neděle 30. září 2012

Knihy, které by vás mohly zajímat – Kniha posledního soudu.

Dlouho jsem uvažoval jakou knihu z klasiky sci-fi či fantasy tentokrát připomenu nebo jestli naopak sáhnu po knize ze současné vlny fantastiky. Knihy, jedna za druhou, mi kolovaly rukama a já se nemohl stále rozhodnout.

Můj pohled se nakonec zastavil u knihy, která u nás vyšla letos, ale na světovém trhu se objevila již v roce 1992. A v tu chvíli jsem si řekl, že to bude ta správná volba pro NAMRO a pro podzimní čtení.

Řeč je totiž o románu Connie Willisové – Kniha posledního soudu.

Je to poutavý příběh studentky historie Kivrin a jejího profesora Dunworthyho. Příběh odehrávající se ve dvou časových liniích. V polovině 21. století a v polovině 14. století.

Vše začíná v Oxfordu cestou do minulosti. Kivrin má být odeslána do středověku, konkrétně do roku 1320. Přípravy jsou v plném proudu, zanedlouho má být přenos uskutečněn, ale podle Kivrinina profesora Dunworthyho (spadajícího pod jinou katedru než je ta, kde přenos probíhá) je tato cesta nedostatečně připravená a předčasná. Obavy o jeho studentku v něm hlodají. A jak se ukáže, obavy byly na místě.

Nedlouho po odeslání  Kivrin do minulosti totiž vypukne v Oxfordu epidemie smrtící chřipky. Technik, který přenos prováděl, byl v době přenosu již chřipkou nakažen a díky jeho indispozici došlo k politováníhodnému nedopatření.

Oním nedopatřením je rok, do kterého byla  Kivrin omylem odeslána. Neodcestovala totiž do roku 1320, ale 1348 (do doby kdy vypukla epidemie Černé smrti, moru, která zdecimovala celou Evropu). Snad omluvíte, že jsem vám prozradil to, co by mohlo být pro čtenáře příjemným překvapením, ale tuto informaci naleznete ve všech anotacích a je i na přebalu knihy, takže se ji stejně dovíte, sotva knihu uchopíte do rukou.

Ve středověku se Kivrininy původní plány bortí jako domeček z karet, Vše se komplikuje a Kivrin zjišťuje, že její příprava je nedostačující. Sledujeme osud hrdinky v nelehké době, kdy se šance na její návrat domů pomalu rozplývá před očima.

A přestože se v druhé linii příběhu profesor Dunworthy snaží svou studentku z minulosti dostat, komplikuje mu tuto snahu nejenom smrtící chřipková epidemie, ale i byrokracie, a také lidské ego a hloupost.

Více jak polovina knihy plyne pomalu, pozvolna. A toto tempo se změní až ve chvíli, kdy Kivrin sama zjistí, že namísto roku 1320 se ocitla v roce 1348. To se pak na nás tíživá atmosféra valí a my se rychle posouváme do finále.

Přestože kniha nenabízí mnoho překvapení a dějových zvratů, které by se nedaly předem vytušit, jde o velice příjemnou a silnou knihu, v niž je kladen důraz na dialogy a především na atmosféru středověku a obraz zmaru v prostředí plném smrti.

Nenechte si tedy tuto knihu proklouznout mezi prsty. 

ukázka 1:
 
První číslo, které vytočil, bylo obsazené. U ostatních se ozýval obsazovací tón, ještě než doťukal předčíslí města, a u posledního mu strojový hlas oznámil: „ Všechny linky jsou obsazené. Opakujte prosím volání později.“
Zavolal na Balliol – do jídelny i do vlastní kanceláře. Ani na jednom čísle nikoho nezastihl. Finch vzal určitě Američanky do Londýna, aby si poslechly Big Ben.
Gilchrist ještě stál vedle něj a čekal, až bude moci použít telefon. Latimer zatím dobloumal k servírovacímu stolku a teď se snažil zapnout elektrickou konvici. Zdravotnice se probrala z dřímoty, aby mu pomohla. „Už jste s tím telefonem hotov?“ zeptal se Gilchrist stroze.
„Ne,“ řekl Dunworthy a znovu zkusil vytočit Finche. Stále to nikdo nebral.
Zavěsil. „Chci, abyste svého technika dostal zpátky do Oxfordu, aby vyzvedl Kivrin. Hned. Než opustí místo shozu.“
„Vy chcete?“ řekl Gilchrist. „Dovolte, abych vám připomněl, že tohle je shoz středověku, nikoli váš.“
„Není důležité, čí je,“ řekl Dunworthy a snažil se krotit hněv. „To je běžný postup univerzity, přerušit shoz, když se vyskytne jakýkoli problém.“
„Rád bych vám také připomněl, že jediný problém, který jsme při tomto shozu zaznamenali, je, že se vám nepodařilo prověřit svého technika na endorfiny.“ Natáhl se po telefonu. „Já rozhodnu, zda a kdy je potřeba tento shoz přerušit.“

ukázka 2: 

 
„Jak jste zhřešila?“ řekl kněz.
„Zhřešila?“ zeptala se otupěle.
„Ano,“ řekl mírně a naklonil se tak blízko, že jí téměř šeptal do ucha. „Abyste se mohla vyznat ze svých hříchů, získat Boží odpuštění a vstoupit do věčného království.“
Chtěla jsem jen do středověku, pomyslela si, tolik jsem se snažila, naučila se jazyk a zvyky a dělat všechno, co mi pan Dunworthy poradil. Chtěla jsem být historičkou, nic víc.
Polkla, hrdlo v jednom ohni. „Nezhřešila jsem.“
Nato se kněz odtáhl a ona si myslela, že odešel rozzlobený, protože se nechce vyznat ze svých hříchů.
„Měla jsem poslouchat pana Dunworthyho,“ řekla. „Neměla jsem opouštět prostor brány.“
„In nomine Patris, et Filii, et Spiritus sancti. Amen,“ řekl kněz. Jeho hlas byl jemný, uklidňující. Cítila jeho chladivý, tak chladivý dotek na svém čele.
„Quid quid deliquisti,“ šeptal kněz. „Skrze toto svaté pomazání nechť ti Bůh pro své milosrdenství…“ Dotkl se jejích očí, uší, nosních dírek, tak lehce, že vůbec necítila jeho ruku, ale jen chladivý dotek oleje.
Tohle není součást svátosti pokání, uvědomila si Kivrin. To je obřad posledního pomazání. On pronáší poslední pomazání.
„Ne –
řekla Kivrin.
„Nic se nestrachuj,“ řekl. „Nechť ti Bůh odpustí všechny prohřešky, jichž ses na své cestě dopustila,“ řekl a uhasil oheň spalující její chodidla.
„Proč mi dáváte poslední pomazání?“ zeptala se Kivrin a pak si vzpomněla, že ji upalují na hranici. Já tady zemřu, pomyslela si, a pan Dunworthy se nikdy nedoví, co se mi stalo.


= Morr =


Žádné komentáře:

Okomentovat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)