neděle 29. září 2013

Golem

Ve chvíli, kdy v nedalekém lese začala Divoká honba, zapojil profesor Mechner poslední kabel k centrálnímu počítači. “Tak, všechno jde jak po másle.“ ušklíbl se.

„Víš, co máš dělat ČchinTi.“ otočil se ke svému pomocníkovy čínské národnosti.

„Ano pane.“odpověděl lámavou češtinou. “Ve chvíli kdy bude honba probíhat kolem tohoto místa,“ ukázal na monitor, kde blikala mapa okolí jejich podzemní skrýše, “zmáčknu Enter a náš speciální satelit začne sát duše z honby.“

„Tak, tak, ale pamatuj, že mi dnes stačí duše jen jedna, pokud jich bude více, pokus se nemusí podařit.“

Mechner se otočil zády k ČchinTimu a znovu překontroloval kabely, vedoucí k velikému stolu na kterém ležela, kousek přes dva metry dlouhá, hliněná postava.

„Co je to vlastně za pokus a co je to za podivnou hliněnou postavu? Vlastně jste mi neřekl žádné podrobnosti.“ zeptal se náhle Číňan.

„Neptej se, vše se včas dovíš.“ odbyl ho Mechner.

Když profesor zjistil, že je vše jak má být, vydal se k panelu s velkou pákou, stojícím vedle stolu.

„Pane, honba je už blízko.“ Oznámil pomocník „Za deset vteřin.“

„Tak se připrav.“ rozkázal Mechner a sám uchopil oběma rukama velkou páku.

V tom se začalo ozývat neuvěřitelné burácení, kvílení a bouchání.

„Jednu duši jsem polapil pane, posílám její energii přímo do těla.“

„A já pomocí silného elektromagnetického pulzu energii uzavřu do našeho golema.“

Kabely, které vedly ke golemovi, se začaly třást, po chvíli praskat, nakonec se rudě rozzářili.

Když energie dorazila tam, kde ji Mechner potřeboval, trhl pákou.

Místností se rozvinula modrá záře provázená nesnesitelným hučením.

Po chvíli obojí ustalo a v místnosti byl cítit jen pach spálených kabelů.

Mechner, který po spuštění páky dostal obrovskou elektrickou ránu, se právě sbíral ze země.

Ruce měl spálené téměř na uhel a pískalo mu v uších, ale usmíval se, přesto že ho spáleniny pálily jak peklo, usmíval se.

Postavil se na nohy a hned se hrnul k hliněné postavě, která ještě modře poblikávala.

Najednou se pohnula. Jíl na ramenou, loktech, kolenou a jiných pohyblivých částech jejího těla začal popraskávat. Posadila se na stole zády k přibližujícímu se profesorovi a zmateně se trhavými pohyby rozhlížela, potom seskočila na podlahu a začala se procházet po místnosti.

ČchinTi, který se vysoukal z pod stolu, kam se stihl schovat, to celé sledoval a když se golem k němu otočil, krve by se v něm nedořezali.

„To je jeden z Chunag-Tiho hliněných válečníků.“

„Máš pravdu milý ČchinTi, hodlám je všechny oživit. Teď, když vím, že to jde. Stačí vychytat jen pár drobností, ale to nebude problém.“ řekl Mechner

„Ne to vám nedovolím, to nesmíte, ani netušíte, co tím můžete způsobit. Promiňte pane, musím nahlásit, co tu děláte.“ rozzlobil se ČchinTi a vydal se k telefonu.

Mechner, nedbaje na své spáleniny, se po něm vrhl a začal ho škrtit.

„Ani netušíš, co s tím objevem můžeme dokázat. Můžeme být bohatí a slavní. Může nám patřit celý svět.“

ČchinTi se marně bránil jeho útoku, když se nad nimi objevil hlinění obr. Nečekanou rychlostí popadl Mechnera za ruce a vrhl s ním na druhý konec místnosti, sklonil se nad přikrčeným a vyděšeným ČchinTim a něco mu pověděl starou čínštinou.

Ten jen otevřel pusu dokořán. Přesto, že starou čínštinu příliš neovládal, přeložil válečníkova slova asi takto: “Vy být v pořádku můj císaři?“

Než mu to došlo, o co tu jde, stál válečník na Mechnerem a popadl ho za vlasy.

Profesor kvílel, cukal sebou a řval.

„Co to děláš, to já jsem ti dal život, musíš mě poslouchat.“ Hliněný obr nedbaje na jeho slova se chystal zlomit mu vaz.

„Zadrž.“ ozval se za jeho zády ČchinTi. Válečník Mechnera pustil.

„Stále jsem přemýšlel, proč jste mi nikdy nechtěl říci moc o tom, co tu vlastně děláme. Ale teď mi to došlo. Ne nadarmo mám začátek a konec svého jména stejný, jako měl slavný císař Čchinš-Chuang-Ti. Jsem jeho potomek, je to tak?! A chtěl jste mě využít, abych velel hliněné armádě svého předka?“

„Je to tak, milý ČchinTi. Ještě se můžeme dohodnout.“

„Kolik těch vojáků máte?“

„Něco přes 8000.“

Císařův potomek se škaredě usmál.

„Rozmyslel jsem si to. Chci být bohatý a slavný. Chci, aby mi patřil celý svět. Teď mi řeknete, kde jsou ostatní.“

Mechner ukázal na velké ocelové dveře. Malý císař je pomocí hesla, co mu Mechner pod nátlakem prozradil, otevřel.

„Páni, to je nádhera, nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Ano, stačí je připojit, počkat na další Divokou honbu a oživit je, teď vím, že to jde.“

„Teď vím, že to jde.“ zopakoval bývalý pomocník pro sebe a otočil se k válečníkovi, který jej doprovázel na každém jeho kroku.

„Zabij ho.“

„Cože?!“ hlesl profesor. Následně na to se ozvalo křupnutí.
Potomek císaře Čchinš-Chuang-Tiho se díval do místnosti plné hliněných vojáků v plné zbroji, čekajících na rozkazy svého císaře.

„Bude mi patřit celý svět.“ řekl si a ďábelsky se rozesmál.


Byl v podzemí už velice dlouho a netušil, jak moc se mýlí.

= Pidzey =

1 komentář:

  1. Myšlenka super, pointa slušná, byť předvídatelná. Místy zbytečně zkráceno, mírné rozpracování by bylo příjemnější na čtení. Ale gramatika dostala na prdel :-)
    Jako celek však slušné.

    Mirelaridon

    OdpovědětSmazat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)