Jeskyně nejen na motivy...

Zar´farro – postava hráče Jacoba z jeskyně Honba za dobrodružstvím

Popis

Již dávno si Zar´farro zvykl, na jistou odtažitost či přímo nenávist ostatních ras. Není neobvyklé, že po příchodu do vesnice zaslechne, jak starostlivá matka zahání své ratolesti zpět do domu se slovy: " Padejte domů parchanti nebo vás ten ošklivý troll odnese a sežere."

Ačkoli to Zar´farrovi již přijde úsměvné, stejně to trochu raní u srdce. Historie jeho lidu je totiž přinejlepším poněkud zapeklitá. A on sám přece není žádné monstrum, navíc jeho posláním je léčit všechny, kteří to potřebují. A tato předpojatost mu velmi jeho práci ztěžuje.

Jeho naprostá krása mu s ostatními rasami také nepomáhá. A přitom jeho komu by se nelíbila jeho převážně zelenomodrá barva s nachovým nádechem, je opravdu nádherná. A on sám se o svou vrstvu jemného lišejníku, kterým je porostlý, velmi dobře stará. Své dva kly, které mu vyrůstají ze spodní čelisti, si pravidelně čistí a zabrušuje, aby měly tu správnou délku i tvar. Ano je pravda, že nedávno si Zar´farr našel svůj první černý vlas, v jinak krásně rudé kštici, ale to není neobvyklé u trolla v 27 letech.

Na svých 215 centimetrů sice nevypadá, jelikož Zar´farro neustále chodí poněkud shrbený, či až ohnutý. To zcela jistě způsobila všechna ta léta strávená studiem anatomie a fyziologie Humanoidů a pár základních jedinců ostatní fauny. Avšak i tak bylo poměrně složité získat oblečení, které by mu padlo. Výška by nebyla problém, barbaři a krolové jsou také vysocí, ale pokud jste k tomu hubení a máte ramena široká jak člověk. I přes tato úskalí pokud Zar´farra potkáte, bude na sobě mít volné černé kalhoty s koženým páskem, černou košili a přes ni tmavě zelenou vestu. Celkové vzezření doplňuje černý kabát s kapucí přes hlavu a kvalitně vyřezávaná hů, na které, po bližším prozkoumání lze nalézt znaky královské lékařské komory vzdáleného království. Ano, samozřejmě kapuce má proříznuté otvory na obě dlouhé a špičaté uši, za které by se ani krollové nestyděli, dobrá ale jen trochu.

Avšak na první pohled zevnějšek zcela vše neprozradí. Tesák připnutý k opasku na zádech, není ihned viditelný a prak ukrytý ve vnitřní kapse kabátu se, se správným oblázkem z jiné kapsy, může bleskově stát smrtící zbraní.

Ve své torně si Zar´farr nese svých pár cenností, o které by velmi nerad přišel. Diplom, Sadu skalpelů a šití ve dřevěné vyřezávané krabičce, trochu základních ingrediencí pro výrobu různých léčiv a svůj milovaný měch na vodu. A dále má v torně zabalených pár věcí, ke kterým, žádný lepší vztah nemá: houni, křesadlo a silný alkohol.

Historie

Město Questaqua jsem objevil v době, když už jsem třetí týden jedl kořínky a bobule. V břichu mi kručelo a já již věděl, že bych svůj lékařský diplom klidně vyměnil za teplou postel na jednu noc.

Zamířil jsem tedy směrem k tomuto centru nemocí a hordy nemytých těl, jež civilizace nazývá městem. Již v půli cesty jsem si všiml, že je zde mnohem větší koncentrace dobrodruhů než obvykle.

"Hmm to je dobře, kde je tolik dobrodruhů, tam jsou i potyčky. A potyčky znamenají úrazy a úrazy jsou peníze. Konečně se pořádně najím, žádné kořínky pro mě dnes večer!"

Těsně na okraji města jsem uviděl důvod, proč se sem všichni ti dobrodruzi stahují, vývěsku od armády krále severu.
"Ach jo ta stará vykopávka severská mi snad zničí každou příležitost si vydělat. To chci po životě tolik? Nemůžou si ti seveřani dát chvilku s armádou pokoj? Takhle se snad budu muset naverbovat, abych vůbec mohl léčit."

Po krátké chvíli pozorování armádního bufetu z venčí jsem dospěl k finálnímu názoru.

"Hele sorry tati, vím, že jsem ti slíbil, že nebudu se nijak účastnit ve válkách, ale hlady nezhebnu. A navíc vzhledem k různým národům co tvoří tenhle cirkus by jim troll jako léčitel vadit nemusel."
Inu vešel jsem do města, a za zvuků orchestr linoucího se z mého břicha jsem se vydal hledat kasárny, abych se upsal ďáblu.

Vzhledem k mému stavu, jsem měl problém hned u první otázky, na kterou se mně zeptali. Na dotaz jméno jsem odpověděl "Guláš!" a ani se nechci domnívat co bych býval odpověděl na ostatní otázky, kdyby mi nedali ten kousek chleba.

Nakonec jsem však pohovorem prošel, a ačkoli to asi nedopadlo nejlépe, dostal jsem klíč ke svému novému majetku a hlavně dostal jsem šanci zajít do místního bufetu, jídelny no toho co tam zadarmo rozdávají jídlo.

Cestou do jídelny jsem slyšel neskutečný povyk.

"A to asi bude práce pro mě." pomyslel jsem si.
"No snad to nebude moc krvácet, přece jen bych se rád nejdříve najedl."
Přímo ve dveřích do jídelny jsem spatřil prapodivnou skupinku dobrodruhů, a popravdě normálně by mě tato skutečnost opravdu zaujala, ale ta vůně linoucí se zevnitř byla na mně moc. Překročil jsem rozbitou lavici a na vlnách této úžasné vůně jsem se doplavil přímo k výdejnímu pultu. Zde jsem si vzal tác a postavil se proti podivné ženštině, která držela tu nejhezčí věc na světě, věc o které se mi ani nesnilo, naběračku plnou neidentifikovatelného čehosi.
Výdejní kuchařka práskla naběračkou do mého tácu.
"To ti stačí."

„Ne nestačí," odpověděl jsem, jak nejzdvořileji jsem dokázal.

Nechal jsem si naložit plný tác, tolik kolik se toho na tác vešlo, a odešel jsem k nejbližšímu místu k sezení. Vidlička? Nůž? Ano vím co to je, ale nebyl čas.

Tato "kaše" byla to nejlepší, co jsem za poslední dva měsíce jedl.

= Jacobo =