Splývání – Business club

Malířka

    Štětec se zběsile míhal po silném plátně. Malba byla již téměř dokončena, jen jedno místo stále odolávalo naplnění představ malířky. Tara se nespokojeně mračila na svůj výtvor. Její touha po dokonalosti ve všech ohledech, jí znemožňovala plátno opustit, aniž by s ním byla naprosto spokojená. Poodstoupila od velkého dřevěného rámu, aby s poklepáváním malíčku na svůj malý nos zhodnotila svůj dosavadní pokrok.

    Námětem pro její tvorbu byl muž. Ne tedy celý muž, ale jeho tvář. Ta zabírala téměř celý prostor plátna. Nedokončené dílo dokonale vystihovalo ostré rysy neznámého, výraznou bradu a lícní kosti. Plná ústa byla vytvarována do pobaveného úsměšku, který se k obličeji dokonale hodil. Celý obličej na první pohled zcela ladil. Své místo měl i náznak vousů, či jakési strniště, dodávající tváři nádech mužnosti a rozhodnosti. Nechybělo ani výrazné obočí a husté tmavé vlasy na první pohled jen ledabyle upravené.

  Místo, které autorka neustále upravovala, byly oči. Temně modré oči, které na mladou umělkyni tolik zapůsobily již při prvním setkání s její inspirací. Kousajíc do násady štětce, snažila se přijít na svou chybu. Nedokázala prostě vystihnout hloubku jeho pohledu. Bylo to, jakoby jí byla pohlcována. Už nějakou dobu ani sama před sebou neskrývala, že ji ten pohled obloudil. Pronásledoval ji dokonce ve snech.

    Vzpomínka na předlohu, kterou se tak věrně snažila zobrazit, ji rozechvěla, až jí ze rtů unikl nechtěný vzdech. Téměř paranoidně se rozhlédla, jestli ji snad při jejím rozpoložení někdo nesledoval. Byl to samozřejmě nesmysl. V jejím ateliéru nikdo, kromě jí samotné, nebyl.

    Její obavy však nebyly úplně nepodložené. Znovu se zachvěla při pomyšlení, že by ji při jejím počínání nachytal její žárlivý přítel. Pokud šlo o ni, ten vztah už by byl dávno u konce. Tara v něm však dále setrvávala ze strachu. Petr Donovan byl velmi mocný muž. Když se poznali, byl tak milý a pozorný. Nyní se k ní choval spíš jako k majetku. Nikdo, ani jeho obchodní partneři, se Petrovi ve velikosti ega nemohl rovnat. Tara se už dávno necítila milována. Měla dojem, že ji Donovan potřebuje pouze jako módní doplněk. Úspěšná malířka s tělem modelky, jako doplněk pro milionového muže. Nikdy by jí neodpustil tu potupu, jaké by se mu dostalo, kdyby od něho odešla.

*

Poprvé

    Mohutný černoch udělal na svoji postavu několik hbitých kroků, otočil se na patě a ladně otevřel dveře limuzíny.

    „Ach, slečno Taro. To jste vy. Už delší dobu jsme vás zde neviděli. Velmi mě těší, že vás tu mohu přivítat.“
    Malířka oděná v přiléhavých černých šatech, které se ve světlech nočního velkoměsta třpytily, jako by žili svým vlastním životem, vystoupila z vozu. Úslužnému dveřníkovi, který byl vždy tak milý, věnovala vděčný úsměv.

    „Děkuji Jerome. Ráda vidím přátelskou tvář.“, znechuceně se podívala na další návštěvníky večírku.
    Do široce rozevřených dvoukřídlých vchodových dveří sídla George Miltona, proudil neustávající proud honorace. Každý a každá z nich vystavovali na odiv své bohatství jako pávi svá pera.

    Tara silně zatoužila po svém ateliéru, vůni pláten, barev a hlavně tichu. Nemohla si dovolit odjet. Její přítel Petr Donovan by jí to nikdy neodpustil. Cítil by se ponížen – být bez partnerky tam, kde ji ostatní mají. Neměl by svůj módní doplněk.

    Mladá malířka si odkašlala, aby zakryla svůj hořký výraz. Ještě jednou poděkovala Jeromovi. Na okamžik si vyměnili pohledy plné pochopení, načež ji obr jen povzbudivě pokynul hlavou.

    Tara vešla do sídla miliardáře Miltona sama. Petr již zde někde byl. Často nyní trávil čas mimo jeho i její domov, za což byla vlastně vděčná. Když se však vracel, byl stále divnější. Už tak byl příliš sebejistý. Poslední dobou jeho sebejistota hraničila se sebeuctíváním. Vlastně ji nikam nevzal po celou dobu, co trávil čas mimo domov.

    Náhle jej spatřila. Držel dveře salónku, aby mohl nějaký jiný muž vejít. Ta skutečnost ji natolik zaujala, že zůstala stát ve dveřích a za ní jdoucí pár do ní nechtěně vrazil. Omluvila se staršímu prošedivělému obchodníkovi a jeho paní a vydala se směrem, kde Donovana naposled viděla. Dveře již byly zavřené a Petr nikde. Zauvažovala, kdo mohl být natolik důležitý, aby mu Petr držel dveře. Považoval se nyní téměř za boha a vůči ostatním byl arogantní a neurvalý.

    Nedalo jí to. Plna zvědavosti zaklepala na dveře salonku, a i když neslyšela výzvu, opatrně vstoupila dovnitř. Z místnosti na ni dýchlo příjemné teplo. Vévodil jí obrovský zdobený, kamenný krb, ve kterém tlumeně praskala velká polena. Oheň vrhal po stěnách stíny několika mužů a žen. Tito stáli v půlkruhu okolo dalšího muže, ze kterého byla proti ohni vidět pouze štíhlá silueta. Všichni v místnosti se otočili za zvukem otevíraných dveří, jen silueta muže ve středu zájmu se nepohnula.

    Všiml si jí Petr stojící na okraji pomyslného půlkruhu přítomných a téměř omluvně ji oslovil.
„Taro! To jsi ty. Promiňte Danieli. To je moje přítelkyně Tara Polanska.“, naklonil se k muži ve středu.
    Donovan k malířce vykročil.
    „Co tu děláš? Nemůžeš nás tady vyrušovat!“
    „Promiň. Jen jsem tě hledala a viděla tě jít sem. Nevěděla jsem, že tu máte nějaké důležité jednání.“
    Byla trochu udivená. Petr byl neobvykle jemný a celá situace jí také přišla trochu absurdní.
    „To je v pořádku Petře. Jsme tu, abychom se bavili. Jsem rád, že zde je tvoje přítelkyně. Nepředstavíš nás?“, ozval se muž doposud stojící k ní zády. Jeho hlas byl hluboký a tak zvláštně hrubý. Neuvažovala o tom často u jiných lidí a jejich hlasového projevu, ale tento hlas jí byl příjemný.

    Muž, kterého předtím Petr oslovil jako Daniela, se otočil, a přešel místností až k Taře a zkoprněnému Donovanovi. Proti ohni viděla hlavně jeho siluetu. Pohyboval se nelidsky ladně a přitom velmi rychle. Podivovala se nad dojmem, který na ni cizinec udělal už jen hlasem a pohybem… možná i tím, jak je před ním Petr krotký, pomyslela si.

    Nyní stál před ní. Vysoký, dobře stavěný. Zdánlivě neupravené vlasy dobře ladily s jeho krátkým strništěm vousů. A ty oči…Možná vlivem světla, ale zdálo se, že mu žhnou jako oči zvířete, když do nich posvítíte.
    Petr na něho zíral, jako by se bál, co se stane. Cizinec se jen pousmál, přičemž ukázal dokonale bílé, pravidelné zuby.

    „Daniel Kars. Velmi mne těší, slečno. Petr se nepochlubil, že má tak krásnou přítelkyni.“
Při představení se Kars jen mírně uklonil pohybem hlavy.

    „Tara Polanska. Těší mne. Mě se také Petr nezmínil, že má tak šarmantního přítele – či obchodního partnera?, zkusila odhadnout vztah obou mužů.
    „I to i ono slečno Taro. Dalo by se říci, že jsme již překonali ryze obchodní vztah a stávají se z nás přátelé.“

Petr se při jeho slovech trochu nadmul a Tara v něm znovu spatřila toho Donovana, kterého znala ona. Navíc si všimla, že se při Karsových slovech ostatní v místnosti podívali na Petra tak … závistivě?... nenávistně? Nepochopila to, ale s jistotou si všimla, že jim Petr ten pohled vrací s jakousi pýchou.
    „Doprovodíte nás k večeři?“, přerušil tok jejích myšlenek Kars.

Nabídl jí rámě, načež se do něho Tara zavěsila a malý průvod se vydal ze salonku do jídelny.
*
Tanec

    Daniel doprovodil Taru až k jejímu místu u stolu a následně pokynul Petrovi, který se pak div nepřerazil, aby jí pomohl usednout. Sám Kars se pak usadil v čele stolu. Všimla si, jak je po dobu jejich příchodu všichni pozorují a domýšlela si, že Daniel Kars bude i přes svůj mladý věk nejspíš velké zvíře.
    Slova se ujal jejich hostitel George Milton. Mluvil o skvělých obchodních uspěších podnikatelů v tomto sále, rozplýval se nad ctí, že mohl být jejich hostitelem. Po chvíli Tara přestala jeho chvalozpěvy vnímat a soustředila se na nenápadné pozorování Karse. Nenápadné proto, aby ji při tom nenachytal Petr. Ten nyní špital něco určitě velmi tajného s vedle sedícím Andrewem Bošticem. Ti dva si dříve nemohli přijít na jméno. Úspěšný společný obchod je asi sblížil.

    Po večeři se hovor okolo ohromného stolu rozjel naplno. Ani si nevšimla kdy, ale objekt jejího zájmu někam zmizel. Popíjelo se šampaňské a vybrané druhy vín. Z útržků hovorů kolem sedící a vínem opojených obchodníků pochytila různé spojitosti s tajemným Karsem. Nevěděla, zda-li je to vínem, které vypila ona, nebo moc pili ostatní, ale ve spojení s Danielem padali pojmy jako - Mistr, Náš pán a podobně. Tara z toho nebyla moudrá a po nějaké chvíli ji to přestalo zajímat. Čtvrtina mužů se někam postupně vytratila a tak brzy našla společný hovor s dalšími přítelkyněmi obchodníků. Brzy se začalo víno projevovat a dámy se dožadovaly hudby.

    Hostitel sice přítomen nebyl, ale všeho se ujal černošský majordomus Jerome, který s několika muži z domácnosti Georga Miltona, dali dohromady ucházející aparaturu a také odpovídající muziku, přičemž se sám Jerome projevil jako ucházející DJ.

    Tara, která se už dlouho nikde nebyla bavit, a také nyní necítila přísný dohled jejího přítele, se napila trochu víc a věnovala se konverzaci a tanci. Na chvíli pocítila i trochu vděku, že ji na tento slibně se rozjíždějící večírek Petr vytáhl… hlavně že tu není.

    Jerome rozdělil instrukce a za nedlouho byl velký stůl odstraněn a dokonce bylo upraveno i osvětlení, které více odpovídalo žádanému stylu zábavy.

    Minula půlnoc a počet oslavujících se trochu zmenšil. Jerome pouštěl i pomalejší skladby, ale vlnící se malířka odháněla žadatele o tanec přiopilým úsměvem a odmítavými pohyby její jedinou věrnou společnicí – sklenicí se šampaňským na vysoké stopce.

    Náhle zaznamenala prudký pohyb. Byl to Daniel Kars, který se rychlými kroky ubíral přes střed sálu ke dveřím. Když míjel Taru, uchopila jej volnou rukou okolo pasu a pevně jej k sobě přitáhla. Pohlédla mu do tváře, zmatená nad tím, co to vlastně udělala. Uvědomila si, že je to divné a bláznivé, ale že tajemný Daniel je jediný, s kým by chtěla dnes v noci tančit.

    Kars měl nejdříve ve tváři pobouřený výraz. Byl to výraz muže plný naléhavosti. Tvář muže, který byl zrovna rozhodnut či povinen někde něco vykonat. Jeho pohled však zjihl. Zkoumavě se zahleděl na malířku a jeho pohyby se zpomalily.

    Nevnímali lidi okolo sebe. Vnímali pouze jeden druhého. Každý pln svých vlastních myšlenek sdíleli osobní prostor toho druhého. Dopřávali si chtěný dotyk, kterého se jim už dlouho nedostávalo. Jednomu z nich několik let, tomu druhému… staletí.

*

Žena

    Po dlouhých letech Daniel pocítil něco zvláštního. Poté, co se znovu vtělil na tento svět, jej zajímala jen energie potřebná pro další setrvání v tomto světě. Potřebná k udržení se v hmotném těle. Později jej zajímala jen krev, nyní energie z jeho stoupenců - síla, kterou jej naučil využívat vlčí démon z vesnice indiánů.
To co do něho a zpět problesklo z té dívky, bylo něco jiného. Silnější spojení, než které sdílel se svými nohsledy, svými věřícími. Po dlouhé době byl zmatený.

= Ion =