Jeskyně na motivy...

Geran Merrkas – postava z jeskyně Dragon Age

A jako poslední z naší dnešní série o jeskyni Dragon Age vám představíme jednu z postav, která se tohoto dobrodružství účastní.
Postavu Gerana Merrkase, kterého hraje Lescou.


V životě jsou okamžiky, které nás někam pošlou. Dokonce i pro takového jakým jsem já. Pro zabijáka. Lovce lidí. Toho kdo prodává své ruce jiným. Má je prostě každý a tohle jsou ty mé.

Kdysi, když jsem se konečně začal ptát, mi to někdo řekl. Narodil jsem se na rozhraní dne a noci za jedné z největších bouřek jaké Ferelden pamatuje. Nebo alespoň tak to o ni prý lidé říkali, i když jak si myslím já, pro ně je tou největší bouřkou vždy ta, kterou právě přečkali.
Možná by to bylo vyloženě šťastné narození, tedy hlavně pro mě, kdyby se má matka nerozhodla, že vezme nohy na ramena a prostě uteče bez starostí nad tím, co vůbec může být se sotva den starým dítětem. Můj otec, tedy pokud to byl opravdu můj otec, což se asi nikdy nedovíme, byl pašerák, tedy tak on říkal tomu, co dělat. Ve skutečnosti pro něj pašovali zboží jeho lidé jen proto, aby mohl zbytek svých aktivit dotovat z dobře vydělaných peněz, jak sám říkal. V každém případě na tomhle muži, který budil respekt už jen tím, že někam nakráčel, na tom jediném záleželo, jestli zemřu a podělí se o mě krysy nebo budu žít. Přežil jsem. Přežil, abych se mohl učit a pokud snad nebude někdo jiný, kdo byl schopný pokračovat v tom, čemu se naše rodina věnovala už pár generací, pak převzal rodinu já.

Bylo mi sedm zim, když si můj otec přivedl svou novou ženu. Byla tichá, milá a velmi hezká. Na mého otce dost zvláštní výběr, ale ten nejlepší jaký mohl udělat. Byl jsem ji představen doslova oficiálně jako Geran Merrkas bastard svého otce. Geran, tak mě pojmenoval otec, když tedy už opravdu musel. Merrkas, rodinné jméno po jeho matce, když potřeboval dát najevo, že nejsem tak úplně legitimní dědic. Na tom všem mi nikdy tak moc nezáleželo. Měl jsem své jméno prostě rád a s tím jsem si tak nějak vystačil.

Učili mě pro mého otce. Psát, číst a počítat. Mluvit. Myslet. Předvídat. Manipulovat a podvádět. Zapůsobit. Učil jsem se pro jedno z nejstarších řemesel civilizovaného světa. Učil jsem se zabíjet lidi. Bojovat podle starých zákonů o životě a přežití nebo prohře a smrti. Učil jsem se dobře. Byl to můj denní chleba, který se mi za ten, co jsem dostával do úst, vpíjel do kůže a krve tak rychle jak jen mohl.

Když mi bylo třináct zim, narodila se má sestra za dlouhé, ale teplé noci. Skutečný budoucí dědic mého otce. Malá, tichá a dokonalá jako její matka. Tehdy, uprostřed noci, mě otec přivedl do pokoje a řekl jen jedinou věc. To že budu svou sestru chránit a ctít jako nic jiného na světě bez toho abych za to čekal nějakou odměnu, ale taky že mi to vrátí tolikrát, že to sám nebudu schopen spočítat. Vzal jsem to jako jednu z těch věcí, o kterých se s otcem nediskutuje a jen se prostě plní, ale že měl pravdu, jsem pochopil teprve, až jsem opravdu dospěl a byl si schopný všechny ty splátky uvědomit.

V životě existuje spousta převratných okamžiků a právě z nich se skládáme. Ten můj další měl brzo přijít. Na svůj věk jsem byl neřízená střela. Bylo mi šestnáct zim a ve svém okolí jsem byl známý jako malý prostopášný neřád. Vlastně tehdy jsem s tím vším začínal, ale jako u všeho byli mé začátky zářné, aby pak nabrali poněkud tlumenější, za to daleko propracovanější odstín.
Prostě a jednoduše páchal jsem všechno, co mi bylo dovoleno a každá, která mi byla ochotná padnout do náruče, byla má jediná. Tedy na tu potřebnou chvíli.
Tehdy jsem si vysloužil za první samostatnou práci od otce odměnu. Malý důkaz, že i přes to co jsem, patřím někam, kam jiní nemohou. Vytetovali mi ji na záda pod rameno. Černou labuť s roztaženými křídly. Černou labuť, jež přenáší duše prodaných za stín smrti. Náš rodinný znak. Tehdy jsem byl hrdý jako každý horkokrevný mladík.
Nedlouho po tom mi měla krev poněkud zchladnout. Ten den si pamatuji tak živě, jako málokterý. Téměř nikdo nebyl v domě. Málo kdy se stávalo, že v tom velkém domě bylo tak ticho - až na velkou ránu u zadního schodiště. Otcova žena byla už skoro rok nemocná. Dokonce v poslední době málo kdy vstávala z postele a chodila alespoň po domě. Když jsem došel na místo, zjistil jsem, že dnes se šla projít naposledy. Nevěděl jsem, jak zvládla přelézt dřevěné zábradlí schodiště, ale věděl jsem, že to udělala a pak se pustila. Tehdy poprvé jsem si uvědomil, že existuje i pohled, který bych neviděl rád.
Byla na mě laskavá a já ji měl za to rád. Ne jako svoji matku, tu jsem vždy tak nějak hledal v těch starších šedivých ženách, ale jako někoho, kdo mi ukázal, že něco jako laskavost na světě existuje a má svou sílu a smysl. Tak jsem ji to vrátil, i když to, co jsem udělal, jsem možná tak trochu dělal i pro otce a hlavně pro Tilaku, mou malou sestru. Tehdy ji byli tři roky a už si měla zažít nenávratný odchod někoho, na kom jako každé jiné dítě visela. Nepotřebovala se dívat na to, co jsem viděl já. Vzal jsem ji. Uložil do její postele a umyl obličej. Pak jsem se postaral o to, aby to vypadalo, že odešla klidně a ve spánku. Nesužovaná bolestí a vyčerpáním. Nechycená v kleci.
Uvěřili tomu a já byl rád, i když to bylo poprvé a naposled, co jsem někomu ze své rodiny lhal.
Od té doby jsem sice nebyl menší neřád, ale rozhodně jsem začal o některých věcech v mém životě přemýšlet. Ta neřízenost se prostě z mého života vypařila a nikdy už se nevrátila.

Bylo mi 26 zim, když jsem spolu v doprovodu dalších dvou zabijáků dělal velmi rozsáhlou avšak výnosnou zakázku. Bylo s tím hodně práce a celý rok cestování křížem krážem. Jedna výhoda v tom byla. Byla tam ona. Lata, první žena, na kterou jsem se díval jinak, než jako na někoho s kým se pobavím, abych mohl občas všechno hodit za hlavu. Možná to tak ze začátku bylo, protože jsem moc dobře věděl, že k práci ji potřebujeme, a že kdybych to býval udělal svým tradičním způsobem, skončil bych s dýkou tenkou jako jehla v ledvině ne li na horším místě. Byla nedotknutelná. A moc dobře jsem věděl, že tak na ni hledíme oba. Já i náš další společník. Bylo to jen otázkou času, kdo vyhraje.
Čí bude Lata“ - naše malá životní hra na dlouhé dny. Po čase se ukázalo to, že ke mně má přeci jen blíž. Byl jsem na rozdíl od toho druhého schopný pochopit a naslouchat to mu co mi říká, alespoň tehdy jsem měl ten dojem. A čím víc jsem ji poslouchal a trávil s ní víc času, tím víc jsem se propadal do propasti. Tehdy jsem ze začátku nechápal, co ten pocit přesně znamená, ale jednou to i natvrdlé poleno muselo pochopit. Miloval jsem ji a každý den víc a ona mě, jak bylo časem jasnější a jasnější, také. Byla pro mě trochu zvláštní. Byl jsem zvyklý na praktičtější typy žen. Ty si totiž přály jednoduché věci. Šaty, nějakou cetku nebo jiné věci. Jenže ona byla prostě jiná. Dalo se to u někoho, z koho byl v dospělosti placený zabiják, čekat.
Její jediné přání bylo žít obyčejný život. Moc jsem to nechápal, ale byl jsem zamilovaný a mladý a ještě pořád tak úplně ne duchem dospělý. Tak jsem jí to chtěl dát. Splnit jí její přání a být s ní.
Naše práce už stejně nabírala konce. Když jsme se vrátili do Denerimu, já otci oznámil, že se budu ženit. Řekl mi jednoznačně, že pokud to udělám, pro ni už ve zdech našeho domu nebude místo ani bezpečno. Bylo mi 27 zim, byl jsem stále dost horkokrevný, abych nepřemýšlel nad tím špatným, co v tom viděl on. Možná jsem měl víc poslouchat, tak jako jsem to dělal dřív, ale nešlo to. Přišlo mi jako menší zlo odejít a pořídit dům někde jinde. Sice malý, ale náš a s otcem pracovat na dálku. Navíc jsem měl ještě jeden důvod, který mi tak trochu kalil rozum.

Měl jsem za sebou 28 zim a ten důvod dostal jméno. Eloin, má dcera. Malá a křehká bytost stvořená k čistému pocitu nekonečné lásky. Od té doby pro mě nic nebylo důležitější. Měl jsem si uvědomit, že už tehdy se naopak vztah s mou milovanou ženou začíná lámat v něco, co jsme oba dva nikdy nečekali. Jenže když se díváte do slunce, málo kdy přes jeho jas vidíte stahovat se za zády mračna.
Zabíjel jsem dál pro peníze, ale tentokrát s pro mě lepšího důvodu. Měl jsem rodinu a musela být z něčeho živá. Nikdo z nás neuměl nic jiného než zabíjet a Lata už to nedělala. Odcházel jsem za prací a nechával svůj domov za zády, abych se pak s touhou v srdci vracel zpět. Tehdy po pár letech to začalo. Výčitky, vzdor a slzy. Neměl jsem odcházet. Neměl jsem zabíjet. Měl jsem tam být pro ni. Poslouchal jsem to denně. Poslouchal jsem i horší věci, ale vždy jsem si to pro své lepší svědomí vykládal jako stesky ženy, které muž prostě mizí a která neví, jestli a kdy se jí přesně vrátí. Ospravedlňoval jsem sebe, že nejsem jediný, který to tak dělá, aby ti, které miluje, měli co jíst. Možná jsem se na to měl podívat jinak, ale takhle to bylo pohodlné a přišlo mi to spravedlivé.
Věděla, že nejsem žádný řemeslník. Věděla, kdo jsem. Byla taky taková. Měla vědět, že se toho těžko zbavíme úplně. Taky to, že svým způsobem jsem to potřeboval. Možná to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem nemohl věci dělat jinak. Potřeboval jsem to. Zabíjet pro mě bylo jako dýchat. Co bych byl bez chladného nočního vzduchu a lesku čepele? Co bych asi tak dělal a kým bych byl?
Dostali jsme se do bodu, ve kterém se zlomilo moc věcí a jak se mělo časem ukázat, osud si s lidmi nehraje. Dává jim na výběr, a když vyberou špatně, což mnohdy udělají, protože jiné cesty vypadají tak obtížně a nereálně, ukáže jim důsledky jejich pohodlnosti.
Měl jsem pochopit, že vlastně její přání nebylo tak úplně jen její. Chtěla ho hlavně po mně. Měl jsem to být já, kdo to tak chtěl. Obyčejný život. Výraz, který bych ani teď nebyl schopný vysvětlit a ne tak ho žít.
Odcházel a vracel jsem se. No a má žena se zatím pomalu a jistě propadala do stínů vlastních představ a bolesti. Každý další den čím dál víc, až do doby, než tomu propadla úplně. Tehdy začala vykládat lidem podivné příběhy o mrtvých. O tvářích těch, kteří zemřou anebo zemřeli. Naštěstí jim neříkala, že mou rukou. To si schovávala jen pro mě. Říkala, že k ní mluví. Čím víc naslouchala svým přeludům a mluvila o nich, tím méně to byla ona. Prosil jsem ji, aby to nedělala. Snažil jsem se ji přesvědčit. Přivést si ji zpátky, ale nemohl jsem dělat nic. Ne, pokud jsme nakonec neměli všichni umřít hlady. A tak z tvrdohlavosti ještě stále mladého muže jsem odcházel a čím dál víc se vracel jen kvůli Eloin. Jen ona už mě táhla domů, protože má žena opustila mě a já ji i když jsme se nikdy nezradili.

Pak přišel další zvrat, který mě tentokrát měl nadobro vyléčit z veškeré pýchy, které jsem byl schopen. Bylo mi 33 zim a byl jsem stále stejný, jen možná trochu vnitřně unavený. Rozloučil jsem se jako po každé a odcházel za svou prací a za dalším mrtvým v pořadí, za kterého zacinkalo zlato. Na cestě jsem se otočil, asi mi něco říkalo „vrať se domů“ a tentokrát jsem to už poslouchal. Jenže velký dým z místa, kam bych se vracel, mi měl říct, že už je vlastně pozdě. Tehdy poprvé jsem zpáteční cestu nevnímal, až do prvních plamenů. Ani jsem si neuvědomil, že jsem vrazil do někoho, kdo postával kolem a díval se na to, jak oheň požírá všechno, co jsem měl. Všechno, co mi bylo drahé.
Nepřemýšlel jsem nad tím. Jen jsem zahodil své věci a vběhl do domu, kde jsem ještě v noci spal a který teď požíral oheň, doprovázený křikem těch, co zůstali a měli zůstat uvnitř. Je to to poslední, co si pamatuji až do okamžiku, kdy jsem se probral, abych zjistil, že to nebyl jen sen.
Po pár krocích mi na záda spadl malý trám a já ztratil vědomí. Vytáhl mě jeden z těch přihlížejících dobráků dřív, než bylo pozdě. Mou ženu ovšem ne a jak jsem posléze zjistil, ani to neměli v úmyslu. Ty plameny zavinily její řeči a hloupý lidský strach. Nejhorší věc, kterou na světě znám. Rozhodli, že má uhořet, protože oheň očistí vše zlé. S ní však nechali shořet vše, i mou sotva pětiletou Eloin. Dítě nikomu nic neudalo. Všechen popel z pověrčivosti a dalšího hloupého strachu naházeli do vody a tak mi nezbylo vůbec nic.
Pomstil jsem se jim. Provedl jsem jim staré dobré věci zcela novým osobitým způsobem. Ukázal jsem jim, jak jen může člověk trpět, abych zahnal žal a bolest. Abych se mohl každý den znovu nadechnout. Každého z nich jsem zabil a poprvé ne pro peníze, ale pro pomstu a radost z jejich bolesti, která nemohla ale dohnat tu mou. Hloupou a bezcennou pomstu, ve které na dlouhou dobu jsem ztratil ne jen naději ale i sám sebe.

Vrátil jsem se do Denerimu. Ne, na dlouho. Jen pro práci. Tu první jsem od otce dostal v naprostém tichu. Ani jeden z nás tehdy nic neřekl, i když by mohl. Od té doby jsem většinu svých dní zabíjel na cestách. Na těch mě čekaly hlavy těch, kterých se chtěl někdo zbavit, zlato a hlavně a konečně skutečné vyzrávání. Měl jsem čas. Moře času na to být sám se sebou a přemýšlet. Pracovat, přemýšlet a pořád dokola. Vždy někde jinde a o něčem jiném.
Měl jsem zkamenět. Měl jsem svět brát jako místo, kde kromě krve a adrenalinu už pro mě neexistuje nic. Nikdo by mi to nevyčítal, ale na co by mi pak byli všechny ty životní lekce? Nestalo se. Nikdy jsem na to asi nebyl dost tvrdý. Naopak, čím déle to trvalo, tím víc jsem měkl a tvárněl. Víc dýchal a žil než přežíval. Víc zpytoval své svědomí, než nenáviděl. Pak, za dalších pět zim, bylo mi jich tehdy už třicet osm, zemřel můj otec. Bylo to náhlé a nečekané. Možná bych to nazval surové a kruté. Skrýval svou nemoc dlouho, až do posledního týdne, kdy ho dostihla a na dobro smetla ze světa. Tehdy jsem pochopil, že přes to, že vždy náš vztah spíš vypadal jako odstup jednoho od druhého a přes to všechno co jsme si řekli, co jsem od něj mlčky strpěl, jsem přišel o někoho dalšího, koho jsem v hloubi miloval. Tou ztrátou jsem se dostal k tomu, že jsem začal víc být jako on. Začal jsem být tím, čím mě chtěl mít. Ne už tím, čím jsem myslel, že jsem já. Tehdy jsem opět našel kus sebe.

Práci po mém otci, jako jeho dědic, převzala má ještě stále mladičká sestra, aby dál vedla, co bylo naše, a držela naše hodnoty živé. Měl jsem obavy, ale přesto že jsem kvůli ní začal trávit o trochu víc času doma. Vedla si tak dobře, že přišel den, kdy mě začaly napadat jen bláznivé věci. Žádná zakázka, která přišla, mi nepřipadal dost dobrá. Lidé, které jsem neměl rád, byli moc blízko a vodit za ručičku nebylo koho. Připadal jsem si asi nevyužitý. Nudil jsem se. No a čím víc jsem se nudil, tím víc mě vždy doháněla moje minulost, ke které jsem se nechtěl vracet.
Pak se rozkřiklo, že se král Cailan chystá se svým vojskem do Ostagaru. Byl jsem sebou otrávený a nechtělo se mi zabíjet ty ubožáky, které mi sestra podstrkovala. Potřeboval jsem něco jiného a tak jsem odešel hrát si na dobrovolníka v té velké armádě plné mužů, kteří se oháněli svou ctí lépe než mečem.
Věděl jsem, že tam začne něco nového. Něco mi to našeptávalo od první chvíle. „Buď, starý pse, zemřeš anebo konečně najdeš, co pořád v sobě tak hledáš. V každém případě. Nebudeš už sedět doma na zadku nebo se trmácet z jednoho místa na druhé, aniž by tě vlastně zajímalo, kam jdeš.“ Moje podvědomí se mnou vždy mluvilo upřímně a velmi mile. Tak jsem šel. Hledat nový začátek, ne smrt, jak si ještě stále mnozí mí společníci, teď když už je po všem, myslí.

Našel jsem co, jsem hledal a také spoustu toho co jsem ani nehledal. Teď už zbývá jen přežít vše co, se ještě chystá.

= Lescou =