Deník staré Astrid - část třetí

Shrnutí předchozího dílu: Sestra Bernadeta zjišťuje, že je někým sledována, podivným cizincem v dlouhém plášti a podivným kloboukem na hlavě. Se svým tajemstvím se svěřuje staré Astrid. Zdá se, že cizinec ji nezpustí z očí.

14. června 2008

A pak už na něj narážela všude, kam se jen vrtla. Když ji matka představená poslala do zahrádkářství pro sazeničky, seděl opřený o bránu a v ruce bezmyšlenkovitě drtil velkého moučného červa. Když byla v kapli, opíral se o sochu panny Marie. Když se šla projít se sestrou Samuelou k řece Orkle, byl v loďce, která se s podivným klidem houpala na hladině. Na ulici, v lese, v klášteře, v obchodě. Nebylo úniku.

Nemluvil. Díval se na ni svýma uhrančivýma očima a Bernadetě se svíralo srdce. Na jedné straně jí to odpuzovalo, na druhé přitahovalo. Nechápala proč… O jeho šedivých očích říkala, že jsou plné stříbřitých skvrnek. Jako kaluž, na jejíž hladině se odráží měsíc. Tak to říkala…

Začala je vídat všude. V bdění i ve spánku. Mluvila o tlukotu křídel v tmě a o podivném šepotání, které slýchá, když jde v noci spát. Mluvila o dusotu kopyt, které se řítí nocí. O plášti, který naráží do větví, jako křídla slepého ptáka. Mluvila o smrti a o zoufalství. Mluvila o něm.

A pořád se u toho tak klidně tvářila, jakoby vyprávěla příběh, který se jí netýká.

Bála jsem se o ni. Bála jsem se, že přichází o rozum. Nemluvila o ničem jiném, jakoby ji svět okolo přestal zajímat. Celý obzor se ji scvrkl na jejího pronásledovatele. Prosila jsem ji, aby zašla za matkou představenou, ale smála se a její krásné černé oči měly šílený výraz.

“A kdo by mi věřil?“ Ptala se trpce. “Kdo by věřil, když sestra Samuela v loďce neviděla nikoho… Jen utržený provaz a ledabyle pohozená vesla. Tuhle chybu už nikdy neudělám, abych dávala svoji duši na pospas slepým a nevěřícím. Nejsem šílená, Astrid, opravdu ne, ale nikomu to dokazovat nebudu.“

Jenže její krásné černé oči měly šílený výraz a její ruka pořád donekonečna opisovala spirálu bezděčných těkavých pohybů. A ještě jedné změny jsem si všimla. Sestra Bernadeta se přestala usmívat.

6. června 2008

Sestře Bernadetě pobledly tváře. Vždycky byla drobná a útlá, ale teď ještě více zhubla a ty její velké černé oči najednou ještě více vynikly a svítily jí hladově a vyčerpaně z tváře. Jakoby z celého toho půvabného obličeje zůstaly jen ty oči. Dívaly se na svět pohledem štvané laně, kterou lovci zahnali do slepé uličky a ona se ptá.“Proboha proč, proč?“
Bylo vtom něco podivně jímavého a tragického. Dojímaly mě daleko více než jizvy, které teď hyzdily její tvář. Já si jí pamatovala jinak. Odmítala jsem si zvykat na tu novou skutečnost. Před svým zrakem jsem jí pořád viděla takovou, jaká byla předtím.

Stále více jsem si připadala jako v děsivém snu. Jako v nějaké zvrácené noční můře. Tohle všechno prostě nemohlo být skutečné. V našem světě přece není nic znepokojivého. Nežijí tu démoni, kteří pronásledují mladé jeptišky. Není tu nic, co by nás mělo děsit, kromě daní a rakoviny. V našem světě nečíhá ve tmě nic, před čím by se nedalo utéci. Okřídlení démoni, příšery schované ve skříni, bytosti se zkrvavenými drápy… tohle vše patří do knih Stephena Kinga na ospalé letní večery na zahrádce. V reálu se přece můžeme bát tak akorát zlodějů a sem tam nějakého toho zvrhlíka, který si nedokáže poručit. Jakékoliv jiné obavy a představy jsou šílené!

Pozorovala jsem sestru Bernadetu, která se mi doslova ztrácela před očima. Pozorovala jsem ji soucitnýma očima člověka, který ví, že ta milovaná bytost postupně přichází o rozum a nedokáže tomu zabránit. Litovala jsem ji nesmírně a se zaťatými zuby poslouchala historky o bledých tvářích ve tmě, o tlukotu křídel, o zubatém úsměvu a příšerném srkání, které naplňuje uši. Pukalo mi pro krásnou jeptišku srdce.

Přesně do té doby než zabušila na mé dveře uprostřed noci a tvář měla rozdrásanou do krve. Snad bych si ještě namlouvala, že ji napadlo nějaké zvíře, ale pak jsem ve tmě za ní uviděla něco z toho, co ji podle jejich slov pronásledovalo. Jeden z těch přízraků, které osídlovaly temnotu, která ji obklopovala od její návštěvy Trondheimu. Uviděla jsem v stínu toho velkého stromu, který stojí před mým domkem, černého jezdce…

pokračování příště…

= Marín =

A jaký osud čeká na sestru Bernadetu? Příště se dozvíte zase víc.