neděle 22. prosince 2013

Jeskyně nejen na motivy...

Nyskel – postava z jeskyně O čem sní Veronika…

Z jeskyně O čem sní Veronika bych vám tentokrát ráda představila postavu Nyskel, kterou hraje Niniane.

Co jsem? Kým jsem? Proč jsem?

Na tyhle otázky se jednou zeptá sám sebe asi každý. Ale drtivá většina z nich dokáže najít odpovědi snáze než já. Nyskel kráska, Nyskel svůdnice, Nyskel zrůda, Nyskel zabiják. To všechno jsem já. Patří to ke mně, přestože já si tuhle cestu nezvolila. Nežádala jsem o to být jiná. Nechtěla jsem být jiná. A až do toho osudového momentu jsem jiná nebyla. Jen obyčejná mladá dívka.

Narodila jsem se v menším městečku na severu jako prvorozená dcera místního vyhlášeného pekaře. Mé dětství vonělo po kvasnicích a čerstvě upečeném chlebu. Krásná vůně. Hřejivá, laskavá, bezpečná.  Srozumitelná a jednoduchá jako můj život tehdy.

Matka po těžkém porodu už nemohla mít další děti a tak jsem byla hýčkaným jedináčkem. Otci se dařilo a tak se mi dostalo vzdělání, na pekařovu dceru nevídaného. Rychle jsem se naučila obstojně číst a psát a velmi dobře počítat. „To je základ každého podniku…“ říkával můj otec s vážnou tváří a já viděla, jak je na mě ve skrytu duše hrdý, i když jsem nebyla synem, po kterém toužil. Možná kdybych byla, bylo by jednodušší i všechno ostatní. A nejen pro mého otce.

Vše bylo krásné a jednoduché až do dne, kdy do města přijel početný oddíl vojáků z jihu. Měli se zdržet jen do té doby, než přijdou další rozkazy. Důstojníci projížděli ulicemi města, aby si vyžádali svolení starosty rozbít tábor hned za městem. Vidím ho jako dnes. Jel hned za vrchním velitelem. Krásný, vysoký, plavé vlasy a ten sebejistý, hrdý pohled temně modrých očí. Měl mě varovat. Ale co jsem tehdy věděla o světě?!

Náš krám byl přímo na náměstí a ráno to v něm bzučelo jak ve včelím úlu. Netrvalo dlouho a důstojníci se naučili chodit na naše medové koláčky. Jakpak by ne. Vždyť byly tak sladké… A mezi nimi i on. Darkin. Byl z nich nejkrásnější a nejurostlejší. A když se po mně ohlédnul, zrudla jsem až ke kořínkům. Otec to nerad viděl, ale zkuste poručit bláznivé holce s hlavou plnou rytířských fantazií.

Jednoho jarního večera jsem se zdržela u své tety. Pospíchala jsem potemnělými uličkami a najednou tam byl on. Právě vyšel z hospody U Podkovy a já mu nevběhla div do náruče. Srdce mi bilo na poplach a v žaludku mě šimralo, jako by se mi tam třepetali motýli. Byla jsem rudá a udýchaná a… vzrušená, šťastná, že mám konečně možnost prohodit s ním aspoň pár slov.

Jenže jemu nešlo o slova. Vůbec mě nepoznal. Byl opilý a sotva se mi podíval do tváře. Jenže jeho nezajímala ani tvář.  Zatáhl mě do průjezdu a tam jsem kromě svého panenství ztratila i všechny ideály o rytířích na bílém koni. Měla jsem se víc bránit? Křičet? Škrábat? Asi ano. Ale já byla v takovém šoku, oněmělá hrůzou, studem. Já ani dost dobře nechápala, co se děje.

Domů jsem doklopýtala v slzách, a když jsem si vydrhla tělo i šaty, snažila jsem se na všechno zapomenout. Smazat tu noc. Předstírat, že se nic nestalo. Jednotka odjela pár dní nato a já se rozhodla, že poslední týdny svého života prostě vymažu. Nebyl žádný Darkin. Neexistoval.

Dařilo se mi to. Šlo to zpočátku těžce, ale dařilo se mi to. Byla jsem hrdá sama na sebe. Svým způsobem. Život šel dál a já se zařekla, že už nikdy nebudu toužit po něčem neznámém, vzrušujícím. Tady je můj domov. Bezpečí. Věřila jsem tomu. Celé dva roky jsem tomu věřila. Než se to stalo.

Torwald byl synem obchodníka s kůžemi.  Jeho otec byl váženým občanem a členem městské rady. Torwaldovi proto procházely občasné prohřešky a jeho sebevědomí rok od roku rostlo. Stejně jako on. Byl to vysoký hromotluk s násilnickými sklony. Ani nevím, proč jsem mu padla do oka zrovna já. Lásku moc obratně vyznávat neuměl a tak se spokojil s okázalým předváděním sebe sama a své důležitosti. Byl mi protivný a taky jsem mu to dala patřičně najevo. Opakovaně. Zas a znovu. Měla jsem se mít na pozoru? Měla jsem tušit, jaká zloba v něm roste? Tehdy jsem to netušila. Byla jsem doma, v bezpečí. Nic už mi nemohlo ublížit. Když se budu držet při zemi, nic se mi nestane.

Omyl. Torwald byl umanutější než mezek a chytřejší než vypadal. Ta pochůzka s čerstvými koláčky vypadala tak obyčejně, všedně. Objednávka nebyla podepsaná, ale adresa byla jasná. Vyrazila jsem to krásné, slunečné ráno, hned po rozbřesku, na opačnou stranu města. Když jsem došla před dům, vypadal opuštěně. Něco se mi nezdálo, ale když už jsem se chtěla otočit a odejít, dveře se pootevřely a zevnitř zavolal hlas: „Neseš koláčky? Už bylo na čase! Pojď dál. Peníze jsou připravené.“ Chvíli jsem váhala, ale bylo přece jasné ráno, v mém městě. Nemohlo se mi nic stát… Chyba!

Dveře se za mnou s prásknutím zavřely a než jsem se rozkoukala, držel mě za ruce. Byl to Torwald. V očích mu nebezpečně blýskalo a škodolibě se usmíval. „Jestli začneš křičet, bude to víc bolet!“


V tu chvíli se mi zatmělo před očima a měla jsem pocit, že omdlím. Hrůza mi sevřela hrdlo a v ten okamžik jsem neviděla Torwalda, ale Darkina. Všechny ty strašné vzpomínky se draly ven z  nejtemnější části mého mozku, kam jsem je tak pracně zasunula. „Ne! Znovu ne! Už ne!“ křičelo to ve mně. Ten vzdor a vztek ve mně najednou narostly do obřích rozměrů. Měla jsem pocit, že mě trhají na kusy. A najednou jsem na rtech a na jazyku cítila chuť teplé krve. Mé smysly byly ostré a živočišné. Cenila jsem zuby na Torwaldovo rozdrásané hrdlo a nechápala jsem, co se děje.

Vztek vystřídala hrůza a panika. Najednou jsem to zase byla já. Oblečení jsem měla uválené a ústa potřísněná krví. Torwald přede mnou ležel v krvi s koláčky rozházenými okolo. Bohové. Byla jsem tehdy tak vyděšená. Chtěla jsem utéct. Co nejdál. Zase a znovu předstírat, že se nic z toho nestalo. Ale teď už to nešlo. Tohle bylo o mně, ne o Torwaldovi.

Ani nevím, jak jsem se tehdy dostala domů. Vklouzla jsem zadním vchodem, převlékla se, umyla a zůstala ve svém pokoji.

Torwaldova smrt způsobila velké pozdvižení. Nikdo ji nedokázal spolehlivě vysvětlit. Můj otec i já jsme byli dokonce vyslechnuti rychtářem, kvůli těm nešťastným koláčkům. Ale já jsem přesvědčivě tvrdila, že koláčky jsem předala Torwaldovi před domem a nikoho podezřelého jsem neviděla. Uvěřili mi. Copak já bych dokázala takovému hromotlukovi rozervat hrdlo?!

Prošlo mi to. Ale nemohla jsem sama před sebou předstírat, že se nic nestalo, tak jako dřív. Něco bylo ve mně. Něco temného. A snažilo se to dostat ven pokaždé, když jsem cítila vztek nebo jsem měla pocit, že mě něco ohrožuje. Bála jsem se sama sebe. A s tím nešlo žít příliš dlouho.

Přišlo to jako smilování. Otcův mladší bratr, který se usadil v jedné vsi asi dva dny na jih, mě požádal, abych přijela pomoct jeho ženě s dítětem, které se právě narodilo. Do té chvíle jsem si to nechtěla připustit, ale bylo to jediné řešení. Odejít pryč. Nechtěla jsem ohrozit své nejbližší.

S úlevou jsem se rozloučila a vydala se na cestu. Cestu, která dosud neskončila. Věděla jsem, že u strýce bych pokoj nenalezla a tak mě můj úděl hnal dál a dál. Naučila jsem se to ovládat. Naučila jsem se s tím žít. Některé omyly a chyby na začátku byly úsměvné, jiné nebezpečné. Ale zvládla jsem to.

Hledala jsem odpovědi, ale jen přibývaly další otázky. A tak byl mou jedinou jistotou hněv. Hněv a nenávist vůči těm, kteří mi to udělali. Darkin, Torwald a všichni jim podobní. A ti všichni za ty dva zaplatí!

Vesnicemi a městy, kterými jsem prošla, se šířily řeči o velkém vlkovi. Divokém a zuřivém. Jeho oběti byli vždy muži. Muži se slabostí pro něžné pohlaví. Všichni se o mě pokusili. Všichni to chtěli. A dostali to, co si zasloužili! Můj život byl naplněný pomstou, a přesto jsem já byla tak prázdná, ztracená. Než jsem našla jeho…

Lovila jsem vysokou, jako obvykle, ale ten pach, který jsem zachytila, byl neobvyklý. Byl to vlk, ale voněl tak zvláštně, lidsky. Musela jsem ho najít. A taky se tak stalo. Gunter. On byl překvapený, ale já byla šokovaná. Netušila jsem, že žije ještě někdo takový jako já. I přes počáteční nedůvěru jsme se sblížili. Dovolil mi putovat s ním. Byl to první muž, nepočítám-li svou rodinu, kterému jsem po čase začala důvěřovat. Nevysvětlil mi, jak ke svému daru přišel. A ani já mu to neřekla. Byly věci, které byly mezi námi tabu. Ale poprvé od Torwalda jsem měla pocit, že zase žiju. Ne tak, jak jsem žila kdysi, ale stačilo to.

Přestala jsem klást pasti na své oběti a ovládla v sobě tu touhu po pomstě. Cestovala jsem v doprovodu muže a tak jsem ani nebyla v pokušení. Každý nás měl za pár a tak si i ti drzejší chlápci odpustili své návrhy. Pár jsme ovšem nebyli. Něco mezi námi bylo, ale bylo to křehké a nevyslovené. Oba jsme se tomu vyhýbali a tvářili se, že to neexistuje. Šlo nám to dobře. Opravdu. Mohlo to tak jít i dál. Jenže příroda umí divy… i s takovými tvory, kterými jsme my, Vlčí lidé. Vlahá letní noc, příjemná únava, nikde ani živá duše, jen šumící les okolo. Bylo to… jiné. Byla jsem vyděšená, překvapená… vzrušená. A on? Ne, neplánoval to. Prostě se to stalo. Asi to tak mělo být, ale nebyli jsme na to připravení. Změnilo se víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Nechápala jsem své pocity. Měla jsem v hlavě zmatek a místo abych byla šťastná, rostl ve mně vztek. Vztek a zoufalství, že jsem přišla o své znovu nalezené bezpečí. Zazmatkovala jsem. Aspoň tak si omlouvám ten útok na chlápka hned další večer. Byl namol, a když si šel Gunter odskočit, začal na mně pokřikovat. Ignorovala jsem ho, ale přisedl si a začal na mě sahat. Vřelo to ve mně. Chtěla jsem se ovládnout, ale nešlo to. Tajemně jsem se na něj usmála, ten příslib byl dobře čitelný. Vytáhla jsem ho ven, za hospodu, a tam jsem se s ním vypořádala. Už deset měsíců jsem necítila chuť lidské krve. Bylo mi z ní zle. Ale on si to zasloužil!

Když mě tam Gunter našel, byla jsem už zpátky, v lidské podobě. Ta zloba a bolest v jeho očích… skoro se to nedalo snést. On to nechápal. Nerozuměl tomu, proč jsem to udělala. Já… snažila jsem se mu to vysvětlit. Neposlouchal. Měl svou čestnou černobílou pravdu a tu mou, šedivou, neviděl. Nechtěl vidět. Strašně jsme se pohádali. A já věděla, že to mé těžce vydobyté bezpečí je pryč. Zase.

Utekla jsem. Nedokázala jsem snést jeho pohled. A nechtěla jsem ho snášet. Já nebyla ta špatná. To oni! Utekla jsem od toho jediného, co mi aspoň na pár měsíců dokázalo vrátit radost ze života. Zoufale jsem běhala v divočině a nevěděla, co dál. Nechtěla jsem začínat zas a znovu. Nechtěla jsem utíkat.

A tak se pomalu začal rodit nový cíl mého bytí. Najít takové, jako jsem já. Najít odpovědi na své otázky. Odpovědi, které mi Gunter nedal. Vyměnit je za tu touhu po pomstě. Za vztek a nenávist. Pochopit, kdo jsem. A tak jsem začala pátrat.

Gunter nemluvil o své minulosti a tak mi to moc neusnadnil. Ptala jsem se na svých cestách. Pátrala jsem po jakýchkoli řečech o vlkodlacích, nevysvětlených napadeních. Věděla jsem, že musím dál, než jsem kdy byla. Historek byly spousty, ale vždy mě dovedly do slepé uličky.

Až jedna. O Hagenovi, který se uprostřed boje změnil v obrovitého bílého vlka. Ten vysloužilý voják, troska, ožrala, o něm mluvil často. Nikdo mu tam u nich nevěřil ani slovo. Rád si vymýšlel a svými historkami si vydělával na pití. Já ale našla to, co jsem hledala. Stopu. Nezřetelnou a nejistou, ale přesto. Ten vypitka už si nepamatoval ani jeho celé jméno, ani odkud pocházel, ale nakonec si vzpomněl, že jejich vrchní velitel se jmenoval pán Dagobert. Tohle už je stopa, po které dokážu jít. Dagobertů ve šlechtickém postavení přeci nemůže být tak moc.

A tak jsem se dostala až sem. Na panství pána Dagoberta. K mému velkému zklamání tady žádné historky o vlkodlacích nekolují. Ale neodejdu, dokud se s Hagenem nesetkám osobně. Jestli je jedním z Vlčího lidu, poznám to. A pokud bude ochotný vyprávět, možná najdu konečně své odpovědi. Co pak? To nevím, ale možná se tím něco vyřeší. Možná… snad…

= Niniane =

2 komentáře:

  1. Výborný příběh - utváří tak komplexní charakter postavy, u které není nutné vytvářet ani další charakterové jemnůstky:-)
    Ion

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jé, taková pochvala od Abarinského Mistra pera mě vážně a opravdu potěšila... ;)

      A já si říkala, že je to tak dlouhé, že to ani nikdo číst nebude... :D

      Smazat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)