Mezigenerační krize

Jmenuji se Petr Burda a jsem dědeček. Své stáří nevnímám ani tak podle svého věku, ale podle toho, jak rostou mé děti. A děti mých dětí. Pokud tohle čtou další dědečkové, co nemají zrovna vřelý vztah se svými vnoučaty, tady je můj příběh. Jen to možná raději neberte jako inspiraci.

Moje vnučka Adriana se dostala do puberty. Každý měsíc jiná barva vlasů. Namalované kruhy kolem očí, jako kdyby rok nespala. Jizvy na zápěstí jsem se snažil přehlížet
"Jsem protě ýmo dědo! To nechápeš!" volala na mě přes tři místnosti ze svého pokoje, který byl vytapetovaný plakáty hudebních skupin s nečitelnými názvy. Jejich členové byli jako přes kopírák.
Ve zkratce, nechtěla se mnou trávit čas. Přišel jsem jí nezajímavý. Ovšem jakmile přišla řeč na mou práci, to jí bavilo. Pracuji totiž na hřbitově v naší vesnici. Na to většinou potřebujete skupinu lidí, ale já to zvládám už mnoho let sám. A věřte nebo ne, ta práce mě baví.

Každopádně, když jsem se začínal smiřovat s tím, že mě moje vnučka vnímá jako tvora na odpis, Adriana onemocněla. Rodiče jí poslali ke mně, protože jí prý vesnický vzduch udělá dobře.
Zmýlili se.
Zemřela hned o tři dny později. V noci. Ve spánku. Udušením. Klel jsem na všechny strany.

"Do háje! Sakra! Tohle se vážně muselo stát?!"
V šoku jsem seděl vedle těla své vnučky. Bylo to strašlivé. S mrtvolami přicházím do styku denně, ale smrt někoho příbuzného je jiná věc. Rum na uklidnění pomalu ubýval. Upadal jsem do letargie. Všechny ty myšlenky o tom, jak to řeknu jejím rodičům, jak jí budu muset pohřbívat, drby místních bab o tom, jak si na příbuznejch rozšiřuju byznys, to všechno šlo stranou. Ledově klidně jsem vstal, vzal ze staré knihovny zaprášený notes a začal v něm číst.

Koupil jsem ho před pár lety. Byly to sepsané šamanské praktiky.
Tenkrát jsem se rozhodl ho vyzkoušet.
Uvolnil jsem Adrianě dýchací cesty. Bylo by opravdu nepříjemné, kdyby po celém obřadu zemřela znovu, úplně tou samou smrtí.
Celé to vypadá jednoduše. Monologem přemlouváte duši, aby se ještě na chvilku vrátila zpátky. Že si s ní chcete hrát. Nebo že jí chcete dát sladkost. Cokoliv. V těle se jí pak zase zalíbí a ona zůstane.

Po nekonečném žadonění se konečně duše znovu spojila s tělem. Prozradil to hluboký nádech.
Ani se nemusela ptát. Všechno jsem jí vysvětlil. Byl jsem opilý a říkal jsem si, že když šok, tak se vším všudy.
"Takže tys mě prostě jen tak oživil? Teda dědo, to je hustý! Nauč mě to! Jsem si nikdy nemyslela, jak hrozně cool jsi! Můj děda je týpek!"

Tyto a další "hlášky" z ní padaly ještě hodně dlouho.

Od té doby se můj vztah s vnučkou výrazně zlepšil. Trávíme spolu mnohem víc času, občas mi pomáhá v práci a vůbec se celá změnila. Nechávám ji číst v mých knihách a hádejte co? Ta malá nezbednice je nevděčný malý spratek! Oživuje myši, které já tak pracně hubím pastičkami a jedem!

Ach ta dnešní mládež!

= Vegaš =