neděle 23. prosince 2012

Jeskyně na motivy...

Příběh o tom, jak se Najlin (Aniki) srovnal s hrozným zážitkem, kterým byly jeho návštěvy u Maxima.

Zde jsou jeho předchozí příběhy:

Petung
První vražda
Zorra - poprvé
Maxim
Svítání

Ze života Anikiho - Princ Sefrin

„Máme tady zakázku, která toho z vás, kdo ji splní, může vynést mezi elitní členy naší organizace. Nemusím ale snad připomínat, že neúspěch bude potrestán smrtí. Na splnění zakázky máme přesně tři měsíce. Jedná se o prince Sefrina a…“
„Já to beru!“ skočím Petungovi drze do řeči.
Petung na mě zamračeně a zkoumavě pohlédne, z naší řady se ozve tiché uchechtnutí. Ano, vím, co znamená ten Petungův upřený pohled, vím, proč to uchechtnutí. Je všeobecně známo, že princ Sefrin dává mužům přednost před ženami. A vzhledem k tomu, že od Maximovi smrti neuplynul ještě ani půlrok, není si asi Petung tak zcela jistý, že zrovna já jsem na tenhle úkol vhodný kandidát, když je jasné, že tahle zakázka se bude plnit přes postel. No a ostatním v řadě je to jasné taky. No co, k mé pověsti úchyla a zvrácené zrůdy se právě přidalo i to, že jsem na chlapy. Je mi to jedno. Alespoň to zase o něco víc odvede pozornost ode mě a Zorry.
Ani já si nejsem zcela jistý, jestli tuhle zakázku zvládnu. Jestli po tom, kdy mi Maxim připravil peklo na zemi, dokážu kvůli práci vlézt nějakému chlapovi do postele. Ale právě pro to tuhle zakázku chci, musím to dokázat, musím se přes to přenést, tak, jak jsem si slíbil u Maximovy chladnoucí mrtvoly. Takže je to hop nebo trop – zvládnu to a budu žít a mít před sebou skvělou kariéru, anebo to nezvládnu a smrt bude mým vykoupením.
„Máš to mít, Najline.“ pronese rozvážně Petung a jediným netrpělivým pohybem ruky nás pošle pryč.

* * *

Válím se v prachu cesty a při každém nadechnutí to prudce zabolí. Zlomená žebra se třou o sebe. Jedno už určitě skončilo zabodnuté v plíci, soudě podle tenkého pramínku krve, vytékajícího z koutku mých úst.
Hned, jak skončím s touto zakázkou, tak zabiju Harima! Ano, potřeboval jsem, aby mě trochu zřídili, abych se nějak dostal do Sefrinova paláce. Ale nevím, proč se k tomu připletl Harim! Jediné, co vím, je to, že si mě opravdu vychutnal. Trochu zřídili! Ty jeho kopance, zlomená žebra, na pravé oko málem nevidím! Zabiju ho!
Konečně se v zatáčce ozve zvuk kopyt, přijíždí Sefrin se svou elitní ochrankou. Nějak se mi rozostřuje pohled, sakra, teď nesmím odpadnout! Slyším, jak jsou koně svými jezdci strháváni stranou, jak jsou zastavováni. Ztěžka pozvedám hlavu, ano, je to on, princ. Seskakuje z koně a přichází ke mně. Upírám na něj zoufale prosebný pohled plný bolesti a ani to nemusím hrát.
„Já… prosím… pomož…“
Cítím, jak mě přes veškerou mou snahu opouští vědomí. Ne! Teď ne! Musím zůstat při smyslech, musím vědět, co se bude dít, musím mít možnost to ovlivnit!

Vědomí se pomalu navrací a mě zachvátí panika. Nevím, kde jsem, nevím, co se se mnou dělo, selhal jsem! Zprudka otevírám oči a zkouším se posadit. Pravým bokem projede ostrá bolest, zatočí se mi hlava a já padnu zpět na polštář. Na polštář?
Rozhlédnu se kolem sebe. Přepychově zařízený pokoj, velká postel, čisté luxusní povlečení a u postele…
„Princi Sefrine… Já…“
Dokázal jsem to, dokázal, jsem u něj! Kdyby mi jen nebylo tak zle…
„Pššššš… uklidni se. Tady jsi v bezpečí, nic ti nehrozí. Postarám se o tebe.“
No, alespoň je to pěkný chlap (na rozdíl od Maxima), usměvavá příjemná tvář, dlouhé blonďaté vlasy, oči tak tmavě modré, až ta barva přechází do fialova.
Nejistě mu oplatím úsměv, v rozpacích zamrkám a mou tvář pokryje ruměnec.
Má práce začala.

* * *

Opravdu nebylo těžké se nechat Sefrinem sbalit. Věděl, co chce a šel si za svým. Nijak tvrdě nebo drsně, ale šel. Svým způsobem to bylo hodné obdivu. Zachránil mi život, ubytoval mě u sebe, zahrnul mě přepychem. Mohl ode mě žádat nekompromisně, co by chtěl, jako výraz vděku, jako způsob zaplacení. Ale jemu se líbilo dobývat. Mé rozpaky, nevinnost a ostýchavost ho bavily.

Ale teď bylo dobývání u konce. Teď mělo dojít k Tomu. Byla vlahá letní noc, jemný vánek povlával záclonami v otevřených oknech, kterými se do ložnice linula vůně kvetoucích růžových keřů.
Byl jsem odhodlán tuto zkoušku zvládnout a mé odhodlání muselo zcela zastoupit odvahu, která se ztrácela spolu s denním světlem. Byl jsem připraven na použití stejných triků, jako tenkrát s Maximem. Poslouchat, ale neslyšet, dívat se, ale nevidět, cítit, ale nevnímat. A do zásoby jsem měl připravené ty nejkrásnější zážitky se Zorrou, aby mi pomohly překonat ty strašné chvíle.

Stál jsem u okna a díval se do zahrad. Věděl jsem, že Sefrin se dívá na mě. Slyšel jsem, jak vstává a přistupuje ke mně. Snažil jsem se, aby bylo mé držení těla co nejuvolněnější, co nejpřirozenější, i když tělo mělo tendenci tuhnout strachy. Výsledek tedy nakonec nebyl takový, jaký jsem chtěl. Cítil jsem, jak se nepatrně, ale viditelně chvěji. No co, chvění nezkušeného panice, kterým jsem pro Sefrina byl, tím snad nic nepokazím.
Objal mě zezadu, přitiskl se ke mně. Jeho ruka zajela pod mou košili, aby zlehka pohladila mou hruď. Zachvěl jsem se silněji – vzrušením. Vyděsilo mě to. Bylo to úplně něco jiného, než na co jsem byl připraven, co jsem očekával, co jsem znal…

* * *

Rozhodl jsem se své pocity neřešit. Rozhodl jsem se být vděčný za to, že se nenaplnily ty nejhorší představy a prostě si to užívat. Sefrin byl skvělý chlap, perfektní společník a taky… úžasný milenec. Škoda, že musel zemřít.
Je také pravda, že jsem schválně nechal dokončení své práce až na poslední chvíli. Ano, proč bych to nepřiznal, bavilo mě být jeho vydržovaným miláčkem, líbilo se mi nechat se zahrnovat jeho přízní a dary. Užíval jsem si to. O to víc, že dokončení zakázky znamenalo návrat k Vranám, k nejistotě a každodenní přítomnosti smrti. Jediné, kvůli čemu stálo za to chtít se vrátit, byla Zorra. A tímhle jediným jsem si byl jistý – ať už se mi Sefrin a všechno to, co spolu děláme, líbí sebevíc, Zorru miluji.

Plán jsem měl vymyšlený už dávno. Věděl jsem, že nebude těžké přemluvit Sefrina k pikniku venku, jen my dva, bez jeho osobní stráže, na tom krásném paloučku nad strží. A pak – nešťastná náhoda. Noha se na kameni lehko sesmekne a kdo se bude divit, že jsem ho nedokázal udržet? Že jsem nedokázal zabránit tomu jeho strašnému pádu do strže? A kdo by mě podezíral? Toho něžného zamilovaného kluka, kterému princova smrt jistě zlomí srdce? A pro ty pragmatičtější – kdo by si myslel, že bych se chtěl dobrovolně zbavit svého chlebodárce? Té slepičky snášející zlatá vajíčka?

* * *

Sefrin polo sedí, polo leží opřený zády o mou hruď, mé paže ho objímají. Pak se má ruka zlehka začne probírat těmi jeho zlatými vlasy. Na tváři se mi usadil posmutnělý úsměv. Je konec. Povzdechnu si, už to ale dál odkládat nemůžu.
Rychlý pohyb, rychlé uchopení jeho spanilé hlavy a prudké trhnutí. Snad si ani neuvědomil, co se děje. Zasloužil si bezbolestnou smrt. Položím si jej do klína, má ruka se opět probírá jeho vlasy. Nějakou dobu nepřítomně zírám do korun stromů.
Ještě než jeho tělo svrhnu do strže, skloním se k jeho tváři a zlehka a naposledy jej políbím.
„Promiň, můj princi… a děkuji…“

= Janika =

1 komentář:

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)