Jenom můj!

„Co zase děláš na tom hřbitově? Mazej domů!“ křičel hlas mé matky z telefonu. Ale já to nevnímal. Ani v nejmenším. Po mých tvářích tekly rudé slzy a já byl více ztotožněn se vším tím otesaným kamením tady, než se světem živým. Ale to by byla chyba. To by mne mohlo stát život. Každé mrknutí pálilo jako čert. Neplakal jsem. Bylo to jen vnitřní vyčerpání. Mé tělo stálo jen, protože si to někdo jiný přál. A tehdy jsem pochopil tu strašnou pravdu...

☻ ☻ ☻ ☻

O několik let dříve malý kluk jménem Michael sedával v poslední lavici u okna a měl ji celou pro sebe, protože si k němu nikdy nikdo nepřisedl. To jsem byl já. A právě jsem se rozmýšlel, zda jet či nejet na lyžařský kurz. Sníh a všechno kolem něj miluji, takže nebyl vůbec žádný problém s tím tam jet. A to jsem ještě netušil, co mě tam čeká.

V autobuse se stala první, naprosto nepřirozená věc. Někdo si ke mně přisednul. To by ale samozřejmě bylo jenom divné, jelikož za celých deset let školních výletů vedle mě nikdo nikdy neseděl. Naprosto záhadné a nepřirozené na tom byl fakt, že ta dotyčná je holka.

„Ahoj. Já jsem Adriana. Máš tu volno?“ usmála se na mne zářivě bílým úsměvem a já se s tím mých, křečovitým, odsunul trochu víc k oknu, aby měla místo.

„Díky. Jak se jmenuješ ty?“ zatímco si sedala, měl jsem spoustu času si jí prohlédnout. Byla roztomilá. Celá oblečená do černo-bílé. Dokonce i vlasy měla černé s bílým melírem. Napadlo mě, že docela krásně ztělesňuje boj dobra se zlem.

„Já jsem Michael.“ Asi bych k tomu ještě mohl něco říct, ale bál jsem se, že bych se zamotal. Tyhle situace většinou řešili moji hrdinové z knížek, a já je při tom jen sledoval. Tedy, představoval si je a sledoval.

Nakonec jsme se spolu dali do řeči a povídali si, dokud autobus nezastavil a my nemuseli vystoupit. Měli jsme toho tolik společného. I ona byla blázen do knížek, fantazie a podobných věcí. Nechávala se unášet představami. A milovala černou magii a postavy, které jí pěstovaly a využívaly. Přitom všem byla ona sama až nepřirozeně kouzelná.

☻ ☻ ☻ ☻

Moji spolubydlící byli naštěstí kluci, které jsem znal a dobře s nimi vycházel. Vybalil jsem si a pomalu se chystal na rozřazování do oddílů. No nebyla to náhoda? Zařadili mě do dvojky, stejně jako Adrianu. Celý den jsme lyžovali, jezdili spolu na vleku a po jejím boku se všechna ta krása kolem umocňovala a měnila na ráj. A já si pomalu začal připouštět, i když na to jako obvykle bylo ještě brzy, že tu holku asi miluji. Nebo k ní přinejmenším pociťuji něco více, než jen kamarádství.

Na večeři si přisedla ke mně a k mým spolubydlícím. Bez problémů jsme se bavili všichni dohromady a měli o zábavu postaráno. Snad jen já jsem si všiml, že stále dokola se vrací k okultismu, záhadám a občas ke konspiračním teoriím. Typická podivínka, stejně jako já.

„Už jste někdy zkoušeli něco vyvolat?“ zeptala se náhle přímo. Nějakým způsobem jsem věděl, že k tomu míří.

„Jasně že jo. Duchy! Už v páté třídě. Jeden kluk se málem podělal, pamatuješ?“ šťouchl do mě jeden z kluků loktem. Ano, ten kluk jsem byl já, hádáte správně. Ale od té doby jsem se hodně změnil. A teď jsem měl šanci to dokázat.

„Tak dneska po večerce! U mě na pokoji. Jsem tam sama. Žádné úchylárny, jde mi jen o to vyvolávání. Kdo to nebude respektovat, zmlátím ho!“ dořekla s vážnou tváří, pak se náhle zašklebila a odešla.

Ve dvanáct hodin už bylo všechno připraveno. Až strašidelně přesně. Kruh ze soli, kterou vzala bůhví kde (až ráno jsme slyšeli si kuchařky stěžovat, že moc solíme, že včera žádná sůl nezbyla. Ani na jednom ze stolů.)

Svíčky pro atmosféru a jedna zářivá, křišťálová lebka. Bylo to děsivé. A ona to evidentně nedělala poprvé, na to byla moc suverénní. Ale i v ní byl cítit neklid.

„Tak co? Nechcete vycouvat?“ trojité zavrtění hlavy. Nechtěli jsme se shodit. I když, všichni jsme měli nahnáno. Usadila nás do čtverce, přičemž každého neustále postrkávala, až jsme každý seděli na jednom vrcholu naprosto přesného čtverce. A začalo to. Celou seanci pochopitelně vedla ona, my jsme dostali jen za úkol se soustředit na tu křišťálovou lebku a občas něco zopakovat.

„...tři hvězdy padly. Tys sebral je a ukoval lebku. Tu lebku daroval jsi té, jenž se ve tvých očích ukázala hodna druhé šance. Nyní, konej, jak domluveno jest. Označ muže se jménem archanděla!“

☻ ☻ ☻ ☻

„Vstávejte, jestli vás tu někdo nachytá, tak z toho budeme mít všichni zbytečnej problém a já špatnou pověst. Zmizte!“ vykopala nás z pokoje. Bylo kolem půl šesté.

„To byl pěknej trik, blbče. Jak jsi to udělal?“ okřikl mě Lukáš, jeden z mých spolubydlících.

„A co jako?“ i když bylo ráno, tak jsem si všechno dost dobře pamatoval.

„Uspal jsi nás. Ona něco dořekla o andělech, ty jsi pak začal něco drmolit a pak už si nic nepamatuju!“

„To je blbost, já usnul už po těch andělech!“ zapomněl jsem šeptat a tak jsme zrychlili a vklouzli do pokoje.

A tehdy to celé vlastně začalo.

☻ ☻ ☻ ☻

Jel jsem černou sjezdovkou a vítr nesoucí vločky mi bičoval tělo. Vyhýbal jsem se všem a všemu v cestě a málem narazil do neopatrného snowboardisty, který jel příliš rychle a neubrzdil to. Zavrtěl jsem nad ním hlavou.

Blbec.

Ale potkal jsem ho ještě jednou. Tentokrát do mě najel. V plné rychlosti. Už během pádu jsem si kromě bolesti uvědomoval, že je něco špatně. Jednak se pádu sám vůbec nebránil. A jednak křupal. Nechutně, hlasitě a neustále křupal. Když jsme se dokutáleli a já zjistil, že mi jedna z lyží sice ujíždí, ale jsou obě celé, napálil jsem pěstí tomu blbcovi. A málem se pozvracel. To až chvíli po tom. Když dopadla rána, jeho hlava se oddělila a odlétla dobré dva metry.

Sundal jsem tu svojí a dobelhal se k hlavě. Pořád to mohla být jenom figurína, kterou schválně někdo pustil. Roztřesené ruce uchopily helmu a obrátily jí sklem ke mně.

Pozvracel jsem se.

☻ ☻ ☻ ☻

„Cože tam bylo?“ Adrianiny vyvalené oči mne děsily. Obvykle tohle poslouchala se zájmem.

„Říkám ti, že tam byla jen kostra, nic víc!“ hlas se mi zase zlomil. Naštěstí jsem to tentokrát udržel všechno v sobě. Seděl jsem u Adriany na pokoji, zabalený do deky a pil horký čaj. Bylo mi mizerně.

„A řekl jsi to někomu?“ Adrianin zájem byl velký, ale její otázky mě přiváděly k šílenství. Byl jsem na pokraji zhroucení a výslech je to poslední, co jsem potřeboval. Naštěstí po téhle už žádná další otázka nepřišla.

„Ne, jenom tobě. Měl jsem strach, ujel jsem. Nikdo kolem mě v tu chvíli nebyl. Nevěděl jsem, co mám dělat. A sahat se mi na to nechtělo“ usrkl jsem z čaje.

Nevšiml jsem si Adrianiných zklamaných očí.

Stejně bych je nechápal. Tenkrát ještě ne.

☻ ☻ ☻ ☻

Den před odjezdem nás všechny za odměnu zapsali na večerní lyžování. Romantika sama o sobě. A pomyslný vrchol mého souznění s Adrianou. Celou dobu jsme se motali kolem sebe, bez toho, aby nás kdokoliv jiný rušil. Užíval jsem si pohled na ní, když kolem mne svištěla a černé vlasy jí vlály jako vlajka.

Jen jednou se stalo, že jsem si musel sednout s někým jiným. Když jsem se otočil, viděl jsem jen její nepřátelský pohled. Ne byl cílený na mě. Ale na tu holku vedle.

„Ahoj, já jsem...“ když jsem na ní v polovině trasy poprvé promluvil, najednou se vše zaseklo. A my viseli odhadem dvacet metrů nad zemí.

„Co to sakra je?“ zavřískla trochu hystericky další dívka na kraji čtyřsedačky, když už ten výpadek trval moc dlouho. Oprávněně, protože se celá konstrukce najednou zatřásla.

A já měl pocit, že jediné, na čem v té chvíli záleží, jsou černé vlasy. Černé vlasy a především černé oči, které nás pozorovali z lesa pod námi. A zářivě bílé zuby pod ním tomu celému dodávali tu nejděsivější atmosféru...

„Jsi můj, pamatuj si to. Každý ať si to pořádně zapamatuje!“ jakoby se ten hlas, který připomínal Adrianinu démonickou verzi,  rozléhal celými horami.

A tehdy sebou sedačka trhla podruhé!

Ne však sama od sebe. Holka vedle mě najednou sklouzla dolů a za hlasitého, uši drásajícího řevu se snažila udržet nahoře. Pod ní zela propast. Věděl jsem, že s rukavicemi se moc dlouho neudrží. A taky že ne. Ten pád ale nebyl jen kvůli tomu, že měla rukavice, ve kterých to klouzalo a navíc mizernou sílu v rukou. Zřetelně jsem viděl další příčinu...

...něco s ní těsně před pádem škublo.

☻ ☻ ☻ ☻

“Já vážně nemůžu za to, co se tý holce stalo, chápeš to? Když se to zaseklo, seděla jsem o lavičku za tebou a byla vyděšená tou mlhou a vším okolo. A jasně, taky mě mrzí to, že se zabila, ale vůbec jsem jí neznala a jsem docela ráda, že se to nestalo mě nebo tobě! Měla jsem strach i o tebe, chápeš to?” vyhrkla Adriana a objala mě. Já pomalu začal uznávat, že jsem se definitivně zbláznil a podezírám tu někoho, kdo s tím nemá vůbec co dočinění.

Když jsme se vraceli autobusem, jen jsme vedle sebe seděli a nemluvili. Já si v hlavě rekapituloval celý kurz. Jasně, zážitky jsou super. Většina. Když pominu to, že mě kamarádi nařkli z čarodějnictví, protože jsem je údajně slovem uspal, srazila mě kostra na snowboardu a vedle mě se zabila holka ze školy, bylo to super. Měl jsem trauma do konce života.

Návrat do školy stál vážně za nic. Drželi jsme za mrtvou minutu ticha. A já se začal trochu víc zajímat o Adrianu. Ukázalo se totiž, že je docela tajemná i pro ostatní lidi. Vlastně se mi za první měsíc nepodařilo najít jediného člověka, co by o ní věděl něco víc, než já. A to mi přišlo podezřelé.

Pokračoval jsem, dokud na to nepřišla.

“Proč pořád slídíš okolo mě? Nevěříš mi snad, nebo co? Myslíš, že jsem ti toho o sobě neřekla už dost?” začala dost zostra, ale měla na to právo. Nakonec, do jejího soukromí mi nic není.

“To, ne. Jenom...ten rituál...” nedořekl jsem. Dala mi ruku na ústa a pak mne políbila.

“Věděla jsem, že se na to dřív nebo později zeptáš. Takže si zahrajeme hru, ano? Ty vždycky ve tři hodiny ráno přijdeš na hřbitov a já tam na tebe budu čekat. Odvyprávím ti část příběhu a ty potom odejdeš. Bez otázek, protože ti řeknu vše potřebné, nebo se to dozvíš v příští kapitole. Jasné?”

Po tom polibku se nedalo říct ne.

☻ ☻ ☻ ☻

A tak začalo moje týdenní brzké vstávání. Nevadilo mi to. Hned po prvním příchodu na hřbitov jsem pochopil, že pro některé informace a odkrytí záhad se musí něco protrpět. Měl jsem kvůli tomu doma problémy. Matce se nelíbilo, že takhle brzy vstávám, že kvůli tomu usínám ve škole a že se skoro vůbec neučím. I přes její zákazy jsem pořád na ten hřbitov chodil a pořád se setkával s mojí tajemnou přítelkyní. S mojí vypravěčkou. Prokletou bardkou, jak jsem jí potom nazval.

S každou další návštěvou mě víc a víc ničila pouhým příběhem. Jeho hloubkou, surovostí, ale především upřímností. Tím, že tohle všechno je možné a skutečně se to stalo. Bylo mi z toho mizerněji, než kdy dřív. Celá moje duše jakoby hořela.

Adriana mě zasvětila do svého života. Vyprávěla mi ho od doby, co si ho pamatovala, nebo co vyčetla z rodinného alba. Až do jisté doby normální dětství. Až se to jednou zvrtlo...

☻ ☻ ☻ ☻

Pondělí. Osmý den, osmá návštěva. Nestála tam. Místo toho byla na kameni, na kterém vždy seděla, položena věc, na kterou jsem málem zapomněl. Zářila tam. Přes všechen déšť a stíny a tmu.

Křišťálová lebka.

Hlas mé matky z telefonu na mě pořád křičel, že jestli se nevrátím domů, zažiju peklo. To neměla ani zdání, jakou má pravdu. Já se totiž nemohl hnout, promluvit a málem ani dýchat. Šlo to dost obtížně. Chvílemi jsem se dusil a ani si nemohl odkašlat.

“A teď poslední část mého příběhu. Já na tu nemoc opravdu umřela. A pamatuji si, že po té zdánlivě nekonečné tmě, kterou jsem prošla, mi postava v obleku nabídla ruku a prošli jsme do pokoje, kde leželo moje tělo. A já se mu zavázala, že budu jeho prostřednicí na tomhle světě, výměnou za to, že mi dá druhou šanci. A já přísahala a svůj slib nikdy neporušila. Když mi přikázal zničit vazby s minulostí, poslechla jsem. Byla jsem to dítě, které přežilo velký požár domu Mrazivých, hned tady, o dvě ulice dál. To dítě, co potom uteklo z dětského domova a pohřešovalo se. To mi mimochodem také poradil on.”

Za tu dobu co mluvila má matka neztichla, ale její hlas byl jaksi tlumený. Adrianin laskavý tón ho přehlušil, i když byl sám o sobě hebký, jako samet. V křišťálové lebce jsem viděl svůj odraz a zhrozil se. Krvácely mi oči. S těmi kruhy pod nimi to vypadalo ještě děsivěji. A zbělely mi vlasy!

“Nakonec jsem se do toho domu vrátila a postarala se, aby ho do roka zavřeli. Potom v něm dál přebývala a plnila pánova přání, jako poslušná dívka. Měl mě plně ve své moci. Využíval mé tělo, mou duši, zkrátka celou mou existenci. A já mu samozřejmě bez výhrad poskytla úplně všechno. A teď mi zadal nový úkol. Mám se stát čarodějnicí. Novodobou nekromantkou...”

Z mlhy, která mi připomínala ten děsivý večer na vleku, se vynořily dvě siluety. Jak se přibližovaly, byly stále zřetelnější. Až jsem je viděl úplně. Zakrvácené oči, stejně jako já, jen ta krev na nich už byla zaschlá. Lukáš a Honza, moji dva spolužáci. A spolubydlící na lyžařském kurzu. A hlavně, účastníci rituálu.

“...a vy tři, jste mé první, úspěšné subjekty. Skrz tebe, Michaeli, se dalo udělat tolik věcí. Jako třeba nasměrovat na tebe toho skeletona na sjezdovce. Tedy, původně to byl normální člověk. Ale použila jsem moc špatně a na něj to mělo nepříznivý dopad. Možná díky tvému jménu, jménu archanděla, mohu skrz tebe posílat jeho moc tak snadno.“

Zatímco mluvila, seřadila nás do řady.

"A ta holka?" dostal jsem ze sebe s velkou námahou.

"Ta na tom vleku? Nakonec by sis mě mohl přestat všímat. Nebo by ses dokonce zamiloval do ní a ne do mě. To jsme nemohla připustit."

Zavedla nás k jakémusi hrobu. Odhrnula hlínu a vytáhla tři pouzdra. V každém z nich pistoli.

"Tohle celé má jednu výhodu, víš? Už jsi jenom můj! A teď honem do školy, za chvilku začíná vyučování...."

= Vegaš =