Jeskyně na motivy...

Příběh o tom, že práce Antivánské Vrány není vždy snadná a splnit úkol stojí někdy hodně sebezapření.

Ze života Anikiho - Tarina

Tarina byla vůdkyně jedné lupičské bandy usídlené u Selena. A má největší a nejnáročnější zakázka Ta, o kterou tak stál Harim, ale získal jsem ji já. Zakázka, která vyžadovala hodiny a hodiny příprav a přesné naplánování, kde selhání čehokoliv mohlo znamenat jen jediné – mou smrt. Zakázka, která kvůli své náročnosti znamenala i to, že jsem se nemohl spolehnout jen sám na sebe, musel jsem spolupracovat s jinou Vránou.

Plán byl celkem jednoduchý, i když obsahoval spoustu míst, kde mohl selhat. Měl jsem se vydávat za bohatého šlechtického synka a nechat se Tarininou bandou zajmout. Ráda požadovala za své bohaté zajatce výkupné. Měl jsem ji získat na svou stranu a v předem dohodnutou dobu dostat na předem dohodnuté místo. Pokud možno samotnou. A tam ji zabít. Můj pomocník měl mít pro mě nachystáno poblíž tohoto místa tělo, které mělo rozbitý obličej a které jsem měl navléct do svých šatů, aby to vypadalo, že jsem taky zemřel. Požadavek zákazníka totiž byl nastrojit Tarininu smrt tak, aby to vypadalo, že ji má na svědomí jiná skupina lapků, která operovala poblíž.

Jak říkám – jednoduché, ale při tom tak riskantní. Zákazník si vyžádal přímo mně. Měl o Tarině spoustu informací a byl přesvědčený, že já tuhle práci zvládnu. Že jsem Tarinin typ a neměl by být pro mě problém dostat se jí pod kůži – a do postele.
K ruce jsem si vzal Gilberta, dvacetiletou Vránu. Nedá se říct, že jsem mu bezvýhradně věřil, ale neměli jsme spolu nikdy žádné spory a to muselo stačit. Jistě, mohl jsem vzít Zorru, ale nechtěl jsem. Ano, Zorra byla Vrána se vším všudy, schopná odlišit pracovní stránku od osobního života, ale vzhledem k našemu vztahu a povaze této zakázky jsem prostě nechtěl.

Zajetí proběhlo bez problémů. Nedá se říct, že s tím, co následovalo, by nějaké velké problémy byly. Šlo jen o to, abych zjistil, jak na ni – a nebylo to zase tak těžké. Přišel jsem na to už ve chvíli, kdy mě se spoutanýma rukama přivedli před ni a srazili na kolena. Viděl jsem, jak jí zajiskřily oči. A viděl jsem také, jak se nesouhlasně zamračila, když jsem tam před ní klečel celý skleslý, hlavu skloněnou, vlasy spadlé do tváře.
No prosím, tak holka si asi ráda krotí chlapy. Chce je dostat pod kontrolu, chce je ponížit, ale líbí se jí, když vzdorují…
Musel jsem si svou teorii ověřit. V kleče jsem se narovnal, hrdě zvedl hlavu a zpříma jí pohlédl do očí. V jejích očích zase zahořely jiskřičky. Usmála se, když jsem dostal ránu od jednoho z jejich mužů, který stál vedle mě. Hlavu jsem už nesklonil. I když těch ran pak přišlo mnohem víc. A jí se to líbilo, bavila se.

A tak začala ta hra. Pro mě tedy celkem bolestná a na ostří nože. Musel jsem umět odhadnout, kdy ještě vzdorovat a kdy už podlehnout. Když jsem vzdoroval moc dlouho, přišel trest. Když jsem podlehl moc brzy, přišel trest. Ale i když jsem našel rovnováhu, neobešlo se to bez bolesti. Tarina byla prostě taková, hrála si se mnou jako kočka s myší, ráda mě trápila a ponižovala. Myslel jsem, že když se mi podaří vyspat se s ní, přestane to. Spletl jsem se. Sice jsem už většinu času netrávil v kobce, ale ta její hra pokračovala dál. Jako třeba to u společné večeře.

Společná večeře Tarininy bandy, které jsem se účastnil i já. Jejím chlapům se to vůbec nelíbilo. Ostatně, já jsem se jim vůbec tak nějak nelíbil. Nelíbilo se jim, jak Tarina stále oddaluje předání výkupného za mě. Jistě, nechce přijít tak rychle o svou novou hračku.
Tarina sedí v čele stolu, já po její pravici. Jím a mlčím. Ostatně kolikrát i nevinná věta bývá záminkou k zahájení její hry na Paní a nebožáka, který se nevhodně chová a musí být potrestán. A na to nemám dnes opravdu náladu, stačí mi nevraživé pohledy jejích chlapů, které na mě vrhají. Jsem tady už dvě neděle, a abych pravdu řekl, už mi to začíná lézt krkem. Nechat ze sebe dělat jejího otloukánka, snažit se vyhovět jejím rozmarům a tvářit se, jak mě to baví. A to mě ještě dvě neděle čekají. A já se ještě vůbec nedostal k tomu, abych nějak zařídil, abychom byli v určený čas na určeném místě.

Proto mlčky žvýkám, snažím se ani se na ni nedívat. Nelíbí se jí to. Chce rozruch, chce si hrát, chce mě ponížit před svými muži. Už to moc dobře poznám. Natáhnu se k míse pro jablko, když v tom přistane na mých ústech její pěst. Málem mě tím sundá ze židle. Je neuvěřitelně rychlá a ránu by jí mohl závidět leckterý chlap.
“To jablko jsem chtěla já!“ prskne vztekle.
A je to tady. Je mi jasné, že mě dnes čeká krušný večer. Chlapi se chechtají jak pominutí, naklání se, aby viděli, co udělám. No co by, ozvu se, budu drzý. Čeká se to ode mě. Tarina to čeká. A já vím, že to zase bude bolet.
S klidem si olíznu rozražený ret, pevně jí pohlédnu do očí plných očekávání.
“Tak to máš asi smůlu…“ pronesu nevzrušeně a znova se natáhnu pro ono jablko „sváru“. Oči jí potěšeně zajiskří.
“Zmlátit!“ nařídí svým chlapům.
“A pak hodit do cely!“
Smála se, když mě vytáhli od stolu a začaly dopadat první rány a kopance. Smála se celou dobu, co si mě s gustem podávali.
Jenže tím to neskončilo, v noci za mnou přišla do cely. Jak jsem říkal, krušný večer, krušná noc. Zkuste předvést dobrý výkon, když vás bolí celý člověk. Jenže neuspokojit ji by nakonec bolelo mnohem víc…

Konečně nastal den D. Už jsem ani nevěřil, že se mi Tarinu podaří dostat tam, kam potřebuji. Za svůj návrh romantické vyjížďky ve dvou jsem si vysloužil deset ran bičem. Rozhodla se dva dny před stanoveným termínem. Už jsem ani nedoufal, už jsem ani nevěřil, že svůj úkol splním. Budoucnost jsem viděl velmi černě – a smrt byla ta lepší varianta. Děsila mě představa, jak jí tady dělám fackovacího panáka den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem…

Ale teď bylo vše v pořádku, v podvečer na nádherném paloučku, slunce zapadající mezi stromy, romantika jak vyšitá. A má svoboda nadosah. A jako bonus perfektní splnění tak náročné zakázky. Seděl jsem opřený o strom, ona přede mnou, opírající se o mou hruď. Její dýku se mi už podařilo nepozorovaně vytáhnout z jejího pouzdra u pasu. Druhou rukou jsem jí teď objal, zatím nijak pevně. Sklonil jsem se k jejímu uchu:
“Teď si zahrajeme mou hru…“ zašeptal jsem.
“Na vraha a jeho oběť…“
Mé objetí zesílilo, uvěznilo její paže, nyní těsně přitisknuté k trupu. Jediný ladný pohyb rukou a z prořízlého hrdla vytryskla rudá a horká krev. Položil jsem si ji do klína a dovolil si chvíli se kochat pohledem do jejích očí, když umírala. Tak překvapených, udivených a naštvaných. K tomu, aby vykřikla to, že si zasloužím trest, se už nedostala. Ono s prořízlým hrdlem se cokoliv říká špatně.
Zakrákáním jsem přivolal Gilberta, oblékli jsme jím nachystanou mrtvolu do mých šatů potřísněných Tarininou krví a když jsem se převlékl a umyl, vyrazili jsme spokojeně domů do Antiva City.

= Janika =