Život v jiném světě

Sedím a koukám, jak za oknem padají velké mokré sněhové vločky. Odráží se od nich světlo lampy, které proniká skrze sklo ven do tmy. Nakonec odvracím pohled od okna a upřu svou pozornost zpět k monitoru. Napíšu pár odpovědí na IRC, zkontroluju stahování několika souborů a vracím se k psaní. To je vlastně jediný způsob, jakým přicházím do styku s vnějším světem. Teda, pokud se to tak dá nazvat… Víte, já totiž nikdy neopouštím svůj byt.

Byl tam zase. Vlastně ji to vůbec nepřekvapilo, pokaždé tam byl. Spí vůbec někdy? Nevěděla. Připojila k „pracovnímu“ počítači dva externí harddisky a zadala přístupová hesla, jimiž je odemkla. Překontrolovala firewall a začala se připravovat k útoku. Dneska už ho určitě porazí, byla o tom přesvědčená.

Dneska mi dává opravdu zabrat, ty jí ovládnuté cizí počítače stíhám odstřihávat jen s vypětím veškerých sil. Od minula se zjevně poučila a odstranila některé bugy ve svých programech, které mi nad ní dávaly takovou převahu. Takže je to, zdá se, jisté. Zachránil jsem svět hackerů před dalším potencionálním scriptkidie. Raději fyzicky izoluji stanici, ze které vedu obranu a protiútok, od ostatních, kdyby se jí přeci jen povedlo zvítězit. Už aby byl konec, docela se mi chce na záchod...

V duchu jásala, jako snad ještě nikdy. Vypadalo to, že konečně zbavila své nástroje všech neduhů a neplánovaných zadních vrátek. Teď už to byl jen souboj nervů, vytrvalosti, soustředění a močových měchýřů. Bylo by to asi k smíchu, kdyby o vítězi rozhodlo, kdo si bude muset odskočit první… Vzala do úst brčko a usrkla trochu z plechovky energetického nápoje.

Sakra! Sakra, sakra, sakra! Podcenil jsem ji, dost amatérsky. Dostala mě. Pere se ve mně hořkost porážky s pýchou z mého učitelského úspěchu. Odpojím kabel od externí bezdrátové přípojky k internetu a jdu si udělat kafe a nějaké vafle. Pro dnešek jsem se sítí skončil, raději se budu zase chvíli věnovat psaní a potom, potom třeba přichystám nějaké nové nástroje, pomocí nichž bych se mohl pokusit o odvetu. Ale to spíš z principu, necítím potřebu se jí za její úspěch mstít. Spíš bych jí chtěl pogratulovat.

Málem se zbláznila radostí. Nějak tomu pořád nemohla uvěřit. Po všech těch měsících, po těch probdělých nocích a neúspěšných pokusech, po tom všem konečně vyhrála ona. Připojila se na IRC pod svou přezdívkou a napsala pouze: „Konečně jsem dostala VViz4rda.“ Pak si řekla, že pro dnešek by to i stačilo. Ještě proletěla všechny své spřátelené blogy a weby, zanechala pár komentářů a poznamenala si všechny důležité informace o útoku na hackera, který si říká VViz4rd. Nakonec vypnula počítač a šla spát.

* * *

Hodila do batohu svačinu, pití, upravený netbook a vyrazila. Ještě na schodech dálkově spustila příkaz ukrytý v systému rodičů, takže pro ně byla na cestě do školy, ačkoli ve skutečnosti šla někam docela jinam. Svižným krokem došla až na nádraží, kde posléze nastoupila do automatického autobusu. Opět použila jeden ze svých programů, kterým obešla placení jízdného skrze osobní čipy, jimiž byli vybaveni všichni. Ne že by snad neměla na jízdné nebo chtěla ušetřit, spíš se chtěla vyhnout tomu, že se do nějaké databáze uloží, že tím autobusem jela a odkud kam. Jeden nemůže být nikdy dost opatrný, jako hacker to moc dobře věděla.
Po asi hodině jízdy vystoupila a zorientovala se podle interaktivní navigační tabule. Znovu se napila a vyrazila napříč městem, v němž VViz4rd žil. Měla za to, že nejspíš vůbec netuší, že se jí povedlo získat geografickou pozici, z níž se připojoval. Podle dat které se jí povedlo získat jinde, usuzovala, že tam třeba ještě je. No, pokud ano, pak bude velmi, velmi překvapen.

Do háje i s žaludkem… Půl noci jsem strávil v objetí se záchodovou mísou. Takže teď snídám suchý piškoty a černý čaj. Dovedu si tedy představit i chutnější jídlo... A taky nějaké, po kterým nebudu mít hlad. Zas jednou zapínám televizi. Ne že bych ji nějak potřeboval, z počítače si vytáhnu ty samé informace, navíc kolikrát i v daleko větším množství a bez všech těch žvástů okolo, cenzury a kreativní práce s fakty. O filmech nemluvě… Myslím, že televizi jsem tedy zapínat nemusel, zase jen nějaké blbosti, jak jinak. Zvedám se a s dalším hrnkem černého čaje a novým pytlíkem piškotů odcházím zpět do nejdůležitější místnosti v mém omezeném životě. Pouštím něco od Vivaldiho a dávám si nohy na stůl. Je fajn, jen tak sedět a dívat se na monitor a nic nedělat. A pak začínám pracovat. Tedy, ne že by to byla skutečná práce, ale nějak to slovo „hackování“ zaobalit musím, oni lidi se na nás moc dobře nedívají. Zatracené scriptkidies, do jednoho jim ustřihnout přípojky a usmažit počítače! To hlavně kvůli nim nás mají lidi za příšerný zločince a teroristy. Neříkám, že takoví mezi námi nejsou, zcela upřímně, nemůžeme se všichni živit jako bezpečnostní analytici, ale to i mezi vámi.

A byla na místě. Tedy, podle navigace. Dům nevypadal nijak extra, šestipatrová oprýskaná cihlová stavba se starými okny, dole počmáraná nějakými rádobysprejery. Všimla si, že některá okna jsou zatlučená. Nadhodila si batoh a vykročila k vchodovým dveřím. Ani ji moc nepřekvapilo, že jejich zabezpečení nestojí za nic. Někdo by snad čekal, že když uvnitř žije hacker, bude zabezpečení lepší, ale opak je pravdou. Žádný hacker nemá chuť upozorňovat na místo svého fyzického pobytu. V několika vteřinách byla uvnitř a už šplhala po špinavém schodišti, na němž se místy válely odpadky a prázdné skleněné lahve od kdoví čeho.

Paráda! Dneska je s tou FBI vážně sranda. Konečně trochu originální protiopatření. Usrknu brčkem trochu čaje, aniž bych byť jen na okamžik ustal v rozdělaném. Jak říkám, dneska je to vážně psina. Ještě kdyby mi nebylo tak mizerně od žaludku.

Konečně se zastavila před konkrétními dveřmi a věděla, že to jsou ony. Zkusmo elektronicky "osahala" jejich zabezpečení a rychle poznala, že tady zapracoval profesionál. Připravila si několik algoritmů a pro případ potřeby i logickou bombu. Zhluboka se nadechla a krátce zabušila na dveře. Vzápětí spustila připravené algoritmy a čekala, až odvedou svoji práci. Zatím však vytáhla paklíč a chvíli se šťourala i v mechanickém zámku. Nakonec, bez větší námahy, dveře vykopla. Nic složitého, když si je předtím odemkla a otevřela. Vzrušení u ní dosahovalo vrcholu.

Kurva! Co to sakra je? Do prdele, to by mohl být parádní průser, to teda jo! Chvatně vypínám všechny počítače a ještě než zhasnou, vybíhám z pokoje na chodbu. Dveře se najednou rozletí a já tuším nejhorší. Jenže ejhle! Žádná jednotka pro boj s elektronickým zločinem, ústí hlavní automatických zbraní a zelené tečky kolimátorů. Jen nějaká malá holka. Tak moment, malá holka? Jaká malá holka by mohla bušit zrovna na mě? A hlavně, která by si dokázala otevřít moje dveře? Napadla mě jen jedna jediná logická odpověď.
"Tak se konečně potkáváme fyzicky, Wizarde…" prohlásila.
"Quick Destiny," řekl pouze.
Přikývla.

Pozval ji dál. Usadil ji na gauč v obýváku s kuchyňským koutem a odběhl zase spustit počítače. Vrátil se s hrnkem čaje v jedné ruce a v druhé sáček piškotů. Pozdvihla obočí v nevyřčené otázce. Jen zavrtěl hlavou a zabručel, že má problémy se žaludkem. Chápavě přikývne. Odložil si svou dietní stravu na stolek a začal prohrabovat skříní s potravinami, jestli náhodou nenajde něco, co by jí mohl nabídnout. Nakonec našel nějaké sušenky, tak je dal na talíř a ten pak před ni postavil.
„Jsi dobrý učitel,“ prolomí náhle mlčení dívka. „Naučíš mě i jiné věci?“ přešla rovnou k tomu, o co jí, krom jiného, šlo rovněž.
„Prosím?“ zatvářil se nechápavě. „Co tím máš na mysli?"
„Nedělej, že nechápeš. Žijeme v jiném světě, ty, já, takoví jako my. Pro nás platí jiná pravidla. Paketům je jedno, kdo jsi nebo kolik ti je…“
„Ne.“ Jeho obličej se proměnil v kámen. „Tohle po mně opravdu nechtěj.“
Snědla další sušenku.

„Omluv mě,“ prohlásil do toho nekonečného ticha a vyběhl z obýváku. Dávivé zvuky z koupelny ji nenechaly na pochybách, proč tak vystartoval. Byla zklamaná. Doufala- V co vlastně doufala? Když se nad tím zpětně zamyslela, nevěděla. Snad čekala, že bude mladší, že bude jiný… Snad si jen něco namlouvala, protože jí zkrátka imponoval... Co když je v jeho odmítnutí něco víc, než jen její věk? A i kdyby, proč musí být tak omezený? V jejich světě přece věk neznamená vůbec nic! Důležité jsou schopnosti a postoje k tomu, co dělají. Už byl zase z koupelny zpátky. A opět bylo ticho.

„Proč ne?“
„Ty se ptáš? Jsi dítě, do háje! Nic ve zlém, ale tohle je sakra nezákonný i ve srovnání s hackováním! Tohle není jako smazat Googlu nějakou databázi, ani jako přepsání stránek Bílýho domu nějakým pornem, krucinál… Tady už nejde nic vzít zpátky, žádné záložní soubory, žádnej formát disku a smazání registrů. Co se stane, nejde odčinit!“
„Ale já o to stojím,“ řekla tiše.
„Jo, to už mi tak nějak došlo. Došlo mi to vlastně okamžitě. Jenže je tu otázka, jestli to budeš chtít potom. Za hodinu, za dvě, za týden, za rok… Jestli se třeba neukáže, že se jen honíš za zidealizovaným obrazem někoho, kdo pro tebe až do teď byl jen aktivita na druhém konci spojení.“
„Nejsem žádná křehká květinka nebo porcelánový servis. Znám rizika. A přijímám je,“ odvětí pevně.
Podíval se na ni. Tak zoufale jí nechtěl ublížit… On, který bez milosti ničil životy druhých svými útoky… To mu tak chybělo, tahle situace, zblbnutá holka, kterou učil, u něj na gauči, co se zkrátka rozhodla, že ho chce. Nejhorší bylo, že mu nebyla lhostejná, že ho určitým způsobem přitahovala a měl pro ni z uplynulých měsíců slabost. Děsilo ho to. A přítom i trochu vzrušovalo. Nebezpečí je něco, co se spoustě hackerů stane drogou, nebyl v tomto výjimka. A v jednom měla pravdu - oni žijí v jiném světě s jinými pravidly.
„Cesta zpátky není...“ prohlásil rezignovaně.

* * *

V místnosti bylo počítačů jako v nějaké výpočetní laboratoři. Všude hučely kompresory kapalinového chlazení doplňované klapáním klávesnic v téměř zběsilém tempu. Zády k sobě seděli před sestavami monitorů třicátník s neholenou tváří a tričkem flekatým od barev a třináctiletá dívka s nepřehlédnutelnými kruhy pod očima a v jednoduchých bílých šatech.
„Jdeme na to?“ zeptal se klidně a naposledy si všechno překontroloval.
„Ještě budou litovat, že nám kdy zkřížili cestu,“ odvětila ledově. Téměř současně zahájili neuvěřitelně rozsáhlý a komplexní útok. „Až tady skončíme, měli bychom konečně objednat nějakou postel, gauč je dost nepohodlný. A ze dřezu bolí kostrč…“ prohodila při tom jen tak mimochodem.
„Citlivko,“ ušklíbl se, zatímco se prokousával firewallem jednoho z cílem využívaných serverů.
„Mysli na moje potřeby, jsem ještě ve vývoji,“ opáčila nevážně. Neodpustila si vítězoslavné „Yes!“ když zrušila důležitý uzel systému, na který útočili.
„Nic jiného mě nezajímá,“ oznámil jí s cukáním koutků.
Ke kruhům pod očima se přidal i ruměnec na tvářích. „Tak abychom si snad pospíšili, ne? Navíc musím stihnout ten autobus v pět, jestli mám udržet rodiče v nevědomosti.“
„Kruci, tři roky jsou dlouhá doba. Co budu dělat po většinu nocí, když už znám tebe?“
„Dokazovat virtuálnímu prostoru, že patříš mezi ty nejlepší."
„Však ty mezi ně patříš taky.“
Zrudla ještě víc. „Tak díky.“

= d3stiny =