Deník staré Astrid - závěrečná desátá část

27. červen 2008 

Někdy mám chuť odložit tenhle deník a už nikdy v něm nepokračovat. Spálit jej. Zakopat. Aspoň sto sáhů pod zem. To abych nemusela vzpomínat. Abych se mohla tvářit, že se to nikdy nestalo.
Jenže já vím, že ano a to vědomí nelze potlačit. Musím ho dokončit. Musím vypovědět vše. Musím!
Abych nezešílela…

Byla jsem tam. Ve srubu. S mrtvou Bernadetou zhroucenou na podlaze jako němý vykřičník hrůzy a děsu. Stála jsem uprostřed místnosti, v náruči jsem držela živé mrskající se dítě, oči pevně zavřené a přemýšlela jsem o tom, že teď bych se měla vzbudit.
Teď by měla přijít ta chvíle, kdy sebou trhnu a s mžikáním otevřu oči.
Bože, to byl ale děsivý sen, řeknu si a hodnou chvíli se budu bát znovu usnout. Z pouhé hrůzy, že sen bude pokračovat. Nakonec raději vstanu a půjdu si ohřát sklenici mléka, abych na to nemusela myslet. Abych přehlušila dotěravé vzpomínky na sny, které se mi znovu a znovu promítají do mysli jako na zrůdném kolotoči. Mysli na něco hezkého, mysli na něco hezkého…

Jenže místo probuzení jsem ucítila pevný stisk. Dítě se mě chytilo za prst a brouklo. Otevřela jsem oči a ono se usmálo. Usmálo se maličkými ústy. Malý sladký úsměv. Takový, jaká umí jen bezzubá miminka. Až na to, že tohle mělo zuby.
Malé špičaté zoubky ostré jak jehličky. Nebyly bílé. Byly celé ušpiněné zaschlou krví. Zděšeně jsem zalapala po dechu a srdce se mi rozbušilo jako zvon. Můj pohled mimoděk sklouzl na Theu, na tu příšernou rozšklebenou ránu na jejím břiše.

Zakřičela jsem a vtom výkřiku byla všechna ta hrůza, kterou jsem poslední minuty prožila. Moje srdce vynechávalo. Skomíralo. Tohle nemůžu přežít. Ne v mém věku. Chtěla jsem to strašné ďábelské dítě odhodit na zem, abych se nemusela dívat na ten příšerný krvavý úsměv. Na tu hrůzyplnou parodii sladkého úsměvu kojenců. Chtěla jsem ho zabít. Utéct od něj, co nejdál.
Neudělala jsem samozřejmě nic. Jen jsem tam tak stála a držela ten modrovlasý uzlíček co nejdál od sebe. Strnulá jako socha.

V duchu jsem počítala pořád dokola od jedné do desíti, abych se vzpamatovala. Opravdu to nejvíce připomínalo probuzení z příšerného snu. A pak najednou byli kolem mě. Nehybní a bledí. Tiše nás pozorovali studenýma modrošedýma očima bez zornic a mně se rozklepala kolena. Byli slepí a přece nás viděli. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pak jeden z nich roztáhl velká kožnatá křídla a natáhl ke mně ruce. Instinktivně jsem couvla před jeho příšernou, do nepřirozeného úsměvu bez rtů, rozšklebenou tváří a ochranitelsky k sobě děcko přitiskla.

Přece mu ho nemůžu jen tak dát, ať je jak chce podivné a ...zubaté! Thea mi ho svěřila. Prosila mě, abych ho ochránila. Nemohla jsem ji zklamat a přehodit ho těmhle šíleným okřídleným bestiím s rozcuchanými modrými vlasy.
Démon se zamračil, pokud to s jeho pokřivenou tváří vůbec šlo, a pokročil blíže ke mně. Pomalu zdvihl jedno křídlo a natáhl ho ke mně. Bylo až neuvěřitelně pohyblivé. Bodec na jednom jeho kloubu se výhružně zachvěl.

Přesto jsem zavrtěla rozhodně hlavou a dál drtila dítě v křečovitém objetí. Tomu se to samozřejmě ani trochu nelíbilo a spustilo křik. Velké černé oči, Bernadetiny oči, se upřely vyděšeně na démona a ústa rozevřená v zběsilém křiku dávala jasně najevo, že za ním rozhodně nechtějí. Démon rozpřáhl křídla a přichystal se k úderu, připravený použít jejich konce jako ostré dýky. Zavřela jsem oči…

Bylo ticho. Jen staré kukačky na stěně neúnavně tikaly. Na okamžik mě napadlo, že se mi to všechno opravdu jen zdálo a moje nitro triumfálně zajásalo. Až své oči zase otevřu, budu ve své posteli v domku na předměstí Orkangeru a na nose mi bude ležet některá lehce zvrácená kniha Stephena Kinga.

Pak se ale ozval šustot křídel a mně došlo, že už se nikdy nevzbudím. Zoufalství se vrátilo a drobná dětská ručka s ostrými nehtíky mě zaškrábala na dlani.
Byl tu. Muž s třírohým kloboukem. Stál těsně u nás, nevšímavě držel démona, který mě chtěl zabít za křídlo a usmíval se ze široka na dítě v mé náruči. Muž v černém, který kdysi přivezl Bernadetu k mému domu.

“Dej mi to dítě, Astrid!“ Řekl prostě. Jeho tvář lemovaná svatozáří bílých vlasů se otočila k démonovi. Něco sykl neznámým krkolomným jazykem a najednou jsme byli sami.
Hlasitě jsem vydechla a zapotácela jsem se, ale on mě rychle zachytil.
“Přišel jsem si pro ně…“ Vysvětlil mi vážně a v jeho hlase bylo něco uklidňujícího.
“Tady zůstat nemůže. Dříve nebo později by ho dostali a tebe s ním. Zatím není dost silné, aby si mohlo vybrat. Postarám se o něj!“

“Já.. nemohu. Slíbila jsem sestře Bernadetě...slíbila jsem to Thei...musím...nejde to...“ koktala jsem zmateně i když moje rozhodnost byla značně nahlodána.
“Jak jsi to vlastně udělal? Jak to, že odešli?“ Rozčíleně jsem přejela pohledem prázdný srub a bezradně jsem potřásla hlavou.
“I oni se bojí bolesti… Nechtějí trpět. To je silná motivace.“ Pokrčil rameny a trochu se ušklíbl.
Nechápala jsem to. Znamená to, že on má tu moc, aby jim ublížil? Aby jim způsobil bolest? Otřásla jsem se. Oni působili hrozivě, ale on? Chtěla jsem mu věřit. Moc jsem chtěla. Už jen proto, že mi bylo jasné, že ať už jsem slíbila cokoliv, o tohle dítě se postarat nedokážu. Ne, aniž bych přišla o zdravý rozum.

On ke mně přistoupil a jemně mi to nešťastné stvoření vymanil z rukou. Pořád se tak trpělivě a soucitně usmíval. Čekala jsem výbuch pláče, ale ten malý uzlíček krvavých zubů ani necekl. Spíše naopak, vypadal potěšeně. Bylo očividné, že se černý muž chystá k odchodu a že mi nehodlá vůbec nic vysvětlovat. Kdesi zvenku se ozvalo hlasité ržání koně a on zahalil dítě do svého pláště a smekl svůj třírohý klobouk.

“Žij blaze, Astrid. Zachránila jsi dítě své přítelkyně. Aspoň na čas. A zachránila jsi i ji.“ Ukázal krátce na mrtvé tělo jeptišky a vydal se ke dveřím. Nechal mě tam stát. Zmatenou, k smrti vyděšenou, přetékající stovkami naléhavých otázek. Nevzmohla jsem se na žádný odpor, přestože jsem měla v sobě nevykořenitelné vědomí svého slibu Berandetě. Jen jsem za ním křikla, odkud zná mé jméno. Říkal mi přece Astrid..

Otočil se přes rameno a hodil mi svůj třírohý klobouk. “Zoufalství zná všechny svoje děti, Astrid. Všechny. Vrátím se, Astrid. Jednou se pro tebe vrátím.“ S těmihle utěšitelskými slovy zmizel ve dveřích.

Setmělo se. Setmělo se nad mým životem. Zůstala jsem poznamenaná událostmi v srubu. Zůstala jsem poznamenaná Bernadetou. Snažila jsem se zapomenout, ale vzpomínky ve mně žily dál. Tohle je poslední pokus, jak se jich zbavit. Vyplakala jsem své zoufalství na papír. Zklamala jsem jí. Nevím, jestli to dítě žije. Nevím, jestli chci, aby žilo. Nevím nic.

Jeho už jsem od té doby neviděla. Zůstal mi jen třírohý klobouk schovaný na půdě jako nejtemnější tajemství.Dala jsem tam i Berandetin hábit. Ten, který na sobě měla v době porodu. Roztrhaný, zakrvácený. Když jsem ji pohřbívala za naším srubem, převlékla jsem ji do svých šatů. Tak nějak jsem nechtěla, aby byla pohřbená jako jeptiška, když její poslání bylo tak surově pošlapáno.
Nejdřív jsem chtěla hábit pohřbít s ní, ale ona se i ve smrti tak krásně usmívala, že jsem to nedokázala.

Nechala jsem si ho, abych nezapomněla. Hábit a její růženec, spolu s kadeří jejích krásných černých vlasů, které jsem ji ustřihla z hlavy, než jsem ji zahalila do bílého šátku. I tu ránu jsem ji ošetřila a stáhla obinadly. Nic víc už jsem pro ni nedokázala udělat. Skončila jsem hluboko v noci, k smrti vyčerpaná. Druhý den mě odvezly do nemocnice s mrtvicí. Starý Thrall Zimnička mě našel ležet na verandě mého srubu. Tedy spíše jeho věrný ohař Pedro.

Jak čas běžel, připadalo mi to stále méně skutečné. Žádného démona už jsem nikdy neviděla. Můj život běžel pokojně a temné vzpomínky byly to jediné, co ho narušovalo. Občas jsem zajela se svým starým náklaďáčkem za Thrallem, který se na mě usmíval moudrýma očima, jakoby věděl, že nosím v srdci tíhu. Do našeho srubu už jsem se ale nevrátila.
Občas jsem se vyšplhala na půdu, abych si připomněla, co se tam stalo. Ty chvíle byly ale čím dál tím řidší. Zapomínala jsem a bylo to blažené 

11. listopad 2010

Myslela jsem, že už tenhle deník nikdy neotevřu, ale v poslední době se mi vrátily noční můry. I Thrall říkal, že cítí podivný neklid. Jakoby se nad Orkangerem vznášel stín. Včera jsem otevřela okno a na něm jsem našla podivný medailon. Byla na něm vyobrazená dívčí hlava, hlava vlka a křídla, která tu dívku objímala, jakoby ji konejšila. Kolem medailonu byla obtočena kadeř jasně modrých vlasů. Opouští mě síly.
Bojím se.

= Marín =

P. S. Tento příběh se váže k jeskyni Polibek ledové královny