8. Airic

“Špíno…!!!
Žebroto…!!!
Chudino…!!!
Bastarde…!!!“ ozývají se kruté posměšky. Zase oni. Zase Valron a ta jeho banda. Cítím, jak mnou cloumá vztek, ruce zatínám v pěst.
Nenechám si to líbit, nenechám! I když mě zase zmlátí.
Nadechnu se a skočím po Valronovi.

Čas najednou jako by se zpomalil a já jako bych skákal hustým medem. Nechápu, co se to děje. Vyděšeně zakňučím, když moje tlapy dopadnou na chlapcovu hruď a povalím ho na zem.
Zakňučím?
Tlapy?

Na nic nečekám, otáčím se a peláším od ochromených kluků pryč. Po všech čtyřech.
Jako vlk…

Airicova matka zemřela při jeho porodu. Kdo je jeho otec, to nevěděl nikdo. Airica se ujal místní statkář Khaldan. Nebylo to ovšem z čiré lásky k bližnímu, ale s vidinou získání levné pracovní síly. Však také Airic na statku tvrdě dřel už od malička. A tvrdě s ním taky bylo zacházeno. Bylo mu jasně dáváno najevo, že je tam od toho, aby pracoval, pokud chce jíst a mít kde spát. Hrubé a kruté zacházení přebraly i děti ze vsi. Lidé se moc dobře pamatovali na to, že Airicova matka se spustila s nějakým cizákem.
A od toho cizáka také Airic zdědil Dar. Což ovšem nevěděl a to, jak moc je jiný, zjistil při své první samovolné přeměně ve svých dvanácti letech.

Běžím lesem a vychutnávám si svou vlčí podobu. Je to tak nádherné, tak úžasné, tak opojné! Když mi nadávali, jak jsem zlostný, když si za mými zády šeptávali, že je ve mně zlá divokost, která mi kouká z očí, a kterou mám určitě po svém otci, netušil jsem, jak moc mají pravdu. Ani oni to netušili.
Není na tom ale nic zlého. Je to krásné. Jsem šťastný – poprvé v životě jsem šťastný!

Slunce prosvítá mezi stromy, a já opojně vdechuji všechny vůně lesa. Všechny ty pachy, které člověk nikdy neucítí. Nemá šanci. Zastavím a zavětřím. Srnka! Mám hlad, bude se lovit! Neznám nic úžasnějšího, než je lov.
Rozbíhám se.

Cvaknutí a prudká bolest v pravém zadním běhu, jak jej sevřou čelisti pasti. Zakňučím bolestí, která ze zlomené a sevřené tlapy vystřeluje do celého těla. Proměňuji se a bolest je náhle ještě větší a prudší, jak se vlčí tlapa změnila v lidskou nohu. S očima zalitýma slzami se pokouším otevřít past.

“Viděls to?! Vlk – a proměnil se v člověka!!!“
„Vždyť je to Airic, ten vlčí kluk!!!“

Zděšeně se otáčím, abych už jen viděl, jak klacek dopadá na mou hlavu a ta rána mě posílá do milosrdného bezvědomí.

Na dlouhé tři roky se Airicovým domovem stala malá těsná klec na dvoře Khaldanova statku. Khaldan nemínil „svého“ vlkodlaka zabít. Naopak, byl nadšený, že ho má. Rázem se stal známým široko daleko a všem svým hostům s pýchou a nadutostí rád předváděl, jak se chlapec mění ve vlka. Pravda, ten to nechtěl dělat dobrovolně, ale nedalo zas tak velkou práci přijít na to, že přeměnu spouští vztek a zlost. Ze začátku k vyvolání zlosti a tím pádem i přeměny stačilo pár šťouchanců klackem. Jak ale šel čas, Airic se stával čím dál otupělejší a rezignovanější. Bylo potřeba přistupovat k čím dál tvrdším donucovacím prostředkům, pokud chtěl Khaldan svým hostům předvést své oblíbené divadlo. Ze štouchanců holí se staly rány, pak přišel na řadu bič a nakonec došlo i na oheň.

A takhle ho poprvé uviděl Gunter. Zuboženou hromádku kostí a kůže, s četnými stopami po ranách bičem na těle, se starými i čerstvými popáleninami, s prázdným a otupělým pohledem modrých očí, když zvedl hlavu, aby lhostejně pohlédl na své trapiče. Na hraně mezi apatií a šílenstvím. Polonahého a choulícího se v rohu své malé klece. Jen jakoby neochotně uhýbajícího před hořící loučí, kterou ho začal dráždit podomek. Až když se mu povedlo Airica nepěkně popálit na boku, zahořel v jeho očích kromě bolesti i vztek. A pak se proměnil.

Jako na vlka na něj nebyl o moc utěšenější pohled, než jako na člověka. Hubené tělo s vystupujícími žebry, zcuchaná černá srst, holá popálená místa, nepříčetně vzteklé světlé oči, rozšklebená morda, s kterou zuřivě narážel do klece. Jeho zuřivost odezněla celkem rychle, vyčerpávala jeho zmučené tělo přímo vražedně. S tesklivým zakňučením se schoulil do klubíčka, hubené boky se prudce zvedaly, jak se snažil popadnout dech.

Gunter přijel kvůli němu. Chtěl zjistit, co je pravdy na tom, že statkář Khaldan vězní vlkodlaka. A pokud by zjistil, že opravdu drží v zajetí jednoho z Vlčích lidí, odvést ho sebou. Což taky udělal.

Nyní jsou to už tři roky, co jsou Gunter a Airic spolu. A míří zpět do Gunterovi rodné vsi. Airic je Gunterovi bezmezně oddán. Je to jediný blízký člověk, kterého kdy měl. A je to jediný člověk, který pro něj kdy udělal to, co Gunter. Dostal ho z klece, ujal se ho. Položil by bez váhání za Guntera život. Gunter vzal své opatrovnictví mladého Airica opravdu vážně a zodpovědně. Naučil ho bojovat s mečem a dýkou, naučil ho číst a psát. A hlavně ho naučil ovládat jeho divokou a nezkrotnou povahu, ovládat své výbuchy vzteku, které vedly k samovolným přeměnám. A dal mu své přátelství.

Airic kupodivu ani po těch hrůzách nezačal lidi nesnášet, jen je vůči každému krajně nedůvěřivý. Věčně podmračený, ostražitý, málomluvný. Připravený po byť nejnepatrnějším projevu nepřátelství se bránit a útočit.
Jen Gunter ví, jak se dokážou jeho modré oči rozzářit, když má z něčeho radost, jak dokáže být upovídaný, jak jeho tvář zněžní, když se usměje tím svým nevinným a plachým úsměvem. Ví o jeho velké tužbě najít svého otce, poznat toho, kdo mu předal Dar.

Po třech letech v zajetí si Airic nadevše cení svobody a volnosti. A absolutní svoboda a volnost pro něj je jeho vlčí podoba. Díky své nedůvěře se jak v lidské, tak ve vlčí podobě stal nedostižným stopařem a hlídačem. Vždy, když někam přijedou, první sleduje možné únikové trasy, počty lidí a vojáků, vždy má v hlavě několik možných variant útěku. Ví, že než by se zase někdy nechal chytit, raději zemře.
Má panickou hrůzu z těsných a uzavřených prostor. Ani v domech mu není nejlépe, tyto pocity nevole ale dokáže zvládat. Nejraději je ale, když se může pohybovat venku. A pokud ještě ve vlčí podobě, je ten nejšťastnější pod sluncem.
Oheň ho naopak přivádí k zuřivosti, pokud jej s ním někdo ohrožuje.

Na svůj věk je hodně drobný a malý, měří necelých 165 cm. Projevilo se tak to, že v době, kdy mělo jeho tělo růst a sílit, měl jen minimum jídla a pohybu. I když nyní má samozřejmě daleko do toho zuboženého stavu, v jakém ho Gunter našel, je pořád hodně hubený, šlachovitý, silou příliš neoplývá.
Znatelně kulhá na pravou nohu, na které mu špatně srostl zlomený neošetřený kotník, zraněný, když se chytl do pasti. I to je jeden z důvodů, proč tak miluje svou vlčí podobu. V ní je i s tímhle nevyléčeným zraněním mnohem rychlejší a obratnější, než ve své lidské podobě.
Kotník ho často a úporně bolívá, chůze je pro něj dost namáhavá. Také bolí při každé změněně počasí – takže se Airic tyto změny naučil předvídat s neuvěřitelnou přesností.
Jeho tělo stále „zdobí“ spousta jizev po biči a několik nepěkně popálených míst. To se projevuje i v jeho vlčí podobě. Jeho černá srst je, stejně jako jeho černé vlasy, rozčepýřená a neupravená, jizvy a popáleniny jsou dobře vidět.

Když je potřeba docílit jistého zdání „kulturnosti“, sváže si Airic své dlouhé divoké vlasy koženým řemínkem. Nedělá to ale rád, protože tím víc vynikne to, že než na svých osmnáct let vypadá tak na patnáct. A po té, co se jednou dal Gunter slyšet, že takhle alespoň nevypadá jako divoch, brání se tomuto zkulturnění, seč může. Je si dobře vědom toho, že jeho tvář je spíš něžná a postrádá tvrdé mužské rysy – a raději vypadat jako divoch, než jako slečinka.

“… prostě jsi to neměl nechat jen tak. Natáhl nás, za ten zablešený pokoj si řekl moc a…“

„…a nechceš chvíli mlčet?
Že ti ta pusa tak nejela včera v té hospodě. To jsem ti i jídlo musel objednat já.“ potřese hlavou Gunter, na rtech mírný úsměv.

Zamračím se.
“A co bych si s nimi asi tak povídal? Neznám je…
A vždyť jsem kývl, že si dám to samé, co ty. Nemůžu za to, že se hostinský zrovna nedíval…“

Nevím, co pořád Gunter má s tím, že se musím snažit víc zapadnout. Nebudu se vykecávat s lidmi, které neznám a kterým nevěřím.
Jo, až přijdeme do Eagleglenu, k němu domů, to se budu snažit…

Žaludek se mi sevře jako pokaždé, když na to pomyslím. Na setkání s jeho rodinou. Z nichž někteří jsou takoví, jako my. Těším se na to, ale mám z toho i příšerný strach.
Co když mě nepřijmou? Co si s nimi budu povídat? Co když mě budou mít za hlupáka? Nebudu se jim líbit – mrzák…
Vím, jsem už otravný s tím, jak se pořád Guntera na něco vyptávám. Jemu se tam nevrací lehce. A do toho pořád ty mé otázky…
Ale je to rodina. Vlci taky mají smečku a oni jsou jeho smečka…
Jenže… on tam bude mít je a já zůstanu sám. Mezi cizími lidmi.
Jde na mě z toho hrůza…

Prosebně se na něj podívám.
“Nechceš mi ještě říct o Eagleglenu?
A o nich všech?“ nejistě se pousměji a zatajím dech, když slyším, jak si povzdechl.
Pošle mě s tím už do háje…

Ale on začne vyprávět…