Těžký život PJe abarinského… aneb ach, ty vánoce…

Tak vánoce máme za sebou, Silvestra před sebou. A klid a mír zavládl i na Abarinu. Všimli jste si toho? Uvidět přihlášené některé „stálice“ je kumšt, nikam se moc nepíše. Zvláštní. O vánocích se říká, že mají své kouzlo. Mně tedy stále jitří fantazii a i po těch letech chci věřit, že se může stát cokoliv. Člověk by řekl, že se tohle kouzelné chvění projeví i v jeskyních a příspěvcích. A ono ne. Před svátky spousta z vás chystá, připravuje, uklízí, peče. Študáci zase mají plnou hlavu zkoušek.
A pak nastane ten klid a pohoda. A zase ani ťuk – tedy jen sem tam. Osiřely jeskyně, naše postavy čekají, až se děj zase pohne. Je to trochu smutné, ten klid.

Ale já to chápu a vidím, co za tím je. Naše příběhy a postavy nám dodávají sílu po celý rok, pro mnohé z nás jsou takovým malým útěkem z reality, prostředkem, jak se nezbláznit, zvládnout vše, co se po nás chce, jak přežít se zdravým rozumem.
A stejně tak lidé na Abarinu. Naši přátelé. Ať už je známe osobně, nebo jen „virtuálně“. Kolikrát jsou první po ruce, když si potřebujeme popovídat, svěřit se, postěžovat si. Probrat spoustu věcí, které se nemusí vždy nutně jen týkat hraní, jeskyní a našich postav.

Ale vánoce jsou o lidech, o těch našich nejbližších. To s nimi je chceme trávit, s nimi chceme být a potkávat se, s nimi chceme prožít to kouzlo – nebo jen pohodu u televize a pohádek. Máme své rodiny a přátele, na které máme během svátků víc času a chceme se jim věnovat. A je to dobře. Je skvělé, že máme lidi kolem sebe, ty, s kterými můžeme mluvit, dotknout se jich, být s nimi, skočit si s nimi třeba do hospůdky.

V pondělí se zase vrátíme do starých kolejí. Práce, škola, povinnosti. Zase budou chvíle, kdy toho na nás bude moc, zase se budeme potřebovat odreagovat. A Abarin i se svými příběhy opět ožije. Bude tady pro nás, stejně jako naše trpělivé postavy. Budeme tady jeden pro druhého. Vrátíme se.
Ale teď je na Abarinu pořád ten zvláštní klid…

= Janika =