Něco o jmelí, když jsou ty Vánoce...

Jmelí má kožovité listy. Kvete nenápadně začátkem léta a z květů se pak tvoří bíle lepkavé bobulky podobající se perličkám. Možná že právě tato podoba s perličkama přispěla k tomu, že se mu začala přisuzovat čarovná moc.

Čarovná moc je jmelí přisuzována snad od nepaměti. Keltští kněží a druidové považovali jmelí za posvátnou rostlinu. Věřilo se, že jmelí chrání před ohněm a zavěšovalo se nad dvěře a do domů aby také ochránilo před čarodějnicemi a zlými duchy. Keltové věřili, že jmelí zajišťuje plodnost a nosí štěsti. Odtud tedy plyne vánoční zvyk, kdy se lidé o vánočních svátcích a zejména o štědrém večeru líbají pod zavěšeným jmelim. Podle Keltů polibek pod jmelim nosí nejenom štěstí, lásku, plodnost, odvahu ale poutá k sobě milence (díky svým lepivým bobulím). Proto také bylo líbání pod jmelím tak oblíbené. Na štědrý den směl muž políbit každou ženu procházející pod jmelím. Po každém polibku tito dva účastníci utrhli společně jednu bobulku jmelí. Poslední bobulka - pro štěstí - však musela zůstat na zavěšené větvičce až do příštích vánoc.

Podle jedné legendy kdysi bylo jmelí stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolébku pro Ježíška a po 33 letech jej Římané porazili, aby z něj pro Ježíše zhotovili kříž. Strom pak hanbou seschl a přeměnil se v rostlinu, která údajně zahrne dobrem každého, kdo pod ní projde. A stejně jako věřící jsou částečně živi z Kristova těla, tak i jmelí žije zčásti ze živin jiných stromů.

O vánočních svátcich by se jmelí mělo darovat, neboť jen tak může přinést stěstí. Jmelí, které si sami uříznete, nebo koupíte, štěsti prý nenosí. Čím více bílých bobulek na větvičce, tím větší štěstí v novém roce. V Anglii jmelí pojali za vánoční symbol a k nám se dostal ze sousedního Německa. V Norsku je jmelí symbolem usmíření.

Stále zelené jmelí roste vysoko v korunách opadavých listnatých stromů (hrušní, jabloní i javorů) a jeho plody (bílé bobule) dozrávající v prosinci se podobají perlám. Odrůdy s drobnějšími bobulemi rostou i na jehličnatých stromech. Vytváří kruhovité trsy o průměru až půl metru. Jmelí není na svém hostiteli zcela závislé – jelikož živiny si fotosyntézou vytvářet umí, potřebuje od něj poze vodu a minerály. Je to rostlina téměř nezničitelná, umírá až se svým hostitelem, takže třeba na cedrech můžeme najít jmelí staré i 4 století. Jmelí má přes tisíc odrůd a není snadné ho v přírodě nalézt. Rozmnožuje se za pomoci ptáků, kteří roznášejí jeho bobule, z nichž po zakořenění vyrazí listy.

Jmelí se v devatenáctém století nesmělo objevit v kostele, protože se často užívalo v pohanských časech a asociace přetrvala. Jmelí v dávných dobách Anglie sbírali druidové z posvátných dubů. A to pátého dne nového měsíce, který následoval po zimní rovnodennosti. Vikinští válečníci, kteří se setkali pod jmelím, byli nuceni pro ten den odložit vzájemné boje a uzavřít příměří.

Ve viktoriánských dobách, stejně jako dnes, se jmelí věšelo od stropu (na důmyslně promyšlených strategických místěch bytu) jako ozdoba. Dvojice opačného pohlaví, která se pod jmelím potkala, si měla vyměnit polibek. Počet polibků, který jmelí mohlo poskytnout, byl nicméně omezený. Určoval jej počet bobulí. Pokaždé, když byl polibek vyžádán, jedna bobule se utrhla. Pokud již žádné nezbývaly, pak nemělo jmelí žádnou moc a bylo takříkajíc "neškodné". Pozor proto, až budete rozvěšovat jmelí na vánoční večírek... pohlídejte si, aby mělo dostatek bobulek!