Smrt má smysl pro humor, díl první

"Ty ses úplně pomát!" křičel astronaut.
"Co? Co to meleš?" nechápal jeho kolega.
"Stojíme v přechodový komoře, bez skafandrů, a ty chceš restartovat systém! Jebe ti?" křičel dál ten první.
"Ty seš retard... Restartuju náramkovej počítač, ne systém raketoplánu."
"Zabiju tě. Jednoho přenádhernýho dne tě zabiju. Nějak zvráceně a bolestivě," řekl nakonec rozhořčeně ten první.
"Ty s tím naděláš...," poznamenal ještě druhý astronaut, než stiskl enter.

"Co to hraješ?" ozvalo se mu za zády, zatímco sledoval displej.
"Co?!" otočili se oba astronauti po hlase.
"Co je? Ještě ste neviděli mluvící kostru?" nechápala mluvící kostra v černém plášti a s kápí na lebce.
"Ou," zmohl se jen ten druhý.
"Klid, soudruzi, já si jdu pro pilota, ne pro vás." A s těmi slovy Smrt zmizela.
Oba astronauti polkli a podívali se na sebe. "Pro pilota?!" zeptali se poněkud zbytečně.
První astronaut otevřel vnitřní průlez přechodové komory a povídá: "Hele, umíš řídit raketoplán?"
"Ne. A ty?"
"Já taky ne."
"Tak co budem dělat?"
"Zavoláme Bajkonur a počkáme, až nám pošlou novýho pilota?" navrhl ten první.
"Sergeji, ty vole, víš, jak dlouho by trvalo, než by připravili Sojuz?"
"No jo, vlastně."
"Soudružko Smrt? Jestli se můžu zeptat, pro nás během tohoto letu přijdete taky?"
"Co? Pokud je mi známo, tak ne."
Oba astronauti si oddechli."
"Ale na vašem místě bych v tom případě opustila raketoplán, ta družice v kokpitu by se vám nemusela líbit."
"Aha. Ivane?"
"Hm?"
"Teď teprv oceňuju, jak jsme museli jako kreténi trénovat to oblíkání skafandrů. Výjimečně má nějaké nařízení shora smysl."
"Vidím to stejně."
"Sázím na toho tlustšího, obleče se rychleji."
"Što? Já nejsem tlustej!"
Ivan jen dusil smích v dlani a tak rychle, jak mu dovoloval beztížný stav, pospíchal do nákladového prostoru, aby se navlékl do skafandru. Sergej  vzápětí následoval jeho příkladu.

"Ty vesmírné lety jsou tak vzrušující..." poznamenala smrt, vznášejíc se nějakých padesát metrů od raketoplánu, kterému chyběl kus přídě včetně celého kokpitu. Vlastně něco tam přece jen bylo - zbytek americké špionážní družice. "A co všechno si ti lidé dole vymyslí, až zjistí, že americký satelit narazil do sovětského raketoplánu... Jo a hoši, možná byste se mohli posunout trochu níž, nebo vám dá hlavičku vaše vlastní orbitální stanice," podotkne jakoby mimochodem.
"Och, díky. Až zas budete mít cestu kolem, stavte se, vytáhnu flašku nejlepší vodky."
"Sice nemám žádné trávicí ústrojí, do kterého bych mohla vodku nalít, ale snaha se cení."
"Tak aspoň na partičku karet...," navrhoval alternativu Sergej.
"Nebo šachů," přidal se Ivan.
"Bylo s vámi zábavně, ale musím už jít, Američanům hoří v trenažéru kosmonauti."
"Tak zas někdy, soudružko Smrt," loučili se ti dva.
Najednou Smrt zmizela.
"Ty vole, tak tohle budem KGB vysvětlovat jen velmi blbě."
"Tak řeknem, že sme zahajovali rutinní výstup z raketoplánu."
"Jo, to bude asi nejlepší. Kdo má zrovna službu na Miru dva?"
"Myslím, že Anatolij."

= d3stiny =