelné výhně zatracení.

“Dítě?“ Nějak jsem si nebyla jistá, jestli tomu, co přicházelo na svět, můžeme říkat dítě...Stačilo pomyslet na ty démony postávající jako nehybné sochy kolem mého domu a tvář se mi zkřivila odporem. “Vždyť to oni TO přivedli na svět. A teď jsou tu jak supi číhající na kořist. Na kosti, které by mohli ohlodat.... Čí tak dychtivě očekávají? Moje nebo Bernadetiny?
Nebo jim jde opravdu o to „dítě“, jak tu věc pyšně nazývá Thea?“

Mé truchlivé obavy přehlušil řev, který se nebohé rodičce vydral z hrdla. Už nedokázala mluvit. Dýchala rychle a přerývaně jako pes na poušti. Chrčela. Zdálo se, že ji ta sveřepá jednolitá bolest nedopřává ani vteřinu k odpočinku.
“Tohle nedopadne dobře! Nemůže!“
Přesunula jsem se vedle ní, aby si o mě mohla zapřít nohy, ale ona se najednou se zavytím hodným vlkodlaka převalila na všechny čtyři a chvíli se houpala sem a tam.
Pak se na mě podívala, oči nevěřícně rozšířené a z úst ji vyklouzlo jediné bolestivé vydechnutí. Schoulila se do klubíčka, obě ruce přitisknuté k naběhlému, zmítajícímu se břichu.

Kupodivu to protáhle udivené vzdychnutí rvalo srdce daleko více, než řev, který ho předcházel. Oči se mi zalily slzami. Soucítila jsem s ní a ten pocit přebil vše ostatní. Objala jsem jí vzadu kolem ramen a přitiskla k jejím zádům svoji pobledlou tvář. Snažila jsem se nevnímat ten příšerný zvuk, který se ozýval kdesi zpod jejich dlaní a jen jsem ji konejšila tichým broukáním, ne nepodobným tomu jejímu divnému sladkobolnému zpěvu.
Co jiného jsem mohla dělat? Nebyla jsem porodní asistentka a myslím, že ani ta by nebyla v téhle situaci moc platná.. Nemohla jsem dělat nic, jen být s ní.

Najednou se překulila na bok a s tichým potlačovaným vzlykáním, ke mně zdvihla svoje nádherné černé oči zalité slzami. V náruči držela zakrvácené dítě.
Natáhla ke mně ruce, aby mi je podala. Bylo živé. Otáčelo upatlanou hlavičkou a když mi ho podávala, reflexivně rozhodilo ruce a začalo vřískat. Na okamžik jsem zaváhala a zdráhala jsem se ho vzít, ale pak jsem popadla připravenou osušku, abych ho do ní zabalila a zajistila mu tolik potřebné teplo.

Nerozuměla jsem tomu. “Jak je to možné?  Jak to, že najednou držela dítě v náruči?
Jen tak...  Byla jsem přece pořád u ní a...“

Teprve, když jsem ho převzala, pochopila jsem. Bernadetino břicho bylo jedna otevřená zející rána zalitá krví. Ona si toho však nevšímala. Smutně pohlédla na své prázdné ruce a pak si je jemně přitiskla zpátky na tu strašnou ránu.
Dítě překvapeně zmlklo a dívalo se na mě.
“Bože!“ Nedokázala jsem ten výkřik zadusit. Instinktivně jsem k sobě tiskla balíček s dítětem a třeštila oči na jeptišku. Co teď?  Co si počnu? Musím k ní dostat pomoc. Okamžitě! Tohle nemůže přežít!  Vykrvácí!  Bože!“

Rty jsem měla rozkousané do krve a chtělo se mi křičet a řvát. Něco roztřískat. Roztrhat. Padnou na kolena a vzlykat. Ona se však na mě usmála a já na ten úsměv nezapomenu do smrti. Byl plný soucitu a odpuštění. Plný smíření...Oči měla stále utopené v slzách, ale ten pohled dával a objímal...Tonul. Laskal. Odevzdával se. Plně. Bez výhrad.

Ať už to dítě bylo počato jakkoliv, ve chvíli, kdy ho Bernadeta přivedla na svět, stala se matkou. A když umírala, usmívala se se vší něhou a láskou na své dítě. Nic jiného ji nezajímalo. Umírala a mě zanechávala v pekle.
S ním.

Bezradně jsem stála s tím bezmocným uzlíčkem v dlaních a bála jsem se na něj podívat. Bernadeta mi ležela u nohou, ruce stále ještě přitisknuté k břichu, aby tam udržely vše, co tam patří. Stále měla na tváři ten všeobjímající úsměv. Jen její oči se zakalily.
Má mrtvá přítelkyně mi ležela u nohou a kolem chaty číhali démoni.
Bezděčně jsem se podívala z okna a zatajila dech.

Pohnuli se. 

v příštím čísle očekávejte závěrečnou část...

= Marín =