pondělí 29. října 2012

Jeskyně na motivy...

Abelas - pokračování

Přinášíme vám pokračování Abelasových osudů – postavy z jeskyně Stíny nad Antivou na motivy hry Dragon Age.
První díl si můžete přečíst zde.


A znovu. Budím se celý zpocený, do nohou mě berou křeče a sotva dokáži rozevřít prsty z křečovitého sevření. Doufal jsem, že se dočkám bezesného spánku po předchozí probdělé noci, ale podvědomí je ke mně příliš kruté. Není zde zrovna dvakráte rušno, což se ostatně dá v tábořišti očekávat v půl druhé ráno. Přesto, když se zaposlouchám, tak nemohu přeslechnout, jak se občas někdo neklidně převalí, jiní prostě chrápou a někteří usedavě vzlykají. Snažím se rozkoukat, když v tom mi hlavou proběhne vzpomínka a mně se zvedne žaludek. Po čtyřech se odplazím alespoň trochu stranou od ohně a nasucho dávím. Těsně vedle vzlykajícího uzlíčku, který na chvilku vzlykat přestane a odsune se ode mě o kus dál.

Přišli si pro nás po zavíračce. Nevím, jestli šli najisto nebo to je jejich klasická taktika. My jsme v tu dobu dopíjeli snad sedmou rundu pálenky. Prý specialita pana hostinského. Málokdo z nás se dokázal sám udržet na nohou. A oni se u našeho stolu objevili jako by tam patřili odjakživa. Vyprávěli příběhy. O hrdinství, chrabrosti, udatnosti, síle a odvaze. Velice rychle si získali naši pozornost i přízeň. A ochotně pili s námi. Nechali se zvát. A tak jsme se i my nakonec nechali pozvat. Prý za podpis a krátkou službu se nám dostane odměny, o jaké se nám ani nesnilo. Den na to si pro nás přišli. Verbíři.
Nevěděl jsem, jak jsem se sem dostal. Nevěděl jsem, proč na mě všichni tak řvou. A už vůbec jsem nevěděl, jak naše rodiny marně protestují proti našemu odvodu. Necítil jsem jejich beznaděj a strach. Sobecky jsem myslel jenom na to, jak strašně mě bolí hlava a ve chvílích, kdy byl alespoň trochu klid, jsem se snažil dopátrat, kde jsem se to vlastně octl a co mám očekávat. Nikdo nic nevěděl.

Večer už jsem věděl vše. Jsem ve válce, jsem ve 4 oddíle pěších, jsem voják se zběžným výcvikem. Za 3 dny jdeme do bitvy. Největší část výcviku nováčků zabraly příběhy, jejichž podobnost s verbířskými se nedala popřít. A ano, dodaly do našich srdcí odvahu, bojovnost a touhu po hrdinství. Kdo by byl řekl, že za dva dny by člověk dal cokoliv za to, aby mu řekli víc o tom, jak bojovat.
Žádný z mých kolegů se mnou v oddíle nebyl. Zato zde bylo dost ostřílených chlapíků, kteří si rádi dělali legraci na cizí účet. Snažil jsem se nereagovat ani trochu. Ale nešlo to. Byli čím dál tím útočnější, a když jsem se ohnal proti ruce, která mě chytla za rameno, tak jsem ležel na zemi tak rychle, že jsem ani nevěděl jak. Po nakládačce přišly chvíle, o nichž se mezi muži nemluví. A pak přišel trest za kázeňský prohřešek.
Za trest držím hlídku. Nevím jestli mám být naštvaný, protože se sotva držím na nohou anebo vděčný, protože sedět nemohu a ležet na břiše opravdu nehodlám. Dnes už ne. Dvakrát za noc se mi udělalo špatně od žaludku. Ustál jsem to.
Druhý večer jsem se schovával, co to jenom šlo. Říkají mi Hezká tvářička. Během další hlídky jsem měl dost času přijít na to, že ani zítra před nimi neuniknu. Ne tak, aby se ze mě nestal dezertér. A být dezertérem za válečného stavu se rovná smrti. A já chci žít. Opravdu chci.

Třetí den jsem byl tak unavený, že jsem usnul, ještě než se podávala večeře. Musel jsem ležet na břiše. A nebyl jsem si jistý, jestli si mě našli nebo ne. Popravdě mi to už bylo jedno. Spal jsem až do rána, kdy nás vzbudili. Jdeme bojovat. Velitel oddílu měl proslov o udatnosti a cti. Každé z jeho slov se mi vrývalo pod kůži a zanechávalo tam nesmazatelnou stopu. S jakou radostí bych jej za každé slovo bodnul mečem do zadnice. Nemohu. Mám bojovat a zemřít se ctí za svoji vlast. Chce se mi zvracet.

A je to tady. Zazněl povel a rozbíháme se do bitvy. „Držte se při sobě!“ zní povel. Cítím se podivně prázdný. Žádný strach, ani chuť bojovat. Nejsem si jistý. jestli to opravdu je tím, že nejraději bych bojoval s velitelem svého oddílu, ale možné to je. „Kéž bys chcípnul, kryso.“ pomyslím si pár vteřin před střetem. Mine mě první nepřítel, druhý, třetí. A pak přijde náraz. „Kryjte se štítem.“ řekl nějaký chytrák během zběžného výcviku. Zapomněl dodat, abychom při tom neskláněli hlavu. Přišla tma. Konec.

„Odneste všechny mrtvoly na hromady po 20 až 30 kusech. Služba je obejde a zapálí.“ Velitel 4 oddílu ví, co se sluší a patří. Tato bitva neznamenala nic. Byla to jenom další jatka. Takové menší oťukávání obou panovníků. A ztráty? Ty se nepočítají, protože nových rekrutů je dost. Poddůstojník mezitím řve „Vy dobytci! Napřed je doražte, než je tam hodíte!“
Poddůstojníkova slova, která přicházejí z temnot. Jen těžko otevírám oči slepené krví, o které nejsem schopen říci, zda je má nebo cizí. A pořád je tady tma. Nemohu se pořádně hýbat. Přesto to zkouším. Je to opravdu dost těžké, už jenom proto, že mi do jednoho oka něco odporně lepkavého kape. Cítím v ústech železitou pachuť. A cítím ještě něco jiného. Strašlivý smrad. Ten mne najednou udeří do nosu tak silně, že se neovládnu a zvracím. Něco vdechnu a začnu se ještě k tomu dusit. Tělo se začne zmítat v neovladatelné křeči. A náhle zmizí i temnota a ostré sluneční paprsky mě oslní. Ne že by mě to v tu chvíli zajímalo, protože po krátkém pádu na zem a několika neovladatelných záškubech skončím na všech čtyřech a dávím (či vykašlávám) jak to jenom jde. Voják, který právě zapálil sousední hromadu mrtvol, procítěně nad mým znovuzrozením prohlásil „No fuj!“ odplivnul si, odkopnul mě stranou (já dál poslušně dávil) a zapálil i mojí hromadu mrtvol. „Čí to je? Hmm naše. Škoda.“ není nad to dorazit polomrtvého nepřítele. „Odveďte to zpátky k oddílu.“

Dny i noci plynou. Vzpomínky však zůstávají zažrané v mém nitru jako otevřený bolák, ze kterého neustále vytéká hnis a nepomáhá na něj žádný lék. Pláču, dávím, budím se s křikem, nechci spát, pláču, bdím, a když nakonec k smrti unavený usnu… Není úniku.

= .Sinthoras. =

Žádné komentáře:

Okomentovat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)