Claudie, děvče z penzionu Samota

První měsíc nového roku máme za sebou. Na Abarinu se za tu dobu objevila spousta příspěvků, na mě ale je, abych vám vybral ten jeden, který stojí za povšimnutí. Tentokrát je to jeden z prvních od holčičky Claudie, kterou vede Marín v jeskyni Kouzlo Samoty od Pána Jeskyně Starce. A jelikož mi byl některý z příspěvků od Marín doporučen už podruhé (poprvé jej ovšem předběhla Lyrie), rozhodl jsem se, že dám tentokrát prostor právě Claudii.
Claudie sice ještě do příběhu příliš nezasahuje, věřím ale, že má před sebou dlouhou a zajímavou budoucnost. Rád bych jí přál budoucnost i šťastnou, ovšem vzhledem k rázu Starcovy jeskyně, kterou si od jejího vzniku pročítám, o tom upřímě pochybuji. Nicméně nikdo neví, co se děje v hlavě Pána jeskyně a nerad bych předbíhal. A jelikož Claudii nezná nikdo lépe, než její autorka, poprosil jsem ji o pár slov ke svojí postavě:
"Ach...Claudie. To je moc roztomilá holčička. Její tatínek je slavný dirigent, který na ni po smrti manželky nemá čas. Vyřešil to tedy tím, že ji svěřil do výchovy babičce a od té doby na ni kašle. Což si Claudie ze všech sil odmítá připustit. Takže je lehce odlišná už před příchodem do penzionu Samota. Po dvouletém pobytu tam, musí býti již značně odlišná. Ba přímo zvláštní. Možná dokonce divná. Ale rozhodně zato nemůže. Nebo jen trochu. Aby se úplně nezbláznila, pobrukuje si svoji odpornou schizofrenickou říkanku, která ji ale poskytuje pocit bezpečí. Ne tedy její obsah, ale melodie. Význam slov si moc neuvědomuje. Přece jen je to malé dítě:)))"


A teď už ke zmiňovanému přízpěvku:
Utíkala jsem bez jediného ohlédnutí chodbou a v duchu proklínala svoji neopatrnost. “Jenže kdo mohl tušit, že se tu zase někdo potuluje! Tohle mi byl čert dlužen. Tedy vlastně ne čert, ale nevrlý pán, to je skoro to samé.“ Navíc moje smůla měla úspěšné pokračování. Při svém zbrklém úprku jsem totiž vší silou vrazila do Staré dámy. Sice jí nemám zrovna na rozdávání, tedy té síly, ale i tak jsem ji málem povalila.

Ona byla daleko obratnější a nejenže sebou neflákla, ale ještě mě stačila chytit za loket. Nebyl to žádný přátelský stisk, ale pořádné chlapácké chňapnutí.“Večer budu mít modřinu.“
Stařenka se sice belhá, ale mrštná je jak kočka. Stařenka má obličejík sladký jako babička z pohádky, ale... Je to Ona. Do jejího pokoje jsem se stále neodvážila, takže má zvědavost zůstává neukojena, ale odporovat se neodvážím.

Teď mi koukla zblízka do obličeje, její modré oči v tu chvíli vůbec nebyly tak modré, pak se vševědoucně usmála, tím odporným úsměvem všejdepodlemýchplánů a kulhala dál, daleko svižněji než před chvíli. Byla jsem ráda, že na mě nemluvila, protože když ona mluví, je to horší než když se jen dívá a i to je samo o sobě dosti strašné. Potřásla jsem hlavou, abych zaplašila zlé myšlenky a šla si sednout na schody.

Přemýšlela jsem o tamtěch. Vůbec jsem nebyla ráda, že se tu objevili, ale co už. Jedna z nich, ta zrzavá ženská mi připomněla babičku. Jenže měla jsem opravdu babičku? V hlavě se mi to poslední dobou nějak motá. Vidím bílé kočky, anděly se surově odťatými křídly, krvavé cákance a psíka. Nevím co je z toho skutečné.

“Poranila sis koleno, Claudie?“ Ne babičko, to jen anděl umlátil důtkami kočku. Nebo to nebyla kočka? “Asi jsem měla babičku, už to tak bude. Nezbývá, než se s tím smířit. Ona byla předtím, tam. “Ouha, všechno špatně, říkali jsme si, že nebudeme vzpomínat, Claudie! Napomenula jsem se přísně. Jenže bylo pozdě, bylo to tu. Živé a barevné, nebylo kam uniknout.

Měla jsem babičku a šly jsme se spolu projít. Neděláme to zrovna často, naštěstí, ale dneska chtěla jít mermomocí se mnou. Chodívám s naším Herbertem každý den vždycky v sedm hodin ráno. Jindy jít ani nemůžu, protože on má snad v sobě barometr, či co. Přesně v sedm vyskočí s pelechu, přiběhne ke skobě, na které visí vodítko a začne vyzývavě štěkat. Má ten nejodpornější hlas na světě. Upištěný jako slečinka v posledním tažení. Herbert je to jméno, které nemůžu zapomenout. Herbert je pes, můj pes.Herbert je to jméno, které nemůžu zapomenout. Herbert je pes, můj pes. "Já to vím,já to vím. Už to nikdy nezapomenu, Herbie, přísahám."

“Bolí mě noha, včera jsem šlápla na psovu kost a poranila jsem se, Claudie.“ Postěžovala si mně babička, když jsme došly do parku. “Měla bys být pozornější a víc po něm uklízet, víš, že jsem diabetik a všechno se mi špatně hojí.“
Vím, že jsi diabetik, babi, říkáš mi to desetkrát za den.“ Odsekla jsem. “Kdybys měla na nose brýle, tak by se ti to nestalo.“

Ano, tak to bylo, jenže kdo je vlastně diabetik? Je to moje babička?

“Nebuď ústnatá, Claudie!“ Napomenula mě babička automaticky a vtom se to stalo. Herbert zachytil nějakou stopu, vyštěkl a rozběhl jako zběsilý pryč. “Doprkvančic, tak tohle mi ještě scházelo,“ zaklela jsem vztekle a rozběhla se babička nebabička za ním.

„Herbie, Heeerbiiiieee....“ hlasivky jsem měla vyřvané k smrti. Neměla jsem ponětí jak dlouho už toho pitomého psa hledám. Nejraději bych se na něho vykašlala a šla domů. Babička mě stejně seřeže jak žito. Jsem pryč už bůh ví kolik hodin. Navíc se začalo stmívat. Nahmatala jsem po paměti prak v zadní kapse a trochu se mi ulevilo. “Ještě, že v naší čtvrti není radno vycházet neozbrojený." Hned jsem měla lepší pocit.

Začalo se stmívat a mě popadl strach. Umím si sice docela poradit, rozhodně nejsem žádná rozmazlená slečinka z bohatého domu...Jenže to je ve dne. V noci je každá kočka černá a já nejsem žádný hrdina. Navíc Herbie je v prachu a nemám ani páru, kde to vlastně jsem. Krajina je najednou dočista jiná. Taková temnější, strašidelnější. “Ovšem to bude tou tmou!“ Napomínám přísně sama sebe. Ale přece...Všude kolem jsou podivně pokroucené spálené stromy. Jsem hladová jak kůň a rty mám popraskané žízní. V dálce se začíná blýskat. “Jen nepanikař, holka, mysli na to, že Herbie je někde tady a sám. Aspoň doufám!“

Tak nějak nevím koho vlastně přesvědčuji. Nejspíše jsem se ztratila a ten syčák Herbert je dávno doma s babičkou a válí se v pelechu. “A já tu zatím bloudím v liduprázdné krajině. No, paráda. Lepší den si nedokážu představit.“

K dovršení všeho se spustil pořádný liják. Už jsem skoro padala na ústa, když se přede mnou vynořilo ze tmy stavení. “Hurá, lidi,“ zajásala jsem. “Určitě budou mít telefon a já zavolám bábince, aby si pro mě přijela.“ Rozběhla jsem se ke stavení a koukla na vývěsní štít, který se trochu smutně houpal ve větru. “Něco je tam napsané, ale v týhle tmě to určitě nepřečtu.“ Už jsem chtěla zaklepat, když jsem zevnitř uslyšela štěkot. „Nebo se mi to jen zdá?" Ale kdepak, tenhle štěkot já poznám všude na světě. Naprosto bezmyšlenkovitě, mokrá jak myš a promrzlá, jsem vtrhla dovnitř a doběhla k jakémusi schodišti, kde jsem zakopla a rozplácla se jak široká, tak dlouhá.

To bylo předtím, jako v nějakém děsivém filmu. I když vlastně ani tak děsivý nebyl. Děsivé bylo až to, co přišlo potom. A já se někde v koutku bojím, že ještě daleko děsivější film mě čeká. “Jenže...co když to nebude film, Claudie...“



Tak, tohle je její příběh. Chudák děvče, to vám povím. Pokud se vám přízpěvek líbil, doporučuju si ve volném čase jeskyni Kouzlo Samoty pročíst- stojí to za to.
A pokud byste chtěli, aby v příštím čísle byl právě Váš příspěvek, směle do psaní. Časem si vás třeba někdo všimne a dá mi vědět. Stejně tak, kdybyste vy narazili na něco zajímavého, moje pošta je vám vždy otevřena.
TruxXerus