Knihy, které by vás mohly zajímat... Nikdykde

Čtenářům komiksů asi není třeba jméno Neil Gaiman vůbec představovat. Komiksovou sérií Sandman se totiž nesmazatelně zapsal do komiksového světa. Ale ani jeho beletristická tvorba nezůstala bez povšimnutí. Někteří z vás už možná někdy slyšeli něco o knize Nikdykde a o tajuplném Podlondýně. Že ne? Nevadí, nyní máte možnost.

Jaké by asi bylo zjistit, že kromě našeho světa existuje i svět jiný, pro obyčejné smrtelníky neviditelný? A co teprve mít tu možnost takový svět navštívit.
O tom by mohl vyprávět Richard Mayhew, jedna z hlavních postav Gaimanovi knihy. Mohl by vyprávět, ale nejraději by zapomněl… nejraději by nevěděl, protože tím, že jednoho večera pomohl neznámé dívce, Dvířce, se mu zásadně změnil celý život. Pro normální svět tímto setkáním přestal existovat a tak se chtě nechtě musel vydat po stopách tajemné Dvířky a poznat svět hluboko pod Londýnem – Podlondýn, plný bizardních stvoření - a postavit se čelem neočekávanému dobrodružství.

Pokud tedy chcete knihu, která je originální a plná fantazie, a přitom svižně a zábavně plyne, zkuste Nikdykde.

Ukázka
 
Zavřel za sebou dveře koupelny a vyšel do předsíně.
    Otevřel dveře do bytu a vydechl úlevou. Nebyla to Jessica. Byli to - kdo vlastně? Mormoni? Svědci Jehovovi? Policie? Nedovedl říct. Každopádně byli dva.
    Měli na sobě černé obleky, trochu umaštěné, trochu obnošené, a dokonce i Richard, který sám sebe počítal mezi krejčovské analfabety, cítil, že s jejich střihem není tak nějak všechno v pořádku. Jako kdyby je před dvěma stoletími ušil krejčí, kterému někdo popsal moderní oblek. Ale neukázal mu ho. Linie byla nějak jiná a ozdobné prvky neseděly.
    Lišák a vlk prolétlo mu hlavou. Pak zauvažoval, proč ho to napadlo.
    Muž vpředu, lišák, byl menší než Richard. Měl řídké mastné vlasy a bledou pleť. Když Richard otevřel dveře, muž se zeširoka usmál. "Dobré jitro vám, vzácný pane, v tento krásný den," řekl.
    "Ah. Nazdar," pozdravil Richard.
    "Provádíme osobní šetření ve velice delikátní záležitosti, jak bych řekl.
    Dveře po dveřích. Můžeme na chviličku dál?"
    "No, teď se mi to moc nehodí," řekl Richard. "Jste od policie?"
    Druhý z návštěvníků, vysoký muž, vlk, který stál za svým kolegou, držel v náručí stoh nějakých fotokopií. Dosud mlčel, jen čekal, veliký a nezúčastněný. Teď se zasmál, jen krátce, tichým a zlým smíchem. Snad to ani nebyl smích.
    "Bohužel," řekl ten menší, "nepatříme mezi ty šťastné. Bohyně Štěstěna nám nedopřála potěšení tohoto bezpochyby lákavého povolání strůjců řádu a zákona. Mně ani mému bratrovi zde. Jsme jen obyčejní měšťané. Dovolte, abychom se představili. Mé jméno je pan Croup a tento gentleman je můj bratr, pan Vandemar."
    Nevypadali jako bratři. Nevypadali jako nic, co Richard kdy viděl.
    "Váš bratr?" zeptal se. "Neměli byste mít stejné jméno?"
    "Velkolepé! Tomu říkám mozek, pane Vandemare! Bystrý a pronikavý, a to je slabé hodnocení. Někteří lidé mají tak pronikavý úsudek," naklonil se těsně k Richardovi, "že si musí dát pozor, aby se nepropíchli."
    Richard couvl.
    "Můžeme dovnitř?" zeptal se pan Croup.
    "Co chcete?"
    Pan Croup vzdychl a snažil se, aby to vypadalo smutně a filozoficky zároveň. "Hledáme naši sestřičku," vysvětloval. Je to vzpurné dítě, nezvladatelné a tvrdohlavé, naše matka, ubohá vdova, je z ní zoufalá."
    "Utekla," přidal se pan Vandemar mírně. Vrazil Richardovi do ruky jeden z nakopírovaných listů. "Je trochu... zvláštní," dodal a zatočil si prstem u spánku, aby naznačil, že to děvče je úplný cvok.
    Richard se podíval na papír.
    Stálo na něm:
    VIDĚLI JSTE TUTO DÍVKU?
    Pod tím byla šedivá fotografie děvčete, které vypadalo jako upravenější, čistější a dlouhovlasejší verze mladé dámy v jeho koupelně.
    Dál četl:
    SLYŠÍ NA JMÉNO DOREEN. KOUŠE A KOPE. UTEKLA.
    DEJTE NÁM VĚDĚT, POKUD JSTE JI VIDĚLI. CHCEME JI ZPĚT. ODMĚNA.
    A dole telefonní číslo.
    Richard se znovu podíval na fotografii. Určitě je to ta dívka v koupelně.
    "Ne," řekl. "Lituji, ale nikdy jsem ji neviděl. Opravdu lituji."
    Pan Vandemar ho však neposlouchal. Zvedl hlavu a čichal, jako člověk, který cítí něco divného nebo nepříjemného. Richard natáhl ruku s papírem, ale muž ho odstrčil a vešel do bytu. Jako vlk na lovu.
    Richard běžel za ním.
    "Jak si to představujete? Co to děláte? Vypadněte. Poslyšte, tam nemůžete - -" Protože pan Vandemar mířil přímo ke koupelně.
    Richard doufal, že tu dívku - Doreen? - napadlo zamknout dveře. Ne.
    Rozlétly se, když do nich pan Vandemar strčil. Vešel dovnitř a Richard, který si připadal jako malý a bezmocný psík štěkající za listonošem, mu byl v patách.
    Nebyla to velká koupelna. Byla v ní vana, záchod, umývadlo, několik lahviček šamponu, mýdlo a ručník. Když z ní Richard před pár minutami odcházel, byla v ní ještě ušmudlaná a zakrvácená dívka, velice špinavé umývadlo a otevřená lékárnička. Teď bylo všechno uklizené a zářivě čisté. Děvče se tam rozhodně nemohlo schovávat.
    Pan Vandemar vyšel z koupelny, otevřel dveře do ložnice, vešel a rozhlížel se.
    "Nevím, o co vám jde," řekl Richard. "Ale jestli oba okamžitě nevypadnete z mého bytu, zavolám policii."
    Pan Vandemar zrovna prohlížel Richardův obývací pokoj. Otočil se a Richard si uvědomil, že se velice, velice bojí. Jako psík, který zrovna zjistil, že to, co považoval za listonoše, je ve skutečnosti příšerný požírač psů z takových těch filmů, pro které Jessica neměla nejmenší pochopení. Richard přemýšlel, jestli je pan Vandemar ten typ, kterému říkáte:
    "Neubližujte mi!" a pokud ano, jestli je to něco platné.
    A pak ten liškovitý pan Croup řekl: "Ale, ale, pane Vandemare, co je to s vámi? To se vám asi zatočila hlava zoufalstvím nad ztrátou naší drahé sestřičky. Hezky se tomu pánovi omluvte, no tak."

= Morr =