Jeskyně na motivy...

I když jsme se dnes v rubrice Jeskyně na motivy… podívali na jeskyni Skyrim, přinášíme vám pokračování životních příběhů Anikiho, postavy z jeskyně probírané v předchozím čísle – Stíny nad Antivou.

Pokud vy sami máte nějaké příběhy, povídky či střípky o svém oblíbeném hrdinovi, postavě z knihy, počítačové hry či filmu – a ť už vymyšlené autory či vámi, pokud jste sepsali nějaké příběhy ze známých světů, nenechávejte si je pro sebe. Pošlete nám je a my je rádi ostatním čtenářům nabídneme.


Ze života Anikiho - První vražda

“Sám víš, Petungu, že takové je pravidlo. Rok po přijetí do výcviku musí malá Vrána poprvé zabít. První oddělování zrna od plev.“ pronáší mírně, ale nekompromisně Visa. Gerod jen kývne hlavou.

“Ale vždyť je mu teprve pět! V tomhle případě by snad šla udělat výjimka. Zvlášť, když vezmeme v potaz jeho výsledky po roce výcviku. Sami víte, že je dobrý, na svůj věk velmi dobrý! Ale uvažte, že v tak nízkém věku nemá ani fyzické předpoklady na to někoho zabít!“ nevzdává se Petung. Hovoří klidně, ale už to, jaké úsilí věnuje k přesvědčení svých společníků, jasně ukazuje, jak mu na malém Najlinovi záleží. Ano, Najlin na svůj věk podává opravdu obdivuhodné výkony a není žádným tajemstvím, že je Petungův favorit. Alespoň ne mezi Staršími. Sám Najlin, ani jeho druhové ve výcviku, by to ale takhle neřekli. Zvlášť pro to, že je Petung na Najlina mnohem přísnější a tvrdší, než na ostatní.

“Petungu, ty sám jsi toho kluka přijal a moc dobře jsi věděl, kolik mu je! Žádné výjimky, rozumíš, nikdy! To bychom to jako Vrány mohli rovnou zabalit!“ ukončí debatu rázně Gerod.

***

Najlin stojí před Visou, Petungem a Gerodem. Slova se ujme Visa.
“Dnes je tvá velká noc, Najline. Dnes poprvé zabiješ. Pokud to zvládneš, teprve ode dneška budeš mít nakročeno k tomu stát se Vránou!
Tady máš dýku. Vydáš se do ulic města, vybereš si oběť a tu sprovodíš ze světa. A nemysli si, že se nedozvíme, kdyby ses nás pokusil obelhat!“

Chlapcova tvář posmutní, koutky úst se svěsí a v jasně modrých očích se objeví panika a zmatek. Visa si při pohledu na něj povzdechne, Gerod se opovržlivě ušklíbne a Petung jen sevře pěsti. Najlin pohlédne na Petunga, vzdorovitě pohodí hlavou a s odhodlaným výrazem se vydá k Vise pro dýku. Bez jediného slova se pak otáčí a odchází.

***

Malá postavička zahalená do pláště kráčí nočními ulicemi. Dýku tiskne k tělu, schovanou pod pláštěm. Jde zabít, zabít člověka.
Moc dobře ví, že mu nic jiného nezbývá. Ví, že někdo z těch tří, před kterými před chvílí stál, ho sleduje. Ví, že pokud nezabije, bude zabit on. Je to tři dny, kdy potajmu vyslechl rozhovor Freda a Gilberta, dvou starších Vraních mláďat, kteří se právě o téhle zkoušce bavili. Takže ví…
Ví, ale to neznamená, že je s touhle situací smířený. Nechce zabíjet lidi. Nechce být Vránou. Na smrti není nic pěkného.

Do sídla Vran chodila toulavá kočka. Najlin jí potajmu nosil zbytky z kuchyně. Měl ji rád, hrával si s ní. Pak několik dnů nepřišla. Až za nějakou dobu se zase objevila, spíš připlazila. Byla v posledním tažení a přišla k Najlinovi umřít. Ještě asi hodinu po její smrti ji držel a kolébal v náručí a pak proplakal celou noc. Ne, na smrti opravdu není nic pěkného.

A on teď má zabít člověka. A pak zase a zase, celý život. Je mu z toho smutno a… bojí se. Za ten rok se toho spoustu naučil. Práce s dýkou, schovávání se ve stínech, plížení, útoky ze zálohy. Ale to všechno bylo jen jako. Jak má on přemoct dospělého člověka? Jakou má asi šanci?

S povzdechem se vydává do chudinské čtvrti. Neotáčí se. Ví, že někdo z tří Starších se za ním plíží nocí, aby viděl, aby ho když tak zabil, pokud selže. Neotáčí se, protože je mu jasné, že stejně nemá šanci dotyčného zahlédnout.
Prochází křivolakými uličkami, nakonec ho jeho kroky zavedou na opuštěný tmavý dvorek. Zaslechne chrápání. Potichounku se vydá za tím zvukem. Ošuntělý chlápek ležící na zádech, ruce rozhozené, vedle jeho pravé ruky láhev čpící levnou pálenkou. Najlin nějakou dobu jen tak stojí a odhodlává se. Pak přistoupí přímo k opilci, poklekne vedle něj, oběma ručkama sevře jílec dýky, pozvedne ji nad hlavu a vší silou bodne do hrudi muže. Doufal, že ho tou jedinou ranou rovnou zabije. Ale nemá potřebnou sílu. Muž vykřikne, vytřeští oči a začne šermovat kolem sebe rukama.
Najlin vykřikne také, leknutím, obratně se skrčí a chlapova ruka máchne nad ním. Pak chlapec plnou vahou těla nalehne na dýku, která se nyní zaboří hluboko do opilcovy hrudi. Muž vykřikne znova… a naposledy. Ruce padnou podél těla a mrtvé oči zůstanou upřené na Najlina, s údivem v okamžiku smrti hledící na malého vraha.
Najlin nemůže od těch očí odtrhnout pohled. Chce se mu křičet, chce se mu brečet, chce se mu utéct pryč.

“Víš, Najline, nečeká tě snadný život. Budeš se muset moc snažit. Slib mi, že se budeš snažit být nejlepší ze všech. Jen tak se z tebe stane slavná Vrána, ta nejslavnější ze všech. Ostatně, vlohy na to máš. 
Bude to těžké, hodně těžké, ale ty to zvládneš. Věřím ti…“
zazní mu v hlavě slova Petunga, která vylovil, když ho před rokem vedl na ubikace.Kašlu na to, jestli mi věříš…
To, že když se nebudu snažit, tak mě zabijete, jsi mi neřekl…
A já nechci umřít… To raději ať umírají jiní!

***

Petung z úkrytu pozoruje malého Najlina, jak pomalu opouští místo své první vraždy. Je na něj ta pyšný, tak hrdý! Na svého syna…
Najlin pohledem bleskne do stínu, ve kterém se Petung schovává. Bledé měsíční světlo osvětluje chlapcovu tvář, bílou, se semknutými rty, v očích výraz, který tam ještě dnes nebyl. Tak dospělý, tak vážný, tak… zoufalý.
Petunga z toho pohledu zamrazí, sevře se mu srdce.
Dětství jeho syna skončilo dřív, než vůbec mohlo začít.

= Janika =