středa 1. října 2014

Obyčejný zázrak

„Opravdu to nejde?“, zeptala se s posledním zbytkem naděje v hlase, který pomalu střídalo zoufalství.
Pavel ji chytil za ruku, vděčně mu ji stiskla, ale nebyla, nemohla to být dostatečná útěcha. Postarší doktorka v bílém plášti na ně hleděla s tím naučeným výrazem soustrasti, když opakovala nemilosrdný verdikt analýzy.

„Je mi to moc líto, mladá paní. Kvůli vaší mutaci možné posvětit, abyste spolu měli děti, obzvlášť když ji nemá i váš pan manžel…“

S Veronikou vlastně nebyli ženatí, ale doktorce to nejspíš dělalo problém, a proto je při každé zmínce sezdávala.

Doktorka pokračovala ve svém monologu, snad popáté Veronice vysvětlovala, že aby bylo zamezeno dalšímu šíření báze X, je nutné bránit míšení lidí s čistě přírodní DNA a těch, kteří v ní mají umělé části.

Báze X byla novým, evoluci neznámým písmenem genetického kódu. Dokázala vytlačit a nahradit kterékoliv přírodní „písmeno“ v DNA, což taky často dělala. Původně vznikla jako pokus obdařit člověka netušenými schopnostmi, nebylo ji však možné směřovat. U Veroniky vedla mutace k fialové duhovce a schopnosti „zaostřovat“ sluch, slyšet do dálky.
Měla celkem štěstí.

U některých lidí to postupem času vedlo k naprosté ztrátě schopnosti dýchat vzduch, když jim namísto plic narostly žábry nebo dokonce fotosyntetické orgány, které už ovšem nemělo co zásobovat kyslíkem.

Mutace byly různorodé a báze X se navíc srdnatě bránila proti zpětnému odejmutí. Následky někdejšího experimentu nyní, po pouhých několika generacích, neslo celé lidstvo.

Ti, kteří byli zodpovědní, se vesměs vyhnuli trestům. Jejich kolegové pak zavedli tato opatření, aby zabránili vytváření nových poddruhů lidí. Hodně těch, kteří „trpěli“ syndromem umělé báze, je obviňovalo, že se bojí přirozeného vývoje, díky kterému homo sapiens sapiens prostě předává vládu další, vyspělejší formě lidí. Pavlovi to bylo jedno.
Chtěl jen být s ní.

***

Klinika ubíhala kolem Veroniky dozadu, jak ji Pavel víceméně táhnul k autu. Nevnímala, vlekla se za ním jako hadrová panenka. To proto si celé dětství hrála s panenkama, ne na princeznu, ona si hrála, že bude máma-a teď to má takhle skončit?

Jakmile vyšli na parkoviště, stranou od těch vědoucích pohledů, objali se, tiskli se k sobě jenom pro útěchu z přítomnosti toho druhého, s naprostou samozřejmostí mezi nimi proudila ta telepatie, kterou romantici nazývají láskou.

Pohlédla na něj. Díval se jí přímo do očí, jako vždycky. Byl to přece on, kdo ji odradil od zelených čoček. Vždycky jí říkal, že její barva očí je krásná. Poslední barva v duze, ta nejhezčí, ta je tvoje, říkal jí, když ho poprvé políbila. Stáli tehdy pod nějakým čínským jehličnanem. Šlechtěným. Geneticky modifikovaným, řeklo by se.
Ale ten strom to měl dovolené.

Nenacházela slov, i když se snažila, lapala po tom, co by měla říct, jako ryba po vzduchu. Doufala, že to Pavel cítí stejně, že ji podpoří a nenechá ji s tou prázdnotou zítra samotnou v jejím mrňavém bytečku a nepůjde zařizovat adopci nebo umělé oplodnění ze strachu, že o ni přijde.
Sama nedokázala říct, jestli by toho teď nebyla schopná, i když si stokrát přísahali lásku na věčnost.

Konečně uslyšela Pavlův hlas. Vplýval do vzduchu s jeho zastřenou dikcí, vždycky málo otvíral rty, jako by nechtěl pustit ven, co má na jazyku. Mluvil tichounce, zvyklý na to, že kdo ho poslouchá, ho i uslyší. Veronika vždycky poslouchala, ale snad ještě nikdy tak moc, a snad ještě nikdy toho neslyšela tolik-a přitom tak málo.

„Zůstaneme spolu. Prostě zůstaneme. Nevzdáme se toho. Kvůli nikomu.“

Přitisknul ji k sobě, hladil ji po vlasech a ona mu dýchala do krku.
Odjeli rychle, seděla vedle něj, ruce měli zkřížené na kolenou. Bylo to nějak přirozené, že jeli k ní, i když tam obvykle nejezdívali, Pavel vždycky přemluvil spolužáky, aby jim vyklidili pole. Dnes museli být sami, doma a jen spolu. Noc byla na květen neobyčejně teplá a jasná.

***

Devět měsíců poté byli už ti takzvaní mutanti četnějším druhem na povrchu země nežli člověk moudrý. Jazýček na vahách se naklonil, jejich hlas měl být odteď navždy slyšet víc.

Dcera Pavla a Veroniky následovala osvědčené evoluční strategie a svým křikem si vydobývala pozornost rodičů. Byla milníkem v historii lidského druhu, ale pro ně nemohla být ničím jiným než zázrakem.

= Morniel Modrý =

Žádné komentáře:

Okomentovat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)