pátek 31. května 2013

Jeskyně nejen na motivy...

A dostáváme se v životních osudech Anikiho ke konci. Ke konci Antivánské Vrány a zrození Šedého strážce. To, co prožíval mladý půlelf dál, je už součástí jeskyně Stíny nad Antivou.

Jen ještě jedno malé vysvětlení pro opravdové znalce světa Thedasu. V době, kdy jsem osudu Anikiho sepisovala, jsem netušila, že půlelfové se od lidí neliší a jejich smíšený původ na nich nejde poznat.


Ze života Anikiho - Weisshaupt

Vyléčen ze zranění, ale nikoli na duši, opustil jsem Liarina a lesy kolem Antiva City. Najednou jsem nevěděl, co si počít s nabytou svobodou. Když pominu to, co se stalo se Zorrou, pro někoho, kdo je zvyklý na to, že celý život o něm rozhodují jiní a určují mu, co bude dělat, je svoboda stav, se kterým si jaksi neví rady. Zvláště, když nemá žádný cíl, ke kterému by se upnul. Tak nějak jsem zjistil, že zkusit přežít jako smysluplný cíl nestačilo.

Jako dost velký problém se ukázala obživa. No ano, takovou malicherností jsem se u Vran zabývat nemusel. Bylo o nás postaráno, a co se týká zakázek, ty nám přidělovali starší. A jiná práce? Nikdy jsem pracovat nemusel.
Jenže teď jsem se musel postarat o sebe sám. A práce nájemného vraha na volné noze mi nepřipadala jako moc dobrý nápad vzhledem k tomu, že jsem Vrány na sebe nechtěl upozorňovat. Jenže – jak tedy sehnat peníze, když vlastně nic jiného neumím?

Jen chvíli jsem uvažoval nad možností se prostě nechat někým vydržovat. Ale i to jsem rychle zamítl. No ano, nepochyboval jsem, že bych dokázal najít někoho, koho bych oblbl tak, abych se u něj měl dobře. Jenže to by znamenalo zůstat na jednom místě, což jsem nechtěl. Bylo mi jasné, že pokud chci přežít, nesmím se nikde moc dlouho zdržet.
A nechat si příležitostně platit za své „služby“? No ano, vždyť i k tomu nás Vrány vedli, abychom tohohle byli schopni, a já nepochybuji, že bych to nezvládl. Jenže jsem nechtěl. To bych raději chcípl hlady, než abych klesl tak hluboko. Když už jsem jednou od Vran zdrhl, nebudu dělat takové věci jen pro to, že mě to naučili a že jsem toho schopný, nikdy!

Pak už těch možností, jak se uživit, moc nezbývalo. A tak jsem nakonec skončil jako příležitostně najímaný ozbrojený doprovod kupeckých vozů a karavan.
Bylo to peklo. Ne ta práce sama o sobě, většinou cesta probíhala bez problémů. Naopak jsem byl rád, když nás občas někdo napadl, alespoň se něco dělo.
Problém byl v lidech. Pokud pohrdají elfy, tak půlelf je pro ně ještě o třídu níž. Pro některé tak na úrovni zvířete, jak jsem zjistil už během své první práce.

***

Ten kupec se jmenoval Garom. Vypadal tak, že by si snad ani žádnou ochranku najímat nemusel. Chlap jako hora, samý sval, ruce jako lopaty, zarostlá, věčně podmračená tvář. Jen Stvořitel ví, s čím vlastně obchodoval, moc legální to ale asi nebylo. No, nemohl jsem si vybírat, zkuste někoho přesvědčovat, aby vás najal jako ochranku, když ani nemáte vlastní zbraně. Takže už začátek stál za to, vyslechl jsem si opravdu hodně nejapných vtípků a hrubých urážek, než mě vzal a dal mi alespoň jeden meč. Ale musel jsem zatnout zuby a skousnout to. Už týden jsem nic nejedl a neměl jsem ani floka.
Tenhle žold měl být opravdu zasloužený. Za prvé už za to, jak se ke mně chovali ti čtyři další, které najal. Navážet se do mě patřilo k jejich každodenní večerní zábavě. A Garom se vždycky rád přidal. Uvnitř jsem zuřil, byl vzteky bez sebe, navenek jen nevzrušená pohodová tvář, vylepšená o úšklebek, když jsem se je pokoušel slovně odbít.
Vzhledem k tomu, že Garomovy obchody opravdu nebyly čisté, útok na jeho dva vozy, které jsme doprovázeli, na sebe nenechal dlouho čekat. Byla to docela mela, odnesl jsem to naštěstí jen ne příliš hlubokou ránou na pravém stehně, vozy jsme ale uhájili.
Žold se vyplácel v hospodě ve městě, které bylo cílem naší cesty. Mě si Garom nechal jako posledního.
“Mám takovej dojem, že pro půlelfa mi tady jaksi žádný prachy nezbyly.“ pronesl rozšafně s pohledem upřeným na mou tvář. Od těch čtyř vybuchla salva smíchu.
Zatvářil jsem se patřičně nejistě a zkroušeně, se sklopenou hlavou a jako zbitý pes jsem vypadl z hospody.
V noci jsem Garoma zabil. Přímo v jeho pokoji. Zboží už měl prodané a tak peněz, které jsem si od něj spokojeně odnášel, bylo víc než dost.
V dalším městě jsem se patřičně vybavil. Lehká kožená zbroj, dva kvalitní meče, vše k výrobě jedů. Abych konečně jako nájemní ochranka vypadal trochu věrohodně.

***

I když by mi peníze od Garoma na nějakou dobu vydržely bez toho, že bych musel shánět další práci, přeci jen jsem se najímat nechal. Byl to celkem bezpečný a nenápadný způsob, jak se přesouvat z místa na místo.
I tak jsem ale měl pocit, že se v životě jen tak bezcílně plácám. Že prostě pořád jen utíkám, schovávám se… ale co dál? K tomu pořád neodbytné vzpomínky na Zorru, okořeněné nočními můrami.
Začal jsem to řešit po svém. Divoké pitky až do rána, kostky nebo karty a v posteli každého, kdo se nechala svést. Je jasné, že při takovém způsobu života to bylo s penězi jako na houpačce, sotva jsem nějaké vydělal, hned zase byly pryč. Ale bylo mi to jedno.
Ale jen do toho dne, který zásadně změnil můj život.

***

Necelé dva roky poté, co jsem utekl z Antiva City, dorazil jsem s jednou kupeckou karavanou do Weisshaupt. Peníze vyplacené za tuhle práci byly opravdu slušné a já flámoval už třetí den v kuse. Není se tedy co divit, že ten třetí večer přišla opilost opravdu rychle a následné události nabraly opravdu divoký spád. Jak moc divoký, to nevím do dnes.

Jisté je jen jedno. Dopoledne jsem se probudil s třeštící hlavou v seně uskladněném nad stájemi hostince. Nahý, bez peněz, beze zbraní a zbroje, jen vedle se válela zmuchlaná košile a kalhoty. I boty byly pryč. Vůbec jsem netušil, jak jsem se tam dostal a co se vlastně dělo. A ani jsem to raději vědět nechtěl. Oblékl jsem se a u studny zkusil pomoct mé bolavé hlavě ponořením do vědra s vodou. Když jsem hlavu zase vytáhl, opírala se o roubení studny Jalina, taková milá děvečka odsud z hostince. Taky jsem s ní něco za ty tři dny měl… myslím. Měla co dělat, aby se nezačala smát, když mě tam tak viděla. Ani jsem se jí nedivil.
“Někdo tě tady ráno sháněl, Aniki. Nějací dva cizinci, museli jet celou noc. Byli celkem naštvaní, že tě nenašli v pokoji.“
Vytřeštil jsem na ni oči. Málem se mi zastavilo srdce a pak mě zachvátila panika.
Vrány! Určitě to byli Vrány! Našli mě!
“Jo a hostinský na tebe čeká, abys mu zaplatil za ten včerejšek a…“ pokračovala dál, vesele si žvatlala, ale já už ji nevnímal.

Musel jsem zmizet a to tak, že rychle! Ale kam? Pokud jsou tady, pokud o mně ví… Kocovina mi myšlení dost znesnadňovala a strach jakbysmet.
Jak jsem mohl být tak pitomý! Stačilo, aby někdo věděl, že jsem nad stájemi, stačilo, aby je tam někdo poslal a… otřásl jsem se. Najednou jsem si až moc dobře uvědomil, jak si vážím svého života a jak moc se mi nechce umírat.
Tak to včera byla poslední pitka, přísahám, jestli se z toho dostanu, tak opravdu poslední!
Už nikdy nesmím dovolit, abych byl tak mimo, abych nevěděl, co se kolem mě a se mnou děje!

Hezké předsevzetí, ale tak nějak neřešilo základní problém – jak se z tohohle maléru dostat.

A pak to přišlo. Bylo to jako vnuknutí.
“Šedí strážci přijímají nové rekruty…“ zazněla mi v hlavě věta, kterou jsem někdy během těch tří šílených dní zaslechl.
Hned jsem věděl, že tohle je to pravé. Do pevnosti Šedých si snad ani Vrány netroufnou. Tam bych mohl být v bezpečí, alespoň nějakou dobu. To by mohlo vyjít. To musí vyjít!
Mávl jsem rukou nad Jalininým žvatláním, zahučel něco o tom, že zaplatit přijdu později a vyrazil k pevnosti. Trochu mě mrazilo v zádech z toho, že z jednoho drilu a nesvobody jsem utekl, abych se teď vrhl do dalšího. Můj život mi ale za to stál.

A tak jsem ve svých devatenácti letech, celý pobledlý a s kruhy pod očima, bosý a v uválené košili a kalhotách, bez jediné zbraně, s příšernou kocovinou a se strachem o svůj život zabušil na bránu Weisshauptské pevnosti.

= Janika =

1 komentář:

  1. A zazvonil konec, a pohádka....... začíná! ;) Předpokládám, že volné pokračování lze najít v příslušené jeskyni... ;)

    OdpovědětSmazat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)