Co víme na beton?

Seriál příspěvků "Co víme na beton?" se nyní vysílá v pořadu Meteor.

Tento díl mi připadal zatím nejzajímavější - tak zajímavý, že jsem se o něj rozhodla podělit.

Český rozhlas 2, stanice Leonardo, Meteor, 3.12.211, Prof. Stanislav Komárek, biolog a filosof z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy

odpovídá: Prof. Stanislav Komárek (SK)
moderátoři Meteoru: Kateřina Březinová (KB), Marek Janáč (MJ)
- přepsáno z odposlechu, neupravováno -

KB: Profesor, který v sobě spojuje hned několik oborů najednou, biologii a filosofii, dostal, stejně jako jeho předchůdci, jedinou základní otázku. Co ví věda na beton?
SK: Ty poznatky, které víme zcela na beton a které nejsou přístupné dalším reinterpretacím jsou poznatky popisného typu. Když bych měl říct něco triviálního, tak co já vím, to že kůň má hlavu, v té hlavě má lebku, v té má nějak strukturovaný mozek, v tom mozku nějaké ty neurony... To jsou popisy. Popis je něco, co nezastará.

MJ: Protože je to ověřitelné zkušeností.
SK: Ano. Pokud geograf 18. století správně změřil, kde je Borneo, je ten poznatek dodneška zcela relevantní a není o tom pochybnost.

MJ: Takže ty nezpochybnitelné mantinely našeho bytí je třeba hledat v tom popsaném světě. A tam, kde takových věcí bude málo je ten svět interpretovaný. Protože to je svět našich představ.
SK: On každý popis, abych to ještě trochu zašmodrchal, je zároveň také interpretací. Protože my si z toho světa vybíráme pouze některé jeho aspekty, které máme za zachycení hodné. Pěkně to ukazuje Saint-Exupery v Malém Princi, kdy tam ten geograf si udělá bedlivý záznam o planetce Malého Prince, ale vynechá zmínku o jeho oblíbené růži s tím, že růže jsou pomíjející a do geografie nepatří. Malý Princ je z toho zděšen, ale jako profesionál měl ze svého hlediska pravdu. Čili každý popis je zároveň i svéráznou interpretací, která něco zanedbává. To že věda vždycky něco zanedbává je jaksi v pořádku, ale musí se o tom vědět. Každý vědecký pohled na svět je redukující, zjednodušující. Nemůže to být ani jinak, ale je zase obtížné vydávat takovýto zjednodušený model za věc samu. Jaksi vědecký model je rafinovaný, ale když si uděláme lišku z hlíny, tak je to taky model a taky to má nějakou vlastnost té lišky - dejme tomu podobný vnější obrys. Ale vždycky se vynořuje otázka, co z toho co biologie dnes ví nedozná žádné další změny. Stačí si vzít jakoukoli biologickou učebnici padesát, sto let starou a vidíme, kolik změn nejen v tom, že něco víme dosud málo a potom to prozkoumáme důkladněji, ale i v tom základním interpretačním rastru, kolik změn se tam mezitím objevilo. Tohleto je koneckonců věc, kterou někteří fundamentalističtí činovníci vědě zazlívají a říkají: "No co je to za moudrost, když je to za pět let zase jiné. Tady máme dejme tomu Korán, který je už nejen po mnoho staletí stejný a to je něco, co se může snad trochu rozdílně vykládat v různých dobách, ale tam je tedy ten pevný bod." Toto věda nemá. V tom je samozřejmé i úspěch i úraz celého západního způsobu myšlení. Lidé nějakým způsobem po jistotách touží. Možná víc než po jistotách sociálních po jistotách metafyzických. Koneckonců středověk by moc těch jistot sociálních či životních mnoho neměl. Ano, byla jistota, že občas přijde mor a občas hladomor. Ale po jistotách metafyzických přímo prahl a tento hlad se v lidech nezmenšil. Akorát se u mnohých přenesl na vědu a oni očekávají, že tedy to, co dejme tomu v horším případě si přečtou v nedělních přílohách novin, v lepším v časopise Nature, že to je něco jako evangelium. Snad že to evangelium máme v knihovničce celé a skrze ten Nature Scientific American a další časopisy tedy to zjevení leze na svět jaksi postupně každých čtrnáct dní či měsíc další porce. Ale tím se ten přístup v podstatě neliší.

MJ: Nicméně jsme ve fázi, kdy ti lidé, kteří se v tom daném vědeckém oboru nepohybují jeho výsledkům musí chtě nechtě věřit, protože nemají jinou metodu jak zjistit, je-li nebo není-li to pravda, to co bylo řečeno.
SK: Pochopitelně to potom něčemu věřit, mít nějaké abych tak řekl metafyzické jistoty je v lidech velmi silná a tehdy opravdu nezbývá nic jiného. Ten kdo s tím přišel hodně do kontaktu je tam vždycky trochu opatrnější v tom jak bych tak řekl v kolokviální češtině "nežrat to i chlupama". Ono který třeba vědecký objev je významný teoreticky nebo prakticky se ukáže často až za dlouho řadu let a my jsme, chtě-nechtě, pokud v tom výzkumu přímo nejedeme, odkázáni na publikace, které vycházejí a případně na nějaké masmediální ohlasy jejich. Mám pro někoho ze svých budoucích doktorandů připraven velice zajímavý projekt a sice analýzu prací, publikovaných mezi léty 1910 – 1940 na téma lamarckistické dědičnosti vlastně získaných vlastností zejména u motýlů. Tehdy v nejrenomovanějších časopisech vycházely desítky článků na toto téma, které prošly všemi recenzními řízeními, a je to něco, co by podle dnešních představ mělo nebýt. Tento výzkum je jeden z mála, které mají nebo budou mít jednu zcela mimořádnou výhodu. A sice ať dopadne jak dopadne, vždycky se přijde na něco zajímavého. Buďto se jednalo od samého počátku o nesmysly, pak je tedy otázka, proč se v nejlepších časopisech planety mohou po čtyřicet let objevovat články abych tak řekl hraničící se zdravým rozumem, znepokojivá věc první, a znepokojivá věc druhá, není ono na tom přeci jenom něco pravdy. A pokud tedy je nebo bylo, z jakého důvodu byla tato linie výzkumu opuštěna a jakákoli dědičnost získaných vlastností byla vůbec vypuštěna ze zorného úhlu biologie. Takovýchto příkladů by se našlo nepochybně víc, ale ukazuje to do značné míry na to, že ta pravda také vzniká do určité míry v rámci té vědecké komunity. Podobně jako u sunitského islámu vzniká správný výklad svatých písem tím, na čem se shodne majorita islámských učenců. Úplně stejným způsobem funguje novověká věda, která nemá jednoho nějakého papeže na špičce, který by ta dogmata veřejně vyhlašoval či bral zpět, ale to konání vědce je do značné míry konání sociální a vlastně co je a co není pravda nějak vyvstává v těch recenzních řízeních.

MJ: U některých lidí právě to, že jednou je to tak a za dva roky někdo přijde s jinou teorií, která posouvá to poznání jiným směrem a říká "to, co jsme říkali před dvěma lety už neplatí" může znamenat, že si řeknou: "Co ti vědci vlastně vědí ve chvíli, kdy nám tvrdí, že tento způsob stavění atomových elektráren je ten nejsprávnější. Co mi víme, jestli za pět let nebudou říkat něco jiného. Nebudeme jim věřit."
SK: Ono samozřejmě tu vědu v čisté podobě ještě kontaminují další záležitosti a to jsou rozmanité ekonomické a lobbyistické zájmy vědců, kdy ať už ve snaze se proslavit, obohatit nebo získat pro vlastní pracoviště nějaký tučný grant, potom se ukazuje prospěšným nějakým způsobem ty poznatky nechci úplně říct falšovat, ale vhodně modifikovat a prezentovat tak, aby se ukázalo to, co se od samého počátku ukázat chtělo.


MJ: Typickým příkladem je ta pověstná hokejka globálního oteplování.
SK: Ano. Vzhledem k tomu, že nějak nadšení pro globální oteplování nesdílím, dostalo se mi od několika odpůrců předhůzky, že v globální oteplování nevěří. A je to pravda, ale je nutno věřit v duby? Ty jaksi stojí před námi někde v tom lese, zatímco u toho globálního oteplování se jedná nejenom o politiku, tam se jedná o věc přímo jaksi eschatologických očekávání. To je vlastně pranáboženský fenomén. Je taky pěkné, že jakmile stoupne teplota, články v médiích o globálním oteplování se zahušťují, pokud v zimě mrzne jen praští, články mizí. Ale ten cíl mít z vědce jednak jakéhosi černokněžníka, který dokáže dělat rozmanité divy - to v mnoha případech skutečně dokáže - a zároveň ovšem mít vědce jako toho, kdo bude dávat odpovědi na takové ty základní existenciální sprchy. A to je trochu mnoho. Na vědu se přeneslo mnoho z těch potenciálů, která se původně vázaly na rozmanitá náboženství. Na tom by snad nebylo ani nic tak jako hrozného, ale je dobře o tom aspoň vědět.

: : : : : : : : : :

Zde zvuková stopa: Co víme na beton? 3.12.2011.