Jeskyně nejen na motivy..

Morwan  - postava hráča Lišák z jaskyne, Jedno máme společné

Narodil se jako syn lidského nekromanta Sirtega, jehož nikdy nepoznal a temné elfky Araven, mistryně Zakázaných věd.
Ne, v domě, kde vyrůstal, nechodily žádné oživlé mrtvoly, nežil v kryptě ani na hřbitově. Vyrůstal docela normálně, v běžném měšťanském domě. Jeho matka byla poměrně váženou měšťankou vlastnící malou pekárnu a obchod s kůžemi a nikoho v okolí by ani ve snu nenapadlo, jakou dráhu si ve skutečnosti zvolila. Snad byla poněkud zámožnější, ale kdo ví kolik peněz jí vlastně manžel odkázal? Snad častěji než jiní navštěvovala kostel zasvěcený bohu Smrti, ale truchlila přece pro svého zemřelého muže… Zkrátka byla více než dostatečně inteligentní, aby si vytvořila naprosto věrohodnou identitu, zajistila si klid pro svou práci, studium a výchovu svého syna. Navíc byla především teoretičkou a učencem a své nemalé znalosti o smrti příliš nepraktikovala.

Morwan tedy vyrůstal v klidné rodinné atmosféře s přísnou, leč milující matkou a to, že jeho vzdělání se ubírá poněkud jiným směrem, než je obvyklé, dlouho ani netušil. Bylo pro něj naprosto přirozené číst v zaprášených manuskriptech, učit se slabikovat ze svitků v dávno zapomenutých jazycích a rozhazovat lidské prstní kůstky v prvních pokusech o předvídání budoucnosti. Ani skutečnost, že o tom nemá mluvit s ostatními, mu dlouho nepřipadala podivná, ostatně mu to ani nechybělo. Byl odmalička spíše uzavřené samotářské povahy a společnost vrstevníků pro něj nebyla důležitá.
Když byl o něco starší, nechala ho matka učit i zacházení se zbraněmi, zvláště lehčími čepelemi a dýkou, u učitelů cvičících obvykle šlechtické děti. Dobře věděla, co bude pro jejího potomka důležité, vyvolí–li si opravdu dráhu studenta zakázaných věd, na kterou ho připravovala. Volbu nechávala na něm, ovšem Morwan vždy projevoval až udivující píli a touhu po vědění, ať už jakémkoli. Tu zřejmě zdědil po Araven, která fascinována Smrtí, neúnavně studovala samu její podstatu.
Tak uplynulo Morwanovo dětství, jedno z mála opravdu šťastných období jeho života. Časem pochopil temnou stránku svých znalostí, ovšem neděsila ho. Jak by ostatně mohlo děsit něco, s čím se setkáváme od dětství. Navíc se „praktickým cvičením“ jeho matka vyhýbala. Více než dobře znala nebezpečí, která se v nich skrývají.
Morwan rostl a znalosti ze starých knih mu začínaly být málo. Za dveřmi čekal život, skutečné činy, skuteční lidé… skuteční mrtví a samotná Smrt. Dlouho Araven odmítala synovy žádosti, aby ho seznámila s jinými lidmi studujícími Zakázané umění, aby ho pustila do toho velkého zajímavého světa. Názor změnila zcela náhle, po jedné věštecké seanci, po rozhození kůstek a následné návštěvě kostela Smrti.
Bledá, s klidnýma podivně žhnoucíma očima pak požehnala synovi na cestu, řekla mu poznávací znamení, místa a časy, na kterých může nalézt její kolegy. A Morwan, netušící důvod náhlé změny názoru, ale šťastný, vyrazil. Dobře vybaven, vyzbrojen svými znalostmi, lehkým mečem a bezmeznou sebedůvěrou, vydal se na svou první schůzku s opravdovým, praxi provozujícím nekromantem.
Jak se podivil, když mu na znamení odpověděl z žebřiňáku obtloustlý venkovan s veselýma očima, ostře páchnoucí česnekem a špatně vyčiněnými kůžemi, který oplýval suchým humorem a vzal ho sebou k nedaleké vesničce. A divil se ještě více, když se ho ten silný sporý muž s očima jako led v zašpiněné kožené zástěře s pitevním nožem v ruce a páchnoucí už něčím mnohem horším než je stará kůže, pomocí zastrašování, bolesti a magie vyptával, jestli si je skutečně jist, že chce podstoupit zkoušku, aby se mohl stát jeho učedníkem.
Morwan se nebál. Odmalička hleděl do očí smrti. Když se však zahleděl do bledých modrých očí toho člověka a uviděl, co všechno tam chybí, zaváhal. A odmítl. Nepřiměl ho k tomu strach, pohled na nemrtvé služebníky, ani kouzlo, po kterém mu slezlo pět nehtů. Ani bolest, kterou mu ten člověk způsobil, aby ho vyděsil… Poprvé v životě však pochopil, že existuje cena, kterou za vědění odmítá zaplatit.
Vracel se domů. O něco moudřejší, rozhodnutý dát se na dráhu učenosti a teorie, jako jeho matka. Byl už nedaleko rodného města, když ho v noci vzbudil příšerný živý sen. Křičící davy, hořící domy, elfská těla trhaná na kusy, obtloustlí hobití měšťánci přibíjení na vrata vlastních domů… A tvář jeho matky, jak s klidným vyrovnaným pohledem hledí vstříc konečnému cíli svého zkoumání. A zalévá se krví.
Sen je jen sen, samozřejmě. Hodiny, které strávil nad stolkem a kuřecími kůstkami však musely být úspěšnější, než si myslel. Když se vrátil do rodného města, ještě doutnalo.
Pogrom vedený proti hobití a elfské menšině ve městě byl neobyčejně krvavý, vypukl náhle a zlikvidoval prakticky všechny nejbohatší nelidské měšťany.
Násilnosti už byly potlačeny, když jako náměsíčný doklopýtal k rodnému domu, z nějž zbyly pouze ohořelé obvodové zdi, Tam mu bylo jízlivým kapitánem městské stráže důrazně doporučeno, aby ihned opustil město… jen kvůli své bezpečnosti, že…
Tehdy poprvé pocítil nenávist. Nenávist k hloupému davu plnému vražedné zloby. Teprve mnohem později, když se dozvěděl více a ledacos pochopil, začal nenávidět i šklebícího se kapitána vojska, jež dorazilo o tři hodiny později, než mělo a lidi, stojící v pozadí celého „pogromu“, kteří likvidací nelidské elity získali více než jen slušný majetek.
Tenkrát odešel. A zamířil zpět, srdce sevřené nemilosrdným krunýřem chladu a zloby. Tentokrát Zkoušku přijal. Vykonal.

Učení bylo tvrdé, mnohem horší, než si kdy připouštěl. Prošel peklem, v němž mu jeho znalosti, ani to, co se dosud naučil, nepomohly. Pomohl jen chladný krunýř nenávisti, zvolna narůstající kolem jeho srdce.
Za normálních okolností by pravděpodobně bolest a smutek překonal. Zapomněl, snad i odpustil. Při pohledu do krajů hrůzy, temnot, smrti a utrpení se však jen zatvrdil. A po nějaké době vyšel z učení plný zloby, nenávisti a odhodlání, s hotovými plány na pomstu.
Vrátil se do rodného města.

To, že realita je poněkud jiná než představy zjistil poměrně rychle. Natolik ho nenávist nezaslepila. Byl vysoce inteligentní a včas odhadl svůj naprostý neúspěch. A byl rád, že mohl pouze s ostudou město zase opustit.
Poučil se. Jeho znalosti pomstu neumožňují… je tedy třeba se lépe připravit. Začal opět cílevědomě sbírat vědomosti a zkušenosti. Putoval krajem, povětšinou v noci, experimentoval na vesnických hřbitůvcích a učil se. Po neblahých zkušenostech začal více než pečlivě zakrývat svou identitu. Lidmi spíše pohrdal, ovšem chránil se dát to najevo. Bytostně začal nesnášet xenofobii a lidi útočící na druhé jen proto, že jsou jiní. Sám to ovšem do jisté míry také dělal.
Živil se různě. Vystupoval obvykle jako válečník, nechával se najímat k plnění různých výnosných, nepříliš počestných úkolů, což se mu pomocí jeho „pomocníků“ docela dařilo. Nu, alespoň to přežil. Zejména likvidace nemrtvých za tučný honorář byla jeho specialitou – obvykle těch, které o něco dříve sám povolal.
Studoval u dvou dalších mistrů temného umění a nevedl si špatně. Po několika letech usoudil, že už je připraven a znovu se vrátil do rodného města.
Tentokrát nespěchal. Pomalu a velmi pečlivě spřádal své plány tak, aby na něj nepadl ani stín podezření. Až poté, co celého půl roku pracoval ve městě jako počestný podomní obchodník, se ve městě začaly některým lidem dít podivné nepěkné věci. Pak jedné temné noci město znovu vzplálo. Objevily se v něm pochodující mrtvoly dávno zemřelých hobitů a elfů a zamířily s pochodněmi k domům současných předních měšťanů. Někteří i přímo domů…
Ne všechno vyšlo, ale na začátečníka Temných věd to opravdu nebylo špatné. Bohužel nebyl sám, kdo ve městě ovládal magii a tak byl nakonec přece jen odhalen. Se značným štěstím se mu však podařilo prchnout a nakonec zakončil svůj útěk v chladných vodách řeky. Voda ho odnesla.
Když se probral, ležel na lůžku z chvojí a skláněl se nad ním anděl, což mu nepřipadalo vůbec příhodné. Nu, z anděla se vyklubala mladá půvabná žena. Vytáhla ho z vody a pak jí zaujaly temné oči mladého půlelfa, jehož zachránila…
Ano, byla z toho životní láska, která měla jen jednu nepodstatnou chybičku. Miria byla už půl roku vdaná za sládka místního pivovaru, téměř třikrát tak starého jako byla ona sama. Snad i proto tak snadno podlehla romantickým snům a představám, které chovala jako mladičká dívka, jíž koneckonců ještě byla.
Morwan se uzdravoval v nedalekém seníku, Miria se o něj starala a vyprávěla mu o strašných událostech v blízkém městě. Jestliže ho s nimi spojovala, pak jedině jako oběť, což jí on nevyvracel. A poprvé v životě se hluboce zamiloval.
Svět se mu zázračně proměnil, vše špatné bylo za ním a on začal doopravdy uvažovat o novém životě. Přemluvit Mirinu k odchodu nebylo příliš těžké, ba naopak a Morwan začal shánět vybavení a peníze na cestu.
Zatím se však sládek, ač se vpravdě o svou mladou ženu příliš nestaral, doslechl o jejích podivných odchodech a posílen přemírou piva jí večer před plánovaným útěkem tvrdě zbil. Miria při tom narazila hlavou na roh postele a další den k polednímu zemřela.
Když se to dozvěděl Morwan, vřítil se napůl šílený s mečem v ruce do sládkova domu a každý, kdo se mu postavil do cesty, na to doplatil. Stárnoucí sládek neměl šanci, když ho srazil do bezvědomí, svázal, z pacholka, který mu chtěl bránit ve vstupu, na místě udělal ghůla a poručil mu sládka nést. Sám vzal do náručí mrtvou Mirinu a odkráčel do lesa, přičemž ghůl ještě cestou rozehnal truchlící příbuzné vracející se k domu.
Zoufalý, zlomený žalem a ztrátou jediné bytosti, kterou za poslední roky miloval, uvažoval i o sebevraždě. Leč dosud byl mladý, dosti inteligentní a tak se upnul k lepšímu řešení, k naději. Věděl, že Miria není ve skutečnosti ztracena, dostatečně zkušený nekromant, by ji dokázal navrátit k… takřka životu. Rozdíl by byl nepatrný.
Ovšem on, jako sotva dvacetiletý začátečník a vlastně zelenáč v oboru, by z ní dokázal vytvořit při nejlepší vůli jen černého dementního ghůla, přičemž by nenapravitelně rozerval její duši. A to opravdu nechtěl.
Mohl se pokusit najít dostatečně dobrého mistra, který by takovou věc svedl. Ovšem nehledě na to, že už to samotné by bylo opravdu obtížné, neměl nic, co by mohl takovému znalci Temnoty nabídnout. Navíc si byl takřka jist, že by dotyčný nekromant na jeho žádost shlížel jako na hloupý mladický sentiment, který je potřeba překonat a vymýtit… Inu studium nekromancie je o zocelování, že.
Zvolil jinou cestu. Drahou, milovanou Miriu oživí sám. Dokáže se naučit dost, aby to dokázal. Věděl ovšem, že to bude trvat dlouho, a že se zatím může duše zcela oprostit od smrtelného těla, že čím déle se bude učit, tím obtížnější ta věc bude. Přesto se k tomu odhodlal, věřil své šťastné hvězdě.
Spoutaného sládka obětoval při krvavém rituálu Smrti. Bylo to poprvé, kdy takto zabil člověka a pravdou je, že při tom opravdu pocítil jisté uspokojení. I když zase zdaleka ne takové, jaké očekával.
Pro Mirinu našel nejsušší a nejlepší kryptu, jaká se v okolí nalézala, vyhostil bývalé nájemníky a zajistil, aby se její tělo zachovalo. Sám znovu vyrazil do světa.
Předvídavě opustil království a začal usilovně studovat a experimentovat v cizích krajích. Učení nešlo zdaleka tak rychle, jak si původně plánoval, i když se opravdu snažil. Krom studia si musel vydělávat na živobytí a hlavě sbírat praktické zkušenosti, což bylo někdy více než krušné.
Přešly roky. Zdokonalil se v předstírání cizích totožností a především kouzlech a vyvolávání nemrtvých Při nepodařeném kouzlu, kdy na něj zaútočil nemrtvý, přišel ke zranění, které mu navždy zohavilo tvář.
Postupem času se takřka nepozorovaně měnil.
V tvrdém světě se mu dostávalo obvykle tvrdého přijetí. Potkal spoustu nových lidí, kteří se ho pokusili využít a zneužít. Kteří nepříliš pohledného tuláka s podivným odstínem kůže odháněli od vrat a pouštěli na něj psy. Kterým ale mohl také sám nyní dobře oplatit to, co mu prováděli.
Učinil to. Jednou, podruhé… A pomsta se zdála pokaždé o něco sladší. Zahořkl. Ztvrdl. Naučil se zabíjet. A s potěšením.
Začal si brát to, co mu dát nechtěli. Nejen silou, nejen kouzly. Je chytrý, dokáže skrytě manipulovat lidi i skutečnosti způsobem, při kterém mu jeho charisma nevadí.

Několikrát se téměř znovu zamiloval. Byl odmítnut, ale vzal si, co chtěl a byl zklamán. A utvrzen ve svém pohledu na svět. Nejprve to považoval za zradu na své milé mrtvé… jak šel čas, začal o tom hlouběji přemýšlet. Stále častěji ho napadala podivná myšlenka, zda opravdu chce milovat roky mrtvou dívku… a zda ta opravdu uvítá, když její duši chytí a nacpe zpět do rozkládajícího se těla, přičemž jí pravděpodobně nemálo ublíží. Dosud nic nevyřešil, ten problém nechává spát, stále ho odsouvá a raději o něm nepřemýšlí. Nechce snad ani vědět, jestli to za to ještě stojí. Jestli to ještě chce… A snad pochybuje, jestli milovat vůbec ještě dokáže.
Že by ještě mohl být milován, tomu ani nevěří. Své cesty si teď už zcela pragmaticky občas zpestřuje krátkým potěšením s mladými pohlednými dívenkami. Postupem času vlastně spíše čím dál mladšími, obvykle ve věku zhruba asi od 12 do 17 let, ideálně nevinnými pannami. Ne, nezabíjí je, jen zneužívá.

Jeho experimenty s mrtvými ho vedly stále dál do hlubin poznání záhrobí a světů za světem. Jeho duše okorala, ztvrdla, zchladla.
Tak to šlo až do jeho dvaačtyřiceti let. Nyní by si o sobě rád myslel, že je chladný, profesionální a dosti dobrý v oboru. Nejprve byl opatrný, pak stále sebevědomější. Je chytrý, pragmatický, opatrný. Rád plánuje dopředu, ale neváhá ani improvizovat. Věří, že lidi chladně využívá, Bere si, co chce a také to vždy dostane. Je silný a svět se před ním sklání…
Sám říká: „Neznám větší potěšení, než když hledím do očí člověku, který mi plivnul s opovržením do očí a teď křičí a zírá na svou vlastní krev stékající z mého nože…“


Poslední dobou byla půda jeho posledního působiště už poněkud horká, a tak opět vyrazil na cesty. A jakou lepší příležitost si přát pro tvořivou práci nekromanta, než je válka.
Nu, zatím to tedy nešlo tak úplně podle jeho představ. Ale tak zlé to také není a třeba se to zlepší...