Knihy, které by neměly zapadnout... Planeta opic

Tma, černočerná tma. Nevidím na krok. Celé tělo mě bolí. Poslední, co si pamatuji, je zmatek lidí, panika. Pak úder do hlavy.

Prsty opatrně nahmatám bouli svědčící o skutečnosti, že se mi to celé jen nezdálo. Pomalu se posadím, rukou šátrám opatrně před sebou. Vrávoravě se šourám vpřed. Dotýkám se chladivého kovu. Tyč. Druhá, třetí… Po několika krocích nepochybuji. Tohle je klec, klec, v které jsem zavřený jako divoké zvíře. Bezmocně křičím a zkouším mříží marně lomcovat.

Slyším hlasy, kroky. Dveře se otvírají a místnost se náhle prosvětluje. Šokovaný zírám na postavy v pláštích, které mezi sebou hovoří. Vždyť, vždyť jsou to opice…

Tak tedy vítejte na planetě opic.

Když se řekne, Planeta opic mnozí si vybaví legendární film z roku 1968 (případně novodobější film Tima Burtona) asi více než knihu, jež má na svědomí francouzský spisovatel Pierre Boulle. Planeta opic byla v roce 1963 jeho drobným zavítáním do žánru sci-fi, ve kterém ale tímto románem zanechal nesmazatelnou stopu.

Ve vzdálené galaxii pozemská výprava, jejímž členem je i náš hlavní hrdina, novinář Ulyxes Mérou, objevuje známky inteligentního života.

Jaké však je Ulyxeovo překvapení, když se výprava po přistání na planetě setkává s lidmi - primitivními, zvířecími. Jaký šok zažívá, když padne do zajetí pánů této planety, do zajetí myslících, inteligentních opic. A co všechno musí Ulyxes udělat pro to, aby upoutal jejich pozornost a dokázal, že není jen cvičeným zvířetem, ale myslící bytostí?

Sledujte zvědavost i obavy, které hlavní hrdina mezi vyspělou opičí populací způsobí. Provázejte ho v jeho boji o vlastní budoucnost.

A protože se jedná o knihu útlou a svižně napsanou, přelouskáte ji klidně na jeden zátah. Na druhou stranu je trochu škoda nízkého počtu stran, protože spousta témat a myšlenek mohla jít více do hloubky, kdyby jim bylo věnováno více prostoru. Ale i tak je to kniha, která toho mnoho nabízí.

A ani zde nechybí šokující závěr, přestože je jiný než ten filmový. Ale jaký, to už zjistíte sami, až si to přečtete.

ukázka 1:

Před očima jsem měl bizarní, v některých podrobnostech dost hrůzný obraz. Moji pozornost však upoutala postava stojící nehybně asi třicet kroků od nás, která se dívala směrem ke mně. Málem jsme překvapením vykřikl. Ano, přes hrůzu, která mě jímala, a přes tragičnost mého postavení - byl jsem v pasti mezi honci a střelci - ve mně překvapení potlačilo všechny pocity, když jsem uviděl bytost číhající na zvěř. Tou bytostí byla opice...

ukázka 2:

Nadějí jsem se až zalykal a stále víc jsem byl přesvědčen, že začíná rozpoznávat moji vznešenou podstatu. Když se velitelsky obrátila na jednu z goril, začal jsem bláznivě doufat, že otevřou klec a omluví se mi. Ale kdepak! O to vůbec nešlo! Hlídač sáhl do kapsy, vytáhl něco malého bílého a podal to velitelce. Dala mi to sama do ruky a roztomile se usmála. Byl to kousek cukru.

Kousek cukru! Klesl jsem tak hluboko a pocítil jsme najednou takovou beznaděj z ponižující odměny za své snažení, že jsem ten cukr málem po ní hodil. Včas jsem si však uvědomil svá předsevzetí a přinutil se ke klidu. Vzal jsem od ní cukr, uklonil se uctivě a začal jsem ho chroupat s co nejinteligentnějším výrazem.

= Morr =