Splývání

Atameštan seděl ve svém prostorném stanu. Sed se zkříženýma nohama zaujal už před setměním. Pokud bylo třeba, dokázal v této poloze setrvat dlouhé hodiny. Oheň ve středu kruhového stanu již jen slabě řeřavěl a nedokázal zahnat pronikavý noční chlad. Starý šaman však nevnímal chlad, nevnímal odkrvené údy, nevnímal tento svět.

Noc byla opravdu chladná. Nikdo z Nazabaritů takovou nepamatoval. V pralese prostě nebývala zima – vlhko a dusno ano, ale ne zima. Tu noc se křovinami plížilo něco zlého. Okolo ohně ve středu tábora se choulilo jen několik domorodců z obvykle hojného počtu. Všichni tiše špitali mezi sebou, aby nevyrušili to strašlivé cosi, co se vtíravě vloudilo do jejich myslí.
Na okraji vesnice se náhle ozval lomoz a vzrušené hlasy. Několik vystrašených vesničanů zděšeně doklopýtalo k ohni. Mezi sebou vlekli potácejícího se mladíka, který se sám stěží držel na nohou. Z jednoho stanu s výkřikem vyběhl prošedivělý muž.

„Azhari! Azhari! Co se ti to stalo?“

Stařec utíkal k chlapci, kterého jeho průvodci mezitím již usadili na opracovaný kmen stromu, sloužícího jako lavice. Klubko lidí uvolnilo místo a muži, který byl zjevně otcem mladíka, se naskytl hrůzný pohled. Tělo mladého Azhariho bylo samý šrám, chvělo se horečkou a místy neslo stopy po kousancích či drápech nějaké šelmy.

„Nestůjte tady!“, okřikl okolo stojící Azhariho otec.
„Utíkejte někdo pro Atameštana!“

Starý muž se znovu sklonil nad svým synem.

„Azhari! Kdo ti to udělal?“

Mladíka na chvíli opustil třas. Rozevřel doširoka oči a vlhkou rukou silně chytil otce za paži.

„Démon! Byl to démon!“

Křečovité sevření pominulo a chlapec obrátil oči v sloup, načež se v bezvědomí zhroutil do otcovy náruče.

*

Atameštan se ve své nepohodlné pozici komíhal dopředu a dozadu. Z jeho úst se plynule řinula slova, která nebyla určená nikomu na tomto světě. Náhle jeho soustředěná litanie ustala a starý muž vytřeštil oči před sebe. Nyní již věděl, že se jeho vize naplnila.
Stařec prudce vstal, nevnímaje odkrvené údy, a rychle vyběhl ze stanu, ke kterému právě přibíhaly první postavy. Šaman je i své strážce prudce odstrčil a rychle se belhal k ohni. Když dorazil, šum okolo stojících rychle utichl. Nikdo se nehýbal a všichni s úctou hleděli na šamanovo počínání.
Starý čaroděj přiklekl k zhroucenému tělu mladého Azhariho a se vztekem pokřivenou tváří zběžně prohlédl chlapcova zranění.

„Izmejo! Horkou vodu do mého stanu. Kerdue! Vezměte chlapce dovnitř!“

Vyštěkl Atameštan několik rozkazů, jejichž plnění se ihned oslovení domorodci chopili. Azhariho otce pak šaman ještě uchopil za rameno.

„Bude v pořádku!“

Starý muž chvíli hleděl do očí šamana a hledal v nich potvrzení jeho slov. Uslzená tvář jen přikývla a Azhariho otec uvolnil místo, aby mohl být chlapec dopraven do šamanova stanu.

*

Druhého dne procházel Atameštan vesnicí a přemýšlel nad nastalou situací. Všechna zranění, která chlapec utržil, byla více méně lehká. Ať jej napadlo cokoliv, nechtělo jej to nejspíš zabít, což starého šamana znepokojovalo snad ještě víc. Věděl totiž, že Azhariho nenapadlo zvíře. Věděl to podle stop na jeho těle. Věděl to ale také proto, že byl svou vizí varován. Spatřil tvář démona krve, jehož jeho pouť zavedla až do této vesnice.
Jako každý šaman znal dobře staré legendy o těchto tvorech. Bylo ale skutečností, že se žádný z nich již dlouhé časy neodvážil přijít do vesnice Nazabaritů. Bílé kůže ve velkých městech dokonce ani nevěřili v jejich existenci. Říkalo se, že již byli vyhubeni. Přesto se jeden z nich nyní objevil. Přišel za časů šamana Atameštana, aby s ním změřil síly.

Možná je to zkouška. Zkouška víry našeho lidu. Zkouška, ve které obstojíme, protože právě za mého vedení je víra v našeho pána a ochránce – vlčího démona Manaintua, nejsilnější za několik generací. Je to i proto, že já jsem nejsilnější šaman za poslední roky.

Tyto myšlenky proudily starému šamanovi hlavou, zatím co procházel vesnicí, jejíž obyvatelé se pomalu vzpamatovávali z neobvyklé situace. Stařec měl v mnoha ohledech pravdu. Lidé pod jeho vedením opravdu obnovili tradici uctívání Manaintua na úroveň, kterou dodržovali snad jen jejich dávní předkové. Měl také pravdu v tom, že je nejmocnějším šamanem posledních generací.  Jeho síla narostla v posledních letech opravdu na mimořádnou úroveň. Všichni včetně Atameštana, to pokládali za projev přízně vlčího boha.
Chlapec se z utržených ran rychle vzpamatoval a lidé začali na celou věc zapomínat. Atameštan však celou věc viděl a vnímal jinak. V jeho vizích jej stále pronásledovala tvář démona krve. Děsuplné představy dokázaly rozehnat jen upřené modlitby k vlčímu bohu.

Jedné noci se to pak stalo znovu.

*

-O měsíc dříve-

Upír, monstrum – Daniel Kars, tak byla nyní bytost, která se pohybovala ulicemi Vídně, nazývána.

Daniel byl na lovu. Jeho cílem byl muž, který získal již příliš mnoho moci a jeho existence silně narušovala bariéry mezi fyzickým a astrálním světem. Čaroděj byl zručný a snadno dokázal manipulovat jak fyzickým, tak duchovním světem a uměl se pohybovat v obou současně. Daniela stálo mnoho sil jeho pronásledování. S uspokojením však seznával, že se jej mág bojí a spokojeně se tím strachem sytil.

Jak se jeho vlastní spojení s ovládnutým tělem Daniela Karse upevňovalo, byl tvor nucen stále více přistupovat k praktikám svých předchůdců. Ano, pití krve – duchovního média v materiálním světě, bylo již v této fázi nutností. S nevýhodou přicházely ale i možnosti. Více a více duchovní síly, zprostředkované tímto médiem v ovládnutém těle, dávalo monstru opravdu netušené možnosti…rychlost, schopnost přeměny. Daniel však nerad zabíjel. Nerad zabíjel nevinné lidi. Na to si stále ještě vážil života.

Ten večer začal tak slibně. Daniel byl mágovi na stopě. Opatrně se držel na okraji čarodějova působení, aby jej tento nedokázal vycítit.  Muž známý jako Hanz Fibinger  se rozhodl použít pro svou přepravu podzemní dráhu. Danielovi to plně vyhovovalo, jelikož v přeplněném metru se bylo snazší před mágovými nadpřirozenými smysly ukrýt.

Už když sestoupil po eskalátoru, cítil upír, že je něco špatně. Na opačné straně haly stál Fibinger v postoji, který by se dal téměř označit za bojový. Jeho tmavě hnědé oči se upíraly Danielovým směrem a jeho astrální aura téměř jiskřila sbíranou energií. Upír své duchovní já instinktivně zahalil do stínů. Díky naprosté soustředěnosti na Hanze si však nepovšiml, co se děje za ním. Fyzickým okem nepostřehnutelná se za jeho zády vynořila postava, jakoby tvořená samotným světlem. Tisíce drobných paprsků se jako tenoučká chapadla vinula astrálem a spojovala se s bytostí v oblasti, kde by člověk mohl mít ramena.

Útlé prsty neomylně uchopili Danielovo astrání tělo a vytáhly jej ze stínů. Kars zařval v obou rovinách své existence. Lidé se otáčeli a zděšeně sledovali mladého muže v tmavém obleku, který se prohýbal bolestí. Onou děsivou skutečností bylo to, že se přitom vznáší nad zemí. Zářící postava, kterou obyčejní lidé nemohli vidět, doslova trhala fyzickou a astrální část upíra od sebe. Do fyzického světa začali prolínat výboje energie, které hojně tuto destrukci provázeli v astrálu.

V ten okamžik se strhla panika a lidé chvatně začali opouštět prostory podzemní dráhy. Samozřejmě se našlo několik otrlých jedinců, kteří nelenili a celou neuvěřitelnou scenerii zachytávali na různá média.

Hanz Fibinger si ovšem celý boj vyložil jako ohrožení sebe sama a rozhodl se pro útok. Jeho fyzické i astrální tělo se zaklonilo, jakoby chtěl hodit obří sněhovou koulí. Nashromážděná energie opustila jeho duchovní tělo a jako magický taran narazila do obou bojujících.

Pocit trhání na kusy, který Daniel zakoušel, náhle ustal. Nahradil jej jiný, jako kdyby do něho narazil těžkotonážní nákladní vlak. Jeho duchovní tělo bylo prudce nalisováno do nehmotné struktury stěny haly podzemní dráhy. Paměť kamene, která ukazovala vzájemně se prolínající jednotlivé podoby těchto podzemních prostor v průběhu staletí, se pod nárazem nepatrně zachvěla. K tomuto záchvěvu se o zlomek vteřiny přidal další záchvěv, jak opodál do této struktury narazilo duchovní tělo zářícího útočníka.

Daniel nezaváhal. Ihned pochopil, že Zářící jde po něm. Věděl, že záhadná bytost má jediný cíl a jen tak se nenechá zastavit ani takovou ukázkou síly, kterou předvedl Hanz Fibinger. Pokusil se co nejrychleji utéci. Tam, kde jeho fyzické tělo rozbilo omítku a pár cihel, se ale jeho duchovní podstata zcela zaklínila a částečně i prolnula s matérií podzemní haly. Nic takového se mu dříve nestalo. Aby své duchovní tělo dostal ze spárů nehmotné stěny, soustředil se na pouto krve s fyzickým tělem. Děkoval své prozíravosti, že jej udržoval tak silné. Krev, ve své tekuté podstatě ve fyzickém světě, a jako proudy energie v jeho astrálním těle – nyní se snažil tuto dvojakou sílu co nejvíce spojit. Obě těla se tak vzájemně přibližovala, přičemž se to duchovní podařilo postupně vymanit ze stěny.

Hanz však se svou manifestací sil ještě neskončil a jeho dlaně opustil další ničivý výboj. Danielovi se v poslední chvíli podařilo vyprostit a dokonce nadlidskou rychlostí před výbojem uhnout. Upír byl již rozhodnutý. Svou kořist podcenil a už vůbec nepočítal, že někdo – či něco bude lovit jeho samého. Síla krve v něm opět zažehla nadpřirozenou rychlost a upír se rozeběhl ven z haly.

Několik velkých skoků, eskalátor… Ne! Bodavá bolest zasáhla upíra do zad. Cítil utrpení, jako by se mu okolo těla omotaly rozžhavené dráty. Z míst, kde první z výbojů zametl Zářícího, se k Danielovi vinulo několik úzkých světelných lan, která upíra skutečně ovinula. Daniel znovu cítil, jak jsou dvě jeho podstaty roztrhávány od sebe.

„Nééé…ááárrrghh!!!“

Řev nesoucí v sobě bolest i nezměrný vztek rezonoval napříč světy. Upír cítil, o co se tvor světla snaží. Chtěl jeho duchovní tělo odtrhnout od pracně obsazeného těla Daniela Karse.

To se nesmí podařit! Takhle blbě teda neskončím!

Upír napnul všechnu svou vůli a opět povolal spojení krve, aby udržel svou nepřirozenou existenci pohromadě. S obrovským úsilím ze sebe strhal světelná vlákna a rozběhl se ven z haly. Na vrcholu schodiště si dovolil rychlý pohled přes rameno. Štíhlá postava tvořená zlatým světlem se rychle vznášejíc přibližovala. Světelná vlákna, která jí vyrůstala z ramen a sahala ve dvou proudech zdánlivě donekonečna, se přitom míhala jako pár křídel. Upír dostal strach. Takového nepřítele proti sobě ještě nikdy neměl.

Náhle se napříč oběma světy ozval třeskutý zvuk. Struktura haly – její duchovní podstata, se rozvlnila a popraskala. Vypadalo to, jakoby se k jejím různým obměnám v čase přidávala další. Okamžik na to se tato podoba promítla i v reálném světě. Kameny nevydržely nápor výbojů energie, které vytvářel Fibinger  a celá hala se začala hroutit. Karsův pronásledovatel i čaroděj zmizeli pod závalem sutin. Upír však tušil, že jeho náskok je jen dočasný. Byl rozhodnut utéct, uprchnout – a to daleko…..

*

Na vesnici Nazabaritů se opět snášela noc. Od útoku na mladého Azhariho uběhl již měsíc a nikdo se již neobával, že by se něco podobného mohlo opakovat. Dívky v posledních paprscích slunce odnášely do chýší poslední vydělané kůže, přičemž je obletovali mladíci, které ještě ani nepřijali mezi lovce. Ti starší s častými povzdechy a pohledy těkajícími ke svým bavícím se přátelům, seděli mlčky u ohně lovců. Pro ně bylo podobné chování nevhodné. Byli již přijati mezi muže – mezi lovce. Taková pocta se nemohla měřit s možností rozpustile zlobit mladé dívky.

Vzduch vonící kouřem náhle proťal ostrý křik několika dívek a nebyl to radostný výskot dovádějících. Lovci okamžitě vyskočili od svých ohňů, třímajíc své zbraně. Od okraje vesnice přibíhalo několik dívek, které se navzájem překřikovaly a ukazovaly směrem k lesu. Jedno slovo se opakovalo a lovci jej mohli snadno rozpoznat – Démon!

Všichni si vzpomněli na události minulého měsíce, kdy mladý Azhari popisoval své napadení krev pijícím démonem. Pod vedením zkušených lovců, kteří na sobě nedali, nemohli a ani nechtěli nechat znát ani stín strachu či zaváhání, se skupina bojovníků rozeběhla vytýčeným směrem.

Jejich postup se náhle zastavil. Přímo na lesní cestě, tak často používané vesničany, stál Démon. Byl oblečen jako lidé z města. Na nohou měl vysoké pevné boty, kterou nosili často i bílí lovci. Džínové kalhoty pro domorodce také nebyly ničím novým. Někteří vesničané si je také přivezli z občasných výprav do měst. Zbytek oděvu netvora tvořila zmačkaná, špinavá tmavá košile. Toto oblečení však bylo vše, co Démona spojovalo s lidmi.

Tvor stál zády k západu a vesničané z něho viděli hlavně siluetu. Byl vysoký, vyšší, než kterýkoliv vesničan i přesto, že stál nahrbený. Mohutná hruď se zvedala a klesala, jak přízrak zhluboka a chrčivě dýchal. Pod mohutnou hřívou rozcuchaných tmavých vlasů planul jeho zrak rudým ohněm, který nemohl být jen odleskem z jejich ohniště. Jeho lidskost s konečnou platností popíraly pařáty, které ukončovaly jeho téměř lidské ruce.

Čas jakoby se na okamžik zastavil. Netvor a lovci na sebe hleděli a nikdo se nehýbal. Poleno v nejbližším ohništi hlasitě puklo a čas se rozeběhl…

Tvor byl velice rychlý. Lovců bylo dvanáct. Mnozí byli se svými kopími a tesáky velmi zruční a později si byli jisti, že Démona zasáhli, a to ne jednou. Obyvatelé vesnice, kteří nestihli utéct, či byli natolik konsternovaní děsivou podívanou, že nedokázali odejít, byli nuceni shlédnout krvavý masakr. Pařáty se míhaly vzduchem a po každém jejich zásahu zůstávaly ve vzduchu rudé cákance krve. Kopí se tříštila spolu s kostmi a nakonec zůstal na nohou poslední lovec a Démon. V záři ohňů a posledních paprsků slunce se zaleskly ostré tesáky. Netvor se mladému lovci zakousl do hrdla. Vesničan jen zoufale chrčel. Jeho dozadu prohnuté tělo se chvělo v agonii.

Na cestu vedoucí z vesnice vstoupil Atameštan.

*

Do této chvíle probíhalo vše výborně. Daniel svým vystoupením vyvolal obrovskou vlnu strachu mezi vesničany. Jeho nehmotné tělo se sytilo touto energií jako houba. Vpadl mezi lovce a vyvolával další vlny emocí.

Byl už dlouho monstrum, ale stále měl v úctě lidský život a nechtěl bezdůvodně zabíjet. Energii však potřeboval a tak musel způsobovat velké utrpení lidí, aby ji získal. Jako smršť se míhal mezi bojovníky, jeho drápy škrábaly a drásaly, ale snažil se nezranit nikoho smrtelně. Fyzická proměna, ke které byl schopen přinutit své fyzické tělo teprve krátkou dobu, si žádala mnohem více těchto energií. Žádala však také něco navíc. Nikdy se ve vampirismu nedostal tak daleko jako nyní. Začínal i pochybovat o nutnosti pít lidskou krev. Samozřejmě věděl o důležité úloze krve. Tato tekutina představovala vždy energetickou spojnici mezi fyzickým a duchovním světem, kde měla také svoji podobu. Postupným prolínáním své nepřirozené nehmotné podstaty s fyzickým tělem Daniela Karse, se umocňovala jeho kontrola nad ním. Ne však zadarmo.

Při konfrontaci s posledním stojícím lovcem ztratil téměř kontrolu sám nad sebou a tělo automaticky uhasilo tu strašnou žízeň. Mladý vesničan se jen křečovitě chvěl, když se ostré tesáky zabořily do jeho krku. Daniel cítil, jak se všechny získané energie spojují a zakusil momentální pocit nepřemožitelnosti a božské síly. Pod svými drápy cítil, jak z mladého bojovníka uniká život, ale nemohl se zastavit.

Na cestu před ním vstoupil starý šaman. Upírův zrak vidoucí za mlžný závoj fyzického světa, spatřil podivný úkaz okolo starce. Jeho aura překypovala temnou silou, která paradoxně pálila do očí. Atameštan třímal v rukou dlouhou hůl. Postupoval směrem k upírovi a jeho oběti, přičemž holí tloukl o zem v rytmu svých kroků. Z jeho úst vycházelo drmolení, ve kterém vynikalo stále se opakující slovo – stále se opakující jméno – Manaintu.

Každé opakování toho slova – toho jména, vyvolávalo mohutnou odezvu v astrálním éteru. Vlny síly se šířily od šamana všemi směry a projížděly upírem na všech úrovních jeho existence, jako nůž máslem.

Daniel se vzpamatoval a upustil svou oběť. Rázy šamanova zaříkávání jej téměř fyzicky tlačily ven z vesnice a vzdorovat jim jej stálo mnoho z drahocenné síly, kterou načerpal. Zároveň cítil, že šamanova akce poutá pozornost něčeho…něčeho tam v temných hlubinách nehmotného světa. To něco se probudilo. To něco vnímalo. To něco slyšelo na šamanovo volání. To něco přicházelo….

Daniel věřil svým nepřirozeným smyslům a věděl, že se zde zapletl s něčím velmi nebezpečným.  Rozhodl se ustoupit. Nepřežil by tak dlouho, kdyby nebyl schopen správně usoudit, kdy nastal čas k úniku. Rychle do pralesa, dokud necítil, že šamanovo působení nechal daleko za sebou. Když zvažoval svoji situaci, usoudil, že je na čase odejít. Od vesničanů již získal vše, co potřeboval, i když měl v plánu zde setrvat a sytit se déle. Sice jej zajímalo, s čím se to vlastně setkal, ale nechtěl riskovat. To něco bylo nepřátelské a pravděpodobně by to usilovalo o ukončení jeho dlouhé existence.

Během své pouti nočním pralesem však cítil v nehmotné sféře nepřirozený klid a vytušil, že se k němu něco přibližuje. Nebyl sto zjistit, odkud se nebezpečí blíží a cítil ohrožení odevšad. Když vyšel z lesa na rozsáhlý palouk, už to na něho čekalo. Přímo před ním stál obrovský tmavý stín pulzující temnou energií, jejíž množství nebyl Daniel schopen ani odhadnout, natož, aby ji byl schopen sám pojmout. Co upíra zaráželo, byla skutečnost, že nehmotná podoba té věci měla lidské obrysy. Na palouku před ním však stál obrovský černý vlk s rudě žhnoucíma očima. Kars již tušil, koho to má před sebou. Nyní věděl, co znamenalo to slovo, které šaman skandoval – Manaintu – vlčí démon – bůh vesnice. S něčím takovým se upír ještě nesetkal a vzhledem k energii, kterou tvor disponoval, věděl, že další útěk je marný. Nehodlal se vzdát bez boje.

Rozeběhl se proti monstrózní šelmě s připravenými pařáty. Vlk zkrátil zbývající vzdálenost obrovským skokem. Daniel hbitě uskočil, čímž zabránil, aby jej tělo šelmy rozdrtilo jen pouhou hmotností. Ještě za pohybu sekl po vlčím démonovi pařátem. Měl pocit, jako když se pokouší přeseknout ocelová vrata. Vzduch kolem vlka se zachvěl a šelma zaútočila s nadpřirozeným zrychlením. Pro Danielovy smysly byl ten pohyb dobře zaznamenatelný, avšak upír nebyl dost rychlý, aby mu unikl. Jedna z černých tlap jej srazila na zem. Druhá tlapa Daniela přitiskla k zemi. Tlama toho monstra se přiblížila až před Danielovu tvář. Rudý zrak vlčího démona se vpíjel do stejně žhnoucích očí upíra. Daniel cítil dech netvora, který byl cítit po žhnoucím kovu. Z temného oblaku energie v nehmotném světě se kolem Daniela začala ovíjet chapadla temné síly, která jej zcela znehybňovala.

„Co jsi zač?“ zachraptěl uvězněný upír, zmítající se v neviditelných okovech.

Vypadalo to, že vlčí démon neodpoví. Jen dále ovíjel bezmocného Karse úponky své moci, která jej zbavovala síly. Zanedlouho byl Daniel tak zesláblý, že téměř nedokázal udržet spojení se svým fyzickým tělem. Věděl však, co by jej čekalo, kdyby se vzdal vlády nad Karsovým tělem. Roky a možná desetiletí v nehmotném světě, než by našel další schránku, kterou by mohl obsadit. Unikání před jinými nehmotnými nepřirozenostmi, občasné vniknutí do fyzična jako poltergeist, pomalé sbírání sil a následné zdlouhavé a namáhavé vytěsňování cizí mysli z těla, aby jej mohl sám obsadit. Několikrát se mu stalo, že mysl, kterou chtěl vyhnat, nebyla dost silná, aby mu zabránila do svého těla vstoupit, ale byla dost silná na to, aby se nenechala vypudit. Následkem bylo uvěznění v těle s původní myslí. Navenek to vypadalo, že se člověk zbláznil – stal se z něho schizofrenik. Trvalo pak dlouho se od takového těla odpoutat. Často se to zadařilo až po smrti postiženého jedince.

Z těchto důvodů upír stále vzdoroval. Držel se s vypětím všech sil, aby jej ztráta energie nepřipravila o spojení s tak pracně ukořistěným tělem.

Démon jej náhle pustil. Vlk poodešel stranou a většinu svých chapadel stáhl. Daniel byl natolik vysílený, že se nezmohl na útěk. Zůstal ležet a pozoroval svého nepřítele, který seděl nedaleko. Kdyby nebylo žhnoucích očí a obrovských rozměrů, mohl démon vypadat jako vlk, který si olizuje tlapu. V nehmotném světě se nad Karsem tyčila člověku podobná silueta, jako bouřkový mrak.

„Překvapuješ mně.“, ozvalo se jakoby odevšad. Hluboký hlas démona zněl, jako klokotání bažiny.

„Dlouho jsem nepotkal upíra, který by se dostal až tak daleko. Málokdo je v těchto časech schopný fyzické změny.“

Daniel se pohnul, aby se posadil. Hned se kolem něho stáhla přízračná chapadla. Démon byl i přes zdánlivě ledabylé chování ve střehu.

„A kdo jsi vlastně ty? Nikoho, jako jsi ty, jsem nepotkal.“, vypravil ze sebe Kars sípavým hlasem.

Vlk si přestal olizovat pracku a naklonil hlavu na stranu. Lidská silueta se naklonila dopředu a rysy tváře se zvýraznily.

„Býval jsem jako ty“, zabublal démon.

„Odmítl jsem po smrti odejít. Lpěl jsem na své individualitě. Jako upír jsem byl schopen plně ovládat své fyzické tělo – lépe než ty. Zjistil jsem ale, že tahle forma přežívání nestojí za nic. Našel jsem jiný zdroj síly.“

Na tváři ze stínů se usadil krutý úsměv a ruce démona se roztáhly v teatrálním gestu jako temná křídla.

Daniel se snažil pochopit. Sám byl závislý na emočních energiích. Co mohlo toho netvora udržovat tak silného?

Jako by mu četl myšlenky, naklonil se stín ještě blíž.

„Víra! Ti vesničané ve mně věří, upíre. Nejen tato vesnice, ale celý klan. Nepotřebuji jejich emoce. Jejich víra se ke mně upíná každý den.“

Chapadla se znovu zmocnila Karsova nehmotného těla. Znovu z upíra vysávala život. Daniel zařval a začal sebou prudce zmítat. Velký vlk klidně přistoupil a opět jej svou vahou znehybnil.

„Proto tě nemohu nechat zničit tu víru. Proto teď musíš příteli znovu zemřít!“, bublavý hlas se s koncem věty vytrácel.

Daniel zažíval neskutečnou agonii. Jeho smysly už nedokázaly na žádné úrovni vnímat nic jiného, než vše pohlcující temnotu. Jeho mysl pomalu upadala do nevědomí.

Temnotu náhle prozářilo světlo! Kars to pokládal za šálení skomírajících smyslů. Pomalu vzdával svůj boj. Když už šálení trvalo nějak moc dlouho, uvědomil si Daniel, že ho vlastně již nic nepoutá a odliv sil ustal. Sebral zbytky sil, aby se vzchopil a rozhlédl se, co se to vlastně děje. Nyní se vzpamatoval i sluch, který zaznamenával třeskuté rány a vzteklý démonický řev. Zaostřený zrak mu zprostředkoval bizarní scenerii.

Na rozlehlém palouku nyní bojovaly dvě postavy, jako vystřižené z klasické fantasy literatury. Ve fyzickém světě pobíhal paloukem velký černý vlk, který trhal a drásal neviditelného protivníka. Výjev by byl poněkud komický, kdyby Daniel neviděl i to, co se dělo v nehmotné sféře.

Vysoký temný oblak ve tvaru člověka, kterým byl vlčí démon, útočil svými chapadlovými výběžky temnoty na zlatě zářící postavu, z jejíchž zad se zdánlivě donekonečna rozpínalo tisíce drobných zářících vláken, která připomínala gigantická křídla.

Upíra zamrazilo a pohltil jej podivný pocit zahrnující zoufalství a naději. Před malým okamžikem byl ještě smířen s tím, že jeho existence bude ukončena. Byl smířen, že jej vlčí démon zcela vysaje a pohltí. Nyní byl zase volný a z vířících energií okolo sebe nabral i trochu sil, aby mohl uniknout. Zoufalství v něm probudila skutečnost, že zářící postavu poznával. Setkal se s ní už ve Vídeňském metru. Pokud jej nalezl i tady….

I když šel zářící tvor pravděpodobně po Danielovi, setkal se zde s daleko rovnocennějším protivníkem v podobě vlčího démona. Jistě náhodou tak poskytl upírovi šanci. Daniel neváhal. Nepokoušel se ani trochu nasát víc sil z energií, kterými se navzájem trhali jeho strašní nepřátelé. Bylo mu jasné, že by je nedokázal spoutat a spíše by ho zahubily.

Jedinkrát se ohlédl. Souboj těch dvou mocných bytostí se nepodobal ničemu, co kdy mohl spatřit. Nehmotný svět vířil strašlivou silou nespoutané energie. Ve fyzickém světě to vypadalo, jakoby na pasece explodovala bomba. Tráva a pařezy byly semlety na kaši. Na několika místech hořely kameny i půda samotná.  Upír utíkal zpět po svých stopách. Vesnice teď chvíli neměla svého ochránce a on se potřeboval tolik nasytit…..

*

-O několik týdnů později-

Lord Beltam seděl v knihovně se svým starým přítelem. Starým přítelem ve smyslu, že se oba pánové dlouho znali. Nikdo by o panu Karsovi nemohl říci, že by byl nějak starý. Někdy se až siru Beltamovi zdálo, že je jeho přítel podezřele dlouho tak dobře zachovalý. Podobné myšlenky však pokaždé zapudil hluboký pohled tmavě modrých očí Daniela Karse – ten přátelský, uklidňující pohled.

Pánové společně trávili mnoho dní. Hodiny a hodiny společně procházeli staré svazky, často ještě rukopisy, které zde shromáždily celé generace Beltamů. Lord Beltam věděl, co hledají, ale ani to nevnímal. Tolik si užíval společnosti svého přítele.

U jednoho svazku Daniel Kars setrval. Byl to opis části grimoáru jednoho dávno zapomenutého učence, kterého ve své době považovali dokonce za čaroděje. Spis pojednával o uzlech energií, které vytváří spojené úsilí množství lidských myslí – o Egregorech.



Daniel nyní věděl, jak získat sílu k překonání omezení upírské existence. Měl několik možností. Donutit lidi, aby v něho vkládali svou víru… nebo…

Existují mohutné uzly energie – víry, do kterých se upínají myšlenky obrovských mas lidí. Některé z nich jistě nikdo neovládá, jelikož bytost disponující takovou mocí by musela zanechávat ve všech světech znatelné stopy. Ty uzly bude nejspíše obtížné získat a napojit se na ně. Pokud by to ale někdo dokázal…..


V hlavě Daniela Karse se zrodil plán. Byl v počátku. Měl mezery. Daniel měl ale na své straně výhody….měl vůli, čas a hlavně již věděl……..

= Ion =