neděle 29. dubna 2012

Deník staré Astrid - část sedmá

Shrnutí předchozího dílu: Po té co strará Astrid nemohla již déletěhotnou sestru Bernadetu skrývat ve svém domě v Orkangeru, rozhodla se s ní ukrýt mimo civilizaci. Vzala ji na svůj lesní srub. S obavami sledovala její rostoucí  břicho a děsila se toho co příjde…

24. června 2008

Temné události mají přicházet v noci.
Za bouře a krupobití. V době, kdy padají stromy, polámané jako třísky vichřicí, která kvílí tak strašlivě, že vám krev tuhne v žilách jako želatina. Nebe křižují křivolaké blesky, jako rozeklané jazyky rozhněvaných bohů. Déšť v provazcích bičuje zdivočelou zemi a hrom duní jako stádo splašených bizonů valících se krajinou.
Temné události přicházejí za bouře.

Tak by to aspoň mělo být. Jenže nebylo.

Bylo nádherné babí léto. Nebe bylo jasné a bez jediného mráčku, nepočítáme-li načechrané beránky, honící se po obloze. Všechny ty čarokrásné barvy podzimu nabyly na ostrosti vykreslené paprsky sebevědomého slunce. Vzduch byl chladný a svěží, ale ještě postrádal mrazivý dech, který mu propůjčí zima. Bernadeta byla celý dne veselá a nezvykle povídavá. Docela bez skrupulí se těšila na děťátko…

Těšila se na děťátko! Těšila se a mně vstávaly vlasy hrůzou na čele a ježily se mi všechny chloupky na těle.
V kuchyni stála improvizovaná postýlka z dřevěné bedýnky, kterou pološílená jeptiška vyzdobila malůvkami a vystlala poduškou z polštáře. Stloukla dokonce něco jako nebesa. Sice se u toho několikrát poranila nástroji mého muže, ale „děťátko“ čekala nebesa spíchnutá z károvaných utěrek.

Odvracela jsem od toho bláznovství oči a zoufale jsem se snažila najít v té nepřirozeně zářící tváři svou malou přítelkyni Theu, ale moc se mi to nedařilo. Čím více se zakulacovala, tím méně jsem v ní poznávala miloučkou sestru Bernadetu. To obří břicho….!
Připomínalo stále více oteklý nádor, který každou chvíli hrozí prasknutím.
Stále tvrdošíjně nosila hábit, a protože už ji byl malý, napárla si ho na bocích, aby mělo „děťátko“ více prostoru. Zachmuřilost ji přešla a byla zcela nahrazena frenetickou radostí a nedočkavostí dokonale zfanatizované prvničky.
Celé hodiny mě nutila vymýšlet jména a spřádat plány, jak budeme novorozence společně vychovávat…

Někdy se mi zdálo, že se její šílenství zmocňuje i mě. Něco ve mně strašně toužilo podlehnout těm nabubřelým snům o klidném mateřství. Té idylické představě o krásném nemluvňátku, které bude plakat v postýlce z pomalované bedýnky.
Jenže vždy, když už tomu lákavému scénáři chtěla podlehnout, vzpomněla jsem si na její vyprávění.
Na potrhaný hábit a rozdrásanou tvář.

Vzpomněla jsem si a můj strach z nadcházejícího porodu rostl. Věděla jsem, že musí jednoho dne přijít. Očekávala jsem ten den s každým rozedněním, protože Bernadetino břicho dávno vypadalo jako u rodičky těsně před slehnutím a navíc bylo sestouplé dolů. Přesto jsem byla dokonale zaskočená, když se jeptiška najednou nepřítomně usmála a řekla: „Už to začalo!“

Stály jsme zrovna před srubem, obě zahalené do vlňáku a dívaly se na tu pestrou záplavu podzimního listí. Byla to tak nádherná scenerie, že skutečně brala dech. Okolí našeho srubu bylo krásné v každé roční době, ale nic se nevyrovnalo jeseni. Zlatavé a červenavé listí se odráželo proti jasně modré obloze a Bernadeta mi vyprávěla o matce představené a její zálibě v azalkách. Poslouchala jsem jí jen na půl ucha, a tak mi význam poslední věty nejdříve unikl. Když jsem si ale uvědomila obsah jejich slov, otevřela jsem doširoka ústa.
Hrozně ráda bych napsala, že mi spadl šálek s čajem a roztříštil se na tisíce drobných kousků nebo něco podobně dramatického, ale já jen otevřela ústa jako kapr a zase jsem je zavřela. Nic víc.“

25. červen 2008

Překotné a nedočkavé bylo Bernadetino těhotenství a překotný a nedočkavý byl i její porod. Žádné postupné otevírání se. Žádné pomalu nastupující stahy, jejichž intenzita se pozvolna stupňuje. Bolest přišla náhle a s průrazností, která mi naháněla husí kůži.

Tatam byl Bernadetin nadpozemský klid a vševědoucí úsměv. Bolest s ní mrštila do kouta a zkroutila ji do klubíčka jako hadrového panáčka, kterém někdo polámal všechny kosti v těle. Nahá a brutální ve své nejsyrovější podobě. Zatínala prsty do podlahy, až se jí nehty lámaly jako třísky a místy naříkala, místy vyla jako vlk chycený do pasti. Ten zvuk drásal nervy a odhaloval nitro jako maso u řezníka.

Stála jsem nad ní a pozorovala svoje skvrnité stařecké ruce. Poprvé jsem žehrala na svůj věk. Nelitovala jsem rozhodnutí jeptišce pomoci. Tím bych popřela samu sebe. Litovala jsem toho, že jsem tu s ní sama.
Bála jsem se. Bála jsem se svých třesoucích se rukou, které mají přivést na svět dítě prokletí. Dítě zrozené z hrůzy a násilí… Bála jsem se sama sebe a toho, co udělám, až to stvoření spatřím.

Ať už mělo Bernadetino snění jakoukoliv moc a sílu v poslední době, teď jsem naplno procitla, a při pohledu na zmítající se tělo s obrovitým převalujícím se břichem, jsem věděla, že se dnešního dne narodí do světa lidí stvůra…
pokračování příště...

= Marín =

Žádné komentáře:

Okomentovat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)