úterý 29. května 2012

Jeskyně na motivy...

Michael Cagers – postava z jeskyně Cesta moci krve

A stejně jako i v minulém čísle vám v rámci této rubriky přinášíme životopis jedné postavy, hrající v jeskyni Cesta moci a krve.
Micaela Cargese hraje Serath.


Věk 26. Vlasy běžné délky tmavě hnědé barvy, oči stejné barvy, výška zhruba 175 cm, váha kolem 70 kilo. Na svou postavu Michael váží celkem dost, ale to bude tím, že si svou postavu vybudoval pro přežití v klubových podmínkách… tedy do jisté míry. Poslední dobou nosí o něco delší vlasy, které si dělají, co chtějí a vzhledem k jejich střapatosti to je občas velmi vtipné, navíc poslední dobou zlenivěl, co se týče holení, takže ho občas načapáte i se strništěm. Jeho tvář má celkem tvrdé rysy, které ovšem zanikají, jakmile se zasměje nebo ušklíbne…

Obyčejně chodí v tmavších barvách, ale v poslední době, kdy byl jeho nákupčí Riff, to byla spousta zajímavého oblečení s medvídky, losy, kachnami a podobnou havětí a navrch i podivných barev… Díky bohu za poslední vánoce a Eričino dobré srdce… Jedna část oblečení mu ale přesto zůstala, co si pamatuje a to jeho černý plátěný klobouk…

O Michaelovi toho není moc co říct, členem klubu je jen krátce a skutečným Lovcem se stal nedávno. Dokud se nepřidal ke Klubu, byl obyčejný policista s pár nehezkými životními zkušenostmi.

Jeho otec byl Angličan Thomas Cagers a do jeho matky se zamiloval, když byl v Čechách za obchodem a začal v Praze podnikat. Nakonec se rozhodl v Čechách zůstat a dva roky na to se i oženil se svou milovanou Janou. Michael byl jejich prvorozený syn… a když mu bylo deset, narodila se mu sestra Kristina. Od malička byl sice Michael celkem kvítko, ale když mu v šestnácti zemřel otec, všechno se změnilo, jeho matka to nesla velmi těžce a jemu nezbylo než předčasně dospět a převzít na sebe všechny starosti, jak o ni, tak o svou sestru. Po střední škole nastoupil na policejní akademii a stal se z něj policista.
V té době zemřela i jeho matka a jemu nezbylo než vychovávat a starat se o svou sestru sám, to všechno se ale změnilo, když se připletl do boje s upíry a stal se členem Klubu, víc práce, víc starostí, míň času. Sociálka ho shledala nezpůsobilým starat se o svou sestru a sebrala mu ji… nejdřív ji navštěvoval v dětském domově, ale práce bylo víc a času zas ubylo. Ze setkání byli jen telefonáty.
Než byl Klub nucen opustit Prahu, působil v něm zhruba rok a půl a zažil si pár nehezkých zkušeností. Ale příroda tomu asi chtěla tak, aby to byl on, kdo podobné věci zvládne po svém a on je nějakým způsobem překonal. Po útěku z Prahy si uvědomil, že teď bude pro sestru mrtvý… poslední část jeho rodiny mu sebrala práce. Nezbývá mu, než doufat, že se ho jeho malá sestra nevzdá a bude mu věřit, že se za ní vrátí přes všechny okolnosti… Pro teď je jeho jedinou rodinou Klub.

Po útěku ho dlouho trápilo to, že si připadal na obtíž… nemohl se svým spolubojovníkům rovnat v ničem, ať už šlo o zkušenosti, schopnosti anebo to, že někteří prostě nebyli lidé. Taktika, týmy, zbraně… všechno na co byl zvyklý, bylo pryč… nezbývalo mu, než se trénovat a snažit se nepřekážet.
A nakonec se stal tím, čím vlastně ani nikdy nechtěl… Lovcem… V současnosti je jedním z nejmladších Lovců a jeho náplň práce spočívá v tréninku a studiu, který vede náš morbida a oblíbený ranhojič pan Wriese s trenérem Lovců Cárlem…


Zápis 1 - Má nejhorší akce

Je spousta věcí, na které chce člověk zapomenout… Které chce nadobro vymazat ze života. A když se vám to konečně aspoň trochu podaří, přijde něco, co vám je do života opět vrátí… vzpomínky… pocity… Všechno s tím spojené. Neuděláte nic, prostě se to vrátí, i když nechcete a čím víc nechcete, tím spíš se to vrátí a zasáhne vás to víc, než si dokážete představit… Záleží jen na vás, jak se tomu dokážete postavit…

Život v klubu není o hrdinství, boji dobra proti zlu a vy nejste hrdinové, kteří se z toho vždycky dostanou živí… Ze začátku vám to může přijít jako idylka, máte šest kamarádů a s nimi prožíváte každou chvíli v klubu… Jíte, trénujete, bojujete a možná je mezi nimi i někdo, koho milujete. Nikdy by mě nenapadlo, jak smrt jednoho z nás můžete ovlivnit nás všechny. „Sev" byl z nás šesti asi nejlepší Lovec, to on nás držel po hromadě ať se dělo cokoliv… Vždycky jsem chtěl být jako on… Silný, chytrý a dokázat se postavit všemu… Byl pro mě jako hrdina… Ani nevím, jak zemřel… Byl jsem tehdy úplně jinde, když ho našli, měl rozervané hrdlo a prázdný výraz plný děsu v očích… Byl jsem u toho, když mu je Tom zatlačil, já a Tom jsme byli skoro jako bráchové… Znali jsme se od prvního dne, co jsem se ke Klubu přidal…

Od Sevova pohřbu se něco změnilo… Nescházeli jsme se tak často… Nebyl nikdo, kdo by nás držel po hromadě, snažil jsem se… ale neuměl jsem to… nebyl sem Sev… Někdo začal pít a někdo se uzavřel… Nebyli jsme na to připravení… Nebyli jsme připravení na smrt. Asi to bylo i někdy během té doby, co jsem se zamiloval do Lucky, vždycky jsme si spolu rozuměli a když sem s ní byl sám, bylo až moc snadné utopit se v těch jejích zelených očích, stačilo, aby se usmála a všechny moje starosti byly ty tam a s mojí slabostí pro brunetky netrvalo dlouho a začala noci trávit u mě… I když v jejím případě barva vlasů byla asi to poslední, co hrálo roli… Další, kdo zaplatil životem, byla Jana… Pak Hanz… Nakonec jsme zbyli tři, já, Tom a Lucka.

Čas v Klubu utíkal, nezapomněli jsme na naše mrtvé přátele… Občas jsme za nimi všichni společně chodili, říct jim, že žijeme a že bojujeme. Těžko se to přiznává, ale svým způsobem jsem v té době byl šťastný… Měl sem dobrého přítele a dívku svých snů… To pro mě dokázalo kompenzovat všechno ostatní… Bylo to až moc ideální… Až moc na to, aby se něco neposralo… Když jsem začal randit, tak mi můj otec, krom nezbytných pokynů a propriet, dal i jednou moudro: „Ženský nikdy nevědí, co chtějí, ale když už vědí, jdou přes mrtvoly" Nechápal jsem, co tím myslí a tehdy mi to bylo i tak nějak fuk… ale dnes vím přesně, co tím myslel… Je zvláštní, jak se v jednom dni dá ztratit nejlepší přítel a láska vašeho života… je to ironie… Ona chtěla být s ním a to bylo všechno, co mi ten den řekla… ovšem a prosbou: „Zůstaňme přátelé". To druhé jsem odmítl… s tím prvním se smířil… Tom se se mnou snažil mluvit a Lucka taky, já ale ani jednoho z nich nechtěl vidět… když nad tím teď přemýšlím, vím, že jsem byl pitomec… a že podobné věci se dějí dnes a denně… a že nezbývá, než jít dál. Kdybych to udělal, mohli by dnes oba žít…

Ten den, který přišel měsíc na to, si pamatuji jako dnes… „Některé akce se pro vás časem v klubu stanou rutinou a čistka metra od upírů není nic zvláštního."… další z mnoha chyb, které jsem udělal… nic se nemá brát jako rutina. Už když jsem nastupoval do dodávky, měl jsem špatný pocit, byli tam i Tom a Lucka… je to ironie, ale slušelo jim to spolu… hodila se k němu víc, než ke mně. Bylo to v zimě… leden… nebo prosinec… ani nevím, nějak jsem tehdy čas nevnímal… Byli jsme rozděleni na dvě skupiny. Já jsem byl s Tomem a ještě dvěma kluky od nás. Tom poslal Lucku s druhou skupinou, která šla do metra z druhé strany… další věc, na kterou se špatně kouká, je když vaše bejvalka líbá vašeho nejlepšího přítele…

Byli jsme vyzbrojeni automatickými puškami a glocky. Cestou jsme narazili jen na dva nebo tři upíry, které jsme bez větších problémů zlikvidovali… už to bylo divné… z vysílačky se Tomovi ozval křik… byla to Lucka… neslyšel jsem, co říkala, ale Tom zbledl a rychle vyrazil a my za ním… Udělalo se mi špatně od žaludku, trvalo to jen chvíli, než jsme se dostali k ní… z posledních sil se snažila sestřelit upíra, co stál přední, ostatní byli mrtví, ustupovala… snažila se od něj dostat co nejdál, jak jen to šlo… byla na pokraji sil a i zezadu byla vidět krev kapající na zem… Tom se rozeběhl k ní a stejně jako já začal pálit na upíra, který uskočil dozadu. Udělal jsem dva kroky k Lucce a podepřel ji… v břichu měla ošklivou ránu a na obličeji spoustu krve… byla dezorientovaná, jako by věděla, co přijde, začala se mi omlouvat. Odtáhl sem jí kus stranou, sesunul se s ní na zem a držel jsem jí v náručí… byla bledá, její oči ztratily barvu, z posledních sil mě pohladila po tváři a usmála se…
"Odpusť" - to byla její poslední slova… umřela mi v náručí, po tváři mi tekly slzy… Jediné, po čem toužila, bylo, abych jí odpustil a abych řekl, že jsme přátelé… aby všechno bylo, jako dřív… bylo to tak jednoduché… a ani to jsem nedokázal. Než jsem se vzpamatoval, znovu vstal a sáhl po pušce, objevil se u mě upír a mrštil se mnou proti zdi… Náraz mi přerazil levou ruku, neřval jsem bolestí… místo toho jsem sáhl po glocku, otřepal se… najednou tam byli celkem tři upří… ten, co mě odmrštil, si to vypil hned vzápětí, když mu kulka z mého glocku rozsekla hlavu… Dalšího zrovna dorazil Tom, salvu z pušky mu prohnal rovněž hlavou… Zbylí dva kluci z naší skupiny byli mrtví, jeden skončil bez hlavy přišpendlený ke zdi vlastní rukou a druhý ležel rozpůlený na zemi s vyděšeným výrazem…

Tom byl na druhé straně než já a vypadal v pořádku… Třetí upír se u něj objevil v okamžiku, ani několik kulek, co jsem do něj vypálil z glocku, mu nezabránilo vzít Toma a hodit ho proti mně… zpomalil sem jeho let a skončili jsme na zemi… oba jsme se malátně zvedli a podívali se na sebe. Nezapomenu na ten škleb toho upíra předtím, než se k nám vydal… zase to vypadlo, jako by zmizel… Tom mě odstrčil stranou, zastavila mě až zeď, když jsem se podíval zpátky, Tom stál s rukou upíra v břichu… Upír odkopl jeho mrtvolu a pomalu se vydal ke mně… nepřítomně jsem do něj vypálil několik kulek, než glock na prázdno zacvakal… Upír mi letmým pohybem vyrazil glock z ruky a rozsápal hrudník… nebylo to smrtelné… hrál si se mnou… to bylo to poslední, co si pamatuji… sesunul jsem se po zdi a omdlel… měl jsem štěstí, že už nám v patách byly naše posily… nevím, kdo to byl, ani jak toho parchanta dostali… probudil jsem se až na ošetřovně.

Nikdy si neprominu svou blbost… kdybych se smířil s takovou blbostí, jako je zlomené srdce… nikdy bych nepolevil ve střehu, Tom by Lucku neposlal s druhou skupinou, spolupracovali bychom jako vždy a nemuseli umřít… Poslední věc, kterou Tom udělal, byla, že mi zachránil život… přesto přese všechno to byl opravdový přítel… poslední věc, kterou udělala Lucka, bylo, že chtěla moje odpuštění…chtěla jen všechno napravit…

Teprve později, když jsem se probral, jsem se dozvěděl, že jsme měli co dočinění se starším upírem a jaké že jsem to měl štěstí, že jsem přežil…

Jediné, co jsem pro ně mohl udělat já, bylo je pohřbít… poprosil jsem, aby jejich těla nepohřbívali, dokud se neuzdravím, abych to mohl udělat osobně… alespoň nějakým způsobem jsem jim chtěl dát najevo, že mě to mrzí… že pro mě byli jako rodina… Nechtěl jsem, aby u toho někdo byl… Byl jsem tam jen já, lopata a jejich těla… Když jsem skončil s kopáním, měl jsem ruce samý mozol, i přesto jsem uložil jejich těla a zaházel je… Nevěděl jsem, co říct, když jsem tam pak už jen stál… jediné, co jsem se slzami v očích dokázal říct, bylo:
„Omlouvám se…"
Po něčem takovém se člověk uzavře… dělal jsem Lovce a na nic se neptal, spolupracoval s ostatními, ale nepřátelil se… Měl sem strach…

Nedá se přesto přenést… a po proměně se mi to všechno vrátilo…spolu s nočními můrami a špatným spaním… i když díky An na to alespoň na chvíli dokážu zapomenout… nevím… nevím, co bude dál… nechci ji ublížit… mám ji rád… ale nevím… mám strach…

Vím, že teď musím jít dál… z Klubu nás už zbývá jen pár a každý z těch, co zbyli, je pro mne jako rodina a já sem ochotný za ně položit život… už nikdy nechci zažít tu bezmoc a slabost, že nemůžu chránit své blízké… proto jsem se stal Lovcem…vzdal jsem se proto své lidskosti...


A taky nesmíme zapomenout na An… ta je pro něj důležitý důvod, proč se nevzdávat… nebo alespoň tak to vidí… Nedá se nejspíš říct, že by ji miloval, na to je pro něj moc brzo a navíc jakožto první láska naší malé An to i vidí trochu skepticky… první lásky přeci jen málo kdy vydrží… I když s náturou téhle slečny… V každém případě přesto, že je to trochu šprtka, nábožensky založená, dost konzervativní a se sklony k agresi a neovladatelným záchvatům vzteku… tak ji má rád a je mu s ní dobře. No a když pomine to, že když se naštve, tak mu bez problémů utrhne nějakou tu končetinu anebo ho použije jako učební pomůcku, tak si jí dovede i idealizovat.

= Serath =

Žádné komentáře:

Okomentovat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)