Knihy, které by neměly zapadnout… Piknik u cesty / Stalker

Kužel světla z reflektoru klouzal po dešti zkrápěné zemi a tak jsem čekal. Tiše, bez pohybu s obličejem zabořeným do rozbahněné půdy. Téměř jsem nedýchal. Nebyla to má první cesta do Pásma a věděl jsem, že pokud se mám dostat živý okolo hlídek, musím se obrnit především trpělivostí. Jen na malou chvíli, jen na okamžik se prostor přede mnou pohrouží do tmy. To bude jediná příležitost a tu nesmím promarnit. Když se mi teď podaří proklouznout, už mě nic nezastaví.

Arkadij a Boris Strugačtí jsou asi nejvýraznějšími zástupci ruské sci-fi z éry Sovětského svazu a jejich knihy rozhodně stojí stále za pozornost. Nemusel jsem ani dlouho zvažovat, které dílo by mělo být tím prvním seznámením s jejich tvorbou. Volba padla na asi nejslavnější dílo této dvojice (které se dočkalo také filmového zpracování) - Piknik u cesty (později vydáno pod názvem Stalker). Novela poprvé vyšla v roce 1972 a netradičním způsobem pojednává o kontaktu s mimozemskou civilizací.

Bratři Strugačtí nám v této knize předestírají myšlenku, že lidstvo se s mimozemskými návštěvníky nikdy přímo nesetkalo, setkalo se jen s následky jejich návštěvy. Místo, kde se návštěvníci z vesmíru zastavili, se nazývá Pásmo a je bedlivě střeženo armádou, protože je plné nevysvětlitelných fyzikálních jevů, mnohdy smrtících, a artefaktů (které jsou tak nevyzpytatelné jako sázka do loterie). Do Pásma ilegálně pronikají Stalkeři – moderní zlatokopové – kteří hledají mimozemské artefakty a prodávají je na černém trhu.

Ač to tak na první pohled může vypadat, je nutno upozornit, že se nejedná o akční záležitost. Kniha je rozdělena do několika epizod, v nichž sledujeme osudy a vývoj hlavního hrdiny - obyčejného Stalkera. Díky němu si postupně ze střípků informací skládáme také představu o Pásmu.


ukázka 1 

Podíval jsem se na hodinky – byli jsme v Pásmu pět hodin a něco. Pět hodin! A uteklo to, jako kdyby to byla chvilka. V Pásmu čas letí jako zběsilý.
A co to je, pět hodin. Stalker je rád, když se stačí za noc vrátit. Když to nestihne, musí ležet celý den v Pásmu rypákem dolů, takže druhý večer už ani neví, je-li živý nebo mrtvý. A pak konečně najde to, co hledá, a k ránu se plazí zpátky a na čáře čekají hlídky s kulomety, které stalkery smrtelně nenávidí. Nechtějí zatýkat, kdepak, bojí se nás, že je nakazíme, chtějí našince rovnou zabít, vždyť mají všechny trumfy v rukou, ať potom někdo dokazuje, žes zařval jejich vinou. A člověku nezbude nic jiného než zavrtat rypák do země na další den a čekat na třetí noc. A krámy, které jsi nasbíral, leží vedle tebe a co kdo ví, jestli opravdu leží, nebo jestli tě nepozorovaně vraždí?

ukázka 2 

„…Co si myslíte o Návštěvě?“
„Já? Představte si… takový piknik.“
Noonan sebou škubl. „Co jste říkal?“
„Piknik. Představte si les, cestu, palouček. Z cesty sjíždí auto, z auta vystoupí mládež, vytáhnou láhve, koše s jídlem, tranzistory, filmové fotokamery. Za chvíli plápolá táborák, stojí stany, hraje hudba. A ráno zase všichni odejdou. Zvěř, ptáci a hmyz, kteří po celou dobu s hrůzou pozorovali, co se to děje, vylezou ze svých úkrytů. A co nevidí? Tráva je politá olejem a benzínem, někdo odhodil nepotřebnou svíčku. Je tu plno krámů. Baterka, francouzský klíč, popel z táboráku, ohryzky jablek, papírky z bonbonů, prázdné konzervy, láhve, kapesník, kapesní nožík, staré potrhané noviny, drobné mince, zvadlá kvítka z jiných palouků…“
„Jasné,“ přitakal Noonan. „Piknik… u cesty.“
„Přesně tak. Piknik u jakési kosmické cesty. A vy se mě ptáte: vrátí se, nebo ne?“

ukázka 3

A pak to najednou umlklo, jako kdyby se rozmáchla obrovitá ruka a vrazila Arturovi do úst roubík. A Roderick uviděl, jak Artura popadlo to průzračné prázdno, které číhalo ve stínu rypadla, vyhodilo ho do vzduchu a pomalu, řádně ho zkroutilo – asi tak, jak se dřív ždímalo prádlo. Roderick si ještě stačil všimnout, jak z nohy, která sebou trhla, odletěl zaprášený střevíc a vylétl vysoko nad lom…
A je to, říkal si s nechutí. Cesta je otevřena.

= Morr =