Jeskyně na motivy...

Gerrin Snorradóttir – postava z jeskyně Skyrim

Moc rádi vám v tomhle čísle představujeme Gerrin Snorradóttir, postavu, kterou si pro jeskyni Skyrim připravila Marín.

Rasa: Nord
Věk: 35 let
Výška: 173 cm
Váha: 60 kg, na její výšku je poměrně hubená
Znamení: obyčejná žena
Zaměření: matka

Dovednosti: vaří, pere, uklízí, šije, umí orat i sít, starat se o dobytek, vyzná se v bylinkářství i ranhojičství, umí lovit ryby i drobnou zvěř, bravurně ovládá kosu, hrábě, vidle i veškeré jiné hospodářské nástroje, postará se o hospodářství včetně zvířat a okolních pozemků
Umí utěšit dětskou i zvířecí duši.

Bývala veselá a milá...
Bývala laskavá a vlídná, milující....
Bývala kdysi i pohledná a každý ji měl rád, Gerrin z Helgenu, Gerrin Snorradóttir....

To bylo kdysi. Předtím, než přiletěl do Helgenu drak. Pak se vše změnilo. Gerrin se stala zasmušilou a tesknící. Její srdce zahořklo ranou, kterou jen málokdo unese. Gerrin ji unesla a rozhodla se hledat zapomnění daleko od Helgenu. Se skupinkou, kterou jen naprostá náhoda a souhra tragických okolností svedla dohromady.

***

Nejdříve byli v životě Gerrin dva muži. Milovala je.
Oba. Bezvýhradně.
Prvním z nich byl její starší bratr Tore Snorrason, pro kterého byla snad nejdůležitější věcí na světě. Vyrůstali spolu a starali se jeden o druhého poté, co jejich otec Snorri Sveinsson umřel. Matka umřela hned po narození Gerrin. Měli k sobě tedy opravdu blízko. Když se Gerrin v osmnácti provdala za Svena, přijal bratr jejího muže za přítele a druha. Spolu odešli k Bouřným hávům bojovat za Ulfrika a nechali Gerrin samotnou. I když ne tak docela... To už měla dalšího muže do života. Plavovlasého synka Eirika. Druhého nosila pod srdcem.

Zůstala na všechno sama. Dům, hospodářství i oba chlapce. Zatímco její muži odešli za svými ideály, ona málem vykrvácela u porodu mladšího syna. Porodní bába k ní dorazila pozdě a dítě vytáhla přidušené. Naštěstí to Toki přežil. Jen byl maličko jiný. Zatímco Eirik vyrůstal v následovníka svého otce... bojovný a energický, čiperný a zvídavý - Toki byl zahleděný do svého vlastního světa. Byl trochu pomalejší, jakoby se na svět díval z dálky. Občas překvapoval větami, nad kterými zbytek světa kroutil hlavou a občas vyděsil sdělením, které by u tak malého chlapce nikdo nečekal. Ale povětšinou byl ponořený do svých představ a snů, do světa, který si sám stvořil a kde mu bylo dobře...

Gerrin s Eirikem ho opatrovali jako oko v hlavě a milovali ho o to více, aby mu vynahradili, kde ho osud ošidil. Zvláště náklonnost staršího bratra byla velmi dojemná.

Chlapci rostli a muži se nevraceli. Gerrin všechnu svou lásku dala svým dětem, ale přece jen se trápila, co se s oběma muži stalo. Den po dni se dívala k cestě, jestli se tam neobjeví plavá vousatá brada jejího bratra nebo Svenova tvář lemovaná dlouhými vlnitými vlasy... Neobjevila.

Její dny vyplňovala jen práce a děti. A naděje. Prosby. Modlitby. Pak přišel den, kdy do Helgenu přivezli vůz se zajatci. Gerrin nevěděla, jestli ho Toki viděl nebo jak se o tom dověděl, ale od probuzení nemluvil o ničem jiném. Jen o voze a o Bouřných hávech. Mluvil o tom tak úpěnlivě, že Gerrin nakonec vzala Eirika i netrpělivého Tokiho s nepřirozeně svítícíma očima a vydala se do vesnice. Běžela s nimi i Skallagrim, fenka, která vyrůstala s oběma dětmi.

Toki si nevymýšlel. Tentokrát ne. Ve vesnici byli vojáci a opravdu přivezli zajatce. Bouřné hávy...

Gerrin se rozrušeně proplétala mezi lidmi a poslouchala jejich zvědavé a rozrušené řeči. “Ulfrik? Mezi těmi zajatci je Ulfrik Bouřný háv?“ Gerrin se zběsile rozbušilo srdce. Rozběhla se k vozu. Eirik se ji vyškubl a utíkal za Skallagrim, ale Tokiho svírala pevně za ruku.

“Ulfrik. Ulfrik Bouřný háv. Zná mého otce. Ulfrik drakobijce...“ Drmolil pořád dokola Toki a Gerrin úplně ztrácela rozvahu. Když je vykládali, naděje pohasla. Nebyli tam. Ani jeden. Přesto se nevzdávala. Běžela k nim, chytala je za ruce a prosebně se jich vyptávala, jestli neznají Svena a Toreho. Marně. Začali s popravami a Gerrin se nedozvěděla nic. Jen měla přihlížet, jak tu budou popravovat druhy jejího muže a bratra. Bouřné hávy. Popadla Tokiho a táhla ho pryč. Chtěla najít Eirika.

Pak se ozval ten řev. Hrůzostrašný, děsivý. Zdvihla hlavu k nebi a zachvěla se. Drak!

Letěla jak střela. Letěla mezi domy a hledala svého syna. Tokiho vlekla za sebou, až klopýtal a potácel se. Snažil se ji vyškubnout, naprosto fascinovaný obrovským zvířetem na obloze. Nestvůrou, která vypalovala vesnici v honbě za potravou. Kolem nich se prodírali vyděšení lidé, kteří v panické hrůze prchali nejrůznějšími směry. Vesnice prosáklá všudypřítomným řevem draka, křikem lidí, vyděšeným řehtáním koní a strachem. Zvon byl na poplach a svolával lidi do bezpečí. Gerrin ale musela najít svého syna. Několikrát upadla, ale vždycky se znovu vyhrabala na nohy a vláčela Tokiho dál úzkými uličkami Helgenu.

Konečně ho uviděla. Skallagrim vlezla do jakési kůlny a on se ji snažil vylákat ven. Gerrin na něho ze všech sil zakřičela, ale neslyšel ji. Vběhl dovnitř a v tu chvíli se kůlna zřítila, rozmetaná dračími drápy a sežehnutá plamenem. Dračí křik ji na chvíli přimrazil na místě. Ale už příští okamžik vmáčkla Tokiho do průčelí domu a běžela k troskám. Začala je zběsile odhazovat, aby našla Eirika. Nakonec uviděla jeho nohu a podařilo se ji ho vycloumat ven. Byl celý černý v obličeji. Vlasy mu hořely jasným plamenem a Gerrin se je s pláčem snažila uhasit. Třásla s ním a křičela na něho. Neodpovídal. Z trosek se vyhrabala Skallagrim a začala ji vesele vítat. Šťouchala do ni tlamou a nadšeně poštěkávala. Gerrin si ji nevšímala. Měla oči jen pro svého mrtvého syna, kterého kolébala v náručí. Pak se fenčin postoj změnil. Přikrčila se a začala vrčet. Třásla se.

Dívala se k nebi.

Gerrin se polekaně otočila a uviděla Tokiho, který vyšel z bezpečí svého úkrytu.
Tokiho, který stál uprostřed ulice a díval se rozzářenýma očima k nebi.
Tokiho, ke kterému se snášel drak, aby ho popadl do svých drápů.
Tokiho, který se stále usmíval, když ho drak odnášel pryč.

Pak už neviděla nic.

= Marín =