Máme čas na snění?

K napsání této krátké úvahy mě inspiroval nádherný podzimní editorial na našem Abarinu. Pár slov, která říkají mnohé, pár slov, která mě hluboko zasáhla.
Prázdniny bývají vždy dobou, kdy na Abarinu nastane útlum. Mám pocit, že ten letošní byl opravdu hluboký, podobný spíš hibernaci než tradiční letní malátnosti. Vyslechla jsem si spoustu hlasů o tom, jak nikdo nikam nepíše a jak tím pádem i ti, jejichž hlasy takto zněly, nemají chuť psát. Ano, přiznávám kajícně, že ani já o prázdninách moc nepsala.

Otázka je, co s tím. Je to jednoduché, pokud s tím chceme něco dělat. Pišme a nečekejme, až napíšou ostatní. A s těmi, co zrovna nepíšou, mějme trpělivost. Třeba je zrovna ten reálný svět, před kterým utíkáme do těch našich abarinských, nějak semílá a drtí. Vrátí se – anebo taky ne, je to jejich volba.
Ale zbytek je v našich rukou. Pokud chceme být jiní, pokud chceme mít tohle naše místo. A povídejme si spolu – nejen o jeskyních a postavách. Nejsme jen naše postavy a pokud se budeme lépe znát, budeme se víc chápat a budeme si i schopní odpouštět.

Jak zaznělo od Seratha ve Smršti tohoto čísla, Abarin a psaní příspěvků má být zábava, tak se nenechme otrávit – jak běžným životem, tak tím, že na Abarinu nejde vždy vše tak, jak bychom chtěli - a bavme se. A buďme rádi, že máme jak a kde.

A nakonec malá neoficiální soutěž bez nároku na odměnu – uhádnete, kdo nám napsal ten nádherný editorial?

= Janika =