středa 28. září 2011

Ze života postav

Přátelé

Seděla a sledovala jejich tváře - tak klidné, uvolněné, spokojené. Téměř jako by se jich dotkla smrt, jenže oni byli živí. Pravidelné zvedání hrudníku, tiché vzdychnutí, občasný pohyb - to vše dávalo tušit, že jenom spí. Tohle však nebyl důvod, díky kterému věděla, že žijí. Jazykem si olízla rty. Cítila tu hořkosladkou vášeň, co jim kolovala v žilách. Bezbřehé opojení, které tepalo jejich těly. Nervózně se ošila. Nebylo správné ji takhle trápit. Nebylo správné ji takhle pokoušet.

Přenesla váhu, pokrčila nohy a dostala se do dřepu. Rudá touha ji doháněla k šílenství.

Jen maličko. Úplně maličko by stačilo. Ne víc než kratičké ochutnání. Ne víc než si pravidelně bral kterýkoliv nepřítel. S kočičí ladností se v podřepu připlížila k jednomu spáči. Horká extáze. Zavřela oči a zhluboka se nadechla nosem. Cítila ji. Její lásku. Opojení. Její všechno.

Ne, nebylo správné ji takhle pokoušet. Pomaloučku stáhla deku tak, aby odhalila smyslně lákavou šíji. Tiše zavzdychala. Schválně ten okamžik oddalovala. Bylo v tom něco zvráceného. Vzrušovalo jí to, dráždilo. Prstem obkroužila dvě malá kolečka na tom útlém krčku. Oči se jí leskly. Jazykem polaskala svoje špičáky - tak dlouho na ně čekala. Snažila se vybavit si, kdy to bylo naposledy. Ano - ten skřet. Slabě se usmála. Taková síla se jen tak nevidí. Bylo to omamující. Když skončila, zůstal na jeho tváři jen prázdný mírně ublížený výraz. Vrátila se zpět do přítomnosti a na okamžik si představila, jak by vypadal ten samý výraz na obličeji před ní.

Ta představa zabolela víc, než čekala - vlastně jí projela jako ledové ostří. Bohové, co to dělá? Vyděšeně sebou škubla a dopadla do sedu. Vzrušení bylo pryč, cloumal ji děs. V panice se snažila odplazit od klidně spícího těla. Nohy ji podkluzovaly, když se zběsile pokoušela dostat co nejdál. Do ruky se zařízl ostrý kamínek. Musí pryč. Naplněná hrůzou vyběhla z jeskyně. Kolena se jí při každém kroku podlamovala. Bylo jí na zvracení. Musela si sednout. Celá se třásla. Na tvářích ucítila horké slzy.

Po chvíli se vrátila zpět, přiložila na oheň a pokračovala ve své hlídce. Seděla a sledovala jejich tváře - tak klidné, uvolněné, spokojené…

= Stouny =

1 komentář:

  1. Výborně napsáno. Já si čtení tohoto úryvku opravdu užil. Působil velice silně a věřím, že i ve hře muselo být zábavné řešit dilema této postavy a její touhy po krvi.

    Morr

    OdpovědětSmazat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)