čtvrtek 31. října 2013

Samhain

Samhain (čti "souin", "sauin", "Sou- en") (ze staroirského samain) je název keltského svátku, který se slavil v noci z 31. října na 1. listopadu. Ve starém keltském kalendáři se tímto slovem označoval také měsíc listopad, přesněji řečeno první tři týdny tohoto měsíce. Ve skotské gaelštině se tento svátek píše jako Samhainn nebo Samhuinn, kdežto listopad jako t-Samhain. V galském kalendáři z Coligny z 1. stol.př.n.l. je Samhain uveden jako Samonios.

Nejdůležitějším svátkem keltského roku je právě svátek Samhain, jímž Keltové začínají nový rok. Slaví se v noci ze 31. října na 1. listopadu (podle jiných pramenů je to den prvního úplňku ve znamení Štíra – což by ale letos připadlo až na 20. listopadu). Oslava nového roku již na přelomu října a listopadu – to zní podivně. Ovšem snad jen nám, kteří jsme zvyklí, že v dnešní době stačí zajít do obchodů a máme kdykoliv cokoliv – pohádka O dvanácti měsíčkách přestala být pohádkou. Ovšem ne vždy tomu tak bylo.
Proč právě na přelomu října a listopadu?

V dobách ještě nedávno minulých lidé museli žít a počítat podle přírody a jejího řádu. Lidé byli s obživou do jisté míry odkázáni na svá domácí zvířata – a ta musí samozřejmě něco také jíst. S příchodem jara se pastviny zazelenaly a zvěř vyrážela na pastvu. Stáda se mohla rozrůstat, obživa se našla – i když pastviny byly “jen” přirozené, přírodní. Bylo na hospodáři, aby dal svá zvířata zabřeznout včas – ani ne pozdě, ale hlavně ne moc brzo – pomřela by mu hlady. Největší nárůst zelené píce je u nás začátkem léta; to byla optimální doba, do které se měla mláďata narodit. Ale také doba k tomu, aby byť teprve končilo jaro, hospodář již myslel na tu budoucí zimu a začal dělat zásoby sena. Jak míjely letní měsíce, mláďata dospívala, ale již tu byl říjen a s ním konec se zelenou pící. Stáda se musela vrátit z pastvin na svá zimoviště v osadách. Zásoby krmiva byly omezené, proto nebylo možné přes celou zimu udržet libovolný počet zvířat; bylo nutné je zredukovat na základní stádo – skládající se z těch nejlepších samic a samců dávajících předpoklady pro zdravý a dobrý chov v příštím roce. Ostatní zvířata čekal nůž řezníka. Možnosti konzervace masa se omezovaly na vyuzení, případně sušení – movitější si mohli také dovolit ukládání do soli, která ovšem tehdy byla opravdu “nad zlato”. Není divu, že bylo zapotřebí spoustu masa sníst – a také zapít nějakým tím pivem; byl to přece důvod k oslavě.

Konec období hojnosti, tepla a světla, začátek doby tmy, zimy a nejistoty – to je ideální okamžik k předělu celého roku. Není tedy divu, že se jím stal právě svátek slavený na konci října – Samhain.

Vedle oslav a hodování byl ovšem také čas na duchovní složku svátku. Bylo zapotřebí obětovat bohům před nastávající temnou částí roku. Aby se Slunce vrátilo, aby se člověk dožil nového jara, aby nebyl hladomor a vydržely zásoby přes zimu... těch strachů a obav bylo prostě moc. S koncem roku se také vzpomínalo na ty, jejichž život již skončil – na padlé a zemřelé, Samhain byl také svátkem říše mrtvých, světa duchů. Noc Samhainu byla tou nejčarovnější nocí roku - v tuto dobu, jedinkrát v roce, se prolínal náš svět se světem mrtvých. Také jim bylo obětováno – obvykle prý první mládě z každého vrhu a nejstarší z každého potomstva. Křesťanská církev později keltský svátek "přemaskovala" dnem Památky zesnulých – Dušičkami. Hřbitovy nakrátko ožijí mimořádným množstvím – stovkami a tisíci – svíček. Ale právě již Keltové místo svíček zapalovali malé ohníčky. Věří se, že v té době se duše předků nakrátko vracejí do našeho světa a ohníčky jim měly posloužit pro orientaci. aby mohly duše jejich předků navštívit svůj bývalý domov a ohřát se u ohně... . Tyto ohně se zapalovaly v co nejhojnější míře, to aby duše nemusely dlouho bloudit. Snad mezi nimi nebyly jen dobré duše předků, ale i různé přízraky a strašidla, před kterými bylo třeba se míti na pozoru. Říká se, že na svátek Památky zesnulých mohou mít mrtví jediný den v roce hmotné tělo; na Samhain tedy mizí hranice mezi světy a živí a mrtví mohou být nakrátko spolu. Je nutné však být ve střehu, neboť krajinou se mohou potulovat i zlé mocnosti z říše temnot. Také ty je zapotřebí se snažit obětmi usmířit. Magická noc končí úsvitem. Mrtví se vrací do svých příbytků, temná moc pozbývá sil. Začíná další rok.

K Samhainu se váže ještě další zvyk, který se udržel v některých zemích s keltskou tradicí po staletí. Buď přímo o samhainské noci, nebo v některou z pěti následujících nocí se spalovaly figuríny ze starých hadrů a vycpané slámou. Měly symbolizovat všechno špatné, co se během uplynulého roku nahromadilo a čehož je třeba se rituálně pomocí plamenů zbavit a takto očištěni vstoupit do nového roku. Znázorňovaly veškerý smutek, bolesti a strasti uplynulého roku, jichž se takto lidé rituálně zbavovali, aby mohli takto očistěni začit další rok.

Tradice Samhainu dnes ožívají také při oslavách Halloweenu (večer Všech svatých – All Hallows' Evening), jehož tradice se v současnosti udržují v některých zemích západní Evropy (začínají v poslední době i u nás) a přeneseně i USA.

Původ slova Samhain

A ještě pár slov o původ jména Samhain. Počeštěný název svátku samain má dodnes protějšek v irštině jako Lá Samhna. Nejstarší dochovaný, tedy písemný záznam, vztahující se k slavnostem spojeným s příchodem samainu (údajně se konávaly v jabloňových sadech) je datován do prvního století po Kristu. Keltský lunární kalendář je tu vyrytý na bronzových tabulkách. Podle místa objevu ve východní Francii je nazýván Kalendář z Coligny.

Samain v keltských legendách

Na serveru Eldar se na stránce Samhain se můžeme dočíst následující legendu. Tradičně byl ten den spjat i se vzpomínkou na mytické doby ostrovních keltů. O samhainu zuřila v Mag Tureku velká bitva božstev, v které se fomorové utkali s tuatha de Danann, lidem bohyně Danu. Irsko bylo totiž podle Knihy invazí - Lebhar na Gabala, původně osídleno fomory - démony a génii (význam tohoto slova najdete na stránkách Průvodce magií) mořského původu. Tuatha de Danann byli čtvrtá kolonizační vlna směřující do Irska. Aby zde kmeny mohly zůstat, bylo nutné porazit fomory. Vpádu se účastnila dobrotivá božstva, včetně Luga. Útok by zahájen o svátku Beltine. Vítězství bylo dosaženo právě po půl roce o svátku Samhain.

Se Samhainem může být spjata také pověst o Blanických rytířích. Na stránkách Zpravodaje bratrstva Keltů se popisuje legenda, podle které o posvátné noci Samhainu vyjížděla z hloubi posvátných vrchů vojska dávných bojovníků, kteří zahynuli při obraně země. Jenom během této noci můžete spatřit přízračný průvod těch nejstatečnějších hrdinů keltského světa, jak objíždí vrchol hory a poté, za naprostého ticha, vpluje opět dovnitř. Tito bojovníci, věčně spící v některých kopcích a horách, jsou připraveni - až bude zemi nejhůř - opět vzít své meče do rukou a bránit zemi proti vetřelcům. Tato legenda se nevztahuje jen k jedné z našich nejposvátnějších českých hor, Blaníku, ale i k asi dvaceti dalším kopcům v Čechách.

Dále se tu píše – Patronkou tohoto poněkud strašidelného svátku byla neméně tajemná a strašidelná keltská bohyně Cailleach, mající mnoho různých krajových označení a podob. Snad už jen v pohádkách se dochovaly její někdejší názvy u nás, říkalo se jí Spirálová baba (a hele, jaké má Spirála tradice...), někdy Matka hor jindy prostě Stařena. Byla vždy spojována se smrtí - ale také se znovuzrozením. Ve staré tradici totiž byla strážkyní kouzelného kotle, v němž se vařily lektvary, propůjčující obvykle hrdinům nadpřirozené vlastnosti. Známá byla také její schopnost ovlivňovat počasí a přisuzovalo se jí i vytvoření některých pohoří a hor.

O Samhainu bylo také důležité dát oběti bohům. Nebyly to však hrůzné lidské oběti, jak se můžeme dodnes dočíst ve spisech některých římských autorů včetně Cesara (Zápisky z války galské). Šlo totiž o římskou válečnou propagandu a snahu vykreslit zvyky Galů (Keltů) v co nejhorším světle. Ve skutečnosti šlo o symbolické dary v podobě různých rituálních předmětů i potravin pokládané na oltář. I když byly druhý den nalezeny nedotčené, věřilo se, že jejich nehmotná podstata přešla do světa bohů.

Z wiccanského Boha se o Samhainu stává Pán smrti, který usedá na trůn v podsvětí jako vládce mrtvých. Po jeho boku sedí Bohyně, se kterou se podle některých tradic spojí a počne syna (nového Boha). Zatímco Bohyně a mladý Bůh se o Imbolcu vracejí na tento svět, starý Bůh zůstává v podsvětní říši, pomalu ztrácí svou sílu a postupně ho pohlcuje jeho vlastní tma a nevědomí.

1 komentář:

  1. Tak tohle je pěkné povídání.
    Tleskám. :-)

    Lišák

    OdpovědětSmazat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)