Deník staré Astrid - část osmá

Shrnutí předchozího dílu: Daleko od lidí v lesním srubu dohlíží Astrid na sestru Bernadetu. S obavou sleduje její rostoucí břicho a poslouchá její šílené plány. A pak se obavy naplní, strach nabyde konkrétní podoby… dnes se narodí do světa lidí stvůra…

Zoufale jsem potřebovala někoho, s kým bych si aspoň mohla vyměnit vyděšený pohled nad sténající jeptiškou. Někoho, kdo by se mnou všechnu tu příšernost sdílel. Někoho, kdo by mi poradil, co si počít.
Připadalo mi to strašlivě nespravedlivé. V každém pitomém filmu, který kdy shlédl, v každém podřadném hororu na to vždycky byly tři nebo aspoň dva. Pokaždé se objevil nějaký exorcismu znalý kněz nebo širokoramenný policista, který byl ochoten položit za zoufalou, krásnou hrdinku život.

Krásnou trpící hrdinku bychom měli, ale jinak jsem tu byla jen já… Stará žena nad hrobem s párem třesoucích se rukou a naprostou nedůvěrou v to, co dělá. Bylo to nespravedlivé.
Boule na Bernadetině břiše vypadaly, že se chystají explodovat. Pokusila jsem se jí dostrkat k posteli, ale odstrčila mě s nepříčetnýma očima a začala na sobě rvát a trhat hábit svého bývalého stavu. Bylo vtom něco hrůzně symbolického, jak zuřivě odhazovala cáry černého šatu jeptišky, aby se osvobodila. Jakoby muselo zaniknout staré, aby mohlo vzniknout nové. Až na to, že tady umíralo něco dobrého a rodilo se zlo. Byla jsem o tom přesvědčena čím dál tím více.

Bernadeta se odplazila ke zdi, odrážeje se patami a tam se opřela, prsty roztažené jako drápy, Skučela bolestí a tiskla se na trámy svými zády a zkřivené prsty zatínala do dřeva. Snažila jsem se zachytit její pohled, ale černé oči ji planuly jako dvě peklené výhně a dívala se kamsi skrze mne. Zorničky nebyly vůbec vidět. Jakoby se jí oči slily jednolitou ebenovou černí. Pronikavě jsem zaječela, protože ona najednou začala lézt po zdi. Ze začátku to vypadalo, že se jen o ni opírá a vstává, ale ona se nezastavila. Lezla dál. Ruce protočené dozadu, nohy v pravém úhlu. Jako jakýsi obrovitý pavouk nebo krab. Břicho před ní trčelo a vlnilo se, jako vlny na rozbouřeném moři. Bylo to nelidské. Bylo to příšerné.

Pocítila jsem obrovskou touhu utéci a málem jsem to také udělala. Tohle nebylo normální. Ani trochu. Už jsem nechtěla vidět žádnou další hrůznost. Má noční můra skončila.
“Odpusť mi, malá Theo…Tady už dávno vládnou síly, kterým nerozumím… Kterým nechci rozumět.“ Otočila jsem se ke dveřím, ale vtom se ozval zvuk, který mě přímo přikoval do podlahy.
Nevěřícně jsem se otočila a vytřeštila oči. Bernadeta zpívala.

Ruce odlepila od zdi, ale nespadla. Stále tam visela, jakoby ji tam přidržovala nějaká neznámá síla. Obě dlaně tiskla na břicho, jakoby se snažila uchlácholit bouři, která v něm běsnila. Hlavu skláněla dolů v něžném oblouku piety a zpívala. Udělala jsem pár kroků směrem k ní, naprosto fascinovaná a dveře se za mnou s rachotem zabouchly. Polekaně jsem se otočila a s mrazením v zádech pochopila, že cesta pryč je uzavřená.

Rezignovaně jsem se vrátila a zastavila se pod ní. Kůže na jejím břiše byla napnutá k prasknutí a měla jsem pocit, že se na něm chvílemi rýsuje nožička nebo ručička. Jakoby se to dítě chtělo prohrabat ven. Přesto byly ty pohyby pomalejší a mírnější. Snad na ně opravdu působil ten konejšivý zpěv.
“Jak ti mám pomoci, Theo? Jak ti mám proboha pomoci.“ Ani jsem nevěděla, proč jsem jí tak najednou začala říkat, ale řádové jméno mi nešlo přes ústa. Snažila jsem se přerušit její zpěv, protože v něm bylo něco temného, zvráceného. Vzbuzoval ve mně úzkost. Trvalo ale ještě hodnou chvíli, než zmlkla.

Podívala se na mě a zašeptala: “Astrid.. .On přichází, Astrid!“ Skoro jsem tomu zvuku nechtěla věřit, ale opravdu mluvila ona. Hlas měla vyprahlý a zněl naprosto cize. Tak nějak triumfálně.
“Já vím, Theo, tvé bolesti jsou čím dál tím častější a intenzivnější. Dítě se brzy narodí!“ Přikývla jsem zlomeně.
“Ano, narodí se! Narodí se a ty budeš přitom! Pomůžeš mi, Astrid!“ Ztuhla jsem, protože hlas jí ještě více zhrubl a ty černé oči si mě přísně prohlížely. Ona neprosila. Přikazovala.

A pak začala křičet. Měla jsem chuť, zacpat si obě uši, ale pak se do jejího křiku začal prolínat další zvuk. Jakýsi zvláštní šumot, který sem přicházel z venku. Jakoby kolem našeho srubu dovádělo moře nebo vál silný vítr a koruny stromů šustily listím a větvemi. Teprve po chvíli mi došlo, že to není nic z toho. Byla to křídla.
Zmrtvěla jsem hrůzou, ale vyjít ven jsem si neodvážila, jen mi hlavou probleskla vzpomínka na horor Ptáci....

Podívala jsem se na Theu, jestli to také slyšela. Pokud ano, měla teď jiné starosti. Už nebyla přikovaná neviditelnými pouty na zdi. Slezla dolů a ležela na zemi. Na postel jsem ji nedokázala žádnou mocí dostat. Prohýbala se v oblasti bederní páteře jako luk a očividně pracovala k porodu. Tlukot křídel jí vůbec nevyváděl z míry. Zato mě ano.
“Co by to mohlo být? Opravdu jsou to ptáci? Jenže… kde by se tu vzalo takové množství ptáků, aby nadělali tak neuvěřitelný rachot?“

Neodolala jsem, a když jsem rychlým pohledem zkontrolovala sténající jeptišku, přikradla jsem se spěšně k oknu. A tam jsem je uviděla.
Bernadeta opravdu nelhala ani si nevymýšlela. Můj mozek se na chvíli vzpíral, přijmout ten fakt, ale pak rezignoval. Byli všude. Postávali mezi stromy i na mýtině, u verandy i vzadu u kůlny. Prostě kam oko dohlédlo. Kožnatá křídla měli pozvednutá k nebi a jejich konce se bez přestání chvěly. Jakoby hrály na nějaké nástroje. Třásli se a oči jim hladově svítily.

Démoni.

pokračování příště… 

= Marín =