neděle 30. září 2012

Jeskyně na motivy...



Přinášíme další střípek ze života Anikiho, postavy z jeskyně Stíny nad Antivou na motivy počítačové hry Dragon Age.
Se Zorrou, dívkou o rok starší než on, se Aniki, nyní tedy ještě stále Najlin, dal dohromady ve svých šesti letech. Tehdy byl vyslán do jednoho z opuštěných domů v Antiva City s tím, aby zabil toho, koho tam najde. Když zjistil, že jeho oběť je jeho přítel Marín, nebyl schopný jednat. Tohle je způsob Vran, jak ukázat svým mláďatům, že není žádoucí, aby měli nějaké přátele. I když Najlin věděl, že pokud Marina nezabije anebo on jeho, zemřou oba, nebyl schopný zaútočit. Tehdy se tam ukázala Zorra a pomohla mu, sama vedla jeho ruku s dýkou.

Od té doby se stali přátelé z nich, a jak se dočtete, tak nakonec i víc než to.

Ze života Anikiho
Zorra – poprvé

Stalo se to v tom posledním z těch tří měsíců, kdy mě i Zoře bylo stejně. Mě už čtrnáct a jí ještě čtrnáct. Poslední dobou byla stále podrážděnější, popudlivější a protivnější. Vyhýbala se mi. Skončily naše tajné výpravy do ulic města a za jeho hradby. Skončila naše tajná setkání u ní nebo u mě v pokoji, povídání skoro celou noc, mazlení a usínání v objetí.
Ano, chápal jsem, o co jde, to mi ale celou věc moc neulehčovalo. Chápat a umět pomoct jsou dvě rozdílné věci.
S jejími patnáctými narozeninami se blížila i další úchylná zkouška, kterou jsme u Vran museli podstoupit. A ona svým jednáním jen zakrývala strach. Jistě, na to jsem ji znal už moc dobře, abych to poznal a abych věděl, že by mi nikdy nepřiznala, že se bojí.

Návštěva u madam Alexy. Nevím přesně, o co tam šlo. Dívky, které se od madam Alexy vrátily, o tom mluvit nechtěly. Stejně tak jako kluci nikdy nemluvili o tom, co se děje u Maxima, návštěva, která zase mě čeká za necelý rok. Vytušit se dalo, že nejde o nic pěkného, že jde o bolest, ponížení a také o sex. Prostě skvělý dárek k patnáctinám, přesně ve stylu Vran – pro naše mladé jen to nejlepší.

Jestli si myslíte, že mi bylo jedno, co má Zorra podstoupit, tak to se pletete. Už několik nocí jsem kvůli tomu pořádně nespal, zlost, vztek a bezmoc ve mně jen vřely. A to bylo taky to jediné, co jsem si mohl dovolit. Před ní – a hlavně kvůli ní jsem se ale držel. Kdybych se choval tak, jak jsem se ve skutečnosti cítil, moc by jí to nepomohlo. Chtěl jsem být silný kvůli ní. Být ji oporou. Šlo to ale těžko, když jsem si s ní o tom nemohl ani promluvit.
Zkusil jsem to jen jednou – takový výbuch vzteku jsem u ní ještě nezažil. Nebavila se pak se mnou celý den. Ach jo, ta její paličatost a neústupnost, ta Vrána v ní, která vše zvládne, je vždy nad věcí a nic ji nerozhází…

I tak jsem ale chtěl pro ni něco udělat. Něco, co by jí to – pokud je to vůbec možné – trochu usnadnilo, něco, co by jí alespoň trochu pomohlo. Něco, z čeho by pochopila, že na to není sama, na nic že není sama, že jsem tady já, pro ni, v jakékoliv situaci že stojím při ní.
A ať jsem se snažil přemýšlet sebe víc, vždy se mi nakonec myšlenky stočili jen k tomu jednomu. Dospěl jsem tedy k závěru, že nemá smysl pokoušet se vymýšlet nic jiného a rozhodl se svůj nápad uskutečnit. Pořád jsem sice vůbec neměl jistotu, že je to to pravé, ale na nic lepšího jsem opravdu nepřišel.
Svůj plán jsem se rozhodl provést dva dny před Zořinými narozeninami. Doufal jsem, že to není moc pozdě, už pár dní jsme se skoro neviděli a já netušil, jestli se mnou bude chtít vůbec mluvit.

Zaklepu v podvečer na dveře jejího pokoje a vejdu.
“Ahoj…“ nenuceně usednu na jednu ze židlí. Nevšímám si jejího nevraživého pohledu.
“Vím… vím…poslední dobou na mě nemáš náladu, ale potřebuju pomoc…“ hodím na ni prosebný kukuč.
“Máš pravdu, Najline, nemám náladu ani na tebe, ani na tvé problémy, takže buď tak laskav a odejdi!“ prská jako vzteklá kočka.
K prosebnému pohledu přidám i smutný a tak trochu zoufalý.
“No jo no… ale když tenhle úkol nesplním bez chyby, tak mám dost velký malér. A víš, co říkal Petung po tom mém posledním průšvihu? Ještě jeden a nechá mě zbičovat… To bys chtěla?“
Nejsem na sebe hrdý, že jí tady tak hraji na city a lžu, ale nějak ji do toho města musím dostat.

Nakonec se nade mnou ustrnula a vydala se se mnou do hostince „U zlaté růže“ na fiktivní schůzku s jedním informátorem.
Příjemná hospůdka skoro až u západních hradeb. Projdeme lokálem a vedu ji rovnou do patra k pokojům. Klíč mám už u sebe a v pokoji je vše nachystané. Odemykám, vcházím první a pak ustupuji, aby mohla vejít i ona.

První, co v pokoji nutně přitáhne pozornost a pohled, je velká, čistě povlečená postel, posypaná okvětními plátky rudých růží. Na stolku je nachystáno přepychové pohoštění. Láhev s vínem a křišťálové skleničky, mísa plná nejvybranějšího ovoce, tác se šunkou, pečeným masem, sýry a pečivem.
Všude po pokoji jsou rozmístěné zapálené svíčky, které dodávají měkké a příjemné světlo.
Jen s úsměvem střelím pohledem po Zoře, snažím se tvářit suverénně, ale při tom je ve mně malá dušička, co ona na to řekne, jak zareaguje.
Stojí tam s pusou málem otevřenou, pohled upřený na tu postel. Ani nedýchám, když čekám, co bude dál. Konečně se podívá na mě. Vypadá to, že si není jistá, jestli má začít zuřit, nebo brečet nebo…
“Najline…“ ozve se přísně, po počátečním zmatku už zase nad věcí a s nohama pevně na zemi:
“Vždyť jsem ti už několikrát říkala, že na tohle je moc brzo, že na tohle jsi ještě moc mla…“
Tak tohle jsem nečekal. Ani ji nenechám domluvit a skočím ji do řeči:
“Jo, jenže to mi bylo teprve třináct, teď už je mi čtrnáct, jestli sis nevšimla!“ vyštěknu napůl naštvaně a napůl trucovitě. Je mi jasné, že tahle reakce moc dospělá právě není a veselých jiskřiček v jejích očích si všimnu, až když se rozesměje.
Je mi jasné, že se teď tvářím opravdu jako malý kluk, uraženě a napučeně. Ale jen do chvíle, kdy se přestane smát a obejme mě. Přitisknu ji k sobě a políbím, rázem se cítím mužněji.

Mám pro Zorru ale ještě jedno překvapení. Vymaním se z jejího objetí, vezmu ji za ruku a vedu ji s úsměvem do sousední místnosti. Zde je nachystaná káď plná teplé vody, na hladině také plavou okvětní plátky růží, hoří zde svíčky.

Společná koupel se nakonec neukázala jako moc dobrý nápad. V předtuše následného, dráždivá blízkost Zořina nahého krásného těla, příjemná teplá voda a naše vzájemné doteky… No, ještě že se k tomu přidala i má nervozita a touha po dokonalosti, snaha a přání, aby tohle byl pro Zorru opravdu nezapomenutelný zážitek, které chladily „mé nadšení“, jinak bych si asi trhl pěknou ostudu.

Vůbec jsem začínal mít dojem, že jsem si ukousl moc velké sousto. Navenek jsem byl v pohodě, samý úsměv, pěkná slovíčka, polibky, ale uvnitř jsem se nervozitou přímo třásl, když jsem Zorru nesl v náruči k lůžku. Jak se mám snažit o perfektní a dokonalý zážitek, když je to pro nás oba poprvé?
Co když selžu? Co když budu příliš neohrabaný? Co když budu moc rychle? Co když se jí to nebude líbit? Co když jí to bude bolet? Co když…
Nakonec se jako dobré řešení ukázalo prostě přestat přemýšlet a nechat věcem volný průběh…

***

…spokojeně ležím na zádech a má ruka se něžně probírá ve vlasech Zorry, která se opírá o mou hruď. Nedá mi to, abych se nedíval na její tvář, do jejích očí. Je v nich takové zvláštní měkké světlo, které jsem tam nikdy dřív neviděl a které prosvětluje celou její tvář a dodává jí něžný a zjihlý výraz.
Dokázal jsem to! To světlo v jejích očích to jasně ukazuje. Jsem šťastný. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nejsem šťastný sám za sebe, že nejsem spokojený sám se sebou a že tohle pro mě nebyl úžasný zážitek. Ale to světlo v jejích očích a její úsměv jsou mnohem důležitější.
A já v tuhle chvíli věděl, že Zorru miluji, že s ní chci být po celý svůj život a že ji nikdy neopustím…

***

Po návštěvě u madam Alexy to pěkné světlo ze Zořiných očí zmizelo a trvalo několik dlouhých měsíců, než se mi podařilo ho zase zažehnout.
Zdálo se, že zmizelo vlastně kus Zorry. Ostatní to na ní neviděli, nepoznali to, pro ně byla pořád stejná. I přede mnou se snažila tvářit, že je všechno v pořádku, ale mě obelhat nedokázala. Nikdy jsme nemluvili o tom, co se v tu noc v den jejích patnáctých narozenin stalo.
Chtělo se mi brečet, když jsem ji tak viděl, chtělo se mi běsnit, rozmlátit všechno v dosahu, chtělo se mi zabíjet.
Alespoň mě od sebe už neodháněla. Snad pochopila, že není na všechno sama, že jsem tady pro ni a vždycky budu…

= Janika =

1 komentář:

  1. Tak jsem opravdu zvědav, jak se Anikiho život bude vyvíjet dál (taková romantická duše na nepravém místě :-)))... ono ho to jistě časem přejde .-) ) a co máš pro nás v jeho příběhu ještě připravené :-)

    Morr

    OdpovědětSmazat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)