neděle 30. září 2012

Jeskyně na motivy...

Petronel Sytorád – postava z jeskyně Baldurs Gate

I v tomhle čísle NAMRO vám představíme jednu z postav z jeskyně. Tentokrát je to hobit Petronel Sytorád, kterého skvěle hraje Niniane.

Petronel Sytorád! Ten obávaný a věhlasný rek, hrdina a věrný přítel do nepohody. Byť nevelký vzrůstem, jeho odvaha a odhodlání převyšuje i ty nejsmělejší bojovníky. Jeho ostrovtip a bystrý úsudek oslnil nejednoho mudrce a myslitele. Jeho úspěchy u žen mu závidí nejeden bard.

A vy se jistě ptáte, jaké rány osudu umožnily vzniknout této výjimečné osobnosti? Co všechno musel tento statečný hobit podstoupit, aby z jeho duše vytrysklo to nejlepší? Tak dokonale vybroušený diamant se vždy rodí ve velkých bolestech!

„Ano, bylo to bolestný… Pro mou drahou matku určitě.“ odtuším uznale a pohodlněji se opřu ve svém křesílku nedaleko krbu. „Teda, ne že bych se jí na to někdy ptal, ale víte, jak to chodí s roděním dětí a tak…“ pokrčím rameny a dlouze potáhnu ze své fajfky. Modravé obláčky dýmu se vznášejí líně ke stropu luxusně zařízeného pokoje, toho nejlepšího, jaký může vyhlášený hostinec ve městě nabídnout.

„Víte, s těma hrdinama je to takový složitý. Ne všichni můžou bejt silný, že jo. A taky ne všichni měří dva metry. Jeden musí vyjít s tím, co má. To je to…“ filozofuju zamyšleně. „To bych vám moh vyprávět, co já si všechno musel vyžrat jen proto, že sem hobit.“ vzdychnu a zadívám se do plamenů.

„To si vemte třeba to cestování. Málokde vám nabídnou dobrýho, rychlýho poníka a tak většinu dne trávíte přilepenej na zádech toho, kdo se uvolí vás svízt. Jako jo, je to vod nich hezký, ale copak tam máte nějaký pohodlí? A po takovejch pár dnech jízdy nikdo nevoní po fialkách, co si budeme namlouvat, že jo. No a když to máte pořád pod nosem…“ nakrčím nos a znechuceně zavrtím hlavou. Odložím dýmku na stříbrný tácek a sáhnu po dalším kousku výborného švestkového koláče, abych si spravil chuť.

„A tam ještě vo nic nejde!“ vysvětluju mezi sousty. „Ale když přijde na boj, tam je to teprv složitý!“ zdůrazním a promnu prsty nad prázdným talířkem, abych je zbavil drobečků. Významně si pohladím bradu. „Vono když má někdo dva metry, ramena široký, že dveřma neprojde, a v ruce drží kus železa dlouhej jak oj vod žebřiňáku, to se to dělaj hrdinský skutky. Ale když jste hobit, musíte na to jít vod lesa!“ protřele se uculím. „A já mám svý metody…“ mazácky pokývu hlavou.

„Ale to by bylo na dlouho. A já slíbil tomu dobrému muži, panu hostinskému, že pokoje uvolníme hned po snídani, jakmile vyrovnám účet za celou naši družinu. To víte, věhlasní dobrodruzi maj pořád plný ruce práce…“ odtuším s omluvným úsměvem a vstanu. „Hlavně tam napište, že pocházím z velevážený rodiny Sytorádů z Berkova. Těch, co mají velkoobchod s lihovinama. Tatíka by to moc potěšilo!“ zakončím náš rozhovor už u dveří a po několika zdvořilých formulkách konečně za tím vlezlým učencem, kterej píše nějákou kroniku, zabouchnu.

„Moula!“ oplivnu si. „Si myslí, že mu řeknu svý fígly nebo co… Spad z višně, ne?!“ zatímco kroutím nevěřícně hlavou, poberu své věci a přejdu k oknu. Zbytek bandy vyrazil z města už ráno, za svítání. „To byl nápad Ulrika. To je to jeho věčný: „Hrrr na ně, potrestáme nespravedlnost, za čest a pravdu…“, ale že to de daleko líp s plným žaludkem, to už mu nikdo neřek!“ mudruju, zatímco se vykláním ven, do postranní uličky.

Vyhoupnu se na parapet a přehodím nohy ven. „Mám rád tydle starý hostince s tradicí. Vybraná kuchyně, slušný pití, dobrý služby.“ A taky lehce vydrolená omítka ve venkovní zdi. Nedá mi práci najít dostatečně širokou spáru a za okamžik jsem dole, na ulici. K veřejným stájím je to jen přes dvě uličky. S lehkou hlavou vpluju do pestrobarevného hemžení na hlavní ulici.

Jak se tak proplétám mezi čeledíny, řemeslníky a měšťany, pár měšců změní majitele. „Ale kdo by nebyl rád, že má co do činění s TÍM Petronelem Sytorádem.“ ušklíbnu se potutelně a trochu sebou hodím. K městské bráně je to ještě kus cesty a kdo ví, kdy mě začne pan hostinský postrádat.

Cesta za městem se začíná pomalu zvedat do kopců, ale tentokrát svého poníka příliš nešetřím. Mám se s ostatními setkat v poledne na rozcestí. „Už vidím Kiaru, jak bude vyzvídat, jestli jsem všechno řádně zaplatil. Bylo jí divný, proč jsem nechal poníka ustájenýho jinde.“ připravuju se v duchu na naši obvyklou rozpravu. „Ale co, to budu řešit, až to přijde!“ odložím starosti na potom a protože sluníčko mě krásně hřeje do zad, trochu se protáhnu a sáhnu do záňadří pro tabatěrku. Přejedu láskyplně palcem po slovech vyrytých v ozdobném rámečku – „Pitrískovi, šikulovi“ a už se mi sbíhají sliny na dopolední fajfčičku.

= Niniane =

3 komentáře:

  1. Petronel je prostě skvělý. A to představení se ti fakt moc povedlo, alespoň já se u něj výtečně pobavil.

    Morr

    OdpovědětVymazat
  2. To představení je naprostá pecka!! Klaním se až k zemi, klobouk přitom smekám. Snad budu jednou taky takto krásně psát jako ty... (fňuk).

    Melker

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hi hi... Melki, falešnou skromnost stranou! ;o) Navíc, když hraješ za Petronela, jde to tak nějak samo. Skoro mám pocit, že si to napsal sám a ani mě k tomu nepotřeboval... ;o)

      Vymazat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)