Zahájení slavného festivalu

Můj příspěvek v jeskyni Kingdoms of Valcia

Ve městě Gromgol právě začal festival kulturní a vědecké výměny.

Delegace jednotlivých států procházejí dlouhou, širokou ulicí směrem k centrálnímu náměstí; po obou stranách sedí stovky svalnatých bubeníků, nahých od pasu výše, a v krásných rytmech buší do svých bubnů djembe.

Před delegacemi trpaslice s různobarevnými pruhy látky provádějí promyšlený tanec plný oslňujících vzorců.

Na náměstí stojí kamenné sochy k uctění jednotlivých národů, které na festival přišly:

- Bystrý lukostřelec s kůžemi u pasu, zocelený životem ve tvrdém počasí
- Loď s moudrým vousatým kapitánem na můstku a s hbitou, svalnatou posádkou.
- Dvojice šermířů ve šlechtických róbách, z nichž jeden zručně kryje mocný výpad druhého.
- Moudrý elf s ohněm v očích, recitující kouzla z knihy

Když delegace dojdou na náměstí, spustí trubka. K ní se jedna podruhé přidávají další a další trubky, každá hraje něco jiného, výsledkem je dokonalá souhra. Po další čtvrt minutě se přidávají mocné violy a violoncella a s trubkami tvoří nádherné tercie a sexty. Po delší chvíli se přidají basové dechové nástroje. Potom trubky ustrnou každá v jednom stálém tónu a srdcí posluchačů se dotýká melodie píšťaly (nějakého druhu flétny). Po čtvrt minutě její melodii rozvíjí a kontrapunktem doplňuje ještě hlas dvou dalších fléten. To trvá delší chvíli, poté se přidají mohutné varhany.

Potom flétny začnou plnit doprovodnou úlohu a trubky spustí slavností fanfáru. Ta začíná mírně, ale neustále nabírá na intenzitě - nakonec vyvrcholí a všichni čekají konec a chystají se tleskat. Ovšem místo umlknutí začne každý nástroj orchestru držet stálý tón, což dohromady vytvoří vznešený a krásný akord.

V posluchačích roste očekávání, co přijde teď. Orchestr vůbec nespěchá dát jim na to odpověď; stále drží svůj akord. Pokud se někdo potřebuje nadechnout, není to ani poznat, protože každý tón je hrán více nástroji.

A pak přijdou bubny. Pomalé, pravidelné. Zhruba pět skupin bubeníků, každá skupina vytlouká rukama jiný vzorec, ale dohromady do sebe krásně zapadnou. Ano, to bubnují ti, kdo tvořili špalír pro delegace. Hosté se po nich se zájem ohlížejí, takže většina si ani nevšimla, kdy jsem vystoupil na pódium já, král Durotaru, se svými rádci. Bubnování se hluboce dotýká všech srdcí. Vypráví o nespoutané odvaze, zoufalé touze po svobodě, bojovném odhodlání proti všem životním překážkám a o sehraném lidu, který drží při sobě.

Tempo bubnování se pomalu zvyšuje. Po delší chvíli je již tempo extrémní. Zvednu pravici a každý bubeník tluče do bubnu největší silou a rychlostí, jakou dokáže, nyní již bez snahy o koordinaci s ostatními. Ozvěna domů ten zážitek ještě umocňuje. Northrendští si připadají jako v té nejzuřivější vánici, selimijští jako v divoké mořské bouři, eldagší jako uprostřed slavné bitvy a enranští, jako kdyby objevili to nejsilnější ohnivé kouzlo.

Zhluboka se nadechnu a vydám neartikulovaný řev; mé trpasličí plíce překřičí i mocné bubny. Ihned se přidají bubeníci, tanečnice, ale i přihlížející lid. Zjevně to nevidí poprvé. Jsem zvědav, zda se přidají i hosté.

Hromový řev nese poselství o srdcích plných síly i touhy, poznamenaných nadějí i zklamáním. O srdcích, která nikdy nepřestanou doufat v dobro a rvát se s těžkými stránkami života. O srdcích, která i po zradě dokáží milovat a přítele nikdy nenechají v nouzi.

Takto zní náměstím akord hudebníků, divoký rytmus bubeníků a řev několika tisíců hlasivek.

Náhle prudkým pohybem spustím ruku a po náměstí se rozhostí absolutní ticho...

Festival může začít.

= Reflame =