Těžký život PJ abarinského… aneb trocha nostalgie

Dnes si výjimečně nechci na nic stěžovat, nechci nic kritizovat, nechci rýpat. Chci jen zavzpomínat.

Začínají prázdniny. Pro jiné doba dovolených. A já vzpomínám na „dračákovské“ dovolené a víkendy. Kdy se sjela skupinka RPG pozitivních – a hrálo se. Skoro pořád. Kdo tohle nezažil, tak nepochopí. Jak je člověk během pár hodin a dnů vtažen do děje, jak chce vědět, co bude dál, jak je všechno živé a intenzivní a on chce víc a víc. Dny, které jsou přímo určeny k hraní. Kdy si jeden může dovolit nechat se zcela pohltit dějem, protože ho nerozptylují takové zbytečnosti, jako je práce nebo škola. Kdy jediná starost je to, co si uklohníte k jídlu a možná to, jestli se nepůjdete přeci jen raději na pár hodin vykoupat nebo na výlet.

A nejkrásnější jsou večery a noci. Vlahá letní noc, na nebi blikají hvězdy, kousky dřeva praskají v plamenech a ozařují vaše tváře, sem tam vyletí k noční obloze chomáč jisker. A vy sedíte nebo poleháváte kolem ohně – a hrajete. Možná je to tím, že pro mě má každé posezení u ohně svou jedinečnou a úžasnou atmosféru, a tak, ve spojení s hraním, se tyto pocity ještě umocňují. Je to prostě nádhera a já to mám moc rád. Hraje se tak dlouho, dokud PJ zvládá, kolikrát se chodí spát, až když nebe na obleze začíná světlat a ptáci začnou svým zpěvem ohlašovat ráno.

Samozřejmě, že při těchto akcích jde především o lidi. Potkáte se těmi, které jste možná už dlouho neviděli a kromě samotného hraní si užijete i spoustu jiné zábavy a legrace. Ale hraní je to, kvůli čemu jste se sešli a co vás spojuje. A co vás pohltí.
Moc dobře si pamatuji na návrat z jedné takové dovolené pod stany, týden intenzivního hraní.
„Co budeme dělat zítra?“
„Nooo… že bysme se slezli a zahráli?“

A co vy, zažili jste někdy něco takového? Nebo vás to čeká třeba zrovna letos v létě? Ať tak nebo tak, jedno je jasné – hraní není nikdy dost.

= Janika =