sobota 30. listopadu 2013

Splývání – Business club - dokončení

Druhého dne se Tara vzbudila s mírnou bolestí hlavy. Nevypila toho mnoho, ale šampaňské jí vždy způsobovalo tento stav. Posadila se a s pobavením se podívala na chuchvalec svého oblečení, který se válel pod postelí. Usnula nahá, aniž by navštívila koupelnu. Chvíli držela hlavu v dlaních a rekapitulovala pro sebe události včerejšího večera. Hlavní vzpomínka, která jí tepala v hlavě, byl tanec s Danielem. Také se mu věnovali snad hodinu – stejné tempo, stejný pohyb – jen pár slov, pokud vůbec nějaká padla.

Vstala z postele, a se stydlivostí sobě vlastní, táhla chvíli přikrývku omotanou kolem nahého těla sebou. S uvědoměním toho, že není nikdo, kdo by mohl okukovat její nahotu, nechala bílou látku padnout na zem. Po vstupu do koupelny se zastavila před zrcadlem. Její ruce se opřely o umyvadlo a oči se kriticky zahleděly do svých zrcadlových protějšků.

„My dvě jsme se snad ještě neviděli, krásko.“, prohlásila polohlasem s ironickým úsměvem na rtech.

Další komentář nebyl potřebný. Dlouhé tmavé vlasy neklidným spánkem zformované do neidentifikovatelného cosi a přes celou tvář otlačený lem polštáře, nebylo zapotřebí rozvádět. Nebyl zde ani nikdo, kdo by to ocenil.

Během šmátrání po skleněné poličce pod zrcadlem, vzpomínala Tara na detaily uplynulé noci. Na tváři ji zašimral neodbytný pramen vlasů. Když se dotkla rtů, aby jej odstranila, přihlásila se o slovo matná vzpomínka. Polibek? Ano…krátký, váhavý a rychlý, ale stalo se to. Byl příliš dychtivý od obou, aby to bylo jen poděkování za tanec.

Po rychlé sprše a snídani se vrhla na svá rozpracovaná díla. Nic ji ale nebavilo a tak se věnovala zvěčnění toho, který neustále zaměstnával její mysl. Musí jej znovu vidět!

S obrazem skončila po několika hodinách, kdy zapomněla i jíst. Nemohla to už vydržet. Bez jasného plánu se oblékla, rozhodnutá zajít třeba i za Petrem a zjistit, kde Daniela najde. Vyšla před dům. Trochu ji překvapilo, jaká byla venku zima a hlavně tma. Její ateliér byl sporý na denní světlo a tak investovala do kvalitního umělého osvětlení. Když se pak zabrala do práce, přestala sledovat čas. Vytáhla z kapsy kalhot klíčky od auta a stiskla je mezi dvěma prsty. Černé BMW poslušně zablikalo.

„Vypadá to, že někam spěcháš?“, ozval se malířce za zády povědomý hlas.

Otočila se a spatřila Daniela, který stál u zdi domu, kousek od vchodu, kterým vyšla. Buď si jej nevšimla, nebo přišel zcela neslyšně. Obě možnosti jí přišly divné, ale moc nad nimi nepřemýšlela.

„Já…vlastně….ehmm.“, nevěděla náhle, jak odpovědět.
Jedu za tebou. Hledám zrovna tebe…., myšlenky jí klouzaly hlavou jako zběsilé.
„Promiň. Nechtěl jsem tě tak zaskočit, ale to bys asi odjela.“
„No, to asi ano…“, nevěděla Tara stále, co na to říct. Nervózně přešlápla. Srdce jí bušilo až v krku.

Daniel, dnes oblečený do krátké sportovní bundy tmavě modré barvy se zvednutým límcem, přistoupil blíž.

„Víš…není náhoda, že jsem tady. Vlastně jsem přijel za tebou. Abych se přiznal, nemohl jsem na ten náš tanec zapomenout. Musel jsem tě znovu vidět. Mohu tě někam pozvat?“

Byl tak sebejistý. Ne nijak samolibý, ale bylo zřejmé, že ví, co chce. Možná jej tato situace také vyváděla z míry, ale nijak to na sobě nedával znát. Mírně se usmíval a upřeně se na Taru díval. Nejraději by se na něho vrhla, objala jej, líbala….

„Půjdu ráda. Kdy?“
„Co hned teď?  Jestli ovšem něco nemáš, když jsi tak spěchala.“
„Nene, to počká. Můžu jet takhle?“, rozhodila ruce a přejela pohledem svoje legíny a vypasovanou bundu.
„V pořádku. Nebude to nic formálního jako včera. Podívej se na mě.“, zasmál se a gestem ukázal na svoje oblečení.

Tara zamkla auto. Daniel přistoupil a pobídl jí k vozu zaparkovanému hned za jejím BMW.

„Vypadá to, že máme v oblibě stejnou značku.“, poklepal familiárně po kapotě své BMW X6 a otevřel Taře dveře.

Vyrazili do neony rozzářených ulic. Malířka si připadala jako ve snu. Povídali si a smáli se. Než dojeli na místo, držela jej na řadící páce za ruku a Daniel se nejen že nebránil, ale její ruku v odezvě pevně tiskl.

Vzal ji do restaurace, jejíž interiér tvořily neomítnuté cihlové zdi. Atmosféru umocňovali řezbářsky upravené trámy a otevřené ohně v jakýchsi závěsných kovových nádobách. Několik kuchařů pracovalo i přímo mezi hosty na velkých stolech s nerezovými deskami. Gurmáni tak přímo viděli přípravu, která si nezadala s akrobatickým vystoupením. Kuchaři byli navíc vtipní a umožňovali i mírnou interakci svých klientů do svého vystoupení. Všimla si, že se k Danielovi chovají s neobvyklou úctou. Chvíli přemýšlela, jestli se nepřeslechla – personál zásadně oslovoval Daniela „Master“. Uvažovala, jestli jen divně nevyslovují slovo „Mister“, ale to jí nepřišlo pravděpodobné, navíc ji to trklo do uší, jelikož několikrát slyšela stejné oslovení na včerejším večírku.

Celou podivnost pustila rychle z hlavy. Večer  utíkal a z nenadání se ocitla zpět v autě. Nemohla uvěřit, že večer už končí. Chtěla zůstat s ním.  Nedělala si o sobě žádné iluze. Věděla, že by stačilo jen kývnout prstem a zůstala by s ním přes noc. On ji ale k sobě nepozval a do jejího bytu jej pozvat nemohla. Jak se blížili k ateliéru, uvědomila si, že by u ní mohl klidně čekat Petr. Petr! Úplně zapomněla, že má nějakého přítele. Jak snadné to bylo, zapomenout na člověka, kterého už dávno nemilovala.

Zastavili před domem. Nyní již značně nervózní se s Danielem rozloučila. Nepřemýšlela dlouho a vrhla se na něho ještě v autě s vášnivým polibkem. Chvíli tak zůstali. Tara se odtrhla a otevřela dveře. Daniel ji ještě zadržel.

„Počkej! Přijď za mnou zítra prosím. Večer budeme do společnosti přijímat nové kolegy. Můžeš se zúčastnit. Nebudu tam dlouho. Pak bychom mohli být spolu.“

Podal jí přeložený tvrdý papír. Tara jej schovala do kapsy a ještě jednou se natáhla pro polibek.

*

Vyběhla nahoru po schodech. Jakmile strčila klíč do dveří, věděla, že je zle. Nebylo zamčeno! Petr byl u ní. V lepším případě se k ní někdo vloupal, uvažovala ironicky.

„Kde jsi byla?“, ozvalo se na uvítanou z ateliéru.
„U Moniky. Taky tě ráda vidím.“, vešla bez zouvání rovnou do velké místnosti, kde trávila své dny malováním. Petr stál zády k ní a s rukou pod bradou studoval její nejnovější dílo.
„Odkdy se od Moniky vracíš takhle pozdě?“, otočil se k ní se zamračeným obličejem.

„Jak jsem ho někdy mohla milovat? Je to neurvalec.“ proběhlo Taře hlavou.

„Zajímavý, že tvoje auto stálo celou dobu před barákem. Tak kde jsi byla?“ Chytil ji za ruku a přitáhl ji k sobě.

V Taře se něco zlomilo. Normálně by se už třásla strachy. Nebylo by to poprvé, co ji uhodil. Nedržel ji nijak pevně a tak se mu škubnutím vyprostila.

„Už toho mám dost Petře. Ty tu nejsi celé dny. Pak si na mě vzpomeneš jen, když potřebuješ mít před svými kumpány po boku nějaký doplněk. A teď mi tu budeš kázat? Končím s tebou. Nech mi tu klíčky.“

Rychle se otočila a vyrazila ze dveří. Otevřela  ty na chodbu, když ji Donovan dostihl. Hrubě ji chytil za ruku, až vykřikla bolestí. Měla ruku jak ve svěráku, navíc ji pak Petr chytil druhou rukou za bundu a zvedl ji do vzduchu. Jako by zvedal tříleté dítě, natáhl paži a přirazil ji ke zdi.

„Končíš? Na to zapomeň, ty couro. Ty ode mě neodejdeš. Ne, když ti to nedovolím.“

Jeho oči žhnuly vztekem. Vlastně se Taře zdálo, že skutečně světélkují.

„Co to děláte. Nechte toho, nebo zavoláme policii!“, ozval se spásný hlas sousedky, která celou scénu poděšeně pozorovala společně se čtyřmi dalšími dámami, které jí ze sousedního bytu nahlížely přes rameno.
„Neskončili jsme!“, zasyčel Petr malířce do ucha. Pustil ji, věnoval jediný nenávistný pohled sousedce a jejím návštěvnicím, a seběhl po schodech ven z domu.

Tara padla na zem, sesunula se na bobek a rozvzlykala se.  Sousedka a ostatní dámy se kolem ní seběhly a jaly se jí utěšovat. Nabídly jí i čaj a pozvaly do bytu, aby se mohla uklidnit. Tara zdvořile odmítla a vrátila se do ateliéru. Chvíli se rozmýšlela. Sbalila pár věcí a vyběhla z domu. Vystrašeně sledovala okolí, jestli Petr ještě někde nečeká. Neobjevil se! Nasedla do auta a vyrazila, tentokrát skutečně za kamarádkou Monikou.

*

Následující den patřil mezi nejdelší v jejím životě. Monika – přítelkyně ze školy jí samozřejmě poskytla azyl. Už ta událost, že se u ní objevila s kufrem, byla natolik mimořádná, že si ji Monika nemohla nechat ujít. Dříve jí Petra i záviděla. Dlouho nemohla uvěřit, že pan dokonalý – Petr Donnovan je ve skutečnosti tyranský egomaniak. Dlouho se ji pak s ostatními kamarádkami snažily přesvědčit, aby jej zavčasu opustila. Tara si ale příliš zvykla. Naučila se žít s obavou a ve stínu věčné hrozby.

Nyní stála na prahu Moničiných dveří. Majitelka bytu na příchozí chvíli hleděla jako zkamenělá. Viděla Tařin ztrápený obličej. Následně sjel její zrak na nevelký kufr.

„Nekecej!“

Vytrhla jí zavazadlo z ruky a spolu s ním táhla malířku do bytu.
Následoval výslech – už konečně? Natrvalo? Proč? Někdo jiný? NĚKDO JINÝ?!?!

Když Tara zodpověděla všechny zvídavé dotazy, které se následně týkaly hlavně Daniela, nechala ji Monika i vyspat. Malířka ale dlouho nespala. Po čtyřech hodinách se s tlukoucím srdcem probudila a její první myšlenky patřili Danielovi a jejich domluvenému setkání toho večera. V rychlosti zhltala zeleninový salát s kuřecím masem, který jí Monika nachystala.

Po celou dobu ji přítelkyně  pozorovala s pobaveným úsměvem.

„To je spěchu. Ach jo. Úplně ti závidím. Neboj se! On ti pan tajemný neuteče. Myslíš, že tě dnes pozve k sobě?“

Tara ji vnímala jen zpola.

„Dnes se sejdeme na nějakém jejich jednání. Chtěl mě tam a potom teprve někam vyrazíme. Je mi jedno, jestli mě k sobě pozve. Stačí mi už jenom být s ním.“, oddrmolila Tara během dojídání a následném uklízení nádobí.
„No ty jsi úplně hotová. „, mávla nad ní Monika rukou.

Tara pak strávila notnou chvíli v koupelně a přípravou oblečení. Vzala si na sebe decentní kostým v tmavých barvách, kterým nemohla na jednání, kam ji Daniel pozval, udělat ostudu.

„Sekne ti to.  Jestli to z tebe nestrhá, hned jak vylezete z jednačky, tak je s ním něco v nepořádku.“, ušklíbala se Monika.
„Prosím tě!“, udělala Tara ztrápený pohled.
„Snad nejde jen o tohle.“
„No to ty jsi mi vyprávěla, jak by ses od něho nechala svést ještě dnes ráno, sotva tě dovezl domů.“, chechtala se Monika.
„Musíš mi to pak všechno vyprávět. To víš. My co máme visačku single už spíš jen z nutnosti, jsme na těchdle čerstvých zážitkách živi.“

Poslední výdech a pohled do zrcadla…

*

Tara se nechala vysadit v ulici, která sousedila s hotelem, kde se mělo jednání uskutečnit. Byla už zase tma. Měla neurčitý pocit ohrožení. Pronásledoval ji pocit, že ji někdo pozoruje. Sama sebe přesvědčovala, že jde jen o podrážděné nervy z mnoha pestrých zážitků posledních dnů. Přibližovala se k hotelu a přitom neustále zpomalovala. Hrůza jí svírala hrudník. Nemohla se pořádně nadechnout a tak se musela na chvíli opřít. Poodešla ke zdi a zhluboka oddechovala.

Co to sakra je?

Z úzké uličky v její blízkosti se vyřítilo něco rychlého. Ve zlomku vteřiny ji to vtáhlo do temného zákoutí.

„To jsi nečekala viď? Ty couro!“, ozval se jí do ucha tichý nenávistný hlas.

Petr! Taru polilo horko a dostavil se pocit mravenčení v končetinách. Donnovan prudce trhl její rukou a otočil ji k sobě čelem. Záda malířky prudce narazila na zeď.

„Pochopil jsem, o co ti jde! Chceš se mezi nás vetřít a získat od pána co nejvíc moci. A jdeš na to přes postel co?“, syčel na ni.
„Co? O čem to mluvíš?“, nechápala Tara, z čeho ji Petr obviňuje. Vypadalo to, že nežárlí na ni. Nevypadalo to, že by mu na ní vůbec v jakémkoli směru záleželo. Zjevně mluvil o Danielovi. Ale o co mu to vlastně jde?
„Nedělej ze sebe neviňátko. Viděl jsem vás spolu. Viděl jsem ten tvůj obraz. Chtěla ses přese mě dostat k němu. To já ale nedovolím!“

Petr Taru uchopil jednou rukou za krk a zvedl ji do vzduchu, jako by byla dítě. Držel ji pevně, jako ve svěráku. Docházel jí vzduch a její boj ochaboval, jak sílil i tlak na krkavice. Opouštělo ji vědomí a tak se jí i zdálo, že Petrovi oči ve tmě rudě žhnou.

Náhlý dopad na zem ji přivedl k vědomí. Ocelový stisk byl pryč a její zrak se projasnil. Začala vnímat okolí a uvědomila si, že slyší zvuky boje. Viděla dvě mužské postavy. Petra poznala ihned, ale jeho protivník….

Druhá postava měla i v přítmí do člověka daleko. Žár z jeho očí osvětloval hrozivé detaily její tváře. Rty a kůže kolem úst byly stažené do tenkých pruhů, jelikož zjevně nestačily zakrývat obrovské dravčí zuby. Ústa byla roztažena do nepřirozené šířky. Celý hrůzný dojem umocňovaly dlouhé drápy, které trhaly Petrův oděv. Několik prudkých ran způsobilo Donnovanovi  hluboké tržné rány. Tařin bývalý přítel si nyní držel krví mokvající oděv u těla a s nevýslovnou bázní ve tváři se choulil u zdi.

Tara se neodvažovala ani dýchat. Netvor s halogenovýma očima k ní stál nyní zády a tak mohla sledovat pouze Petrův výraz. Zaslechla hrubý hlas stvůry.

„Co sis myslel? Řekl jsem, že nikdo z vás nebude zneužívat sílu, kterou jsem vám dal. Přijdu sem a cítím, jak je celá ulice ochromená strachem, který jsi záměrně vyvolal. Navíc tady házíš s lidma, jako s hadrovýma panenkama. Myslel sis, že si toho nikdo nevšimne? Říkal jsem vám, že když existuje někdo jako já, existují i nepřátelé horší než lidé! Dal bych ti ještě šanci, abys to pochopil. Největší chybu jsi ale Petře udělal tady v té uličce. Pokusil ses ublížit jí!“

Netvor se v tu chvíli otočil a zadíval se na Taru.

DANIEL!

Tvář netvora nyní nabyla lidské podoby. Jeho podoby! Zůstaly jen oči zářící rudým svitem. Malířka nyní neměla daleko k mdlobám a mohlo se i zdát, že stále není při vědomí.  Nehýbala se a celou scénu sledovala spod přivřených víček.

Ve zlomku vteřiny Petr vyskočil a rozeběhl se ven z uličky. Ven ke světlu lamp. Pryč od svého strašného pána. Daniel nezaváhal. Bleskovým pohybem byl u něho. Zuby se zaleskly….

„Taro!“, zatřásl s malířkou jemně Daniel.

Kdyby celou scénu neviděla na vlastní oči, nikdy by nevěřila….
Skláněl se nad ní zcela lidský Daniel. Žádné stopy po zubech, spárech, krvi či zářících očích.

„Pojď! Petr se už nevrátí. Jsi v bezpečí.“, pohladil ji po tváři.

Jako přiopilá se nechala zvednout a očima těkala po temné uličce. Neviděla žádné stopy po boji, žádné stopy krve. Daniel ji vzal rukou kolem ramen a vedl ji do světla a dál směrem k hotelu.

V bezpečí? Jsem v bezpečí před tebou?

S knedlíkem v krku se nechala dále vést a sledovala jeho tvář. Před hotelem již stálo několik lidí. Mnohé tváře poznávala z večírku. Jiné byly zcela nové.

„Neboj se prosím. Po jednání ti vše vysvětlím. Slibuji. Jen se mnou zůstaň.“, šeptal Daniel. Tara si začínala uvědomovat, do koho se to vlastně tolik zbláznila. I přes to vědomí ji strach začal opouštět. Přemýšlela jen sama o sobě, že s ní v tom případě nebude asi něco v pořádku. Zatímco se věnovala své psychoanalýze, prošla celá společnost hotelovou halou a byla uvedena do jednacího sálu. Tara se mátožně usadila vedle Daniela a sledovala, jak si postupně ostatní lidé v místnosti nacházejí svá místa. Napočítala něco kolem třiceti lidí, z nichž dvě třetiny již poznávala.

Do čela stolu, naproti Danielovi byla usazena osoba neurčitého pohlaví. Měla velmi jemné rysy ve tváři, přesto mohutnou postavu, které dával vyniknout i kvalitní oblek z černé látky. Jen co utichl všeobecný šum, postavil se George Milton – Danielův spolupracovník, který byl hostitelem na minulém večírku. Nadechl se, aby oslovil přítomné, ale přerušilo jej zavrzání židle.

Osoba v čele stolu, naproti Danielovi se rovněž postavila a s omluvným pohledem, věnovaným Georgeovi, promluvila první.

„Omlouvám se.“, zazněl hluboký hlas, který mohl patřit stejně tak ženě i muži.
„Než nechám rozběhnout tohle setkání, rád bych promluvil k panu Karsovi.“

Někteří lidé začali polohlasně reptat, ale samozvaný mluvčí zvučným hlasem pokračoval.

„Jmenuji se Gabriel. A jsem rád, že se opět potkáváme.“

S těmi slovy sáhl pod stůl a vytáhl dlouhý matný předmět, který následně uchopil oběma rukama a trhl jimi na obě strany. Tím předmětem byl štíhlý zdobený meč s prodlouženou rukojetí….

*

Daniel byl rozrušený. Byl si jist, že jej Tara viděla při proměně. Divil se, že zůstává tak klidná. Možná šok? Její aura zůstávala stále stejná a ta silná energie, která je od toho tanečního večera spojovala, vůbec nezakolísala.

Nyní seděl v místnosti se svými věrnými, ke kterým se měli záhy přidat další. Další lidé, kteří mu dopřejí svou sílu víry, a kterým on na oplátku nadělí něco ze svých vlastních sil. Když byli jeho věřící přímo s ním v místnosti, cítil ohromné návaly moci. Nebyli jediní, které měl, ale byli mu nejblíže. Navíc zde byla dosud nepoznaná síla, kterou jej prostupovala aura Tary. Prostupovala jím, sytila jej, dávala mu nový smysl bytí. Tara pro něho zářila jako diamant. Chtěl poznat tu záhadu. Chtěl poznat ji. Chtěl ji mít a chtěl tu být pro ni. Jeho vlastní rozum mu říkal, že jde o nějakou záludnost, hru sil, které nechápe, ale nemohl si pomoci.

Náhle promluvil on. Představil se jako Gabriel. Daniel nechápal, o co tomu muži jde. Nepamatoval si ani, že byl někdo takový pozván. Nechápal to až do té doby, než nezvaný vytasil svou zbraň.

Ať již udělal jeho starý nepřítel cokoliv, udělal to dokonale. Než se sám odmaskoval, byl pro Daniela zcela nerozpoznatelný. Žádná zvláštní aura, žádné podivné chování astrálního éteru.

Až nyní. Na druhé straně stolu stála bytost, jež se časem vypracovala na upírovu noční můru. Zlatě zářící aura s tisíci zlatavými vlákny vyrůstajícími z ramen ztrácejícími se v nekonečnu, byla nyní mírně tlumena jakýmsi odstíněním, ale byl to on. Trvalo mžik, než si Daniel uvědomil, co je tím stíněním. Tělo! Jeho nepřítel přijal hmotnou formu.

Vytahovaná čepel působila možná nepatřičně na lidi sedící okolo. Na Karse však působila hrůzným dojmem. V druhé rovině bytí hořela čepel jasným spalujícím plamenem. Navíc vydávala uši rvoucí zvuk. Po krátké chvilce tento zvuk začal dávat i podivný smysl. Dávalo tak o sobě vědět něco prastarého. Něco mající svou vlastní mysl a inteligenci. Něco hladového, něco…. strašného.

Bytost, nazývající samu sebe Gabrielem, skočila. Během skoku zlatavá chapadla překlenula bleskově vzdálenost, která oba soky dělila a ovinula se kolem upíra, aby jej znehybnila. Daniel zařval vzteky. V mžiku změnil své ruce v dravčí spáry, kterými ze sebe paprsky serval. Některé z nich uchopil a trhl jimi směrem dolů. Zlaté výhonky byly zjevně Gabrielovou součástí a trhnutí za ně způsobilo jeho tvrdý pád doprostřed stolu, který se roztříštil.

Lidé v místnosti zareagovali. Někteří začali prchat ven z místnosti. Většina však zůstala a vrhla se Danielovi na pomoc. Mnozí měli u sebe i zbraně a místností zaznělo i několik výstřelů. Střely Gabriela svalily zpět do trosek stolu, ze kterých zrovna vstával.

Daniel se s nepřítelem již setkal a věděl, že je velice mocný. Nechtěl riskovat střet s ním ani nyní. Navíc zde byl onen strašný meč. A hlavně tu byla Tara. Dlouho se nerozmýšlel. Chytil Taru a rozběhl se ven z místnosti. Muži v místnosti ani nepostřehli, že jejich mistr prchá a nakročili, aby se podívali na domněle mrtvého útočníka. Zemřeli s nechápavým výrazem ve tvářích. Zlatá chapadla vyšlehla a přetrhávala energetické spojnice, které pojily jejich fyzická a astrální těla. U pěti z přítomných se to nepodařilo. Byli příliš propojeni s Danielem a jeho moc jim umožnila odolat a vzepřít se.  To už stál Gabriel na nohou a štíhlý meč se jen míhal. Za strašného řevu, který vydávaly duše zabíjených, dorazil Daniel k otevřeným dvoukřídlým dveřím. Poslední obránce padl k zemi. Další skok….

Upír popadl židli, kterou se doufal ubránit.  Gabriel využil energii skoku a udeřil obrovskou silou. Židle se roztrhla na třísky a spolu s tříštěným dřevem odlétla na zem i Danielova levá paže. Plameny meče lačně zaplály a ZVUK zesílil a získal na hladovosti. Zranění provázela neskutečná bolest. Společně s fyzickou paží byl uťat i její astrální protějšek. Daniel nezaváhal a zdravou paží udeřil. Svůj výpad podpořil energií, kterou jej nyní sytili jeho věřící. Úder odmrštil útočníka dozadu. Upír se znovu koncentroval a znovu udeřil rukou zdánlivě do prázdna. V astrálu se nakupená energie koncentrovala do dalšího úderu v místě, kde Gabriel stál. S vrávoráním byl upírův protivník nucen ustoupit o další dva kroky. Než se Kars stačil znovu koncentrovat, Gabriel již znovu zrychloval směrem k němu.  Do cesty se mu náhle postavila Tara, které si až doposud bojující nevšímali. V třesoucích se rukou držela velkou lesklou pistoli, která ještě před okamžikem ležela u jednoho z upírových mrtvých nohsledů. Vystřelila….

Střela prošla Gabrielovi středem hrudníku. Zasažený rozhodil rukama a padal k zemi. V letu jeho ruku opustila i strašná zbraň, která se zabodla vedle upíra do dveří. Gabriel však běžel příliš rychle a než dopadl na zem, smetl sebou i Taru. Malířka dopadla nešťastně na hranu dveří a její dopad doprovázelo praskání kostí.

„Néé!“, vykřikl Daniel a vrhl se k dívce.

Do náručí však zvedl již jen mrtvou ženu. Mohl jen sledovat, jak se její vlákno spojující duchovní a fyzické tělo rozkládá.

Gabriel už zase vstával. Daniel se na něho zahleděl. Jeho nenávist k nepříteli jej téměř pohlcovala. Upír chvíli zaváhal a vytrhl ze dveří útočníkův meč. Zbraň byla skvěle vyvážená. Její rukojeť tvůrci prodloužili pro možný úchop obouruč. Neměl čas si zbraň prohlížet. Když ji vytrhl ze dveří, její astrální plamen na chvíli pohasl. ZVUK téměř utichl a ozval se pochvíli jinak… tázavě? Naléhavě?

Následně se vrátil ve své hladové podobě. Upíra zalilo horko a z rukojeti ho postupně zaplavil obrovský žár. Cítil, jak jej opouští síla a nepřirozený oheň ho začíná stravovat. Pak to přestalo. Cítil jakési spojení…pochopení.

Gabriel vstal a s pobaveným úšklebkem sledoval, jak meč upíra zabíjí. Úsměv mu zmrzl na rtech, když viděl, že to přestalo. Jeho výraz se změnil v masku čiré hrůzy. Daniel ťal. Pro Gabriela nebyl čas na nic jiného. Upír spatřil, že dříve než čepel dopadla, opustila zářící esence jeho nepřítele své fyzické tělo. Hlava odlétla od těla, ale zářící podstata Karsova nepřítele se dál vznášela v místnosti – nyní mimo přímý dosah meče.

„Vyhrál jsi. Nemysli si ale, že tohle je konec. Vím, co bylo mezi tou dívkou a tebou. Vím, že teď už jsi natolik silný, abys ji přivedl zpět. To ale nedovolím. Budeš trpět upíre! Pokud ji chceš zpět, musíš mne vyhledat.“, zněl Danielovi v hlavě Gabrielův hlas.

S těmi slovy ovinula zářící chapadla tělo mrtvé dívky a vyrvali z něho pomalu se oddělující duši. Gabriel mávl zářící rukou proti oknům, která se roztříštila a následně i s duší dívky skočil ven.

Daniel se za ním rozběhl. Na okraji se zastavil. Gabriel byl pryč i s Tarou…

*

Upír stál u rozbitých oken, v místnosti plné mrtvol. V ruce držel zbraň svého nepřítele a v mysli neměl nic, jen zuřící bouřkový mrak. Pohlédl na svou zmrzačenou levou ruku a následně pak na strašnou zbraň v té pravé. Pocítil jakési hluboké souznění – porozumění.

Za dveřmi se začaly ozývat hlasy. Byli to lidé. Snad policie, kterou přivolal personál hotelu. Meč se jako by zavrtěl v jeho ruce a ZVUK se ozval s tázavou naléhavostí.

„Ano. Dnes na nás čeká ještě spousta duší.“, vykročil Daniel zpět do místnosti.

= Ion =

1 komentář:

  1. Milý Ione.

    Gratuluji k vítězství. Je to velmi dobře napsaná a propracovaná povídka. Jen bych se chtěl zeptat, plánuješ toto dílo ještě nějak dokončit?

    ASH

    OdpovědětSmazat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)