Deník staré Astrid - část šestá

Shrnutí předchozího dílu: Stará Astrid těhotnou sestru Bernadetu ukrývá ve svém domě. Je, ale je čím dál těžší ji před okolím uchránit. Řádové sestry po Bernadetě pátrají a lidé si začínají šuškat, že se Astrid chová nějak podivně. Není jiná možnost než utéci z civilizace…

20. června 2008

Bernadeta byla obložená dekami jako tažený závin. Břicho se před ní tyčilo jako horkovzdušný balón a v jejím stavu vypadalo obzvláště nepřístojně. Naštěstí náš lesní srub byl dost daleko od Orkangeru. Ještě dál než samota Thralla Zimničky. Také jsme tam nežili celoročně jako on, ale jezdili jsme tam jen na letní měsíce a to jen občas. Co jsem se nahartusila, když tu zapadlou chatrč můj muž kupoval. Teď jsem byla ráda, že se tam můžu i s tou nešťastnou dívkou uchýlit.

Srub nás uvítal promrzlými síněmi a rozbitým okýnkem. Nebyla jsem tam dobře dva roky. Rychle jsem vyvětrala obě místnosti, pomohla Bernadetě dolů z korby a vynosila všechny zásoby. Jeptiška zatím seděla na truhlici a třásla se zimou. Rychle jsem vše naházela na stůl a začala tahat s přístěnku dříví, abych mohla co nejdříve zatopit. Potřebovala se zahřát a to co nejdříve. V jejím choulostivém stavu by bylo každé prochladnutí nebezpečné.

Přitáhla jsem si na pomoc tekutý podpalovač, ale roky nepoužívaná kamna bojovala jako čert. Kouř se mi vracel zpátky, kamna neměla tah a obě jsme se dusily kouřem. Nakonec se mi to přece jen podařilo a vítězoslavně jsem se otočila k jeptišce. Cesta ji dokonale vyčerpala a seděla zhroucená na truhlici a podřimovala. Pomohla jsem ji na lůžko vystlané kožešinami, které jsme měli v kuchyni, a odbelhala jsem se k autu, abych přinesla deky.

Než jsem se vrátila, Bernadeta už tvrdě spala. Břicho se jí tyčilo do výše jako bezbožná hora hříchu a hemžilo se životem. Zlomeně jsem usedla vedle ní a zděšeně pozorovala ty boule a vyvýšeniny, které se tvořily pod hábitem. Byla těhotná sotva tři měsíce a vypadala na slehnutí. Ten tvor v ní žil a rostl závratnou rychlostí a měl se čile k světu. Bylo to nepřirozené! Bylo to zvrácené! Děsivé!

Pozorovala jsem její tvář, která bývala tak krásná. Její krása teď bledla den ode dne a jediné, co ještě žilo v její tváři, byly ty její velké černé oči. Nikdy jsem ještě neviděla někoho tak strašně stráveného žalem. Přitom se nevzdávala. Nebyla jsem si jistá, jestli bych v její situaci už neskočila do řeky Orkly nebo si nevzala prášky. Ona nic takového neudělala. Nebojovala s tím, ani se nesnažila svoje těhotenství přerušit. Prostě zaťala zuby a snažila se vydržet vše, co na ní Bůh seslal. Byl-li to vůbec Bůh...

To, co nosila v sobě, mě děsilo stokrát více než všechny ty strašidelné historky o démonech a černém jezdci. Nic mě ale nevyděsilo tolik, jako to, že když jsem seděla vedle ní v naší staré kuchyni v loveckém srubu, uviděla jsem jak ve spánku najednou natáhla ruku a položila ji ochranitelsky na svoje dmoucí břicho.

21. června 2008

“Víš, když jsem se rozhodla, stát se jeptiškou, smířila jsem se s myšlenkou, že nikdy nebudu mít děti. Ze začátku to bylo hrozné pomyšlení, ale pak jsem ten fakt přijala a vyrovnala jsem se s ním.“ Svěřila se mi Bernadeta jednoho večera u misky s polévkou. Bylo to krátce po příjezdu do srubu, a protože tyhle její sdílné nálady nikdy neměly dlouhého trvání, napjatě jsem ji poslouchala.

Nabrala si další lžíci a zamyšleně pokračovala. “Tahle stránka mého bytí měla být dávno nenávratně vyřešena. Teď jsem z toho notně vyvedená z míry. Nevím si s tím rady. Moje city a pocity jsou naprosto zmatené a bojuje ve mně přirozená náklonnost matky plodu, který nosí a naprostá hrůza a děs z toho, co to vlastně nosí... Jsem to vůbec ještě já, Astrid? Pamatuješ si, jaká jsem bývala dříve? Zbylo vůbec něco z té malé They, která se tolik chtěla stát jeptiškou?
Jsem naplněna hnusem ze svého stavu a přitom nedokáži udělat nic, abych tomu zabránila. Dokážeš to ty? Pomůžeš mi od toho?“ Prosívala mě ve slabých chvílích a chytala mě za ruce.

Jenže já nevěděla jak. Neměla jsem tušení, jak bych ji mohla pomoci. I kdybych uměla dělat potraty, a to jsem neuměla, tohle už dávno nebylo na abort. To...“dítě“ nebo co to bylo, rostlo každým dnem a mělo se čile k světu. Pokud zrovna nespalo, a to byly jediné chvíle, kdy si Bernadeta trochu odpočinula, pořádalo v jejím břiše hotové reje. I přes obtažený hábit, který jeptiška stále ještě oblékla jen proto, že byl tak strašně široký a pytlovitý, bylo vidět, jak se její břicho vzdouvá v děsivém vlnobití.

Navíc začala mít bolesti. Zdálo se, že pohyby „toho“ zdaleka nejsou tak nevinné, jako u lidí. U lidí. Často jsem se přistihla jak přemýšlím, co si vlastně počnu s „tím“ až se to narodí. Pokud se narodí. Měla jsem sice jakés takés zkušenosti s rozením u lidí i u zvířat, jenže jsem vlastně neměla potuchy, co se to narodí. A jak....

A nejhorší ze všeho bylo, že stále více začínala reagovat jako matka. S přibývajícími dny jakoby zapomínala, co se jí vlastně stalo a že je velmi velmi nepravděpodobné, že by čekala lidské dítě. Stále častější byly i její těkavé mimoděčné pohyby směrem k břichu, a přestože trpěla jak Job, tak se chvílemi jaksi křečovitě usmívala, když dítě začalo „kopat“.
Mně to připadalo spíše, jakoby se snažilo prorvat si cestu ven násilím, než jako to jemné šimrání, které jsem si pamatovala od svých vlastních dětí. Mlčela jsem však a jen jsem se občas dívala s žalostným výrazem na svoje staré vrásčité ruce. Třásly se. Třásly se čím dál tím více....

pokračování příště...

= Marín =